Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Vendulka Jozífová (* 1945)

• narozena 24. dubna 1945 v Pardubicích

• rodiče i prarodiče byli zapálení sokolové

• praděda Ferdinand Potůček postavil sokolovnu v Pardubicích

• od bývalých skautských vedoucích čerpala poučení, které předávala dětem

• manuálně pracovala na stavbě sídliště, aby mohla studovat

• na pedag. institutu absolv. tělesnou výchovu a přírodopis a později na UK ekologii

• vdávala se 21. srpna 1968

• podepsala petici proti vstupu armád Varšavské smlouvy

• vychovávala své žáky v duchu sokolských a skautských myšlenek

• vedla cvičení na Spartakiádách

• po roce 1989 se účastnila sokolských sletů

• v roce 2021 žila ve svém domě v Pardubicích

Vendulku Jozífovou od útlého dětství formovaly sokolské ideály. Účastnila se nejrůznějších sokolských aktivit. Vdávala se 21. srpna 1968 a hned po odchodu z obřadní síně podepsala petici na protest proti okupaci Československa armádami států Varšavské smlouvy. Celý život pracovala s dětmi a snažila se jim vštípit lásku k pohybu a k přírodě. Za komunistů cvičila na spartakiádách, po sametové revoluci na všesokolských sletech.

Všichni jsou sokolové

Vendulka Josífová se narodila 24. dubna 1945 v Pardubicích. Pradědeček Ferdinand Potůček dlouhá léta zastával funkci župního starosty Sokola v Pardubicích a zároveň se stal stavitelem tamější sokolovny Na Olšinkách. Známý architekt stejného jména, jehož i odborníci často zaměňují, byl jeho syn a prastrýc Vendulky Jozífové. Prababička Anna Potůčková vlastnila pozemky na břehu Chrudimky, na kterých později její zeť architekt Václav Kadlec postavil několik rodinných vil. Jednu z nich pojmenoval po své ženě Božence, babičce pamětnice. V jiné vile se rodina usadila a Vendulka zde bydlela po celý svůj život.

Rodiče Václav a Věra Kadlecovi pocházeli z Pardubic. Otec pracoval jako architekt u Československých drah, stavěl tunely, překládky či mosty. Maminka vystudovala ekonomiku, ale pracovala jen do narození dětí. Měli tři, jako první se narodila Olga, poté Vendulka, a nakonec benjamínek Václav.

Pohyb se stal samozřejmou součástí jejich rodinného života. Otec Václav Kadlec sice do Sokola příliš nechodil, jen platil příspěvky. Maminka Věra Kadlecová, rozená Vlčková, naopak Sokol navštěvovala nejen jako cvičenka, ale i jako cvičitelka. Nicméně oba žili naplno pohybem a do vysokého věku sportovali – lyžovali, jezdili na vodu i na hory. Měli mnoho přátel. „Když se slavilo, přišlo třeba osmdesát lidí a zpívalo se. Po jejich smrti už k nám nikdo nechodí, tatínek s maminkou nám moc chybí,“ smutně podotýká pamětnice.

Laskavá a obětavá maminka Věra v 60. letech založila ve svém domě mikrojesle a v nich postupně vychovala jedenáct dětí, včetně svých vnoučat. „V té době se to stalo běžnou praxí, neboť státních jeslí bylo málo a mateřská dovolená trvala krátce,“ vysvětluje pamětnice. Věra Kadlecová ale pečovala nejen o děti, ale i o staré a nemohoucí lidi z kruhu rodiny, přátel a sousedů.

Osud kamarádky Jitky Smržové

Maminčina kamarádka Jitka Smržová přišla o svého muže na konci války. Podporučík Arnošt Smrž a nadporučík Vladimír Eliáš zemřeli při úmyslné nehodě, kterou způsobil německý obrněnec 8. května 1945 v Pardubicích. Smržova dcera Jitka tak svého otce nikdy nepoznala. Na památku zmíněné události je dnes v Pardubicích na třídě Míru pamětní deska. Kadlecovi se snažili těžký život vdově a sirotku ulehčit a pomáhali jim všemožnými způsoby. Jitka Smržová mladší emigrovala v roce 1968 do Kanady a domů se už nevrátila. „Pečuji o hrob jejího tatínka i maminky a vždycky jí pošlu fotku. Je za to vděčná, protože ona se starat nemůže,“ říká pamětnice.

