Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ivan Junášek (* 1955)

• narozen 7. dubna 1955 v Novém Jičíně v dělnické rodině

• studoval zeměpis a tělesnou výchovu na pedagogické fakultě v Olomouci

• po nedokončených studiích jezdil několik let s vlakovou poštou

• v letech 1987 až 1992 byl dramaturgem novojičínského klubu pro mládež

• v listopadu 1989 pomáhal v Novém Jičíně organizovat sametovou revoluci

• působil v koordinačním výboru Občanského fóra v Novém Jičíně

• v letech 1992 až 2000 pracoval jako novinář v týdeníku Region

• poté působil jako vedoucí střediska svozu odpadu v Technických službách Nový Jičín

Ivan Junášek se narodil 7. dubna 1955 v Novém Jičíně. Oba rodiče byli členy komunistické strany. Také díky politické angažovanosti se vypracovali na lepší místa. Matka se stala úřednicí na oddělení matriky novojičínského národního výboru. Otec, původně slévač, vystudoval při zaměstnání průmyslovku a pracovní kariéru končil jako vedoucí odboru práce a mezd v pobočce podniku Tatra v Šenově u Nového Jičína.

„Otec zůstal věrným komunistou do konce života. Maminka zničila červenou legitimaci nedlouho po invazi vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968. Společně se sestrou jsme byli u toho, když ji na verandě našeho domu, kde jsme topili v kamnech, spálila. Otec ji marně přesvědčoval, aby to nedělala. Tehdy se stranou skončila,“ vzpomíná Ivan.

Začátek sovětské okupace zažil s rodiči na rekreační chatě v Horní Bečvě. „Viděli jsme, jak kolem tamní přehrady projížděly obrněné transportéry spřátelených armád. Když jsme se vrátili do Nového Jičína, moje starší a odbojnější sestra mě vyhecovala k tomu, že jsme po odchodu rodičů do práce napsali na zeď nedaleko našeho domu nápis v azbuce: ‚Iditě domoj.‘ Otec nám za to vynadal a museli jsme to umýt,“ vypráví. Vzpomíná si také, že stejný nápis byl zpočátku i v oknech okresního výboru KSČ.

Jednou skautem, navždy skautem

Když se v době politického uvolnění na jaře 1968 obnovila organizace Junák, matka ho přihlásila do skautského oddílu. „Myslím si, že skaut měl na mne zásadní vliv. Skautské zásady jsem se snažil dodržovat po celý život. Náš vedoucí nás učil, jak se chovat v přírodě, ale také nám otevíral oči v názoru na politiku,“ říká pamětník. Vzpomíná na poslední výpravu před zákazem skautského hnutí v roce 1970. „Letní tábor se už neuskutečnil. Na poslední výpravě do Podhradí u řeky Moravice jsme schovali skautské symboly a vlajky do velké hliníkové konve na mléko a zakopali jsme to do země. Tak jsme se skautem rozloučili.“

Od dětství měl spoustu zájmů. Hrál závodně tenis a basketbal, chodil do dramatického kroužku, recitoval básně na školních soutěžích a také při obřadech na národním výboru, které měla na starosti jeho matka. Chodil do lidové školy umění na klavír, zpíval, hrál na kytaru a později také na kontrabas. Na gymnáziu založil s kamarády hudební skupinu Entuziasté, se kterou po několik desetiletí vystupoval.

