Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Zpět na stránku pamětníka

Elly Jouzová (* 1933)

Kdyby tátu nezabili fašisti, zabili by ho komunisti

  • narozena 2. července 1933 v Praze

  • rodiče aktivní členové KSČ

  • otec Kurt Baran před válkou pracoval na ústředí KSČ

  • 26. února 1940 byli oba rodiče zatčeni za odbojovou činnost

  • 28. října 1941 otec zahynul v Mauthausenu, matka vězněna až do konce války

  • v srpnu 1944 zatčena za protinacistický odboj i sestra Vlasta, zahynula v koncentračním táboře

  • v červnu 1945 se matka vrátila z koncentračních táborů

  • Elly vystudovala gymnázium a celý život pracovala ve školství

  • vzpomínky na události spojené s procesem s Rudolfem Slánským

  • na počátku normalizace matka vyloučena z KSČ

Kurt a Marie Baranovi po zkušenostech z první světové války uvěřili, že komunisté mají nejlepší recept na proměnu světa k lepšímu. Do komunistické strany vstoupili krátce po jejím založení a na počátku druhé světové války se zapojili do odboje proti nacistům. Kurt Baran zaplatil životem, Marie Baranová pěti roky strávenými v káznici a koncentračních táborech. I jejich tehdy devatenáctiletá dcera Vlasta zahynula nedlouho před koncem války, stejně jako její rodiče se i ona postavila zlu, které nacisté páchali. Tragický příběh očima tehdy malé Elly, mladší dcery Kurta a Marie Baranových, je současně i příběhem o složitém hledání vlastní cesty, když nesouhlasíte s názory těch, které milujete.

Profesionální revolucionář

Elly se narodila v roce 1933, ve stejném roce se německým kancléřem stal Adolf Hitler. Její maminka Marie měla tehdy prohlásit, že už nikdy německy nepromluví, a to i přesto, že se narodila českým rodičům ve Vídni a němčina byla jejím druhým mateřským jazykem. Němčina byla jazykem mateřským i pro Kurta Barana, který pocházel z brněnské německy mluvící židovské rodiny. Narodil se v roce 1899 do početné rodiny. Kromě dvou sester, kterým se ještě před válkou podařilo odjet do Palestiny, a jednoho bratra, kterému se podařilo válku přežít, všichni zahynuli. Levicově smýšlející Kurt zemřel ještě dřív, než by ho nacisté poslali do transportu. Ještě před válkou studoval na brněnské technice a jeho zájem o politiku nakonec vyústil ve vstup do nově založené Komunistické strany Československa (KSČ). Na jednom setkání komunistické mládeže se seznámil s o pět let mladší Marií ‚Mickou‘ Bartůňkovou. V roce 1925 se Marie a Kurt vzali, Marie také vstoupila do KSČ a v témže roce se jim i narodila dcera Vlasta. Kurt se přestěhoval do Prahy, protože začal pracovat pro sekretariát komunistické strany, a zakrátko se za ním vypravila i Marie. O jejich malou dceru se zatím starala babička v Brně, manželé Baranovi neměli v Praze kde bydlet. Kurt přespával na sekretariátu strany. „Což byla nějaká hospoda v Karlíně,“ dodává Elly a pokračuje: „A máma za ním přijela z Brna a sehnala si v Praze podnájem. Pak dostali byt na Žižkově a můj otec se stal něčím, čemu se říká profesionální revolucionář.“

Byt v Radhošťské ulici na Žižkově přidělilo město komunistům podle výsledků tehdejších voleb. Na dokladech z té doby má jako povolání uvedeno žurnalista. Elly doplňuje, že pracoval jako administrátor Rudého práva a domnívá se také, že otec též spravoval finance strany. „A zřejmě ho strana i nějak platila, a tak jsme neměli zařízený byt a neměli jsme moc peněz,“ dodává.

