plk. v. v. Ing. Jan Judl (* 1927  †︎ 2014)

Plk. Ing. Jan Judl

„Když nás v roce 1968 obsadili Rusové, byl jsem podplukovník. Ve štábu jsme se rozhodovali, jak invazi čelit. Byl jsem vybrán do delegace k jednání se sovětskými okupanty. Setkal jsem se s ruským velitelem divize a odmítl mu podat ruku. Rusové připravili velké pohoštění, pití, dorty, maso. Samozřejmě, že jsme ničeho nedosáhli, ale jinak se jednat nemohlo. Ze schůzky mě vyváděli se samopalem.“

Koncem druhé světové války bylo ing. Judlovi 18 let. Žil s rodiči v Plzni v Jateční ulici. Se spolužáky byl tehdy totálně nasazen na kopání zákopů na severní Moravě.

„Jako ročník 27 jsem nešel do Reichu. Byli jsme nasazeni na Ostravsko na kopání zákopů. Budovat ,val proti bolševismu‘. Pro práci v Reichu byl určen ročník 21, my jsme byli příliš mladí. S kopáním zákopů jsme začínali v Dolanech u Olomouce. Dohled nad námi měl jeden vlajkař. S kamarádem jsme si domluvili, že ho požádáme, abychom nemuseli spát v hospodském sále na slámě. Slíbili jsme, že budeme do práce chodit včas. Bydlení jsme si sehnali u sedláka Dosoudila. Bylo to už ke konci války, blízko fronty, přesný rok si už nepamatuji. Nad námi lítala ruská letadla, mávali jsme na ně a oni na nás.

Fronta se blížila, bylo riziko, že nás obsadí Rusové. Do práce nás po skupinách vodila německá hlídka. Poddůstojník na zemi označil, co máme vykopat. Na jaře jsme došli až do Těšína, kde nás ubytovali.Přes den jsme pokračovali v kopání zákopů. Vlakem nás dovezli k frontě, němečtí vojáci určili, kde budeme kopat, a dohlíželi na nás. Zpočátku se s námi nemohli domluvit. Já jsem sice německy uměl, studoval jsem na reálce, tam byla němčina hodně posílena. Německy jsem se vlastně učil už od třetí třídy. Přestože jsem se domluvit s nimi mohl, zpočátku jsme dělali, že nerozumíme. Vojáci měli vztek a začali nám nadávat a křičet na nás. Nakonec jsem se tedy přihlásil a od té doby všechno vyřizovali s mou pomocí a k nám se potom chovali slušně.“

Jak velké bylo nebezpečí?

„Když jsme poprvé přišli na práci, začali kopat a slyšeli letět nad sebou granát, hned jsme se vrhali k zemi. Němci se nám smáli. Jejich důstojník vysvětlil, slyšet může být pouze dělo. Letět granát slyšet není, je jen otázka štěstí, jestli nás zasáhne. Po příchodu do Těšína jsme byli ubytovaní ve škole. Moc jsme se nevyspali. Zákopy jsme kopali přes den. V noci přiváželi Němci do kostela munici. Jakmile spustil alarm, museli jsme vstát, přijelo asi dvacet aut naložených střelivem. Náklad jsme naskládali do kostela. Sotva jsme ho uložili, přijelo dvacet aut a zase jsme ho do nich museli naložit a vojáci ho odvezli k frontě.“

Byl jste tam až do konce války?

„Odtud jsem utekl. Seznámil jsem se s jedním Polákem, který než přišel o nohu, sloužil v německé armádě. Jako bývalý voják se dobře orientoval v situaci a ukazoval nám, jak se fronta blíží. Radil, abychom utekli, protože nám jde o krk. Požádal jsem ho, aby nám ukázal cestu, protože s ohledem na blížící se frontu nebyly nikde tabulky s označením rozcestníků ani s názvy vesnic. Slíbil, že nás seznámí se svou sestrou a ta nás odsud s kamarádem Růžičkou vyvede. Jak jsem se zmiňoval, protože jsem uměl německy, byl jsem vedoucím naší skupiny. Díky tomu jsem získal list s německým razítkem pro dvě osoby. Umožňoval volný pohyb po městě, který byl v té době zakázaný. Všude chodily kontroly. Bydleli jsme v Polském Těšíně. Město bylo rozdělené na dvě části. Český a Polský Těšín. 

