Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jan Jurášek (* 1936)

• narodil se 16. listopadu 1936 v osadě Kamenec u obce Skalička

• otec Augustin Jurášek byl šafářem na statku v Horní Moštěnici

• pamětník konce druhé světové války a Přerovského povstání

• otec se k povstání v květnu 1945 připojil

• v roce 1949 ho komunisté odsoudili na tři měsíce za údajnou sabotáž

• pamětník vystudoval střední průmyslovou školu

• pracoval mimo jiné v podnicích Meopta a Přerovské strojírny

Jan Jurášek se narodil 16. listopadu 1936 v osadě Kamenec u obce Skalička v dnešním okrese Přerov. Jeho otec Augustin získal v třicátých letech místo šafáře na statku v Horní Moštěnici. Tam také rodina prožila část dramatických událostí druhé světové války. Nejstarší válečné vzpomínky má Jan Jurášek spojené se školou, do které nastoupil v Moštěnici v roce 1942. „Museli jsme hajlovat a učit se německy. Když vešel učitel do třídy a stoupl si na stupínek, zvedl ruku k nacistickému pozdravu: ,Heil Hitler!‘ A my jsme odpovídali: ,Sieg Heil!‘“

Prvního květnového dne roku 1945 propuklo v nedalekém Přerově protinacistické povstání. Už několik měsíců se šířily zprávy o tom, že hitlerovské Německo padne. Vojáci wehrmachtu hromadně ustupovali. Z východu se na Moravu blížila sovětská vojska a od západu zase postupovaly americké jednotky. Dne 1. května 1945 se v Přerově roznesla mylná zpráva o tom, že válka definitivně skončila. Místní obyvatelé začali s pomocí partyzánů odzbrojovat německé vojáky. Narychlo vznikaly revoluční výbory, jejichž členové se chystali jednat s příslušnými orgány o převzetí města. Jakmile se však nacisté zorientovali v situaci, povolali proti povstalcům posily, které je rychle rozprášily. Desítky lidí padly a asi dvacet vzbouřenců nacisté popravili.

Otec předčasně odzbrojil německé vojáky

Ještě předtím se povstání rozšířilo i do Horní Moštěnice. V den, kdy Přerovské povstání vypuklo, byli u Juráškových na statku ubytovaní němečtí vojáci. Janův otec jim v přesvědčení, že válka je skutečně u konce, spolu s několika dalšími muži nabídl, že když jim Němci nechají svoje zbraně, budou moci svobodně odejít. Vojáci prý skutečně odešli, ale mezitím se k již bojujícímu Přerovu blížila plně ozbrojená jednotka wehrmachtu. „Když vojáci projížděli Moštěnicí, tak po nich místní odbojáři začali střílet z pušek. Jenomže jít s flintou na tank nebo obrněné vozidlo, to je, jako když blecha kousne slona. Němci se ani nezastavili – a prásk z panzerfaustu! Trefili jeden barák, ten se rozsypal a byl konec,“ líčí pamětník.

Celá událost mohla mít pro Juráškovy tragické následky. Když pět dnů nato seděl Augustin Jurášek v kuchyni, zastavilo před vraty statku německé vozidlo, ze kterého vystoupilo šest ozbrojených vojáků. Chtěli zpátky svoje zbraně. „Otec mi říkal, že je schovali do sýpky a zasypali sušenými bramborami. Dva z těch vojáků otce eskortovali do sýpky a další dva mezitím hlídali dům. Když si Němci zbraně přepočítali, zjistili, že chybí jedna pistole. A to byl problém.“

Hledání revolveru a granátů

Otec totiž revolver daroval správci statku jako památku na konec války. „A tak se šlo za správcem. Bylo to zlé, šlo o život. Správce otci poradil, ať se pokusí Němce opít a vysvětlit jim, že válka stejně brzy skončí, a ať jim nabídne civilní šaty výměnou za životy své rodiny. Nakonec to tak dopadlo,“ vypravuje pamětník. Zatímco však pamětníkův otec vyjednával se správcem statku o chybějícím revolveru, vzpomněli si Němci, že ještě postrádají bednu s granáty. Vyhrožovali, že pokud se během dvou hodin nenajde, vyhodí celý statek do vzduchu. Augustin Jurášek naštěstí nebyl jediným člověkem, který o granátech věděl. Když je předtím ukrýval, viděl ho syn čeledína, který je pak Němcům vrátil. „Vzali si to a do rána zmizeli jako pára nad hrncem. A ukradli nám několik koní,“ dodává Jan Jurášek.