Venku sněžilo a máma byla strašně nešťastná

Oni sami neměli ani nutný nábytek a kompletně zařídit vlastní byt se manželům Baranovým nikdy nepodařilo, nestihli to. Elly vzpomíná na svou postýlku, provizorní stolek ke stolování a knihovnu plnou knih. Vypráví, jak jí maminka čítávala Alenku v říši divů, Elly ale měla raději Rychlé šípy a chtěla se stát jedinou dívkou Rychlých šípů. Vzpomíná také, jak jí rodiče zakazovali sedávat na parapetu u okna, jenže ona si pokaždé představovala, jak dokáže létat a vznáší se nad Jagellonskou ulicí až k náměstí Jiřího z Poděbrad. Všude tam bydleli také přátelé jejích rodičů, soudruzi, předváleční členové komunistické strany. „Přes ulici bydlel Karel Kreibich se svou dcerou Ilse, znali se s Bedřichem Geminderem, a blízko nás bydleli i Frejkovi. Otec se určitě znal i s Juliem Fučíkem. Těch komunistů bylo málo, a tak se mezi sebou znali všichni,“ pokračuje Elly. Někteří z nich přicházeli i k nim domů a společně s jejími rodiči řešili i napjatou mezinárodní situaci. „Já je poslouchala, ale moc jsem tomu, co říkali, nerozuměla. Když se mě ale zeptali, o čem přemýšlím, tak jsem odpověděla, že přemýšlím o všem. Smáli se tomu, ale já asi přesto cítila vážnost té chvíle. Táta pak v roce 1938 narukoval, a když se vrátil, viděla jsem přes židli přehozenou jeho vojenskou uniformu,“ vypráví Elly dál. 

Po nástupu Hitlera k moci u Baranových přespávali uprchlíci z Německa, političtí odpůrci nacistů. Elly pokračuje: „Moje sestra měla panenku a kufřík s oblečky, a všechno to dala holčičce těch uprchlíků. Moji rodiče věděli, co se v Německu děje, že je to zlo, a chtěli se proti němu postavit. A věděli také, že to nebude lehké. Vnímali to jako svůj úkol. A pak...15. března 1939 jsem se dívala z okna, venku sněžilo a máma byla strašně nešťastná.“

Jednou se staneme komunistkami

Ten den obsadila německá armáda Prahu i zbývající část českých zemí, a rodiče Elly Jouzové se zapojili do protinacistického odboje. Kurt Baran pracoval v ilegalitě už od listopadu 1938, kdy byla činnost komunistické strany v Československu zakázána. Od té chvíle začal provozovat malou reklamní kancelář, která ovšem především kryla financování komunistického odboje. Nezávisle na něm se zapojila i Marie, roznášela protinacistické letáky a pravděpodobně také sháněla finance pro odboj. „Moji rodiče – nechci říct, že by byli fanatičtí, ale ono to s tím hraničilo. V každém případě byli nesmírně ukáznění. Ta strana dokázala na své členy působit tak, že nikdy neodporovali, všechno bez námitek přijímali, všechno bylo k dobru věci a mělo dobrý cíl. A to mi trochu vadilo,“ říká Elly Jouzová s odstupem času. Na začátku války jí ale bylo šest let, šla poprvé do školy a nutně podléhala vlivu svých rodičů. „Chodila jsem do májových průvodů, na jedné fotografii mám balonek s nápisem ‚Čtěte Rudé právo, hlas všeho lidu‘. Sestra i já jsme byly vychovávány tak, že bylo samozřejmostí, že se jednou staneme komunistkami. Mně v tom zabránil věk, ale sestra byla o devět let starší a komunisti byli proti nacistům, takže to bylo dané.“ 

Vlasta svého otce obdivovala, dokonce se ve vlastním podpisu snažila napodobovat jeho rukopis. A Kurt byl ke své starší dceři náročný. Vlasta studovala gymnázium, ale dokončit ho nesměla. Němci Vlastě jako židovské míšence studium zakázali. Na gymnáziu ale byla podle Elly oblíbená, hrála divadlo, ráda a hezky zpívala. Ale i to nakonec měla nacisty zakázané. Mohla alespoň navštěvovat hospodářskou školu a po jejím absolvování pak nastoupit do zaměstnání. A v 17 letech začala pomáhat s obstaráváním falešných dokladů pro své židovské přátele.

