Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Zpět na stránku pamětníka

Ak. arch. Vladimír Jirout (* 1932  †︎ 2018)

Vedl jsem skauty, pak mi to v Ruzyni spočítali

  • narozen 10. července 1932 v Praze

  • rodiče Alois a Ludmila Jiroutovi byli umělečtí knihvazači

  • v květnu 1945 pracoval jako spojka pro Mezinárodní Červený kříž

  • členem skautského střediska Šipka

  • po začlenění do organizace Svazarm vedl oddíl ve skautském duchu

  • v roce 1958 byl odsouzen k tříletému nepodmíněnému trestu kvůli vedení ilegálního oddílu

  • v roce 1958 dokončil studia architektury na ČVUT

  • z politických důvodů nebyl připuštěn k obhajobě diplomové práce

  • v 60. letech pracoval jako projektant a studoval architekturu na AVU

  • podílel se na oponentuře tehdejšího projektu podzemní tramvaje v Praze

  • zasazoval se o výstavbu moderního metra

  • v roce 1968 vycestoval na dlouhodobou stáž do Západního Berlína

  • od roku 1967 evidován jako spolupracovník kontrarozvědky

  • v roce 1970 se oženil s Němkou a získal vystěhovalecký pas

  • roku 2000 se vrátil do Čech

Vladimír Jirout se narodil 10. července 1932 v Praze manželům Aloisovi a Ludmile Jiroutovým, uměleckým knihvazačům. Cesta k tomuto řemeslu pro ně nebyla přímočará. Otec se původně vyučil kovářem, řemeslo ale nemohl vykonávat kvůli plicním potížím, a tak se po první světové válce vyučil v Přelouči knihvazačem. Dostal se do Záhřebu, odtud do Itálie a nakonec do Paříže. Zde teprve našel uplatnění, které ho uspokojovalo, a sice v knihvazačské dílně významného nakladatele a galeristy Reného Kieffera. Se svou nastávající, Ludmilou Alexandrovou, která se zabývala grafikou a v Paříži se naučila zlacení, se poprvé setkal na přednáškách malíře Františka Kupky, který v Paříži působil jako externí profesor na akademii a pro absolventy uměleckých škol dělal jednou týdně přednášky. Jiroutovi se se slavným malířem spřátelili a spolupracovali s ním až do jeho smrti. Vytvářeli s ním bibliofilie.

 

Z Paříže do Prahy

Spolupracovat s Kupkou rodiče nepřestali ani po návratu do Prahy v roce 1930, kdy jim zasílal rozmanité návrhy, které realizovali v Praze. V roce 1931 měli svou první výstavu uměleckých vazeb v Uměleckoprůmyslovém muzeu - celokožené vazby s mozaikami a zlacením. Živily je však běžné nakladatelské vazby.

„Nejvíce práce jim zadávala střední třída - učitelé, profesoři a básníci. Poznali všechny významné české básníky 30. let a s nimi pak také rodiče vydali například knihu Básně o vazbách,“ vypráví Vladimír Jirout, jehož od dětství obklopovala umělecká kultura. V roce 1937 rodiče získali za uměleckou vazbu nejvyšší ocenění, zlatou cenu na světové knižní výstavě v Praze.

 

Nechtěli svou svobodu ztratit

Do školy nastoupil Vladimír v roce 1938 ve Strašnicích, kde rodina v té době bydlela, než se přestěhovala na Malou Stranu na Zámecké schody. Velký vliv na něj měl dědeček Jindřich Václav Alexander, spisovatel, redaktor, pamětník Hradčan a Malé Strany, který Vladimíra podnítil k zájmu o historii. Volnomyšlenkářští rodiče, již si nade vše vážili své samostatnosti a volnosti, kterou nabyli ve světě, v něm vypěstovali potřebu svobody a nezávislosti.

„I když potom dostávali nabídky, aby šli pracovat do nějakého socialistického podniku, nechtěli svou svobodu ztratit. Tátu nepřesvědčil ani Baťa, když byly v roce 1939 zavřeny české vysoké školy a ve Zlíně byla založena soukromá škola umění, na které za války přežilo mnoho špičkových vysokoškolských profesorů umění, jako například Makovský, Štursa a další. Chtěli, aby tam učil můj otec, ale nepřijal to,“ vypráví Vladimír, v jehož vlastním osudu touha po volnosti také zanechala výraznou stopu. Za války Jiroutovi přežívali ze zakázek pro drobnou českou inteligenci, která ráda navštěvovala jejich ateliér na Národní třídě 28.