Sestra Poláka nás vyvedla z města, šli jsme lesem, pěšina vedla přes louku, potom přes pole. K cestě byly drátěné zátarasy s průchodem. Zátarasy šly doprava a doleva a končily někde v lese. Naše průvodkyně nám ukázala, že se do protektorátu dostaneme, když půjdeme cestou a projdeme těmi zátarasy, za nimi už je protektorát. S kamarádem, říkali jsme mu Růža, jsme se dohadovali co dál. V průchodu nikdo nestál, na dohled jsme viděli dřevěný barák, nikdo u něho nebyl, nic se nedělo. Když jsme se chtěli dostat domů, museli jsme pokračovat v cestě, a tak jsme šli. Najednou, jak jsme se blížili k průchodu, z dřevěného baráku vyšel voják s puškou. Lekli jsme se, ale otočit se a utíkat nazpátek jsme nemohli, tak jsme pokračovali v cestě, voják také. Věděl jsem, že pokud nás bude kontrolovat, bude zle, protože my máme dovoleno pohybovat se po městě, ale ne tady za humny. No uvidíme, jak to dopadne. S vojákem jsme se sešli akorát v tom průchodu. Řekl jsem ,Guten Tag‘, odpověděl ,Heil Hitler‘ a my jsme prošli a nic se nestalo. Bylo to právě v den, kdy zemřel prezident Spojených států Franklin Delano Roosevelt (pozn. 12. 4. 1945).

Ale jak dál. Tenkrát se bez povolení úřadu mimo bydliště nikam jezdit nesmělo a my jsme žádné povolení neměli. Přišli jsme na nádraží, jak se jmenovalo, to už nevím a ani tenkrát jsem to nevěděl. Stál tam vlak naložený vojenským materiálem. Hlídal ho voják s puškou a nasazeným bajonetem, ale ten si nás nevšímal. Stály tam osobní vagony, v nich asi dvě stě německých vojáků, někam je přesouvali. Kam vlak pojede, jsme nevěděli. Doufali jsme, že do Čech, a nastoupili jsme. Němci nám ještě udělali místo, abychom si mohli sednout. Jeli jsme a zjistili, že opravdu jedeme jako k nám. Dojeli jsme skoro až do Prahy. Cestou jsme se dozvěděli, že v Praze probíhají kontroly, přes ně bychom se v našem oblečení nedostali. Byli jsme oblečeni pomalu jako partyzáni. Už začínalo být teplo a my měli hubertusy, jak jsme byli vybaveni na práci v zákopech. Vystoupili jsme před Prahou. Abychom se vyhnuli kontrolám, šli jsme raději kus pěšky. Když německé nebo i naše hlídky chytily ,zákopníky‘ (pozn. výraz pro utečence totálně nasazených pracovníků na zákopech), ostříhaly je dohola a zavřeli. Co s nimi bylo dál, nevím.

Domů jsme jeli z okrajového nádraží. Několik dní jsme museli čekat na příhodný spoj do Plzně. Jeli jsme v noci, domů jsme přijeli kolem půlnoci. Vyskočili jsme z rozjetého vlaku, došli do Doubravky, kde se kamarád Růža ode mě odpojil, dál jsem šel sám. Doma jsem klepal na okno, bydleli jsme v přízemí, tatínek odkryl zatemnění (pozn. s ohledem na nálety bylo úředně nařízeno zatemnění oken), otevřel okno a řekl ,No to je dost, že už jdeš.‘  S kluky jsme byli domluveni, že jim pošleme dopis, kudy jsme šli a jak jsme se dostali domů. Dopis jsme poslali, ale už nevím, jestli ho dostali. Myslím, že ano, protože jsem některé potkával.“

Byli jste všichni z Plzně?

„Ano, byli jsme spolužáci. Domů jsme přišli v sobotu (pozn. 14. 4.). Několik dní po mém návratu domů byl velký nálet. Bydleli jsme před jatkama u seřaďovacího nádraží. Bylo tam asi dvacet kolejí, na nich seřazovali vlaky. (Pozn.: Jateční ulice v Plzni se stala 17. 4. 1945 součástí náletu na seřaďovací nádraží, při němž vznikly nedozírné materiální škody a velké oběti na životech. Mrtvé na místě náletu pouze zahrnuli. Fotografie Jateční ulice po náletu jsou v příloze.) V průběhu války byl v každém domě určený velitel civilní obrany. V našem domě byl velitelem civilní obrany tatínek. Bylo nařízeno odstranit z půd všechny hořlavé věci. Při bombardování byly také házeny malé hořlavé bomby, které prorazily střechu, a kdyby tam bylo něco hořlavého, shořel by celý dům.