Aby mámu gestapo propustilo 

Jako první zatklo gestapo Marii Baranovou. „Byl únor 1940, když zazvonil zvonek u dveří. Přišli páni, kteří něco říkali mamince, a ona mě pak odvedla do koupelny. Tam jsme se narychlo obě oblékaly, maminka při tom plakala a mně to bylo strašně nepříjemné. A pak se mi taky nelíbilo, že ti páni v pokoji stoupali v botách na židle a hledali něco na skříni a za skříní a všechno prohlíželi. A pak mě maminka odvedla k paní správcové Řezáčové, protože s nimi musela odejít,“ vzpomíná Elly na den, kdy gestapo zatklo její matku. Ve stejný den byl zatčen i její otec. Elly dál vypráví: „Vracel se z práce a lidi ho varovali, že u nás bylo gestapo. On si ale asi myslel, že mámu zatkli jen jako rukojmí a že ten, koho chtějí, je on. Možná se vrátil jen proto, aby mámu gestapo propustilo. Čekali na něj u nás doma a jen mu dovolili, aby se se mnou rozloučil. Nepamatuji si, co mi ve dveřích říkal, já netušila, že ho už nikdy neuvidím. Jen jsem se na něj podívala, protože jsme si se synem domovnice zrovna četli. A tátu pak odvedli a tím to skončilo.“

O rok a půl později odvedla Vlasta svou mladší sestru Elly do pokoje a tam ji postavila na pohovku, aby se mohla malé Elly dívat zpříma do očí. „A pak mi Vlasta řekla, že táta umřel. Ona plakala, ale já jsem tehdy moc nechápala, co znamená, když někdo umře. A pak Vlasta řekla, že mě naučí zpívat ‚Kde domov můj‘,“ dál vypráví Elly Jouzová. Kurta Barana odvezlo gestapo do Petschkova paláce, po několikaměsíčních výsleších ho převezli do Malé pevnosti v Terezíně. Odsud byl s označením Jude a Schutzhäftling, tedy vězeň bez jakýchkoli práv, odtransportován do koncentračního tábora v Dachau. A nakonec do Mauthausenu, kde 28. října 1941 zemřel. „Napsali nám, že na srdeční selhání, ale jemu bylo dvaačtyřicet. Nedozvěděli se od něj ale asi nic, já doufám. Říkalo se, že po něm už nikdo zatčený nebyl,“ dodává Elly.

Celou válku mi říkali, že se maminka vrátí

Když gestapo během výslechů Marie Baranové zjistilo, že i ona se nezávisle na svém muži zapojila do protinacistického odboje, zatkli i ji. Stejně jako její manžel byla nejprve ve vazbě v sídle pražského gestapa v Petschkově paláci. Elly vzpomíná, jak tam s babičkou šla maminku navštívit. „Nejdřív mě překvapilo, že maminka měla delší vlasy, než když jsem ji viděla naposledy, a pěšinkou v jejích černých vlasech se teď táhl bílý pruh. Kolem nás stály stráže a poslouchaly, a já nevěděla, co jí mám říkat. Zdála se mi divná a já tenkrát nechápala proč. A nechápala jsem ani, jak moc je ráda, že mě vidí.“ Marie Baranová byla pak v Drážďanech odsouzena ke třem a půl letům, na rozdíl od svého muže měla jako „árijka“ alespoň formální nárok na řádný soud. Část trestu strávila v káznici ve Waldheimu. „Vlastně to bylo štěstí, že se máma dostala do káznice, kde byly zlodějky. Protože s nimi se jednalo mnohem slušněji než s politickými vězni v koncentráku,“ říká Elly. Transport do koncentračního tábora v Ravensbrücku se tím pro Marii Baranovou alespoň na čas oddálil. Před odjezdem byla po propuštění z Waldheimu krátce vězněna v Praze na Karlově náměstí a podařilo se jí přes některého z propuštěných vězňů poslat domů vzkaz. „Máma se domluvila s dozorkyní, že by chtěla umývat okna, a Vlasta mě pod ta okna odvedla. Prohlížely jsme si výlohy a maminka se na nás dívala z okna. Vlasta ji zahlédla, ale mně to řekli, až když jsme odcházeli,“ vzpomíná Elly.

