"Byt v zámku, to byly nevytopitelný ratejny. Topili jsme akorát v jedné místnosti, protože to bychom nezvládli topit v obou místnostech a kupovat uhlí. Jen za zimu jsme spálili šedesát metráku oříšku a třicet metráku briket jen v jedné místnosti. A to jsme jeli na Vánoce k babičce do Prahy. Den před Štědrým dnem máma naložila klubky briketami. Přijeli jsme za tři dny a měli jsme jinovatku na zdi a vodu v kýblu zmrzlou až na dno. To byl hrozný byt. Vodu jsme tahali až z náměstí, ta tam nebyla zavedená. Uhlí jsme tahali ze sklepa nahoru, to tátovi taky dodalo."
"Pamatuji si ho jako spíš jako člověka, co měl rád zvířata a v životě jsem ho neslyšela, že by si na něco stěžoval. To byl hrozně milý chlap. V zimě se mnou chodil do lesa, učil mě lyžovat, bruslit. V lese se mnou chodil, učil mě znát stopy zvířat. Nebo jsme šli lyžovat. U lesa byl takový kopeček, tak mi ukázal, kam mám až jezdit. A na kraji lesa rozdělal ohýnek a já jezdila z kopečka a šlapala nahoru. On mi opekl chleba, namazal ho husím sádlem, to když si na to vzpomenu, úplně cítím tu vůni. To byly krásný vzpomínky. Nebo jsme v létě jezdili na celý den se koupat, měl auto – Minora dvojku, takže jsme jezdili do Klimětic, kde byl krásný rybník. Tam mě zase naučil plavat."
"Bratr tenkrát řekl, že jede na prázdniny za mámou do Horažďovic a s nějakým kamarádem utekli přes Německo. V utečeneckým lágru dostali přihlášku, dostali se na Nový Zéland a tam se oženil. Vzal si Češku. Přestěhovali se do Austrálie, ale my jsme o něm vůbec nevěděli. Pochopitelně to tátovi taky nepřispělo. Nejdřív byl ve vazbě kvůli generálovi Píkovi a pak znovu kvůli bratrovi. Nakonec mu na příkaz pana generála Čepičky zabavili důchod, vystěhovali nás. To ho šofér Janota pozval, že bychom mohli bydlet v zámku v Kosově Hoře. Naštěstí tam byl dobrý lékař, protože tatínek měl jít dělat do Jáchymova do dolů. Pan doktor Kott a primář Kareš ze Sedlčan z interny mu napsali doporučení, že není zdravý a šel dělat pouze ke státním statkům. Nejdřív jezdil s volským potahem a pak s koňmi."
"Když umřel, tak mu máma nesměla dát do rakve ani uniformu. Mamince v nemocnici říkal, že by chtěl do rakve leteckou uniformu, jenže z ní musela odpárat i ty zlatý knoflíky, distinkce, všechno. Na pohřbu tam nebyl jediný zlatý knoflík. Tam nebyl nikdo. To byli Kosováci, co byli z traktorky. Chlapi ho tam měli hrozně rádi, tak tam byli lidi od statku, z traktorky, Kosováci, příbuzní, jinak se všichni báli. Přitom maminka dala oznámení do novin, že tatínek zemřel a kdy se koná pohřeb."
Dagmar Jungmannová, rozená Marešová, se narodila 14. března 1947 v Praze. Vyrůstala v rodině brigádního generála a prvního velitele 311. československé bombardovací perutě Royal Air Force Karla Mareše, který se stal obětí komunistické perzekuce. Brzy po únoru 1948 jejího otce uvěznili, nejprve v souvislosti s vykonstruovaným procesem generála Heliodora Píky a poté kvůli nedovolenému opuštění republiky jeho syna Karla. V roce 1949 odešel na vlastní žádost do výslužby a dostal invalidní důchod. Ministr obrany Čepička ho degradoval do hodnosti vojína. Rodinu z pražského bytu vystěhovali, na otce pamětnice uvalili zákaz pobytu v Praze a v dubnu 1951 se nastěhovali na zámek v Kosově Hoře nedaleko Sedlčan. Otec měl být nasazen na práci do uranových dolů, od čehož ho zachránil lékařský posudek a nastoupil do státního statku jako zemědělský dělník. Po odebrání invalidního důchodu žila rodina na pokraji chudoby a pod neustálým dozorem Státní bezpečnosti. Otec zemřel v motolské nemocnici 10. června 1960. Kvůli kádrovým posudkům nemohla pamětnice studovat a vyučila se dělnickému povolání. V roce 1968 se poprvé provdala a do poloviny 70. let žily s matkou na zámku v Kosově Hoře v nedůstojných podmínkách. V květnu 1990 byl Karel Mareš plně rehabilitován a in memoriam navrácena hodnost brigádního generála. V říjnu 2023 obdržel z rukou prezidenta Řád Bílého lva vojenské skupiny 1. třídy. V době natáčení (říjen 2023) žila pamětnice v Sedlčanech.
