Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Elly Jouzová (* 1933)

• narozena 2. července 1933 v Praze

• rodiče aktivní členové KSČ

• otec Kurt Baran před válkou pracoval na ústředí KSČ

• 26. února 1940 byli oba rodiče zatčeni za odbojovou činnost

• 28. října 1941 otec zahynul v Mauthausenu, matka vězněna až do konce války

• v srpnu 1944 zatčena za protinacistický odboj i sestra Vlasta, zahynula v koncentračním táboře

• v červnu 1945 se matka vrátila z koncentračních táborů

• Elly vystudovala gymnázium a celý život pracovala ve školství

• vzpomínky na události spojené s procesem s Rudolfem Slánským

• na počátku normalizace matka vyloučena z KSČ

Žižkov, Praha 3

Příběh Elly Jouzové, který v sobě obsahuje i historii jejích rodičů a sestry, se odehrál na geograficky malé ploše. Její hranice tvořily ulice Radhošťská (dříve Rostislavova) s nedalekou ulicí Baranovou (dříve Vratislavovou, za okupace Habánskou), ulice Lupáčova, náměstí Jiřího z Poděbrad a náměstí Jiřího z Lobkovic (dříve Lobkovicovo, později Čapajevovo).

V jejích vzpomínkách už to není Žižkov z 19. století s pavlačovými domy a provizorními domovními koloniemi ani proletářské bydlení pro chudé a nemajetné. K noblese a honosnosti Vinohrad měl sice předválečný Žižkov daleko, ale i zde se našly krásné výstavní domy a zeleň, zvláště směrem k vnitřní Praze na straně Vinohrad. Vzpomínka na jednotu bratrskou a husitské tradice byly v názvech ulic a náměstí patrné ještě před rokem 1922, kdy byl Žižkov jako jedenáctá městská část přičleněn k Velké Praze. Projevovaly se totiž už od poloviny 19. století, kdy byl prohlášen samostatným městem, a kupodivu z velké části i během okupace.

Rok 1933

„Narodila jsem se v roce 1933, ve stejném roce, kdy se Hitler dostal k moci,“ začíná Elly Jouzová, rozená Baranová, svoje vyprávění. Baranovi byli známá žižkovská komunistická rodina. Na počátku 30. let žilo sice na Žižkově pouze 500 organizovaných komunistů, ale podporovatelů měli tisíce. Devět tisíc obyvatel Žižkova jim ve volbách dalo svoje hlasy, tisíce lidí kráčelo s komunisty v průvodech, lokální podpora byla silná a trvalá. Ačkoli hospodářská krize už byla v roce 1935 na sestupu, stále bylo čtyři tisíce rodin žižkovských dělníků bez práce. Staré revoluční tradice, žižkovský patriotismus a hrdost umocňovaly zájem místních o každodenní politiku. Žižkov měl pověst nejosobitější pražské čtvrti, kde žili i předváleční levicoví umělci, jako například Jaroslav Seifert, Vítězslav Nezval, Toyen nebo S. K. Neumann.

Zpět ke kořenům: matka Marie

Elly Jouzové se podařilo něco mimořádného: vypátrala od příbuzných a uspořádala rodokmen svých předků, který sahá hluboko do 18. století. Pátrat po příbuzných z matčiny strany bylo snazší (také kvůli existenci dokladů, které požadovaly protektorátní úřady k dosvědčení árijského původu).

Matka Marie se narodila ve Vídni matce Marii, za svobodna Knížetové, a otci Augustinu Bartůňkovi. Oba přišli do hlavního města mocnářství za prací: Marie, aby se tu ve službě naučila vést domácnost, a Augustin šel do Vídně pěšky, aby se vyučil strojním zámečníkem. „Děda byl nadaný člověk s přirozenou inteligencí. Uměl opravit i hodiny. Až do smrti vymýšlel perpetuum mobile. Kdyby dostal šanci studovat…“ Jeho rodina pocházela od Příbrami a tam se roku 1872 narodil. V rodině můžeme zachytit první výraznější známky hudebního nadání. V širším rodokmenu jeho rodiny byli především domkáři, řemeslníci a horníci. Babička Marie Bartůňková pocházela z chudé rodiny se šesti dětmi z jihomoravského Bzence. Zde se taky roku 1898 konala svatba. „Babička byla považovaná za velice hezkou, skromnou a moudrou ženu. Babička Marie byla nejstarší dcerou. Doma ji vedli přísně. Pracovala tvrdě a peníze posílala domů.“