Krátce nato dostala Elly spálu a šest týdnů ležela v nemocnici. Marie Baranová od svých rodičů věděla, že Kurt zemřel. Prosili ji, aby byla statečná a neztrácela naději, doma na ni čekají dcery. Teď se ale Marie navíc dozvěděla, že zdravotní stav její mladší dcery je vážný. Alespoň jí dovolili napsat pro Elly dopis v češtině, oficiální dopisy se mohly psát pouze německy. Dopisy a obrázky posílala mamince i tehdy osmiletá Elly: „Pro mě to ale bylo strašně obtížné. Musela jsem psát hezky a brala jsem to jako domácí úkol. Vůbec jsem tenkrát nechápala, jak moc ji můj dopis potěší.“

Vlasta, Mauglí a Baghíra

Vlastě bylo 14 let, když rodiče zatkli, a ona byla zpočátku tou, kdo vyřizoval všechny záležitosti na úřadech včetně gestapa. A ona také převzala odpovědnost za svou mladší sestru Elly. Brzy ale za nimi přijeli dědeček a babička Bartůňkovi z Brna, rodiče Marie Baranové. Starali se o ně, ale neměli dost peněz ani k základní obživě. Babička nepobírala žádný důchod, dostávala pouze nízké příspěvky na Elly. Vlasta proto hned po ukončení hospodářské školy začala pracovat, ale i tak jim peníze nestačily. Na sobotní obědy zvala Elly rodina paní správcové Řezáčové a nebyli sami, kdo ji podporoval. Elly vzpomíná, že i přes všechno zlé, co se stalo, bylo její dětství idylické. Všichni se k ní chovali laskavě a všichni se jí věnovali. Babička s dědečkem, rodina paní správcové, známí jejích rodičů, ale nejvíc Vlasta a její přítel Miloš Hájek. „Když jsem se vrátila z nemocnice, tak mě brali k nim domů, četli mi knihy a každý večer jsme hráli na piano a zpívali. Chodili jsme do krčského lesa a tam jsme hráli Knihu džunglí, já byla Mauglí a tatínek Miloše Hájka byl Baghíra. Miloš Hájek měl v oblibě surrealismus a s přáteli vydávali takový surrealistický časopis. A tam pak přidávali i moje dětské obrázky, takže jsem taky hodně kreslila,“ pokračuje Elly ve vyprávění. Na začátku srpna 1944 ale gestapo Miloše Hájka zatklo. „On měl židovské kamarády, které se snažil uchránit před transportem. Tak pro ně začali shánět doklady, občanské průkazy, rodné listy. A podařilo se jim tak zachránit osm lidí,“ vypráví Elly. Miloše Hájka, jehož životní příběh je také součástí sbírky Paměti národa, pak Němci odsoudili k trestu smrti. A zatčena byla i jeho přítelkyně Vlasta Baranová. Elly pokračuje: „Nemuselo se to stát, protože v těch ‚pětkách‘, co tvořily organizační strukturu té odbojové organizace, moje sestra nebyla. Ale jeden hoch, když ho bili, řekl, že tam chodila dívka, která byla přítelkyně Miloše Hájka, a že oba její rodiče jsou zavření. Takže ji pak už snadno našli. Vlasta stihla obstarat jen jedinou občanskou legitimaci. A za to zaplatila životem.“ 

V srpnu 1944 odjela Vlasta Baranová s transportem do Osvětimi, válka ale spěla ke svému konci a k nejhoršímu z nacistických koncentračních táborů se blížila Rudá armáda. Část vězňů proto nechali nacisté převézt do dalšího koncentračního tábora v Bergen-Belsenu. Tam Vlasta v listopadu 1944, tři měsíce po svém zatčení, zemřela na zánět mozkových blan. Miloš Hájek mezitím čekal v pankrácké věznici na datum popravy. Nesnesitelné oddalování stanovení data popravy nakonec ukončilo Pražské povstání, Miloš Hájek se konce války dočkal. 