„Kapelníkem byl Slávek Žalud. Jeho otec, architekt Stanislav Žalud, byl komunisty perzekvovaný a hovořil s námi o realitě režimu. Ke spolupracovníkům skupiny patřil i později zakázaný básník a textař Eda Pergner, se kterým jsme dělali komponované pořady. Vystupovali jsme také s astronomem Jiřím Grygarem. Vyprávěl o vesmíru a my zpívali písničky o hvězdách.“

Průšvih v polepšovně

Ivan chtěl být učitelem a po maturitě začal studovat obor tělesná výchova a zeměpis na pedagogické fakultě v Olomouci. „Na školu jsem se dostal bez problémů. Přičítám to hlavně angažovanosti mého otce v KSČ. Byl jsem spíše průměrný student. Někteří spolužáci s lepšími výsledky to neměli zdaleka tak snadné,“ uznává. Na gymnáziu a zpočátku i na vysoké škole byl navíc aktivní v Socialistickém svazu mládeže (SSM). Pak se ale více než studiu věnoval hudbě a studentským radovánkám. „Ve třetím ročníku mě vyhodili. Přešel jsem na vychovatelství, ale ani to jsem nedokončil.“

Vyhazov z vychovatelství měl dramatický průběh. Ivan byl na brigádě ve výchovném ústavu pro mládež v Novém Jičíně, kde dělal nočního hlídače. Jednou přistihl chovance polepšovny, jak se vrátili s lupem z noční výpravy. Vykradli dva obchody. „Byl jsem strašně naivní. Tvrdili, že jim ukradené věci někdo dal. Řekl jsem jim, ať to hned vrátí, jinak že to nahlásím. Měl jsem to samozřejmě udělat hned. Mezitím to prasklo. Policajti si pro mě přišli na přednášku do školy. U soudu jsem dostal podmínku za ohrožování mravní výchovy mládeže,“ popisuje.

Znamenalo to definitivní konec studia a potíže při hledání práce. Dělal například závozníka v mlékárnách. Pak šest let jezdil v Olomouci s vlakovou poštou. Do Nového Jičína se vrátil v roce 1987, kdy dostal od tehdejšího vedoucího J-klubu Antonína Cinka nabídku, aby tam nastoupil jako programový pracovník neboli dramaturg. Klub pro mládež zřídila a provozovala Správa účelových zařízení Krajského výboru SSM. Svazáci ale do programu moc nemluvili a Ivan měl při zvaní hostů víceméně volnou ruku.

Alternativa a underground ve svazáckém klubu

„Tonda Cink byl členem KSČ, takže kádrově byl klub silný a nevadilo, že jsem nebyl ani v SSM. Kupodivu nikdo neřešil, že jsme do programu zařazovali i nepříliš známé umělce alternativní scény, z nichž někteří byli z ideologických důvodů postihováni zákazem vystupování,“ vypráví Ivan. V J-klubu hrál například Pražský výběr nebo Garáž. S poslechovými pořady tam jezdili Jiří Černý a Jan Rejžek.

Při zvaní umělců pamětník spolupracoval s Milanem Kaplanem, který vedl Delta klub v Ostravě-Porubě, a s Karlem Prokešem z M-klubu ve Valašském Meziříčí. S kulturní opozicí ho seznamoval také pedagog novojičínského gymnázia Ivan Mynář, který se znal s nekonformními umělci z Brna a Prahy. V „jéčku“ uváděl také výstavy malířů a grafiků, kterým byla většina galerií zapovězena. Patřil k nim třeba Joska Skalník. Na Mynářovo doporučení měl v J-klubu čtení a besedu také zakázaný dramatik Milan Uhde.

Pouze jednou se Ivanovi stalo, že nadřízení naplánovanou akci zatrhli. Jednalo se o Moravské folkové léto v srpnu 1989. Zákaz přišel z okresního výboru KSČ. Umělci byli sjednaní a tiskly se už plakáty. „Nakonec se festival přece jen uskutečnil. Pořadatelství statečně převzala obec Mořkov, kde bylo koupaliště s vhodným pódiem a hledištěm. Akci jsme připravovali společně s Milanem Kaplanem. Koncerty byly ve stejný den nejprve v Ostravě, později večer v Mořkově. Z Ostravy tenkrát přijeli a neplánovaně vystoupili také Jaromír Nohavica, Karel Plíhal a Pepa Streichl. Bylo to velkolepé. Atmosféra byla uvolněná, nikdo si už nedával pozor na pusu.“

