Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Revoluce nemám ráda, protože lidé se tehdy hrozně mění...
narozena 27. února 1933 v Rychlově na hranici Hané a Valašska
vyrůstala v Bystřici pod Hostýnem, ke které se vážou i její vzpomínky z doby druhé světové války
po gymnáziu v Holešově vystudovala v Olomouci učitelství pro ZŠ
učila především na ZŠ Bratrství Čechů a Slováků v Bystřici p. H.
velkou část života se věnovala sborovému zpěvu
po invazi vojsk Varšavské smlouvy roku 1968 byla vyškrtnuta z KSČ
v letech 2011 až 2019 působila jako kronikářka Bystřice pod Hostýnem
Svůj život spojila Jaromíra Junková s Bystřicí pod Hostýnem. Ve vzpomínkách se vrací k osudům bystřických Židů i Němců popravených po válce. Na bystřické základní škole Bratrství dlouhé roky učila a později se stala i kronikářkou města.
Na svět ale Jaromíra přišla v Rychlově, vesnici, která dnes patří pod Bystřici pod Hostýnem. Narodila se 27. února 1933 v malém domku rodiny jejího otce Karla Juliny. Prarodiče pamětnice Jan a Marie Julinovi odjeli před otcovým narozením s jeho starší sestrou Marií do Clevelandu v USA za prací. Roku 1906 se tam pak narodil i otec Karel. „Žil tam asi do jeho pěti let, pak se vrátili – nevím proč. Do dneška nemůžu pochopit, jak se mohli stěhovat s celou rodinou. Dovezli si nábytek, třeba gramofon s takovou tou troubou a křišťálové mísy. (...) Tam měli krásný byt s topením, tady najednou tmavá chaloupka s malýma okýnkama. Malá Mařenka to nemohla přenést přes srdce, byla tu nešťastná,“ vzpomíná na svou tetu Marii a rodinné osudy Julinových.
Když měla Jaromíra nastoupit do první třídy, koupili rodiče dům v Bystřici nedaleko nádraží, kde pak žili společně s babičkou z matčiny strany. Maminka Františka, roz. Rozsypalová, pracovala ve výrobně prádla u Pavla Taubera, židovského podnikatele. Továrna a vila Tauberových (postavená významným architektem Bohuslavem Fuchsem v rozmezí 2. pol. 30. let – 1947) dodnes stojí na Schwaigrově náměstí. Po znárodnění se zde šily košile, ovšem už pod hlavičkou nár. podniku Šohaj. To už ale Pavel Tauber opět žil v Anglii, kde našel azyl už dříve za války – na rozdíl od zbytku své rodiny, která zůstala v protektorátu a roku 1943 zahynula v koncentračním táboře Auschwitz (manželka Ilsa, dcera Hela a syn Robert). Děti Tauberových byly Jaromířinými vrstevníky, něco starší byla Mili, Mirjam Fuchsová, dcera bystřického lékaře Huga Fuchse, se kterou se pamětnice jako malá krátce přátelila. „Přišli Němci a izolovali je. Musela nosit hvězdu a už se nesměli s nikým bavit a pak už jsme ji neviděli,“ vzpomíná na protektorátní nařízení, která postupně vyloučila z veřejného života židovské obyvatelstvo. Osudům bystřických Židů věnuje svůj zájem Bystřičan a učitel gymnázia Karel Zahradník. Podle jeho rešerší se holokaust dotkl převážné většiny z nich – z Bystřice pod Hostýnem bylo deportováno asi dvacet rodin.
„1. září 1939 – vyhlášení války s Polskem,“ vzpomíná pamětnice na svůj první den ve škole, kdy přišla do třídy s velkou mašlí ve vlasech. Na podzim roku 1940 ale školu zabralo Hitlerjugend a začalo se učit na směny. „Jednu dobu jsme chodili do školy i do Zahájeného [park], tam byl domov pro děti legionářů, nebo do hospody u Šulů. Mívali jsme i odpolední vyučování,“ vypráví. Z pozdější doby si vzpomíná i na letecké poplachy, kdy dostávali volno ze školy a se spolužáky sledovali letící svazy. „5. května [1945] ráno hlásil rozhlas, že začíná revoluce v Praze. A v Bystřici hlásil rozhlas, že všichni muži se mají dostavit, že se budou kopat zákopy proti armádě. Samozřejmě někteří šli, ale pamatuji si, že [další muži] šli davem kolem našeho přes Bedlinu do hor a přidali se k partyzánům na Tesáku,“ vypráví pamětnice.
Na osvobození Bystřice pod Hostýnem se podíleli i výše zmiňovaní partyzáni, členové 1. čs. brigády Jana Žižky, kteří se k osvobozující armádě putující ze směru od Vsetína postupně přidávali. Situace ale nakonec nebyla tak jednoduchá a došlo k ostřelování náměstí z několika kulometných hnízd. K jednomu z posledních u Rychlova na kopci Bartovec namířil své dělo i vězeň gulagu a veterán od Dukly Vasil Coka (1923–2015) (pametnaroda.cz). Na místě ale utrpěl zásah střepinou a jen tak tak unikl smrti. S nevyžádaným suvenýrem, který mu zůstal v plicích, pak dožil až do konce svých dnů.
