„Byl jsem odvlečen do gulagu v úseku Volgostroj v Jaroslavské oblasti u města Rybinsk. Vypadalo to velmi špatně. Dostávali jsme dvě stě gramů chleba, když jsme splnili normu, dostali jsme chleba v dávce šedesát deka, polévka byla nabízena jen dvakrát týdně, když v ní plaval brambor ve šlupce, byli jsme šťastní. Volno jsme měli prvního května a dostali jsme krupicovou kaši.”
„Ještě předtím jsem vedl malý podnik na holicí čepelky v Kunraticích u Chomutova, kde pracovalo asi třicet lidí. Když tento podnik komunisté znárodnili, byl jsem přemístěn do Karlína do firmy Maka, kde jsem byl také vedoucí. Chtěli mě přemístit do Jevíčka na Moravu a to jsem nechtěl, tak jsem odešel do té lékárnické laboratoře.”
„Ráno byl budíček v šest hodin, měli jsme takové kotlíky, šli jsme ke kuchyni a tam nám nandali trochu čaje, přes poledne jsme neměli žádné obědy. Pracovali jsme až do šesti.“
„Četař Erban, původní jméno Echstein, pražský právník, mně dal rozkaz, abych vylezl na strom. Měl jsem polní telefon a měl jsem hlásit, jak postupují německé tanky. Najednou začali Němci střílet a já na tom stromě jsem se nemohl skrýt. Tak jsem volal: Vojto, vždyť já se tu neudržím, poněvadž střepiny tady létají a já se nemohu hnout. Odpověděl: Musíš tam zůstat! Až když jsem dostal rozkaz, tak jsem slezl. Zraněn jsem byl až na Dukle, ale tohle na Sokolovu jsem přežil.”
„Sestra mi psala do Lvova, jestli smí za mnou přijet, ale odepsal jsem jí, aby nejezdila, protože hrozil emigrantům gulag. To jsem věděl. Ale co potká české Židy, jsem netušil. Ve Lvově jsem chodil vykládat z vagonů cukr. Za to jsem dostával pár kopějek. Za to jsem si kupoval chléb, housky, na něco zvláštního jsem neměl dost peněz. Pak si pro mě přišli z NKVD, jako pro ostatní emigranty. Asi týden jsme strávili ve lvovských kasárnách. Pak přišel transport vlakem do gulagu. Nikdo netušil, co nás čeká.”
„Před odchodem jsem pracoval v Českém Těšíně. Pomáhal jsem emigrantům. U židovské obce jsem pro ně sháněl nějakou finanční pomoc a pak jsem je posadil na autobus a posílal je do Katovic nebo do Krakova. Jakmile jsem viděl v Těšíně na radnici vlajku s hákovým křížem, tak jsem se rozhodl odejít také do Polska přes řeku Olši, do Lvova."
„Pak přišla ta výzva, že v Buzuluku se bude formovat československá armáda, tak jsem napsal do Kujbyševa (dnešní Samary - pozn. ed.), tam byla naše mise a dostal jsem telegram od generála Píky, abych nastoupil cestu do Buzuluku. Tak jsem tam šel na vojenskou, ruskou správu a oni mě vybavili vatovanou blůzou, kalhotami a jel jsem přes celý Kazachstán dvacet osm dní do Buzuluku.“
„Po Sokolově jsme ustupovali na řeku Donec, protože nám hrozilo, že nás obklíčí. Tam jsme byli ubytováni v malé vesničce Veseloje a odtud jsme byli přemístěni do Novochopěrska a tam byla zřízena brigáda.“
Erich Jucker se narodil v březnu roku 1912 v západoslovenském městečku Čadca. Pochází z židovské rodiny. Po absolvování páté třídy Reálného gymnázia v Orlové se vyučil drogistou. Koncem třicátých let emigroval do polského Lvova. Odešel „na poslední chvíli“. Rodiče a sestry zahynuli v koncentračním táboře Treblinka. Lvov se v důsledku dohody mezi Německem a SSSR na podzim roku 1939 stal součástí sovětského záboru Polska. Za nedovolené překročení hranic a „nedovolený pobyt na území SSSR“ byl Erich Jucker odsouzen k trestu 8 let nucených prací. Ze sibiřského gulagu jej téměř po dvou a půl letech zachránila amnestie pro čs. emigranty. Po obdržení výzvy, že se v Buzuluku bude formovat československá armáda, se rozhodl napsat do Kujbyševa (dnešní Samary), kde tehdy sídlila čs. mise. Nedlouho poté obdržel telegram od generála Píky, aby nastoupil cestu do Buzuluku. Dne 14. února 1942 mu byla přiznána poddůstojnická hodnost desátníka. Přidělen byl k třetí rotě. V Buzuluku se stal výkonným rotmistrem pro důstojníky v záloze. Tam také začala jeho bojová cesta. Za 2. světové války se zúčastnil bojů u Sokolova, pokračoval přes Kyjev, Záškov, Bílou Cerkev, Duklu až do Prahy. Byl třikrát vyznamenán Čs. válečným křížem 1939, dvakrát medailí Za chrabrost a dalšími řády a medailemi. Válku ukončil v hodnosti nadporučíka a vrátil se do civilu. Po roce 1947 byl demobilozován a pracoval v čepelkárně a lékárenské laboratoři. Posléze se stal řidičem z povolání a této profesi byl věrný až do důchodu.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
