Angelos Jordanidis

„On byl ve funkci. Tady měl na starosti všechny důstojníky, kteří přišli. On byl důstojník. Mám doma o tom nějaké knížky. Scházeli se a radili. Říkal jsem mu: ,Tatínku, to už je dávno pryč, to už se nikdy nestane, abyste udělali nové povstání.‘ On povídal: ,No, nevadí, tak scházíme se a vzpomínáme na dobré i zlé.‘ On tomu věřil pořád.“

„Uprostřed lesa byl starý klášter. Bylo nás tam tak sto padesát. Kolem kláštera byly spojené balkony, chodby byly položené kamenem. Tam nás dali spát. Spali jsme jeden vedle druhého kolem dokola. Pamatuji si, že jsme nemohli usnout. Měli jsme hlad, dávali nám denně vařící polévku. Byla to horká voda a pár zrníček rýže a k tomu kousek chleba. Co bylo ale horší, a vzpomínám na to často, to byly vši. Ty pochodovaly jako maravenci a kousaly nás po všech stranách. My jsme to nemohli nijak zlikvidovat.“

„My jsme byli v zemědělství. Tatínek měl hodně polí, byl zemědělec. My jako děti, nás bylo sedm, jsme museli dělat od rána do večera. To víte, tenkrát nebyla žádná mechanizace, všechno jsme museli dělat ručně. No ale zase se nám dařilo dobře. Jenže pak nějakým způsobem tatínka přemluvili, aby se dal do politiky, že bude mít lepší život a nebude se muset dřít na poli. On tehdy uvěřil funkcionářům, kteří to propagovali, a dal se do politiky. Opustil nás, maminku a děti, a šel do odboje k partyzánům.“

„Já pamatuju, že jako dvanáctiletý kluk jsem se vracel domů. Měli jsme krávu, tak jsem ji byl pást. Najednou vidím, jak kolem našeho domu jsou vojáci v černých uniformách. To byli vojáci smrti, tak se jim říkalo. Obklíčili dům a veškeré objekty, co jsme měli. Začali rozbíjet okna a pak to všechno zapálili. Viděl jsem jenom oheň a kouř. Nevěděl jsem, co se děje. Pak mi příbuzní řekli, že to jsou ti zlí vojáci. Z celé vesnice jsme byli jediní, kterým to zapálili, všechno. Neměli jsme kde bydlet, maminku hledali vojáci. Museli jsme se schovat. Potom jsem začal hodně brečet a šel jsem pěšky na hranice s Jugoslávií. Naše pole bylo asi jenom kilometr od hranice. Viděli jsme, jak pohraničníci chodí sem a tam. Jugoslávci mě zastavili, proč brečím, tak jsem jim řekl, že u nás jsou zlí vojáci, že nám všechno zapálili a nic nezůstalo. Nechali mě tam a dívali jsme se na ten kouř. My jsme měli i novou stodolu, protože u nás bylo zvykem - první zvířata a pak my. Vojáci dali dokonce rozkaz, že kdo vezme do ruky kbelík a přijde nám pomoct hasit, toho na místě zastřelí.“