Už předtím Ivan Junášek otevřeně podpořil kritiky komunistického režimu. Podepsal petici Několik vět, kterou na jaře toho roku sepsali a začali šířit autoři iniciativy Charta 77 v čele s dramatikem a politickým vězněm Václavem Havlem. V dokumentu, který podepsalo asi čtyřicet tisíc lidí, se dožadovali mimo jiné propuštění politických vězňů a navázání dialogu s opozicí. V té době se už hroutily komunistické režimy v Polsku a v Maďarsku, a také v Československu sílily protesty proti vládě jedné strany. Krátce po pádu Berlínské zdi, která byla největším symbolem studené války a rozdělení Evropy, padl komunistický režim i v Československu.

S prohlášením Občanského fóra pod košilí

V pátek 17. listopadu komunistická policie brutálně potlačila pokojné shromáždění studentů v Praze na Národní třídě. Stovky vysokoškoláků utrpěly při zásahu zranění. Začaly stávky a demonstrace, které se šířily po celé republice. Ivan Junášek zažil 21. listopadu v Praze na Václavském náměstí první masovou manifestaci. Do Prahy přijel s vedoucím J-klubu Pavlem Bártkem pod záminkou návštěvy burzy kulturních programů. Umělci už ale stávkovali a v pražském Činoherním klubu vzniklo 19. listopadu Občanské fórum jako platforma nespokojené veřejnosti..

„Pavlovi Bártkovi se podařilo proniknout mezi stávkující studenty DAMU a získat výzvy studentů a první prohlášení Občanského fóra. Když jsme se vraceli do Nového Jičína, poschovávali jsme si tiskoviny pod oblečení, protože nás někdo varoval, že ve vlaku se očekávají policejní kontroly. Nikdo si nás ale nevšímal,“ vzpomíná.

V Novém Jičíně se pamětník přidal k malé skupině lidí v čele s Miroslavem Urbanem a Vlastimilem Šimíkem, kteří organizovali protesty na náměstí. „Myslím si, že to bylo v pátek 24. listopadu, kdy jsem navrhl, abychom se příště sešli v J-klubu, kde bylo následujícího dne ustaveno Občanské fórum,“ vypráví. Vzpomíná si, že měl trochu obavy, co tomu řekne zaměstnavatel, že dělají v klubu revoluci. „Když v následujícím týdnu přišel náš přímý nadřízený z krajské správy účelových zařízení SSM z Ostravy, netroufl si protestovat. Jen řekl, aby se po schůzích zhaslo a uklidilo.“

Setkání s Karlem Krylem

Pamětník vyprávěl o chaotických a hektických začátcích práce Občanského fóra. „Zpočátku bylo potřeba hlavně šířit informace a přesvědčovat lidi k podpoře generální stávky. Pamatuji si, že nám s tím přijel pomáhat například herec Vladimír Javorský,“ vzpomíná. V pondělí 27. listopadu bylo tehdejší Leninovo náměstí v Novém Jičíně skoro plné. Stávku masově podpořili i zaměstnanci největších podniků ve městě Autopal a Tonak, přestože vedení fabrik účast na protestu zakazovalo.

Ivan Junášek se stal členem redakční rady občasníku Fórum, které vydávalo okresní koordinační centrum Občanského fóra v Novém Jičíně. Pořizoval zápisy z jednání, přepisoval texty ostatních autorů, dělal jazykové korektury, pomáhal zajišťovat tisk a distribuci. První čísla množili na cyklostylu. Z jednání koordinačního výboru si nejvíce pamatuje debaty o personálních otázkách. „Pořád se hledali slušní a schopní lidé. Ve všech důležitých funkcích bylo potřeba nahradit komunisty, kteří byli nuceni odstoupit. Nutno říci, že i když se lidí nedostávalo, nedošlo k žádným zásadním přehmatům.“