Jaké to bylo ve Vídni před první světovou válkou? „Děda byl vlastenec, Sokol, zpíval ve sboru, dbal o hudební vzdělání. Matka hrála na citeru, bratr na housle. Děda byl taky rebel, zastával se lidí, když viděl nějakou nespravedlnost. Takže se občas museli ve Vídní stěhovat.“

Marii a Augustinovi se narodilo pět dětí, dvě ještě jako malé zemřely. Marie, matka pamětnice, narozená roku 1904 ve Vídni, chodila do rakouských škol, do Československa se rodina Bartůňkova vrátila až po vzniku samostatného státu. Není překvapivé, že po celý život měla Marie potíže s psanou češtinou, ovšem hovorová čeština jí problém nečinila.

Zpět ke kořenům: otec Kurt

V důsledku existence familiantských zákonů se pouze nejstarší syn z židovské rodiny směl oženit. Habsburská monarchie 18. a 19. století tímto způsobem udržovala počet svých židovských obyvatel pod kontrolou. Prvním oficiálně zapsaným předkem z otcovy strany, o jehož existenci má Elly Jouzová záznam, byl její praprapradědeček Marcus Baran, narozený roku 1768. Podle záznamů se asi čtyřikrát oženil, narodilo se mu osm až deset dětí, nejstarší syn se jmenoval Joachim. Jeho vnuk byl Izák a pravnuk Edmund Baran, dědeček Elly, kterého nikdy nepoznala, se narodil roku 1857, překvapivě také v Bzenci. To už familiantské zákony neplatily. Po sňatku s Julií, rozenou Wallnerovou, v Boskovicích roku 1898 se jim během 14 let narodilo šest dětí. Všechny se dožily dospělého věku, Kurt byl nejstarší. Narodil se v Brně 10. června 1899, kam se manželé Baranovi brzy po svatbě přestěhovali. Po Kurtovi následovali Ervín, Otmar, Ralf, Kateřina (Käthe) a Gerta. V rodině se mluvilo německy, děti chodily do německých škol. Otec Edmund vlastnil penzion pro židovské studenty (a není vyloučeno, že studenty také učil). Když roku 1912 náhle zemřel, maminka Julie, aby děti uživila, byla nucena otevřít krámek se zeleninou a Kurt se ve svých 13 letech stal hlavou rodiny. Nejmladší Gertě byl jeden rok.

Elly Jouzová nikoho ze svých přímých židovských příbuzných neznala: Jaké byly jejich další osudy, ví jen zprostředkovaně. Všichni, až na Ralfa, Kateřinu a Gertu, zahynuli během holokaustu. Ervín žil v Brně, pomáhal Kateřině, která měla čtyři děti. Byl deportován nejprve do Terezína, potom do tábora Piaski a zemřel roku 1942 v Lublinu. Otmar byl bezdětný. Studoval medicínu a v Terezíně po celou dobu války pracoval jako lékař. „Ke konci války ho posílali do různých táborů, nakonec na začátku roku 1945 zemřel v Dachau.“

Ti, kteří přežili

Ralfovi se podařilo včas uprchnout do Francie. Se svojí francouzskou manželkou se nakonec usadili v Británii, kde roku 1982 zemřel. Nejmladší Gerta se v 21 letech provdala za rumunského sionistu Zvi Yehieliho a spolu s ním emigrovala do Palestiny. To se stalo v roce, kdy zemřela Julie Wallnerová, tedy v roce 1932. Narodily se jim dvě dcery, obě dosud v Izraeli žijí. „Ten strýček Zvi byl organizátorem stěhování Židů do Palestiny. Pracoval asi u nějaké loďařské společnosti. Ve Francii se postavila loď, potom se najali námořníci, mezi nimi bylo hodně Židů, kteří potřebovali emigrovat, ta loď odjela do Haify, lidé vystoupili, kibucy si je rozebraly a Angličané, kteří tam tehdy měli správu a zabraňovali emigraci Židů, nemohli s tím už vůbec nic dělat. A tak ten strýček přijel sem, zorganizoval všechna nutná povolení a oni prý odjížděli v září 1939, jak říkají ty sestřenice. Možná to bylo o trochu dřív.“ Tak se podařilo zachránit tetu Kateřinu, její čtyři děti a manžela.