Každý nájemník měl na půdě dřevěnou kóji, kde mohl sušit prádlo. Ve sklepě byla prádelna a kóje pro uhlí a dřevo. Sklep nejprve mužští zpevnili plaňkami z kójí na půdě. V domě bydlel pan Klajl, který byl zaměstnaný v pivovaře. Jako deputát na topení dostal dřevěné kmeny. Navrhl tatínkovi, že deputátní dřevo vymění za plaňky z půdy a dřevo použijí na zpevnění krytu. Mužští udělali brigádu, těsně před velkým náletem na seřaďovací nádraží. Na nádraží stály vlaky s národními hosty a se střelivem. Ulice dostala plný zásah, všechny domy byly srovnány se zemí, lidé šli rovnou do rakví. Kolem lítaly bedny s municí, na našem dvoře ležela lokomotiva. Místo našeho bytu byla asi pět metrů hluboká díra. V ní ležel vagon, na něm moje šaty a ještě jsem tam našel předválečný slovník Unikum – máme ho dodnes. Šaty byly potrhané, ale ještě jsem v nich chodil do tanečních. Měl jsem strejdu krejčího, který je spravil.“

Vy jste se zachránili ve sklepě?

„My jsme se zachránili ve sklepě. Všude byl kouř a zvířený prach. Hledali jsme, jak se dostat ven. Děti plakaly, ženské také, sousedka paní Hejsková naříkala, že nechala na stole sklenici vajec. Barák byl pryč a ona vzpomínala na sklenici vajec. Tonda Klajlů, Václav Janečků, Zdeněk Valetický a já jsme hledali cestu ven. Dostal jsem se do míst, kde byla škrabka na boty. Pod ní zůstala neporušená šachta, útokem se i trochu rozšířila. Nálet byl v noci, k ránu tudy prosvítalo světlo. Kluci mě vysadili, já se dostal ven, vytáhl jsem kluky a tudy jsme osvobodili i ostatní. Zachránili jsme se všichni, nikomu se nic nestalo. Venku to bylo hrozné. Viděl jsem kamaráda, kterému z trosek koukala jen hlava. Nemohli jsme pro něho nic udělat, jenom jsme mu dali napít, chtěl cigaretu, zapálili jsme mu ji a už tam byli příslušníci civilní obrany a odháněli nás pryč. Nemohli jsme mu pomoci. Zemřel tam.“

V revolučních dnech roku 1945 Jan Judl jako člen skautské organizace pomáhal při organizování návratu totálně nasazených cizinců v Německu do jejich domovů. Pod vedením skautského vedoucího Alexandra Lorence pomáhali i při zajišťování zbraní a vojenského materiálu. Na toto životní období vzpomíná v článku „Květen 1945 v Plzni“ zaslaném do Národní kroniky portálu SENSEN.

Po válce vystudoval Jan Judl Vyšší průmyslovou školu strojnickou v Plzni. Po maturitě byl, před nástupem na základní vojenskou službu, krátce zaměstnán jako technický úředník v plzeňské Škodovce. Na vojnu byl odveden do Prachatic. Armáda se rozšiřovala, v řadách vojáků základní služby se dělaly velké nábory pro vojáky z povolání. „V roce 1952 vybídl velitel divize generál Lomskýtaké mě. Zeptal se: ,Co budeš dělat v civilu?‘ Odpověděl jsem, že se vrátím zpátky do Škodovky. Generál pokračoval: ,No a co, plní Škodovka plán, když tam nejsi? Plní, viď? No vidíš, oni tě nepotřebují, ale my tě potřebujeme.‘ Původně jsem se hlásil do Vojenské akademie v Hranicích pro důstojníky v záloze. Měl jsem hodnost podporučíka. Po jejím absolvování bych byl povýšen na poručíka. Když jsem se rozhodl podepsat, že se stanu vojákem z povolání, byl jsem povýšen na poručíka hned pod podmínkou, že se přihlásím ke čtyřletému studiu Vojenské akademie v Praze. V 50. letech byl jejím velitelem Ludvík Svoboda. Studovat jsem začal v roce 1952, v roce 1955 jsem byl vyřazen v hodnosti kapitána. V roce 1967 nám byl dodatečně přiznán i titul inženýr.“