Uchovat si lidskou důstojnost

Také tábor v Ravensbrücku začali v dubnu 1945 Němci z obav před postupující Rudou armádou likvidovat. 20 tisíc vězňů se vydalo na pochod smrti. „Ale Rusové už byli blízko a dozorkyně a esesáci před nimi utekli a vězeňkyně, kde byla i moje máma, nechali bez dozoru,“ vypráví Elly. 5. května vypuklo v Praze povstání, Pražané začali stavět barikády a jedna stála i v Radhošťské ulici. U té se ale nakonec nebojovalo. Elly vzpomíná, jak navázala celoživotní přátelství s jedním z ‚bojovníků‘ z barikády, tehdy jen o něco starším Jaroslavem Sýkorou, později slavným českým sociologem a členem Mezinárodní astronautické akademie. Vypráví, jak viděla vojáky Rudé armády, a že dědečkovi se nelíbilo, jak se někteří Češi chovají k zajatým Němcům. „A čekala jsem na návrat mámy a sestry, musely se každým dnem vrátit. Babička mě posílala na Malostranské náměstí, kde měli seznamy se jmény těch, kteří se vracejí. Byla jsem tam několikrát, ale pořád se nic nedělo.“ Datum matčina návratu si Elly nepamatuje. Marie Baranová přijela v noci a teprve ráno se matka s dcerou po pěti letech setkaly. Z šestileté holčičky, kterou Marie opouštěla, byla teď jedenáctiletá dívka, pro kterou byla její dětská postýlka malá. A která si podobu své maminky téměř nepamatovala.

Marie Baranová pak vyprávěla, co prožila v koncentračním táboře i během strastiplné cesty domů. „Nevyprávěla o těch hrůzách, všechno vyprávěla s nadšením, protože přežila. A přežili díky tomu, že něčemu věřili, že se snažili chovat jako lidi, i když jim v tom bylo bráněno. A moje máma to vydržela proto, že věřila ve svou pravdu. Její nadšení pramenilo z víry, že se dokázali vzepřít, nepoddali se. A tím svým nadšením pravděpodobně získala hodně lidí pro komunistickou stranu,“ pokračuje Elly Jouzová.

Ve jménu strany

Marie Baranová začala po válce pracovat na sekretariátu komunistické strany, ale funkci – ani v pozdějších letech –  nezastávala žádnou. „Zpočátku to bylo mezi námi pěkné. Já všemu, co máma říkala, věřila a díky ní jsem se začala zajímat o politiku. V pětačtyřicátém jsem vstoupila do skautu, ale moc se mi to tam nelíbilo a ještě s jednou kamarádkou jsme přestoupily do Svazu mládeže. A braly jsme to strašně vážně, jednou jsme si dokonce začaly společně číst Dějiny všesvazové komunistické strany, ale bylo to pro nás strašně nesrozumitelné. Ale matčina nezlomná víra ve stranu se nakonec stala příčinou našich vzájemných nedorozumění a hádek a já jsem se asi k ní nechovala tak, jak by si s ohledem na to, co prožila, zasloužila. S odstupem času mě to velmi mrzí,“ říká Elly. Když komunisté v roce 1948 převzali v Československu moc, vnímala to Marie Baranová jako velkou satisfakci. Součástí její tehdejší práce pro stranu byla i občasná žádost o sepsání posudku na některého z členů strany v případě, že se ucházeli o práci. Tak se stalo, že v dobré víře Marie Baranová doporučila pro práci na ministerstvu vnitra Bohumila Doubka. Ten se pak stal jedním z hlavních vyšetřovatelů v procesu s Rudolfem Slánským, odpovědným za kruté metody používané vůči obžalovaným. Marii Baranové se tehdy zdál jako slušný člověk.

