Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Milena Jirušová (* 1948)

• narodila se 21. ledna 1948 do živnostenské a sokolské rodiny

• svůj život zasvětila sportu, hrála házenou a fotbal

• cvičila za Tělovýchovnou jednotu Slavoj Vyšehrad

• účastnila se spartakiád

• jejím strýcem byl komunistický spisovatel Karel Michl, nestýkali se

• nikdy nevstoupila do komunistické strany

Sokolská cvičení, házená, fotbal i hokej. Celý život starousedlice z pražských Nuslí Mileny Jirušové se točil kolem sportu. Ani čtyřicet let v komunistické totalitě, která se vměšovala do každodenních aktivit obyvatel Československa, včetně těch sportovních, jí lásku ke sportu nevzalo. 

Dvacet tisíc cvičenců se v létě roku 2024 slétlo do Prahy na XVII. všesokolský slet. Sokolka tělem i duší Milena Jirušová tentokrát chyběla. Za její život to byl ale teprve druhý slet, který si nechala ujít. Ten první vynechala v roce 1975, krátce po porodu svého syna. Ačkoliv komunisté slety zpolitizovali a přejmenovali na spartakiádu, ona v nich sokolskou myšlenku viděla stále. „Komunismus jsme do Sokola nepletli, ten komunistický rozměr jsem chtěla vytěsnit z hlavy. Cvičili jsme na spartakiádě, ale byl to slet Sokolů. Stejně to všechno dělali staří Sokolové,“ krčí rameny pamětnice, která začala chodit cvičit už jako malá holčička, když jí bylo okolo tří let. Prvního veřejného cvičení se zúčastnila jako sedmiletá, bohužel už pod vlajkou komunistické strany. V roce 1955 cvičila na celostátní spartakiádě. „Jsem ze sokolské rodiny, děda byl starosta vyšehradského. Nebylo to jednoduché, ale cvičili jsme furt. Pak se tomu říkalo tělovýchovné jednoty, ale my pořád chodili do Sokola,“ popisuje, jak je myšlenka sokolské jednoty držela nad vodou i v dobách největší totality. „Propagandu jsme v tom neviděli. Jako děti rozhodně ne – a ti, co to dělali, říkali, že by nemohli dělat nikdy nic,“ vysvětluje. „Člověk si to musí odmyslet, celý život bychom nemohli dělat nic, protože nic jiného neexistovalo. Nemohla bych chodit cvičit. Sokol byl pro mě Sokolem. A jestli se to jmenovalo Tělovýchovná jednota Slavoj Vyšehrad…,“ mávne pamětnice rukou. „Sport byl důležitý. Tím jsem si vymazala z hlavy veškerou politiku. Sport a politika nemají být spolu, je to každé něco jiného,“ shrnuje.

Věděla jsem, co je pravda a co se jen učí

Ačkoliv ona i její rodina se na všudypřítomnou politiku snažili zapomenout, komunisté politickou motivaci hledali všude. I tam, kde vůbec nebyla. Mamince pamětnice Emílii Součkové se tak v kádrových materiálech objevila poznámka, že ukončila pracovní poměr 25. února 1948. Zdánlivě politický škraloup měl ale zcela jiné vysvětlení. „V té době byla mateřská dovolená jen šest neděl a pak se muselo nastoupit do práce. Ale moje máma nastoupit nechtěla,“ vypráví Milena Jirušová, jak její novorozenecký milník spadal na datum po Vítězném únoru. „Máma tak dostala vyhazov a v kádrových materiálech měla, proč rozvázala pracovní poměr 25. února 1948. Nikdo už si nespočítal, že mi bylo šest neděl,“ směje se pamětnice neschopnosti tehdejších řadových úředníků. Dnes úsměvná příhoda zapříčinila to, že Emílie Součková nikdy nedosáhla na vedoucí pozici v práci. Pracovala jako řadová úřednice. Nebyl to ale jediný vroubek, který rodina Součkova u režimu měla. Dědeček Jaroslav Kovařík měl v Praze na Pankráci krám s potravinami. „Obchod znárodnili a pak zanikl. Nedopadlo to na nás celkem nijak, neprojevovali jsme se. Ale věděla jsem, co se nesmí říkat,“ shrnuje pamětnice, jak její sokolské i živnostenské kořeny ovlivnily přístup k životu.

