Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Nikomu jsem to nemohla říct
narozena 21. dubna 1922 ve Mšeně u Mělníka
dcera Františka Procházky, příslušníka 1. a 2. odboje
František Procházka byl v roce 1941 zatčen a roku 1942 zahynul v koncentračním táboře v Osvětimi
vdaná za Josefa Jíru, dědice velkostatku označeného za kulaka
manžel Josef Jíra neunesl dlouhodobý tlak během kolektivizace a spáchal sebevraždu
pamětnice se dvěma malými dětmi kvůli jejich možné stigmatizaci opustila rodné město
přestěhovala se do Ústí nad Labem, kde žije dodnes
vystudovala učitelský ústav a celý život učila
členka a později náčelnice Sokola
básnířka a hudebnice
držitelka ceny hejtmana Ústeckého kraje
Danuška Jírová, tehdy Procházková, se narodila 21. dubna 1922 ve městě Mšeno u Mělníka. Její otec František Procházka řídil místní školu, učil a současně patřil mezi velmi činorodé členy Sokola. Byl sokolským vzdělavatelem, ale také dirigentem mužského pěveckého spolku, který sám založil. Během první světové války byl členem odbojového hnutí, které se zasloužilo o vznik nového československého státu, a na svou vlast byl pak velmi hrdý. Danuščina maminka Cecílie byla v domácnosti a starala se o děti. Narodily se jim dvě, Danuška a o čtyři roky později ještě syn Luboš. Danuška vzpomíná na dobu svého dětství jako na velmi harmonickou. Její otec pro ni byl vzorem, stejně jako on cvičila v Sokole, zpívala, učila se hrát na klavír a na housle. A později šla v jeho šlépějích i ve své profesi.
Prvorepublikovou idylu malého města zničila až německá okupace. Dne 8. října 1941 na příkaz říšského protektora Reinharda Heydricha začalo gestapo hromadně zatýkat představitele Sokola zapojené do odboje. Mezi zatčenými byl i Danuščin otec. Ona sama na chvíli, kdy se o jeho zatčení dozvěděla, vzpomíná: „Chodila jsem do školy do Boleslavi a přišel za mnou pan ředitel a říkal mi, abych se nelekla, ale že sbírají sokoly, možná i mého tatínka. A když jsem přijela vlakem domů, maminka už čekala uplakaná na nádraží a řekla mi, že tatínka zatkli.“
Danuška Jírová zatčení svého otce dává do souvislosti s trestnou výpravou jednotek SS proti partyzánům u nedaleké obce Řepín, při které došlo k těžkým bojům [jednalo se o partyzánskou skupinu Národní mstitel, která se utvořila kolem výsadku sovětských parašutistů na jaře 1945 a ke konci války operovala v této oblasti]. V té době již ale její otec nebyl mezi živými, zemřel v koncentračním táboře v Osvětimi 23. ledna 1942 (o celý rok dříve, než utkvělo ve vzpomínkách jeho dcery). Odboj ale partyzány ukrývající se v okolních lesích s velkou pravděpodobností podporoval.
Františka Procházku a několik dalších sokolů ze Mšena odvezli nejprve k výslechům na úřadovnu gestapa v Mladé Boleslavi. Část z nich propustili, jen Danuščina otce a dalšího učitele z mšenské školy jakožto příslušníky odbojné inteligence převezli do věznice gestapa, do Malé pevnosti Terezín. Danuška vzpomíná, jak tam vozila balíky s prádlem a tehdy se jí dostal do rukou tatínkův moták. Byl to kus toaletního papíru, do kterého špendlíkem vypíchal text: ‚Proč mi nic neposíláte jako jiným? Mám hlad, hlad.‘ Propašovat do věznice potraviny ale nebylo jednoduché a maminka pamětnice se bála, že kdyby je stráže našly, přineslo by to jejímu muži další útrapy v podobě (zřejmě dalšího) bití. Z věznice v Terezíně byl František Procházka deportován do koncentračního tábora v Osvětimi, kde krátce nato zemřel. Údajně zemřel jako první ze sokolů zatčených v říjnu 1941. Po válce navštívil Cecílii Procházkovou a její děti Karel Ančerl, slavný český dirigent židovského původu, který se s Františkem Procházkou setkal zřejmě v Terezíně. Sám přežil nejen následný pobyt v Osvětimi, ale i pochod smrti a našel v sobě pak ještě tolik sil a soucitu, aby je povzbudil. Vyprávěl jim, jak moc si jejich otce ostatní vězni vážili. Když zemřel, všichni prý povstali, aby mu vzdali čest.