Mladičký Karel Mareš v době první světové války v řadách československých jednotek, které nosily standardní stejnokroje italské armády s červenobílou stužkou na límci
Mladičký Karel Mareš v době první světové války v řadách československých jednotek, které nosily standardní stejnokroje italské armády s červenobílou stužkou na límci
Mjr. letectva Karel Mareš (vlevo) přijímá projevy díků a uznání od bulharského cara Borise III. (uprostřed v bílém) za ukázkový let na letišti v Sofii, 28. května 1935
Mjr. letectva Karel Mareš (vlevo) přijímá projevy díků a uznání od bulharského cara Borise III. (uprostřed v bílém) za ukázkový let na letišti v Sofii, 28. května 1935
Karel Mareš (vpravo), jako první velitel 311. čs. bombardovací perutě spolu s československým prezidentem Edvardem Benešem ve Velké Británii, 1940–1942
Karel Mareš (vpravo), jako první velitel 311. čs. bombardovací perutě spolu s československým prezidentem Edvardem Benešem ve Velké Británii, 1940–1942
Generálův syn Karel Mareš (*1925). „Řekl, že jede na prázdniny za mámou do Horažďovic a spolu s kamarádem utekli přes hranice do Německa. Dostal se na Nový Zéland, vzal si Češku a přestěhovali se do Austrálie. Pochopitelně to tátovi taky nepřispělo. Nejdřív byl ve vazbě kvůli generálovi Píkovi a později kvůli bratrovi. Že utekl za hranice jsme se ale dozvěděli až těsně před tátovou smrtí,“ vypráví o svém nevlastním bratru Karlovi Dagmar Jungmannová
Generálův syn Karel Mareš (*1925). „Řekl, že jede na prázdniny za mámou do Horažďovic a spolu s kamarádem utekli přes hranice do Německa. Dostal se na Nový Zéland, vzal si Češku a přestěhovali se do Austrálie. Pochopitelně to tátovi taky nepřispělo. Nejdřív byl ve vazbě kvůli generálovi Píkovi a později kvůli bratrovi. Že utekl za hranice jsme se ale dozvěděli až těsně před tátovou smrtí,“ vypráví o svém nevlastním bratru Karlovi Dagmar Jungmannová
Poslední roky života dožíval jako zemědělský pracovník Státních statků, nemocen, na pokraji chudoby a stále pod hledáčkem Státní bezpečností, Kosova Hora, 50. léta
Poslední roky života dožíval jako zemědělský pracovník Státních statků, nemocen, na pokraji chudoby a stále pod hledáčkem Státní bezpečností, Kosova Hora, 50. léta
Karel Mareš zemřel 10. června 1960 a poslední rozloučení s válečným veteránem se konalo v pražském krematoriu Motol. „Nedali nám pokoj, ani když umřel. Máma mu do rakve nesměla dát ani uniformu, přál si být oblečený v letecké uniformě. Musela z ní odpárat zlaté knoflíky, distinkce, zkrátka všechno. Na pohřeb přišli jen Kosováci - chlapi z traktorky a lidi ze statku, co si tátu oblíbili. Měli ho rádi. Ostatní se báli přijít,“ vzpomíná generálova dcera
Karel Mareš zemřel 10. června 1960 a poslední rozloučení s válečným veteránem se konalo v pražském krematoriu Motol. „Nedali nám pokoj, ani když umřel. Máma mu do rakve nesměla dát ani uniformu, přál si být oblečený v letecké uniformě. Musela z ní odpárat zlaté knoflíky, distinkce, zkrátka všechno. Na pohřeb přišli jen Kosováci - chlapi z traktorky a lidi ze statku, co si tátu oblíbili. Měli ho rádi. Ostatní se báli přijít,“ vzpomíná generálova dcera