Politicky na levici

Baranovi by podle všech dostupných indicií mohli být označeni za nižší střední vrstvu, zvláště po smrti otce Edmunda neměli peněz nazbyt. Nicméně dosáhnout vzdělání a tím se vyrovnat majoritní společnosti bylo cílem mnoha židovských rodin, i rodiny Baranových. Otmar se stal lékařem, co, či jestli vůbec něco, studovali Ervín a Ralf, nevíme, Gerta maturovala na židovské reálce. Víme, že Ervín se angažoval v levicovém hnutí, snad byl i členem KSČ, stejně tak Kateřinin manžel.

Kurt po maturitě začal studovat na německé technické univerzitě strojařinu a elektroinženýrství. Na studiích ho podporoval strýc Sigmund Wallner, bratr maminky Julie, majitel továrny ve Víru. „Když se dověděl, že otec pracuje jako levicový politik, řekl mu, že by měl nejdříve dostudovat, a že pokud nenechá té politiky, že ho přestane podporovat. Otec se jaksi zatvrdil a ze školy odešel. A stal se revolucionářem, který pracoval v té straně.“ Psal se rok 1921. Kurt vstoupil do právě založené Komunistické strany Československa a stal se profesionálním politikem. Odjel pracovat do Ostravy mezi horníky, spolu s Václavem Kopeckým, který též nedostudoval – on pro změnu práva – a v 50. letech neblaze proslul jako ministr informací a kultury. Lze se domnívat, že se i Kurt Baran nejprve angažoval v sociálně demokratické organizaci mládeže a po založení strany se stal jedním z jejích prvních členů. Jaké byly jeho pohnutky k tomu, aby svůj život zasvětil boji za lepší příští našich pracujících, jak silné sociální cítění musel mít a jakou roli zde mohl hrát fakt, že pocházel ze židovského prostředí teprve nedávno emancipovaného?

Jak se rodiče seznámili

Po vzniku Československa se Bartůňkovi rozhodli vrátit domů. Usadili se v Brně, Marie a mladší Pavla začaly šít v krejčovském salonu. Mluvilo se tam německy. Od roku 1919 chodila Marie jednou týdně v neděli do německé pokračovací školy. Jednou našla v lavici leták, vyzývající ke stávce proti práci v neděli. Marie, která byla odjakživa rázná, samostatná a rozhodná, začala stávku organizovat. Dostala se do prostředí revoluční brněnské mládeže 20. let a přirozeně nemohla nepotkat Kurta Barana, už tehdy člena komunistické mládeže.

Rok 1925

Kurt Baran se stal stranickým pracovníkem, což tehdy nebyla nijak lukrativní pozice. Elly vzpomíná: „Někdy za to něco dostal, takže jsme nějak potom mohli žít, ale myslím si, že toho nebylo moc, protože když moji rodiče dostali byt, tak se teprve zařizovali a za deset let ještě neměli ten byt nějak zařízený.“ Kurt a Marie se museli vzít – v dubnu byla svatba a v červnu se jim narodila dcera Vlasta. Velice zaměstnaný Kurt byl činný na různých místech, strana mu dávala úkoly. „V den svatby nebylo jisté, jestli ji nezmešká,“ říká k tomu pamětnice. Způsob života a nasazení, které Kurt pro práci ve straně vyvíjel, dobře vyjadřují následující slova pamětnice: „Bydlel na sekretariátu v Karlíně, měl prý jenom smoking a spal tam na nějakym gauči.“ Na prvním místě byla strana. Však to Kurt své ženě Marii takhle přímo řekl, když si ji bral.