Vladimír vzpomíná na 28. říjen 1939, kdy měl být státní svátek u příležitosti výročí vzniku Československa, ovšem němečtí okupanti jej zakázali. „Mnozí lidé nešli do práce, někteří ani do školy, nosili trikolóry, po Praze chodili slavnostně, scházeli se v hloučcích u sochy sv. Václava, což německé okupanty dosti namíchlo a v ulicích zasahovali. Jeden, který byl pak v koncentráku, mi to vyprávěl. Že u nich zastavilo auto K. H. Franka a došlo ke střelbě. Při této přestřelce byl zraněn i Jan Opletal a ještě jeden dělník v Žitné ulici, na kterého se zapomíná. Po smrti Opletala byl velký pohřeb, který šel z Václavského náměstí až na Wilsonovo nádraží a pak následoval převoz do jeho rodné obce. Němci to považovali za manifestaci, demonstraci, a v ten den zavřeli vysoké školy,“ vypráví Vladimír.

 

Byl jsem malý, vešel jsem se do průduchu

Koncem dubna 1945 se na Malostranském náměstí objevilo šest aut se švýcarskými poznávacími značkami. Prezident Mezinárodního Červeného kříže si v době blížící se fronty vyžádal přístup do protektorátu a také Terezína, kde vypukl tyfus. Červený kříž chtěl chránit civilní obyvatelstvo, včetně německého. Představitelé protektorátu mohli s neutrálním Švýcarskem jednat a dali mu k dispozici budovu bývalého německého vyslanectví v horní části Thunovské ulice. Když pak vypuklo Pražské povstání, SS obsadilo prostory v oblasti Pražského hradu až po začátek Zámeckých schodů, kde v té době již bydleli Jiroutovi.

„My už jsme bydleli v pásmu, kde se nesmělo přibližovat k oknu ani vycházet, jinak byla zahájena střelba. Pak bylo bombardování. Praha 1 už byla v českých rukou, Praha 2 ještě v německých. Rozhlas ale zničen nebyl. Když jsme nemohli vycházet ven, využívali jsme otvory a průduchy ve sklepení domů, kterými se dalo projít několika domy. Tak k nám přišla zpráva, že do budovy Mezinárodního Červeného kříže přišla spousta lidí včetně dětí a kojenců z Pařížské třídy, kde sídlilo hlavní velitelství SS. Zřejmě z obavy, aby tam nikdo nestřílel, protější domy natřeli fosforem a zapálili. Celý blok hořel, i s lidmi nahoře. Utéct z domů je Němci nechali. Neměli nic, uchýlili se do Červeného kříže. My jsme mívali každý pohotovostní zavazadlo s několika konzervami, kondenzovaným mlékem a podobně. Tak jsme to shromáždili, ale bylo nutné, aby to tam někdo donesl. Protože jsem byl malý a vešel jsem se snadno do průduchů mezi sklepeními pod domy, tak tam poslali mě. Tak jsem se tedy dostal na půdu Mezinárodního Červeného kříže ještě v době bojů,“ vypráví pamětník.

 

Pomocná služba mládeže

Vladimír vzpomíná, že dne 8. května všechny zátarasy SS zmizely. Červený kříž měl volné působiště, ale potřebovali pomocné síly, a tak třináctiletého Vladimíra zaměstnali asi na šest týdnů jako spojku. Takových teenagerů bylo více, organizovali se v tzv. pomocné službě mládeže složené především ze skautů, k nimž se Vladimír přihlásil. „Chodili jsme na Wilsonovo nádraží, kam denně přiváželi propuštěné vězně z Terezína. Starali jsme se o jejich ubytování a jídlo. Ve všech klášterech byly polní kuchyně, kde vařily řeholní sestry. My jsme je tam posílali, dávali jim lístky na jídlo a vodili je do škol, kde byly provizorní ubytovny se slamníky na spaní. Nebyli to jen vězňové z koncentračních táborů, ale také repatrianti z internačních táborů. V Německu bylo několik milionů zavlečených pracovních sil, z Francie, Belgie, Holandska, Ukrajiny, Polska a dalších zemí. Poznal jsem při té práci celkem 50 národností,“ vzpomíná pamětník. Nejvíce mu utkvěla vzpomínka na Holanďany, kteří sem přišli z Německa a o které se staral.

„Protektorát byl tehdy největší zásobárna jídla. Německo bylo rozbombardované, ale tady nebylo zemědělství tak na huntě, takže do Prahy do Červeného kříže denně přijížděla auta z různých míst venkova naložená potravinami. Například auto z Velvar. Spontánnost venkova byla veliká. Mezinárodní Červený kříž tady byl asi do podzimu a pak to předali Československému červenému kříži,“ vzpomíná pamětník.

Za války studoval na gymnáziu v Hellichově ulici, a když se po válce znovu otevřelo anglické, francouzské a ruské gymnázium, přešel do anglického reálného gymnázia v Charvátově ulici, kde pak v roce 1951 odmaturoval. Byl v posledním ročníku, který mohl ještě maturovat z angličtiny.