„Ve čtvrtek dne 10. května 1945 rozloučilo se občanstvo města Bystřice pod Hostýnem za veliké účasti s oběťmi bojů za osvobození města,“ píše se v bystřické kronice. A takto na smuteční tryznu a zádušní mši v kostele sv. Jiljí vzpomíná Jaromíra, tehdy už žačka měšťanské školy: „Před kostelem byly v řadě vystavěné rakve ozdobené květinami a potom je odváželi na vozech na hřbitov. A ten nový hřbitov, ten byl tehdy skoro prázdný. Byla tam jen jedna řádka u stěny a byl tam vykopaný ten společný hrob. Tak tam byli uloženi a pamatuji si, že tam poprvní jsme slyšeli, že hráli československou hymnu. Do té doby se samozřejmě hrát nesměla, znali jsme jen německou. Tak to byl velký zážitek.“
Vzpomíná ale i na temné okamžiky, kdy došlo na popravy německých zajatých vojáků: „Jsou pochováni pod Bedlinou [kopec směrem na Slavkov pod Hostýnem]. (...) Brali to šmahem. Asi se s nimi svezli i nějací ‚normální‘. Vedle naproti nám bydlel Němec Rokyta. Dával nám na Boží tělo kvítka, pivoňky, co se sypaly. A toho tam prý taky odvlekli a zastřelili. Byl rodilý Němec. Kolaborantům stříhali vlasy. Ty doby byly takové, to víte, to se svezou s vinnýma nevinní,“ říká.
První poválečné roky prožila Jaromíra se skautkami z bystřického dívčího oddílu, který tehdy vedla Dana Goldmanová. Jezdily na tábor na Židovou (louku u obce Rusava) a po zákazu roku 1950 se scházely dál – podnikaly společné výlety na Skalný a Rusavu. S ikonou Junáku a prostějovským rodákem, pevně spjatým s holešovskými skauty, „Tátou“ Rudolfem Plajnerem se tehdy Jaromíra v době skautování osobně nesetkala. Během druhé obnovy kolem roku 1968 se ale skautování do rodiny vrátilo – cestu si k bystřickým děvčatům našla její dcera.
Období po komunistickém převratu roku 1948 nebylo těžké jen pro Junák, ale také pro živnostníky. Výše zmíněný Pavel Tauber ještě před komunistickým pučem odjel zpět do Anglie. „Maminka u něj byla účetní. (...) Ale pak byla obviněna, že mu umožnila odchod,“ vypráví Jaromíra Junková o době po komunistickém převratu, kdy došlo na soud s Pavlem Tauberem. Probíhal v Holešově v jeho nepřítomnosti a točil se kolem nesrovnalostí týkajících se odvodů daní z Tauberova podniku. Maminka nakonec vyvázla bez postihu a byla zproštěna viny. „Měla štěstí, že to bylo před těmi velkými čistkami,“ říká pamětnice. Ten stejný rok ale rodinu postihla další rána – Jaromíra na lyžařském výcviku na Ramzové vážně onemocněla septickou spálou a bez antibiotik jí hrozila smrt. „Už už mě odepsali, že to nepřežiju, tu otravu v celém těle. Dávali mi krev, ale přišel penicilín a ten mi dali. Už se za mě modlili jako málem za mrtvou,“ vzpomíná.
Odmala snila Jaromíra o tom, že se stane učitelkou. Proto se po gymnáziu přihlásila na univerzitu do Olomouce na učitelství pro druhý stupeň. Zprvu učila v Kelči a na staré škole v Bystřici pod Hostýnem. Od otevření ZŠ Bratrství Čechů a Slováků roku 1959 na bystřickém sídlišti pak tam. „To byly krásné roky, celkem volné. Ale přišel osmašedesátý – ředitel musel odejít do důchodu a my jsme byli prohlášeni za špatnou buňku. Bylo nás hodně ve straně, protože ředitel nám říkal, že když tam budou dobří lidé, tak to půjde. (...) Ale po tom osmašedesátém nás vyhodili [z KSČ] jako celek. Hodně lidí bylo od nás přesazeno na jinou školu a k nám a každý rok – byli jsme vyškrtnutí – jsme museli chodit na pohovory. Určovali, jestli můžeme učit, nebo nemůžeme. A museli jsme mít plno funkcí,“ vzpomíná pamětnice. Důvodem pro vyškrtnutí z KSČ se stala petice, pod kterou se pamětnice podepsala. „Podpisovali jsme archy, to jsme dělali my ze školy a ve městě. Protiokupační, samozřejmě. Den předtím jsme přijeli z dovolené z Bulharska. Nemohli jsme vůbec pochopit, co se děje. Zorganizovaly se pak skupiny a akce, ale nepomohlo to.“ Když se pak na protest proti okupaci Československa upálil Jan Palach, uspořádala na něj ve své třídě vzpomínku. A když se jezdilo s žáky například na výlet do Prahy, nezapomněla se zastavit u jeho hrobu na Olšanech.
Ve škole Jaromíra setrvala do roku 1989 a pak ještě nějaký čas učila na zkrácený úvazek. V době sametové revoluce se zrovna léčila z nemoci, takže se neúčastnila veřejných setkání. Nevzpomíná na ni ale ráda. „Ve škole se bohužel pak do čela nepostavili ti dobří, celkem spíš flinkové. Někteří jen využili situace. Někteří ze sebe dělali chudáky, ačkoliv nebyli. Hlásili se, jak trpěli. (...) Ty revoluce nemám ráda, protože tehdy se lidé hrozně mění,“ dodává. Své vyprávění pak uzavírá přáním, „aby si lidé uchovávali čisté svědomí a měli k sobě dobrý vztah – je lepší hledat na lidech to dobré, někdo vidí na druhých jen chyby...“
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy regionu - Střední Morava
Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy regionu - Střední Morava (Helena Kaftanová)