Bydlení na Žižkově

Vlasta do svých tří let žila s matkou u babičky a tety Pavly v Brně. Matce se takovýto život příliš nelíbil. Chtěla normální rodinu a s rozhodností sobě vlastní se rozjela do Prahy, kde otce vyhledala. Zpočátku bydleli v podnájmech a po čase se jim podařilo získat byt v nově postavených obecních domech v Rostislavově ulici číslo 7 (dnešní Radhošťské 20). Otec od roku 1928 pracoval na ústředí strany v Praze. Podle výsledků voleb do zastupitelstva se rozdělovaly obecní byty. Komunistům byl přidělen byt číslo 19 sestávající z pokoje a kuchyně. Baranovi se sem nastěhovali roku 1928, měli stůl a tři židle, jednu velkou skříň, rodiče spali na posteli, Vlasta na gauči. Otec později nechal vyrobit knihovnu.

Vlasta

Sestra Vlasta byla o osm let starší než Elly. Do obecné školy chodila do Lupáčovy ulice na Žižkově, do gymnázia na Lobkovicovo náměstí, tenkrát „nejmodernější gymnázium v Praze“. V gymnáziu se odehrával zajímavý kulturní život – studenti hráli ve dvou orchestrech, symfonickém a dechovém, a vystupovali na akademiích v Radiopaláci. Hodně se tam zpívalo, recitovalo, hrálo se divadlo. Vlasta Elly naučila mnoho písniček, třeba Pod naším okýnkem. „V sobotu se zatopilo v koupelně. Musela jsem stále zpívat, když jsem se dlouho koupala, aby bylo zřejmé, že se netopím.“ V létě jezdili Baranovi i s babičkou Marií do Luk pod Medníkem. Bydleli v místní hospodě, koupali se, užívali si to – fotografie ze společných prázdnin o tom vypovídají.

„Sestra otce velice obdivovala. Podepisovala se podobně jako on – Baran -urt a K tam teprve dopsal. Baranová -lasta (a V energicky dopsala).“

Nacistická hrozba

„Naši zůstali, neemigrovali, protože otec měl stranické úkoly. Takže za druhé republiky se stal majitelem reklamní firmy RIK – Reklama a inzerce. To byla firma, která jaksi zastírala opatřování peněz pro ilegální práci.“ V té době strana posílala významné komunistické pracovníky do bezpečí, do Moskvy. S Klementem Gottwaldem tam odjel mimo jiné i Václav Kopecký. Proč nebyl na seznamu vybraných také Kurt Baran? Jemu nebezpečí zatčení hrozilo dvojnásobně – jako komunistovi a jako člověku židovského původu. Hitlerova nenávist a otevřeně rasistické postoje fašistů byly v té době neskrývané. Baranovi byli bez vyznání, v rodině neexistovala žádná afinita k židovství, dokonce ani sousedé v domě nic netušili. Rodina byla čistě komunistická, přesto se otec vystavoval velkému nebezpečí.

„Matka mi vyprávěla, že když Ribbentrop a Molotov podepsali pakt o neútočení, že měli strašně těžkou pozici, jak to vysvětlovat lidem, protože ti dva, kteří měli být nepřáteli, Stalin a Hitler, že prostě je ta víra, že ta strana a ten Stalin to dělá dobře, oni v tom viděli nějakou taktiku, která nepatřila tomu Stalinovi, ale spíš tomu Hitlerovi,“ vzpomíná Elly.

Dědeček a babička Bartůňkovi

Matčini rodiče odjeli i s dcerou Pavlou do Ruska. Byla to doba hospodářské krize, doma nemohli najít práci a Sovětský svaz potřeboval dělníky – odborníky. Odjeli v roce 1930, do Brna se vrátili za šest let. Nejprve byli v Moskvě. Dědeček podal několik zlepšovacích návrhů, ale protože je neuměl technicky nakreslit, požádal místního inženýra. Výsledkem bylo, že si inženýr dědečkův návrh přivlastnil. Negativních zážitků bylo víc: „Pavla tam získala celoživotní strach před Rusy. Její bratr Gustl umíral doma na TBC, babička s Pavlou odjely do Brna a Pavla se odmítla vrátit. Zůstala tady.“

Když se prarodiče vrátili, stal se z nich doma sociální případ. Neměli nic. „Přivezli si azbukou psanou singrovku a lžičky.“ Nakonec se uchytili v sociálním ústavu v Brně-Bohunicích. Děda tam dělal údržbáře a babička zašívala prádlo a rozlívala polévku.

