Jiří Jírů

„A já jsem si vymyslel takovou historku, že dostanu, ne, že si koupím ojetý auto na Západě. A že to dostávám darem od jedný belgický slečny. Musel jsem jít na celnici, všechno... našel jsem si nějakou belgickou slečnu, která byla ochotná mi to jako darovat, i když to nebyla pravda, já bych to bejval zaplatil. Měl jsem pár stovek dolarů, tenkrát. Chtěl jsem si koupit toho beetla. No, takže jsem tam odjel, dostal jsem povolení k odjezdu, a tam, ještě si vzpomínám, veselá historka byla u těch celníků: On říká: ‚Proč vám dává auto?‘ Já jsem říkal: ‚No, já nevím, asi mě má ráda.‘ On: ‚No, to bych chtěl taky, aby... Já vám dám adresu...‘ Oni věděli dobře, že to je fígl, ale nemohli to dokázat. No, tak já jsem tam teda odjel, do tý Belgie, spal jsem tam u kamaráda nějakýho, a druhej den mi říkal kamarád: ‚Máte tam Rusáky, doma.‘ A já: ‚Prosím tě, dej pokoj, tyhlety vtípky už děláme půl roku.‘ To bylo v 68. Čili já jsem zmizel den před tou invazí. Z jedný strany jsem rád, z druhý strany mě mrzí, že nemám fotky z toho.“

„A pak jsem se dal do nějaký agentury, ale nenechali mě fotit. Když já jsem byl hotovej fotograf, když jsem tam odjel. Já jsem už pracoval v Praze pro noviny, pro časopisy, já nevím – Květy, Literární noviny, Signál, co ještě? Co to bylo ještě? Svět v obrazech, tam byl ten fotograf Hájek, slavnej taky. Samozřejmě s pomocí mýho strýčka, protože už v tý době byl šéfredaktorem časopisu, kterej sám založil a kterej se jmenoval Fotografie. To byl čtvrtletník. Samozřejmě musel být v ruský mutaci, v český mutaci a pak ještě přílohy v angličtině a ve francouzštině. Ale původně to bylo rusky a česky. A on mi ještě v tý době, než jsem odešel, občas otisk fotku. Tak jsem dostal stovku a to byly velký peníze.“