„Že do komunistické strany rodiče vstoupili po těch hrůzách první světové války, tomu bych rozuměla. Že tam zůstali, když se dozvěděli o Stalinových procesech, tomu nerozumím a nemohla jsem se jich zeptat, tehdy jsem byla malá a pak už bylo pozdě. A pak to, že Sovětský svaz pomohl vyhrát válku a nesl největší oběti, to bych taky pochopila. Ale tohle už nechápu... U mojí mámy to nebyl rozum, u ní to byl cit. Ona nebyla žádný teoretik, ona by nedokázala vysvětlit, jak to ta strana chce udělat, aby se lidem dařilo dobře. Ona přebírala hesla, která komunisti uměli velice šikovně vyrábět. A milovala mého otce a zřejmě zpočátku přebírala jeho názory,“ pokračuje Elly. Hlubokou vírou ve stranu Marie Baranové pravděpodobně otřásl právě až proces s „vedením protistátního spikleneckého centra v čele s Rudolfem Slánským“. Nahlas to ale nikdy neřekla.

Možná by tátu umlátili

Marie Baranová znala většinu odsouzených osobně. „Kdyby můj otec přežil, tak by po válce taky dostal nějakou funkci a taky by ho soudili,“ zamýšlí se Elly. Její úvaha je opodstatněná, Kurt Baran byl před válkou nejen v nejužším kontaktu s vedením strany, ale byl – stejně jako většina popravených – židovského původu. „Já jsem přesvědčená, že kdyby otce nezabili fašisti, tak by ho nechali popravit soudruzi. Jestliže by souhlasil s tím, že bude opakovat ta obvinění, která se museli naučit. Když máma slyšela z rozhlasu, co o sobě říkají, neuměla si to vysvětlit. A měla strach, přišla o dva lidi v rodině a bála se i o mě. Mockrát jsem pak přemýšlela, jestli by se táta taky nechal přemluvit, aby o sobě říkal ty lži, aby hrál to divadlo. Jestli to vůbec bylo možné odmítnout. Snad je měli přesvědčit tím, že přiznáním pomohou odhalit ještě daleko větší spiknutí. Později se také říkalo, že jim dali nějakou drogu, nenechali je spát. Jenže… třeba by tátu umlátili,“ pokračuje Elly.

Elly Jouzová dál vzpomíná na atmosféru počátku 50. let: „Všichni se báli, už před těmi procesy. Zavírali lidi, kteří nevěděli, proč je zavírají. A to všechno se dělo proto, aby lidi poslouchali, záměrně v nich ten strach vyvolávali. Bylo to vlastně strašně chytře uděláno. Lidé byli zbaveni své důstojnosti, museli se bát a čekat, kdy si pro ně někdo přijde.“ Elly si v té době dopisovala se studentkou z Leningradu, která za ní přijela na návštěvu do Prahy. Matka ji – k nelibosti Elly – doprovázela na všechna setkání. „Měla strach, abych před nimi něco neřekla. Já si tehdy neuvědomovala, jak moc to může být nebezpečné,“ vypráví Elly a atmosféru doby ilustruje ještě jednou příhodou: „Jedna známá, která si vzala někoho od Bezpečnosti, mi říkala, jak jim pomáhala hlídat, když někomu v bytě zaváděli odposlouchávací zařízení. A pak se jen mezi řečí zmínila, že teď v tom bytě bydlí ona.“

Jak nevstoupit do strany

Elly krátce po válce odjela na ozdravný pobyt do tehdejšího Sovětského svazu, po návratu studovala gymnázium a současně s nadšením vedla a získávala děti do Pionýra. Byla pod vlivem své matky a většinu svého konání tomu podřizovala. „Máma si přála, abych vstoupila do komunistické strany, a já jsem si to přála taky. První přihlášku jsem napsala, když mi nebylo ani 16 let. Bylo to velmi nadšené vyznání lásky, ale tehdy mě nevzali, protože jsem byla moc mladá. V roce 1952 moji přihlášku vrátili s tím, že přijímají dělníky. A potřetí jsem vstoupit do strany odmítla, vymluvila jsem se, že bych nedokázala pro stranu pracovat stejně jako moje matka. To už jsem začala pochybovat. Když vyznáváte lásku poprvé, podruhé, potřetí – počtvrté to už neuděláte,“ říká Elly Jouzová. Po maturitě pracovala i jako vychovatelka korejských dětí v Choceradech, v zařízení, které tehdejší Československo zřídilo pro íránské, řecké a korejské děti. 