Zatčení v únoru 1940

Činnost KSČ byla zastavena v říjnu 1938, v prosinci byla rozpuštěna a přešla do ilegality. Před Mnichovem matka pamětnice pracovala ve čtvrté místní organizaci strany na Žižkově. Jako dlouholetá funkcionářka byla vybrána, aby v roce 1935 reprezentovala žižkovskou organizaci KSČ v Bruselu na mírovém kongresu. O tři roky později byla zvolena do městského zastupitelstva za KSČ. Jezdila na školení, roznášela a vylepovala letáky, pomáhala rodinám zatčených. Svoji úlohu ve straně chápala emotivně, byla oddaná komunistka, aniž by příliš přemýšlela o smyslu existence strany. „Měla ke straně citový vztah.“

Otec zastával mnoho funkcí: byl administrátorem Rudého práva a stranickým pracovníkem – úředníkem, který dbal také na stav stranických financí. Nepracoval lokálně, ale byl blízkým spolupracovníkem ústředního výboru. „Byl ukázněný, idea byla pro něj všechno.“

Dne 26. února 1940 byla ilegálnímu komunistickému hnutí na Žižkově zasažena citelná rána: bylo zatčeno ilegální obvodní vedení a 130–150 členů strany. Vyzrazení bylo výsledkem zrady Aloise Kolomazníka, přímého konfidenta gestapa. Mezi zatčenými byli i Kurt a Marie Baranovi.

Paní Řezáčová

Dům v Rostislavově ulici číslo 7 měl svoji správcovou. Tou byla paní Řezáčová, která vykonávala svoji práci svědomitě a poctivě. Měla maličký byt v přízemí, tři dospělé děti, byla přímá ve slovech i skutcích. Když gestapo zatklo Baranovy a než se dětí Vlasty a Elly ujala babička z Brna, starala se o ně a vařila jim. „Plno dobrých lidí nás zvalo.“ Po celou válku je podporovali příbuzní a rodina Řezáčů. Když šla Elly okolo jejich bytu, slyšela: „Báranko, chceš chleba, chceš jabko?“ Pomáhali i jiní přátelé ze Žižkova, ale i neznámí lidé – nechávali peníze ve schránce, anonymně. Lidská, žižkovská solidarita.

Kurt Baran

Otce pamětnice odvezli nejdřív na Malou pevnost v Terezíně. Často ho vozili do Prahy na výslechy. Chtěli zjistit informace o vedení komunistické odbojové činnosti. Elly má doma kufřík s dopisy, které otec psal z koncentračního tábora. Když v 90. letech přijely sestřenice z Izraele, nakoukly do nich, ale s překvapením zjistily, že jejich obsah není nijak vypovídající – otec odpovídal na banální otázky o počasí, stravě, asi jinak psát nemohl. Od roku 1940 byl vězněn, nejprve v Dachau, později v koncentračním táboře v Mauthausenu. Na konci roku přišla zpráva, že 28. října 1941 zemřel, prý na srdeční slabost. Bylo mu 42 let.

„Přišel úmrtní list a sestra mě vzala do pokoje, postavila na pohovku, aby na mě došáhla, a řekla mi, že tatínek umřel. Ale já jsem tomu dost nerozuměla. Věděla jsem, že to je vážný, ale nepochopila jsem prostě asi, co to znamená, protože do té doby nikdo ze známých nebo příbuzných nezemřel. Ale vím, že sestra plakala a potom mě naučila zpívat Kde domov můj.“

Marie Baranová

Matka pamětnice byla odsouzena na tři a půl roku za velezradu, která obnášela šíření letáků. Nejprve byla zavřená v káznici v saském Waldheimu s poznámkou „Návrat nežádoucí“, potom krátce ve věznici na Karlově náměstí v Praze. „Poslala nám zprávu, abychom přišly do Lazarské ulice, že se přihlásí na mytí oken. Tam je možné jít až ke zdi do postranní uličky. Já jsem nevěděla, že nás viděla.“ Do konce války neměla Elly o matce žádné zprávy. Až když se v červnu 1945 vrátila, dozvěděla se, že byla zavřená v ženském táboře Ravensbrücku a následně v Neubrandenburgu, že dostala těžký zápal plic a neumřela jenom díky doktorce Nedvědové, dceři Zdeňka Nejedlého. Zachránila se z pochodu smrti po útěku dozorců, přes Polsko se dostala do Ostravy a pak do Prahy. „Evropa byla v pohybu, vlaky rozbité, koleje poškozené. V noci se vrátila, s babičkou si povídaly a k ránu mě probudily.“ Elly bylo 11 let. „‚Víra ve stranu mě držela při životě,‘ říkala máma často.“