Smuteční rozloučení s generálem a velitelem 311. československé bombardovací perutě RAF Karlem Marešem. „Profesor Niederle z Motola nám sdělil, že kdyby otec zůstal v řadách armády a dostavoval se na pravidelné zdravotní prohlídky, mohlo se na karcinogen přijít včas a nemuselo to dopadnout tak, jak dopadlo,“ vzpomíná generálova dcera Dagmar Jungmannová
Smuteční rozloučení s generálem a velitelem 311. československé bombardovací perutě RAF Karlem Marešem. „Profesor Niederle z Motola nám sdělil, že kdyby otec zůstal v řadách armády a dostavoval se na pravidelné zdravotní prohlídky, mohlo se na karcinogen přijít včas a nemuselo to dopadnout tak, jak dopadlo,“ vzpomíná generálova dcera Dagmar Jungmannová
Náčelník štábu 22. základny vrtulníkového letectva plukovník Alois Matýska s Dagmar Jungmanovou u odhalené pamětní desky jejího otce generála Karla Mareše, Tábor, 2015
Náčelník štábu 22. základny vrtulníkového letectva plukovník Alois Matýska s Dagmar Jungmanovou u odhalené pamětní desky jejího otce generála Karla Mareše, Tábor, 2015
"Na množství nehleďte" Heslo, kterým se řídil Jan Žižka a později se jím řídil i Karel Mareš, který pokřik začlenil do znaku 311. čs. bombardovací perutě RAF, Kosova Hora, červen 2023
"Na množství nehleďte" Heslo, kterým se řídil Jan Žižka a později se jím řídil i Karel Mareš, který pokřik začlenil do znaku 311. čs. bombardovací perutě RAF, Kosova Hora, červen 2023
Z výnosu Ministerstva národní obrany došlo v roce 1951 k vystěhování rodiny Karla Mareše z pražského bytu. Praha byla generálovi Marešovi zakázaná a žila na zámku v obci Kosová Hora u Sedlčan, kde žili v nuzných podmínkách
Z výnosu Ministerstva národní obrany došlo v roce 1951 k vystěhování rodiny Karla Mareše z pražského bytu. Praha byla generálovi Marešovi zakázaná a žila na zámku v obci Kosová Hora u Sedlčan, kde žili v nuzných podmínkách
Špejchar v Kosově Hoře. V přízemí měl Antonín Janota provozovnu Motex na výrobu motorových olejových filtrů do aut a letadel. Krátce zde pracoval i vystěhovaný a bývalý generál Karel Mareš, cca 50. léta
Špejchar v Kosově Hoře. V přízemí měl Antonín Janota provozovnu Motex na výrobu motorových olejových filtrů do aut a letadel. Krátce zde pracoval i vystěhovaný a bývalý generál Karel Mareš, cca 50. léta
Dagmar Jungmannová s fotografií otce Karla Mareše, prvního velitele čs. 311. bombardovací perutě generál Karel Mareš. Natáčení pro Paměť národa, říjen 2023, Sedlčany
Dagmar Jungmannová s fotografií otce Karla Mareše, prvního velitele čs. 311. bombardovací perutě generál Karel Mareš. Natáčení pro Paměť národa, říjen 2023, Sedlčany
Dagmar Jungmannová s fotografií otce Karla Mareše, prvního velitele čs. 311. bombardovací perutě generál Karel Mareš. Natáčení pro Paměť národa, říjen 2023, Sedlčany
Dagmar Jungmannová s fotografií otce Karla Mareše, prvního velitele čs. 311. bombardovací perutě generál Karel Mareš. Natáčení pro Paměť národa, říjen 2023, Sedlčany
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!