Jiří Jírů

„A pak jsem se dal do nějaký agentury, ale nenechali mě fotit. Když já jsem byl hotovej fotograf, když jsem tam odjel. Já jsem už pracoval v Praze pro noviny, pro časopisy, já nevím – Květy, Literární noviny, Signál, co ještě? Co to bylo ještě? Svět v obrazech, tam byl ten fotograf Hájek, slavnej taky. Samozřejmě s pomocí mýho strýčka, protože už v tý době byl šéfredaktorem časopisu, kterej sám založil a kterej se jmenoval Fotografie. To byl čtvrtletník. Samozřejmě musel být v ruský mutaci, v český mutaci a pak ještě přílohy v angličtině a ve francouzštině. Ale původně to bylo rusky a česky. A on mi ještě v tý době, než jsem odešel, občas otisk fotku. Tak jsem dostal stovku a to byly velký peníze.“

„Všechno bylo pod kontrolou, naprosto pod kontrolou. I lidi mezi sebou byli pod kontrolou. V rodině teda ne, ale v každým domě byl domovní důvěrník, a to „byl donašeč. To vy nebudete pamatovat, protože jste moc mladá. A pak byl ještě uliční výbor. Tam se řešily třeba i nevěry a takovýhle věci. Prostě, člověk neměl soukromej život, musel si ho hrozně hlídat. My jsme měli zakázáno na veřejnosti cokoli mluvit o politice, o státě a o politikách. A jednou jsme se jako děti mezi sebou naučily takovej umělej jazyk. Říkalo se tomu hatlamatilka. To slovo se rozdělilo, přidala se slabika před a slabika po, ale obráceně. A tak jsme se naučili s tím mluvit, že nám nikdo nerozuměl. No a pak jsme se dozvěděli, že nějakej ten uliční výbor to řešil a dělali charakter tý rodiny a tam bylo pak napsáno: „Děti mezi sebou mluvěj zásadně německy“ (a my jsme neuměli žádnej jazyk, že jo). A to byly absurdity.“