Vlasta Baranová

Vlasta, dcera svých rodičů, nemohla konat jinak – stala se členkou strany na Žižkově, tehdy v Praze 11. V té době už chodila s Milošem Hájkem, mladým komunistou, který pomáhal opatřovat ilegální doklady pro ohrožené komunisty a své židovské kamarády. Spolupracoval s Hašomer Hacair, jeho příběh je zachycen ve sbírce Paměti národa, figuruje v něm i Vlasta Baranová.

Vlasta byla zatčena spolu s dalšími mladými komunisty, kteří se často scházeli u Hájků na Spořilově 28. srpna 1944. Prozradil je někdo z té skupiny, po válce skupina dostala název Přehledy, podle informačních letáků-přehledů, které psali a tiskli (v tom jim pomáhala Vlasta, zaměstnaná v písárně u pana Chocholy v pasáži Praha). Komisař Hermann Zander, jenž je zatýkal, nejprve netušil spojitost mezi Vlastou a Kurtem a Marií Baranovými. Vlasta ani nebyla souzena se skupinou ostatních, byla poslána do Terezína, do Osvětimi a odtamtud do Bergen-Belsenu, už nemocná. Elly o ní neměla žádné zprávy. Vzpomíná, jak v květnu 1945 chodila na Malostranské náměstí hledat sestru a matku. „Tam byly pulty se seznamy lidí, co se vraceli nebo byli hospitalizovaní.“ Až později se dozvěděli, že Vlasta byla v Bergen-Belsenu a tam v listopadu zemřela na zánět mozkových blan. „Sestřenice otce Marianna Wallnerová nám napsala a utěšovala nás, že Vlasta umírala v bezvědomí, že o sobě nevěděla.“ Bylo jí 19 let.

Elly Baranová

Přes tu všechnu hrůzu měla Elly hezké dětství. Příbuzní se starali, aby byla veselá, aby dobře jedla, často za nimi jezdila na Moravu do Bzence a do Brna k tetě Pavle. „Chovali se tam ke mně jako k princezně – byly tam vinohrady, koupaliště. Všichni mě měli rádi.“ Silným zážitkem byl pro Elly pobyt v nemocnici. Dostala spálu a v době, kdy se ještě běžně nepoužíval penicilin, to byla záležitost smrtelná.

Další komplikací byly oči. Ve škole postupně vycházelo najevo, že Elly špatně vidí. Když byla na představení Spejbla a Hurvínka, viděla jen světlo a barvy. Doktoři jí nakonec nařídili, že musí nosit brýle, a navíc jí po určitou dobu zakázali číst a psát mimo školu. I na klavír musela přestat hrát. Chodila často na Spořilov k Hájkům, tam jí Milošův tatínek František četl Vinnetoua a začátek Cirkusu Humberto. Milošova sestra Jarmila jako jediná z rodiny nebyla zatčena. Starala se o Elly s láskou do konce války. Třikrát týdně chodila Elly k Řezáčům na oběd, jen 5. května 1945 na ni paní Řezáčová z kuchyně volala: „Dneska nevařím, dneska je revoluce!“

Konec války

Elly chodila do stejné obecné školy jako Vlasta – do Lupáčovy. Učila se dobře, ale studovat na gymnáziu jako židovská míšenka prvního stupně nesměla. Však jí toto zdůvodnění paní učitelka napsala na vysvědčení. Nesměla ani do měšťanky a musela zůstat s dětmi, s těmi nejméně studijními typy. „Nevěděli, co se mnou – tak jsem roznášela oběžníky nebo byla doma blízko krytu.“