V době, kdy byl její muž ve vězení, se Cecílie Procházková bála i o syna. Jméno tehdy devatenáctiletého Luboše bylo údajně také na seznamu těch, kteří měli být zatčeni. Varovat je ale přišel mšenský četník. Danuška v této souvislosti vzpomíná, že četníci se vůbec snažili postiženým rodinám všemožně pomáhat. Bratr pamětnice se pak ukrýval, snad u známých, u koho přesně, jeho sestra nevěděla. A dál vypráví: „Zazvonili u nás gestapáci… maminka se podívala z okna a vykřikla, abychom utíkali na zahradu a přes zeď do lesa…tam měli lidi udělané jeskyně a tam jsme se schovali… No ale potom přišel pan stavitel Švihálek, který nás tam našel, a říkal, že už můžeme jít zpátky, že si gestapo spletlo dům. Vedle nás byl hřbitov a u hřbitova bydlel hrobník… A on to byl konfident, který udával. Oni vlastně šli k němu, ale spletli si to a zazvonili u nás.“
Po zatčení Františka Procházky se jeho rodina dostala také do finanční nouze. Cecílie Procházková neměla práci a Danuška vzpomíná, jak v zimě všichni leželi v neděli pod peřinami až do oběda, aby se zahřáli. Na otop nebyly peníze. S částí nejnutnějších výdajů jim ale pomáhali sokolové.
Po maturitě na reálném gymnáziu vystudovala Danuška učitelský ústav a nastoupila do praxe. Nejprve učila ve Mšeně, na stejné škole, jejímž ředitelem byl dříve její otec. Pak začala učit i na školách v okolních vesnicích. Vypráví, jak tam jezdila na motorce a jak jí nadšené děti pokaždé běžely naproti. Během své celoživotní učitelské kariéry jich vychovala spoustu a dodnes se s některými z nich pravidelně schází. „Mým prvním žákům je dnes osmdesát let,“ dodává s úsměvem. Učit začala v euforické poválečné době, kdy všichni museli pomáhat při obnově hospodářství. Danuška jezdila s dětmi na budovatelské tábory, během kterých se pomáhalo na venkově při sklizních. Nahrazoval se tím i úbytek pracovních sil po odsunu Němců. Během jednoho pobytu zažila i velmi nepříjemné chvíle. Když s dětmi rozdělala večer oheň, ozvala se náhle střelba. Danuška Jírová dál vypráví: „Oni najednou začali střílet, aby nás postrašili. Jeden kolega začal křičet: ‚Všichni do chatek a barikádovat! Lehněte si na zem a dejte si skříně k oknu!‘ A já už jsem tam pak nikdy nechtěla jet.“ [„Vystrašit“ děti měli Němci, kteří před odsunem museli také pomáhat při sklizni.]