Po invazi vojsk Varšavské smlouvy byl podplukovník Jan Judl při prověrkách v roce 1970 vyloučen z KSČ a propuštěn z armády. Byl uváděn mezi hlavními oportunisty v akci Norbert. „Když nás v roce 1968 obsadili Rusové, byl jsem podplukovník. Ve štábu jsme se rozhodovali, jak invazi čelit. Byl jsem vybrán do delegace k jednání se sovětskými okupanty. Setkal jsem se s ruským velitelem divize a odmítl mu podat ruku. Rusové připravili velké pohoštění, pití, dorty, maso. Samozřejmě, že jsme ničeho nedosáhli, ale jinak se jednat nemohlo. Ze schůzky mě vyváděli se samopalem a ruský důstojník si stěžoval u ministra Lomského.* Ten s mým postupem ale souhlasil, jednal stejně. Ale když přišly v době normalizace prověrky, chtěli, abych udělal sebekritiku. Odmítl jsem se slovy: ,Co jsem řekl, za tím stojím a nic nebudu odvolávat.‘ Prověřoval mě velitel divize Jiří Novotný, který mě v roce 68 nejvíc podporoval, ale před prověrkami si posypal hlavu popelem a bylo mu odpuštěno. Věděl jsem, že mé vyloučení ze strany i propuštění z armády je předem připravené, i když tvrdili, že budou z jednání psát teprve zápis, ačkoli v místnosti nebyl k dispozici psací stroj, a ihned po skončení jednání začali posudek číst. Vojenskou kariéru jsem ukončil jako podplukovník. Po rehabilitaci v roce 1992 jsem byl povýšen na plukovníka.“

Kdy jste vstoupil do strany?

„Na průmyslovce jsem měl dva kamarády, kteří byli členy KSČ. Říkali, že mám pokrokové myšlení, a přemlouvali mě, abych také vstoupil do strany. Po poradě s otcem jsem odmítl. Po době masového zájmu z řad členů politických stran, které po sloučení ČSSD s KSČ byly zbaveny své úlohy, byl na vstup do strany vyhlášen stopstav. Tehdy mě tajemnice KSČ v místě našeho bydliště ke vstupu do strany znovu přemlouvala s poukázáním, že jsem mladý, že to budu potřebovat, a můj vstup do KSČ dokonce antedatovala. Členská legitimace dlouho nepřicházela, dostal jsem ji až v době, kdy jsem ji ani nepotřeboval, protože jsem byl na vojně. Ale po únoru 1948 se politizovalo vše, tedy i armáda.“

V období tzv. normalizace zavedla KSČ přísné kádrování. Získat práci bylo pro vojáka propuštěného z armády z politických důvodů téměř nemožné. „Po skončení u armády jsem těžko hledal zaměstnání. Protože jsem měl punc pravicového oportunisty, všechny nabídky pracovních míst vyšly naprázdno. Pomohl mně až známý, s kterým jsem se znal ze skautského oddílu. Byl referentem pro zvláštní úkoly v Ústavu národního zdraví v Plzni, kam mě doporučil. V ústavu bylo bezvládí, ředitel byl propuštěný, nové vedení ještě nebylo a přítel zařídil, že jsem nastoupil. Byli se mnou spokojení. Ale přišla nová ředitelka, která byla současně šéfkou laboratoří. V laboratoři jsem jednomu doktorovi obstaral k mikroskopu osvětlení. Protože jí jsem ho neopatřil, zavolala si mě a vytkla mně to. Ubezpečoval jsem ji, že bych ho pro ni také získal, ale obvinila mě, že jsem to udělal z politických důvodů. Hrozilo, že budu propuštěný. Když to zjistil známý, který mě do podniku doporučil, zajistil mně přímluvu u dr. Vosmíkové, která se za mě zaručila a doporučila mě do nemocnice ve Slaném s tím, že jsem jí slíbil, byla doba normalizace, že se do ničeho nenamočím, protože bych ohrozil i ji. Ve Slaném mě přijal vojenský doktor MUDr. Bernát.“

Nahrávku pořídila a zpracovala Blažena Hrabánková, Vlastivědné muzeum ve Slaném

(e-mail: HrabankovaB@seznam.cz)

___________________________________________________________________________

* Vojenské osobnosti československého odboje 1939–1945: Od září 1953 zastával Bohumír Lomský funkci 1. náměstka ministra obrany a po pádu A. Čepičky se 25. dubna 1956 stal jeho nástupcem ve funkci ministra národní obrany a o dva roky později se stal členem ÚV KSČ. V listopadu 1959 byl povýšen do hodnosti armádního generála. Když vláda, které byl členem, podala v březnu 1968 demisi, odešel jako vědecký pracovník do Vojenského historického ústavu v Praze. Za projevení nesouhlasu s okupací Československa vojsky Varšavské smlouvy byl při čistkách v květnu 1970 propuštěn z armády a penzionován. Následně až do roku 1982 pracoval jako inženýr v podniku IMADOS Praha. Poté odešel do důchodu a žil v Praze, kde 18. června 1992 zemřel.

.