V roce 1945 se už do školy moc nechodilo – panovaly obavy z náletů a bombardování, děti si chodily do školy jen pro úkoly a v 9 hodin už byly doma. Teta Pavla poslala svojí matce kufr s oblečením, aby nebylo poškozeno, když bylo Brno bombardováno, a chudák babička ho při každém houkání sirén vlekla do sklepa a pak zase nahoru do čtvrtého patra. Dne 14. února houkaly sirény opožděně a na rozdíl od mnoha předchozích planých poplachů byl tento opravdový. Jedna bomba spadla velmi blízko, do Libické ulice. Elly byla v té chvíli doma ve čtvrtém patře. Prožívala hrůzu. Dne 5. května byly všude v ulicích prapory. Elly se vrátila domů hledat trojbarevnou čepici. „A to mě zachránilo – v ulicích se střílelo.“

Po válce

Vše se změnilo – Elly nastoupila do stejného gymnázia, kde studovala Vlasta. Na stěnách viselo 15–20 velkých fotografií studentů, kteří zahynuli během okupace. Vlastin portrét tam byl taky. Dnes je na škole umístěna pamětní deska se jmény obětí. Vlastino jméno je na prvním místě. V roce 1947 byla Elly vybraná jako pozůstalá po obětech války do pionýrského tábora Artěk na Krymu. Po sedmi týdnech se vrátila a začala chodit na sovětskou střední školu. „Před válkou bylo v Praze ruské gymnázium pro děti ruských emigrantů. Žili si tu svůj život – dodržovali ruské tradice, večírky. Po válce se z gymnázia stala sovětská střední škola. Sjížděly se sem děti z celé Prahy, proto se výuka začínala v 9 hodin. Byly tu chlapecké a dívčí třídy, metodicky dobře vedené.“ Po převratu v únoru 1948 se Elly vrátila na gymnázium na Lobkovicově náměstí.

Politické procesy 50. let a 60. léta

„Po procesu se Slánským se matka snažila s nikým židovského původu nesetkávat.“ Strach byl obrovský. Marie Baranová byla stále věřící komunistkou a s mnohými z odsouzených a popravených se osobně znala a byla otřesena. Na návštěvu k Baranovým chodili před válkou Frejkovi, znala dobře Gemindera, znala Slánského. Sama neměla valné vzdělání. Obecnou školu ve Vídni, švadlenou se nakonec nevyučila, neměla po návratu z koncentráku zaměstnání. Její psaná čeština jí neumožňovala pracovat v účtárně nebo na kádrovém oddělení. „V podstatě pro ni hledali zaměstnání.“ Například v roce 1948 vedla školení dívek z továren, nových posil strany. Chytré a spolehlivé, dívky měly dělat sekretářky v ROH a KSČ. Nebo dostávala úkoly při návštěvě Togliattiho, předsedy italské komunistické strany – dohlížela na to, aby vše bylo v pořádku. Později pracovala na sociálním odboru Červeného kříže, který se staral o Iránce, Řeky a korejské děti v Československu. „Matka si vzala heslo a nemyslela do hloubky. Bylo snadné ji manipulovat.“

Až v 60. letech se matka pamětnice odvážila začít si dopisovat s Gertou, svojí švagrovou v Izraeli. Psaly si německy a Elly se začala němčinu učit. Matka cítila, že se politická situace uvolňuje, a v roce 1968, kdy Rudé právo psalo svobodně, byla nadšená. Najednou mohla o všem mluvit otevřeně. Často hovořila se západními letci, kteří byli léta ve vězení a teď se vraceli. Pod vlivem srpnové okupace se matka sešla se starými soudruhy, aby sepsali prohlášení v tom smyslu, že „nebylo třeba sovětské intervence a okupace, ale že by vlastními silami odolali nebezpečí nástupu kapitalismu“. Rudé právo jejich text uveřejnilo. Později v době prověrek byl vyvíjen silný nátlak na signatáře, aby svůj podpis odvolali. „Ale matka se svou bojovnou povahou to neodvolala.“ Na začátku 70. let dostala poštou oznámení o vyloučení ze strany. Téměř po 50 letech členství! Vyloučení ze strany ji velmi silně poznamenalo a postupně začala podléhat Alzheimerově chorobě. Zemřela 10. října 1982.