Navzdory tomu se veřejným akcím nevyhýbala. Kromě cvičení v tělovýchovné jednotě chodila i do Pionýra. „Byl to víceméně zájmový kroužek, měli jsme dobré vedoucí, nijak jsme to nehrotili,“ vzpomíná na období dospívání pod pionýrskou vlajkou. Podobně poklidně proplula i školní docházkou. Nijak zvlášť jako dítě nevyčnívala, ale zároveň věděla, co je pravda a co se jen učí ve škole. „Stěží jsem věděla, kdo je předseda vlády. Nezajímalo mě to. Měla jsem sport a tím jsem si žila. Četla jsem Káju Maříka, Broučky, Čapka a podobné jiné.“ Co by na její oblíbenou četbu říkal její strýc, komunistický spisovatel Karel Michl, Milena Jirušová neví. S touto částí rodiny se prakticky nestýkali. „On tomu věřil, byl přesvědčený komunista, žil tím. Ale neubližoval, neudával. Měl si z toho svůj prospěch,“ shrnuje stručně. Po základní škole pamětnice vystudovala ekonomiku společného stravování, v roce 1967 odmaturovala a začala pracovat v restauraci v Riegrových sadech, kam se dostala na umístěnku. Tam ji zastihl i 21. srpen 1968.

„Bylo to strašný, všude tanky,“ vybavuje si pamětnice srpnovou okupaci. Ráno odešla do práce jako každý jiný den, ale už cestou věděla, že je něco špatně. „Jela jsem v pět ráno tramvají na Výtoň a slyšela takové dunění. Dusot, jak jely tanky. Ještě jsme je neviděli. Říkala jsem si, co se děje. Teprve v Riegráku jsme se dozvěděli, co se stalo,“ vypráví. Jeden tank stál přímo před restaurací a mířil na ni dělem. Přesto šli všichni pracovat, jako by se nic nedělo. Navzdory výjimečnému stavu byla pro rodinu Součků práce jejich dcery a vnučky velkou výhodou. Restaurace totiž kromě klasických jídel dodávala i polotovary do jiných podniků. A jelikož se k nim jídlo kvůli tankům v ulicích nedostalo, suroviny si mohli vzít domů zaměstnanci. „Donesla jsem domů buchty nebo máslo. Neměli jsme to v práci kam dát, tak jsme si každý koupili domů, co jsme potřebovali,“ vysvětluje, že její rodina naštěstí nemusela stát pověstné fronty na potraviny, protože se lidé báli, že bude válka. „Nechápala jsem, je to možný, kdo to je a proč sem přišli. Nebo jestli bude válka,“ vybavuje si pamětnice těžké srpnové momenty. „Myslela jsem, že se nedostanu domů. Že už nikdy neuvidím rodinu.“

I když politiku ani na konci šedesátých let nesledovala a vstup vojsk Varšavské smlouvy tak pro ni byl šok, v okupačním dění se zorientovala docela rychle. „Fandila jsem hokeji, takže jsem Rusáky nikdy nemilovala, když jsme s nimi hráli. A když přišli, byla nenávist ještě větší. Cedule jsme přepisovali křídou, otáčeli. Každý jim škodil nějakým svým způsobem,“ popisuje tehdejší nevoli všech Čechoslováků. S vojáky Varšavské smlouvy i několikrát mluvila. „To jsme najednou ruštinu uměli, říkali jsme jim, aby vypadli. Ale to byli úplní dementi, oni nám říkali, že jsou doma. My jsme jim říkali, že nejsou doma, ať táhnou,“ mávne rukou nad marnou snahou vojáky z Československa vyhnat. „Tehdy jsme si ještě mysleli, že odejdou. Bohužel tady byli moc dlouho.“