Písničky Karla Kryla patřily k jeho oblíbeným a rád je zpíval u táboráku. Setkání s legendou protikomunistického protestsongu ho ale zklamalo. Kryl se vrátil z německé emigrace na konci listopadu 1989 na pohřeb maminky, který se uskutečnil v Novém Jičíně. „Dozvěděl jsem se, že přijel, a tak jsem šel na pohřeb fotit. Byl jsem si vědom toho, že mám příležitost udělat první snímky Karla Kryla po návratu emigrace. Vyfotil jsem tam celý film. Díval se na mě škaredě. Chápu, že tenkrát nemohl vědět, jestli nejsem nějaký estébák. Pak jsem se s ním setkal, společně s dalšími členy koordinačního výboru, v novojičínském hotelu Praha, kde jsem mu fotky předal. Poděkoval a vypadal potěšeně. Jinak s ním ale nebyla řeč. Byl roztěkaný, podezřívavý, uhýbal pohledem. Když jsem později pomáhal organizovat jeho koncert v kopřivnické Tatrovance, zaskočily mě jeho zpanštělé požadavky. Nic mu nebylo vhod.“

Od novin k odpadům

Začátkem roku 1990 se Ivan Junášek začal opět věnovat hlavně programu J-klubu. Dál se podílel na výrobě časopisu Fórum, které vycházelo přibližně do konce roku 1990. O dva roky později se nechal zlákat zakladateli nového týdeníku Region Zdeňkem Jeníkem a Petrem Strnadelem, aby vedl novojičínskou redakci. „Začátky byly velmi krušné. Neměli jsme prostory, vybavení ani redaktory. A moc zkušeností jsem také neměl,“ vzpomíná. Později dělal editora pro všechny mutace z celého kraje a nakonec pomáhal zakládat redakci týdeníku Region v Ostravě.

V novém tisíciletí se přihlásil do konkurzu na ředitele městského kulturního zařízení ve Valašském Meziříčí a vyhrál ho. „Organizoval jsem Valašské špalíčky, mezinárodní festivaly poezie, festivaly cimbálů, zval divadla. A opět jsem spolupracoval s Karlem Prokešem z M-klubu,“ popisuje. Po dvou letech byl však odvolán. „Nevím vlastně proč. Oficiální zdůvodnění bylo, že jsem nedostatečně komunikoval s radnicí.“

V následujících letech se živil například jako dálkový řidič. S dodávkou soukromé firmy procestoval i kus Evropy. Předtím krátce pracoval společně s přítelkyní v USA. Přes zprostředkovatele z Ostravy měli domluvenou práci uklízečů v nonstop supermarketu v malém městě nedaleko Washingtonu. Z Ameriky toho mnoho neviděli. Pracovali sedm dnů v týdnu od půlnoci do osmi ráno. Junášek jezdil s čisticím strojem po prodejně, jeho přítelkyně umývala záchody. „Volno jsme měli jen jednou, na Den díkůvzdání. Samozřejmě jsme pracovali na černo. Měli jsme jen turistické vízum. Vydrželi jsme to čtyři měsíce. Za čtvrtý měsíc jsme nedostali zaplaceno. Zprostředkovatel nás okradl a zmizel někde v Polsku. Museli jsme si to nechat líbit,“ vypráví.

Koncem nultých let nastoupil jako vedoucí střediska svozu odpadu v novojičínských Technických službách, kde zůstal až do důchodu. V roce 2019 se přidal k podporovatelům spolku Milion chvilek pro demokracii a účastnil se v Novém Jičíně demonstrací proti vládě Andreje Babiše. „Nepropadám skepsi. Nemyslím si, že u nás je to horší než mnohde jinde. Věřím mladé generaci a stranám, jako jsou Piráti. Staří matadoři musí jednou vymřít. Doufám, že s mladými, kteří je nahradí, se vrátí do politiky slušnost.“