V roce 1946 se Danuška provdala za Josefa Jíru, zemědělského inženýra a syna majitele rozsáhlého statku nedaleko Mšena. „Všichni mi ho záviděli,“ vzpomíná. Byl bohatý, vzdělaný a pohledný. Hospodářství měl sice převzít jeho starší bratr, ale silnou citovou vazbu měli ke statku oba. Když o něj počátkem padesátých let přišli, nesli to velmi těžce. Prosperující hospodářství o výměře téměř 120 hektarů převzal národní správce a bratři Jírové se stali kulaky. Danuška Jírová říká, že ona ke statku rodiny Jírových zvláštní vztah neměla, vyrůstala v jiném prostředí, a proto zcela nerozuměla, co její muž prožívá. Pochopila to ale záhy. Díky svému vzdělání mohl získat dobré zaměstnání, ale to odmítal. Stále se vracel, stejně jako jeho bratr, pomáhat na statek. Danuška dál vzpomíná: „... ten správce, on byl velkej komunista... na tom ohromném dvoře jel na voze s koňmi a splašil je... ti pak zabili bratra mého muže... a můj muž měl strach, že ho zavřou, protože byl kulak... on to potom měl pořád v hlavě, že ho zavřou. Oni mu to říkali, ten předseda... i mně řekl, že ho zavřou, že dělá paseku, že hází na pole kameny a tak, že bojkotuje komunisty... A ráno ho našla maminka na půdě oběšeného.“ Na chvíli, kdy se to od maminky dozvěděla, se vůbec nepamatuje. Zůstala jen bolestná prázdnota a slova, která jí řekl chvíli předtím, než se rozhodl pro nevratné řešení: „Pamatuj si, že jsem měl tebe i děti rád.“
Zůstala sama se dvěma malými dětmi a musela se o ně postarat navzdory tomu, co prožívala. I kvůli nim opustila rodný dům a maminku, která jediná jí pomáhala, a přestěhovala se do Ústí nad Labem. Do oblasti bývalých Sudet, vysídleného města, které hledalo novou tvář. Musela utéct před nemilosrdným odsuzováním i kvůli tomu, aby budoucnost jejích dětí nebyla poznamenána nálepkou kulaků. Své bolesti uzavřela v sobě a snažila se žít dál. S tím, co ji potkalo, se nikomu svěřit nemohla. Na tuto pro ni tak těžkou dobu vzpomíná: „Nikomu jsem neřekla, že se oběsil… já jsem měla malé děti, holce bylo osm a klukovi byly čtyři, a tak jsem je vlastně celý život vychovávala sama. Až teprve ve stáří jsem se vdala. Až v Ústí, ale už jsem byla stará...“
V Ústí nad Labem našla práci znovu ve školství. Nejprve u malých dětí ve školce, pak se vrátila na základní školu, kde ji práce se staršími dětmi více naplňovala. Vzpomíná, jak jí tehdy ředitelka školy nařídila, že musí vést také taneční kroužky pro děti a lidové tance pak předvádět sovětským vojákům sídlícím ve vojenském prostoru v Ralsku. Stalo se, ale k velké potěše dětí je vedle lidových tanců učila i jazzové, které byly v době intenzivního budování socialismu symbolem „upadající“ kultury Západu. Pohyb byl ostatně pro Danušku Jírovou po celý život tím nejdůležitějším (společně s dětmi, které s láskou a velkým nasazením učila). Jako aktivní členka Sokola se účastnila významných sokolských sletů jak v roce 1938, tak v roce 1948. Po zrušení Sokola ale cvičila dál. Vzpomíná, jak nacvičovala spartakiády se žákyněmi, dorostenkami i se ženami. Za svou práci v tělovýchově obdržela několik ocenění a oficiální poděkování.
Danuška Jírová v roce 2020 oslavila 98. narozeniny. Je neuvěřitelně vitální, zvídavá, radostná a svoji samozřejmou lásku k životu přenáší svým chováním a postoji na své okolí. Okouzlení životem jí možná pomáhalo přenést se přes bolestné chvíle, které ji kdy potkaly. Vychovala dvě šťastné a úspěšné děti a ty v podobném duchu vychovávají zase ty své. Básnířka, pianistka, houslistka, zpěvačka... a obdivuhodná žena.
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století
Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století (Martina Kovářová)