I když nevezete zlato, ty dva pátky stály za to

Události, které následovaly po srpnu 1968, utvrdily Milenu Jirušovou v tom, že ne vždy se dá politika a její milovaný sport  oddělit. Dodnes má v živé paměti, jak československé hokejové mužstvo krátce po okupaci porazilo hokejisty ze Sovětského svazu. „To bylo nádherný, nezapomenutelný,“ vybavuje si pamětnice březen roku 1969, i když přiznává, že byli fanoušci připraveni i na variantu, že ruské mužstvo neporazí. „Za oknem jsme měli černý pivo, kdybychom prohráli. A naše máma slíbila, že když vyhrajeme, tak s námi půjde na Václavák. Tak jsme šli, bylo tam hrozných lidí. Skandovali jsme…,“ vzpomíná pamětnice s úsměvem, ačkoliv i tahle ukázka soudržnosti nevydržela dlouho. V dolní části náměstí někdo rozbil zastoupení sovětské letecké společnosti Aeroflot. „Ale to stejně udělali komunisti, ne lidi, kteří tam byli,“ mávne rukou pamětnice nad zdemolováním podniku dlažebními kostkami. To ale dodnes není jasné. Podle zdrojů Českého rozhlasu jednou z možných odpovědí může být vysvětlení emigranta Josefa Frolíka, který původně pracoval pro československou rozvědku. Ve své vzpomínkové knize Špión k březnovým událostem roku 1969 uvádí: „Na jaře 1969 jsem náhodně potkal Francána (major StB, pozn. Čes. roz.) v prodejně Pramen na krajské správě Praha. Na můj dotaz, co dělá, odpověděl: ‚Kolaboruju, až se ze mě kouří.‘ Pak začal, že už vše bude brzy v pořádku. ‚Víš, teď už bude stačit taková maličká provokačka, která by vyprovokovala Sověty k tomu, aby dali ultimátum. Buď Dubčekové odstoupí dobrovolně, nebo zasáhnem. Nebude to chtít nic velkého, třeba jen rozsekat sovětskou Knihu nebo Aeroflot, a pak uvidíš, jak se to všecko zmáčkne.‘“ Ani touhle událostí si ale Milena Jirušová nenechala zkazit radost a hokejisty šla s kamarádkou vítat i na letiště. „To jsme musely. Vítali se, jako by byli mistři světa. Nevadilo, že prohráli s jinými, ale vyhráli nad Rusákama,“ usmívá se pamětnice a i po letech si vzpomíná na heslo, které se tehdy neslo ulicemi celého Československa. „I když nevezete zlato, ty dva pátky stály za to!“ Hokejisté tehdy se Sovětským svazem vyhráli 4:3 a 2:0. Na mistrovství světa československý tým vybojoval třetí místo.

Paradoxem tak je, že od myšlenek na politiku vždy utíkala ke sportu, ale i ten byl v době socialismu s politikou nepřímo propojen. Nejednou ji ovšem zachránil od větší politické angažovanosti. Třeba když ji i jejího muže v sedmdesátých letech v práci přemlouvali, aby vstoupili do strany. Mileně Jirušové se podařilo vymluvit na své sportovní aktivity. „Říkala jsem, že se věnuji tělovýchově a nemám na to čas. Jezdila jsem i na tábory. Začala jsem ještě dávat krev, abych to zaretušovala,“ popisuje, co vše musela udělat, aby se vyhnula vstupu do komunistické strany. „Kdybych šla do strany, tak bych nemohla dědovi na hrob. Starému Sokolovi jsem to nemohla udělat. Vždycky mi říkal: ‚Politika je největší svinstvo na světě, do toho já se plést nebudu.‘ A toho jsem se držela,“ vysvětluje pamětnice. Stejně to měl i její muž Petr Jiruša, kterého si vzala v roce 1974. Ten se straně vyhnul vstupem do brigády socialistické práce. V sedmdesátých letech Milena Jirušová začala pracovat jako hospodářka školní jídelny na Praze 4. Se základními školami Boleslavova a Křesomyslova byla spojena celých 40 let. Dodnes jí někteří bývalí žáci na ulici říkají teto. Práce v blízkosti dětí a aktivní přístup ke sportu jí naplnil celý život.

Rodina se tak v relativním poklidu dočkala sametové revoluce. Nejvíc si Milena Jirušová cení nabyté svobody v podobě cestování, protože před pádem komunismu se za hranice podívala jen jednou – na počátku osmdesátých let vyjela s rodinou do Jugoslávie. První porevoluční cesta vedla do Paříže. „Brečeli jsme pod Eiffelovkou a říkali: ‚Ty kurvy komunistický nám tohle zakázaly.‘ To byl zážitek,“ usmívá se po letech dojatě. Po Francii navštívila i Velkou Británii, Norsko, Itálii a Švýcarsko. A co jí krátce po revoluci udělalo největší radost? „Ten pocit, že naši hokejisté hrajou za tři a půl hodiny ve Vídni a já se tam můžu jet podívat, to stálo za to,“ propojí na závěr vzpomínku se svým milovaným sportem.