Pohyb se jí stal i povoláním

Vendulku i její sourozence rodiče od dětství přirozeně vedli ke sportu. „Už jako tříleté děti jsme docházeli do Sokola. V padesátých letech nastala změna a museli jsme říkat, že chodíme do Dynama,“ vypráví pamětnice. Po absolvování základní školy pokračovala na tehdejší jedenáctiletce. Aby však mohla dokončit střední vzdělání, musela stovky hodin manuálně pracovat na výstavbě sídliště Višňovka v Pardubicích. Byla to obvyklá praxe u studentů bez správného dělnického původu, kteří si tento kádrový nedostatek prostě museli odpracovat. 

Výchova k pohybu se významně odrazila i na volbě jejího povolání. Po jedenáctiletce nastoupila na pedagogický institut v Pardubicích s kombinací tělesná výchova a přírodopis. Po úspěšném zakončení studia dostala umístěnku do Klášterce nad Orlicí, kde zůstala tři roky. Poté vystřídala několik míst až zakotvila ve škole Na Studánce v Pardubicích, kde zůstala až do důchodu.

Vdávala se v srpnu 1968

Vendulka prázdniny roku 1968 trávila u rodičů v Pardubicích. V sobotu 24. srpna měli s budoucím manželem Radislavem Jozífem naplánovanou svatbu, jenže armády Varšavské smlouvy plány rozmetaly. „Maminka rozhodla, že se vezmeme už toho dne 21. srpna a narychlo to dohodla s Národním výborem. Hned jak jsme s manželem vyšli po obřadu ven, podepsali jsem petici proti okupaci,“ vysvětluje pamětnice. Svatební hostina, která se odehrála až v původně domluvený čas svatby, byla uplakaná. Svatebčané v podstatě celou dobu jen poslouchali rádio. Ze svazku se narodily dvě děti, dcery Aranka a Radka. Nicméně manželství nevydrželo, rozvod přišel krátce po sametové revoluci.

Děti učila lásce k přírodě

Pamětnice později dálkově vystudovala ekologii, moderněji enviromentalistiku, při Zemědělské fakultě Univerzity Karlovy v Kostelci nad Černými lesy. Vedla kroužek ekologie ve škole Na Studánce. Zapojili se například do mezinárodního projektu měření chemického a mikrobiologického složení vody Labe. S dětmi také sázeli žaludy a výsledné sazenice prodávali lesnímu závodu v Hradci Králové, nebo vysázeli v přírodě.

Vendulka celý život ve škole propagovala pracovní činnosti na školních pozemcích. „Je opravdu důležité, aby si dítě hráblo do země, cítilo zem a vidělo, jak rostliny rostou i jak chutnají,“ vysvětluje pamětnice své názory založené na Komenského teorii propojení školství a praktického života. S dětmi také jezdila na letní tábory a pořádala dobrodružné i výzkumné expedice do přírody. Sama v 50. letech 20. století zažila na pionýrských táborech bývalé skautské vedoucí a od nich načerpala skautské zásady i styl života. Získané vědomosti i vnitřní poselství pak předávala svým dětem i žákům.

Cvičila na spartakiádě i na sokolských sletech

Kromě svého povolání učitelky byla Vendulka i cvičitelkou. Sedmnáct let vedla jako dobrovolnice cvičení rodičů a dětí podle programu docentky Jany Burdychové. Začínala tehdy i s naprostou novinkou – s plaváním kojenců i batolat.

Také vedla spartakiádní oddíl v Dynamu, později se dostala do celostátního štábu a na Rudé hvězdě řídila při spartakiádách cvičení rodičů s dětmi. Sama cvičila na několika spartakiádách. „Ráda na to vzpomínám. Necvičili jsme pro komunisty, jak se snad později říkalo, ale pro sebe,“ vysvětluje pamětnice.

Po sametové revoluci začala působit v obnoveném Sokole jako cvičitelka. „Když se dítě naučí sportovat, tak pak má tu potřebu celý život. Cvičím děti v Sokole a vidím, jak jsou šťastné, že se zase mohou hýbat,“ říká pamětnice. Také založila lesní školu a sedm let vedla dívčí skautský oddíl.

V důchodu se naplno věnovala mnoha svým zálibám. Kromě cvičení v Sokole to bylo především vodáctví a lyžování, sjezdila všechny evropské hory a řeky. S přáteli cestovala po celém světě. S nadšením pěstovala všemožnou zeleninu a ovoce na zahradě nebo vyráběla domácí a rukodělné produkty. V roce 2021 Vendulka Jozífová žila ve svém domě v Pardubicích.