„Korejské děti doma zažily bombardování, bály se všech letadel. Většinou to byli sirotci, jejichž rodiče během bombardování zahynuli. U nás měli vystudovat a vrátit se domů jako odborníci. Měli tu i své vlastní učitele a díky nim bezmezně věřili ve svého Kim Ir-sena,“ vzpomíná Elly. Dětem se věnovala celou svou pracovní kariéru, byla učitelkou na prvním stupni nebo vychovatelkou v družině. Dlouhý čas ale také strávila na mateřské dovolené, kdy pečovala o své vlastní děti. Jejím celoživotním partnerem se v roce 1954 stal houslista Vojtěch Jouza.

Takhle to bude vypadat, až budou vládnout komunisti

Další výrazná změna ve vztahu Elly a její matky přišla s rokem 1968. Elly vzpomíná, jak se v té době s matkou konečně názorově shodovaly: „Teprve v šedesátém osmém, kdy se o všech nepravostech psalo i v Rudém právu, moje matka začala něco přiznávat.“ Marie Baranová se v té době začala starat o bývalé letce RAF, kteří byli od počátku 60. let propouštěni z vězení. Elly pokračuje: „Ona věděla, že jim bylo ublíženo, ale nahlas o tom nemluvila. Asi si to soudruzi říkali mezi sebou, ale byli ukáznění, asi aby neublížili straně. Po invazi se matka přidala ke skupině starých členů komunistické strany, kteří podepsali a uveřejnili v Rudém právu prohlášení: ‚My, staří členové stany, jsme proti vstupu vojsk, protože si myslíme, že bychom vlastními silami nedovolili návrat kapitalismu.‘ To si mysleli. A v roce 1972 nebo 1973 si ji zavolali na kobereček. Nejdřív jí připomněli všechno, co zažila, a potom ji začali přemlouvat, aby veřejně odvolala, co podepsala.“ Marie Baranová odmítla a její vlastní soudruzi ji po téměř 50 letech členství ze strany vyloučili. Nesla to velmi těžce. „Ona se tam seznámila se svým mužem, nikdy moc neuvažovala o té teorii, říkali, že chtějí pomáhat lidem, že bude potřeba velkého odříkání, a ona tomu všechno podřídila. Normalizace ale byla ostuda nad ostudu a moji rodiče si určitě nepředstavovali, že takhle to bude vypadat, až budou vládnout komunisti,“ říká Elly Jouzová. Elly už ale měla svůj vlastní život, vlastní rodinu a názory, nezávislé na své matce. Zůstala s ní ale až do konce, poslední roky byla Marie Baranová vážně nemocná. Ve vzpomínkách se vracela do minulosti a toužila navštívit bývalý koncentrační tábor v Mauthausenu, kde zahynul její muž. Tento sen si splnila jen napůl, do Rakouska odjela, ale bývalý koncentrační tábor už navštívit nedokázala.

Kurt a Marie Baranovi svou mladší dceru pojmenovali podle Elly Kan, která pracovala jako spojka československých komunistů na Kominternu. Jejím blízkým přítelem byl Bedřich Geminder, v roce 1952 jeden z popravených v procesu se Slánským. Po válce se provdala za rakouského soudruha a odstěhovala se do Vídně. „A to jí asi zachránilo život. Jednou mi říkala, jak je pro ni smutné, že všichni, které měla ráda, buď zahynuli během války, nebo si je komunisti sami zabili. Přesto zůstala komunistkou až do konce života. Když umřela, tak všechno odkázala Kubě, aby se tam ten režim udržel. Ani vlastní děti neměla, i v tom byli ukáznění, protože rodina by jim bránila v práci pro komunistickou stranu a stali by se zranitelnými. Ale ujala se dívky, jejíž rodiče zahynuli během války. Kdyby měla prohlásit, že všechno, co dělala, bylo špatně, musela by tím přiznat, že žila zbytečně,“ uzavírá své vyprávění Elly Jouzová.