Asi za dva dny se v Horní Moštěnici objevil první sovětský voják. Jan Jurášek si vzpomíná, že v tu dobu utekl z domu a sledoval, co děje. Němci předtím vyhodili do vzduchu všechny tři moštěnické mosty, aby Sovětům ztížili postup. Pamětník se zaujetím pozoroval, jak se snaží narychlo vybudovat provizorní přejezd, aby mohli pokračovat dál. Válka v Moštěnici skončila.

Z řepy, která nevzešla, udělali komunisté sabotáž

Po únorovém puči roku 1948 převzala moc v Československu komunistická strana. Jedním z prvních jejích kroků byla likvidace politických odpůrců, ale brzy došlo i na soukromé zemědělce. Statek, na němž Janův otec pracoval jako šafář, se stal majetkem státu. „Potřebovali tam svého člověka. Přišli za otcem a říkali: ,Soudruhu, ty musíš být náš!‘ Otec se s nimi ale nerozešel v dobrém, a tak na něj hodili sabotáž. Toho roku bylo velké sucho a otec nechal na statku vysadit řepu, která nevzešla. Za to jej obvinili.“

Augustin Jurášek byl nakonec hlavně díky tomu, že většinu peněz, které měl, vynaložil na advokáty, odsouzen k trestu odnětí svobody na tři měsíce a k peněžité pokutě. Trest si odseděl v Plzni na Borech. Po propuštění nechtěl o tom, co tam viděl a zažil, mluvit. Dostal zákaz pracovat v zemědělství, a tak v roce 1949 nastoupil jako dělník v přerovské slévárně na jedné z fyzicky nejnáročnějších pozic.

Ihned po otcově uvěznění se rodina musela ze statku vystěhovat. Dostala nevyhovující byt v bývalých vojenských kasárnách v Přerově. Jan Jurášek považuje za štěstí, že i přes špatný kádrový posudek směli spolu se sestrou Marií studovat střední školu. „Vůbec jsme to nechápali. Bylo to v té nejhorší době, kdy tady úřadovali Urválkové a Brožové-Polednové. Já i sestra jsme ale byli premianti, a tak se za nás tehdy možná někdo postavil,“ říká.

Znevažuje komunistickou stranu, přečetl si o sobě

Vystudoval strojní průmyslovku v Přerově. Po maturitní zkoušce v roce 1956 dostal pracovní umístěnku do Meopty Přerov. Záhy jej však zavolala branná povinnost a Jan Jurášek musel narukovat na dva roky na vojnu. „Jeli jsme do Bratislavy. Vlak byl plný branců. Hned po příjezdu nás ostříhali dohola. V přijímači nás docela prohnali. Dělali jsme kliky ve sněhu, na ranní nástupy na rozcvičku jsme museli chodit svlečení do půl těla. Někteří důstojníci byli dost neurvalí,“ líčí pamětník první měsíce vojny u 2. leteckého stíhacího pluku v Bratislavě. Po přijímači se dostal na štáb jako spojař a později jej poslali na důstojnickou školu v Novém Mestě nad Váhom. Základní vojenskou službu ukončil s hodností četaře.

V civilu se Jan Jurášek vrátil do Meopty, odkud ale brzy na vlastní žádost odešel do Přerovských strojíren. V roce 1968 prožíval nadšeně Pražské jaro a vítal obrodný proces, který prosadili proreformní komunisté v čele s Alexandrem Dubčekem. Srpnová invaze vojsk Varšavské smlouvy nejenže pro něj byla zradou, ale s nastupující normalizací se kvůli zpřísněnému kádrování znovu dostal na černou listinu. Tehdy nevěděl proč. Když se po sametové revoluci dostal k archivním dokumentům, přečetl si o sobě: „Znevažuje komunistickou stranu a tím pádem i socialistický stát.“ V normalizačních letech kvůli tomu nemohl získat zaměstnání, ale jak sám říká, vždy se našel někdo, kdo mu pomohl, a Jan Jurášek tak nakonec pracoval na strojírenských pozicích, které odpovídaly jeho technickému vzdělání a zkušenostem.