 

V učebnách už visel vedle Beneše Stalin

Na tři poválečné roky vzpomíná jako na období relativní demokracie. „Relativní proto, že Košická vláda sestavená v Moskvě zakázala pravicové strany – agrární a národně demokratickou. Agrární strana byla před válkou nejsilnější. Komunistická strana ji nemohla potřebovat. Z těch stran, které nechali, vytvořili Národní frontu, která měla podporovat KSČ. Ve školách panovaly osnovy z první republiky obohacené o zkušenost s nacistickou okupací, a co se týká filozofie a historie, bylo to jediné období, kdy bylo možné se něco svobodně dovědět. Profesoři měli ještě vynikající úroveň, ovládali latinu. I když ta doba už byla trochu ovlivněna Sovětským svazem. Zatímco před válkou visela ve třídách podobizna prezidenta Masaryka, po válce už tam nemohl být jen český prezident Beneš, ale také Stalin. Toho v učebnách vyvěšovali hned v roce 1945, protože Rudá armáda osvobodila Československo. Tehdy ale byli ještě oceňovány jako osvoboditelé všechny čtyři velmoci,“ říká pamětník.

Po komunistickém puči v únoru 1948 se společnost rozdělila na „komunisty a ty ostatní“. Vladimír vzpomíná například na spolužačku Ritu Budínovou, dceru Stanislava Budína, která za války žila v Americe. „Nebyla to taková ta disciplinovaná soudružka, byla z amerického prostředí, produkt americké levice, světačka, která se projevovala velice neomaleně. Pak se stala funkcionářkou svazu mládeže a pak i KSČ. My jsme ty mládežnické funkcionáře brali s velkou opatrností, věděli jsme, že jednou nám budou dávat posudky a rozhodovat, kdo může jít na vysokou školu a kdo ne,“ vypráví pamětník, který se na vysokou školu – ČVUT dostal, neboť jeho tatínek byl původně dělnického povolání. Vyučen byl kovářem a pak provozoval uměleckou činnost.

 

Ilegální skaut

Do Skautu vstoupil v době spolupráce s Mezinárodním Červeným křížem. Na podzim 1945 se dostal do 22. střediska Šipka, jehož vedoucím byl dr. Karel Skála. Zde Vladimír zvaný Jack působil jako skaut do roku 1948, kdy měli poslední tábor. „Pak nás všechny starší patnácti let pozvali na okresní výbor svazu mládeže, kde nám bylo sděleno, že naši vedoucí jsou odvoláni, protože nemají správný poměr ke státnímu zřízení a že vedení převzal svaz mládeže. Skaut ale oficiálně zrušen nebyl, pouze se „sloučil“ se svazem mládeže. Vlčata ještě normálně fungovala asi rok, pak děti do patnácti let měly být pionýři a poté se měly sdružovat v junáckých klubech. Byly to ale jen sliby, prostě to vyšumělo,“ vzpomíná pamětník.

Vladimír vypráví, že jejich bývalí skautští vedoucí si v roce 1948 našli nástupce a on byl jedním z nich. „Byl jsem instruktorem Vlčat, dětí od osmi do dvanácti let, která mohla ještě asi rok fungovat. Vedl jsem je ale deset let, poloilegálně, od roku 1953 pod hlavičkou Svazarmu, jinak celkem od roku 1948 do roku 1958. Pak mi to ale v Ruzyni spočítali.“

 

Tři roky nepodmíněně

V lednu 1958 Vladimír končil ČVUT na fakultě architektury, dne 4. ledna se řádně dostavil na obhajobu své diplomové práce. Hodinu před obhajobou se ale dověděl, že k obhajobě není připuštěn. Pro obhajobu splňoval všechny podmínky, důvod rozhodnutí mu ani ústně, ani písemně nesdělil ani děkan Antonín Černý. Vladimír vyčkával. Zhruba po měsíci, 13. února 1958, u něj doma zazvonili pánové a odvezli ho do budovy ministerstva vnitra na Letnou.

„Tam mě vyšetřovali kvůli tomu, že jsem vedl skauty. Ptali se mě například, co na mě ve Skautu nejvíce působilo. Odpověděl jsem, že doba, kdy jsem pomáhal na Mezinárodním Červeném kříži, ale jim se moje odpověď nelíbila. Vnucovali mi, že Jamboree. Tvrdili mi, že jsme tam byli školeni pro budoucí protistátní činnost. Psali si do protokolu, co chtěli, celé jsem jim to proškrtal a musel se udělat nový protokol,“ vypráví pamětník střípek ze svých zážitků, které odstartovaly následný proces. Za měsíc si pro něj znovu přijeli a odvezli ho na několik měsíců do vyšetřovací vazby v Ruzyni, kde strávil vekou část vyšetřování v samovazbě.

Dostal paragraf 79 za podvracení republiky se sazbou do 5 let. Soud proběhl v létě, za údajné podvracení republiky byl Vladimír odsouzen na tři roky vězení nepodmíněně.

Po návratu z vězení v roce 1961 si vymohl alespoň potvrzení o absolvování studia na ČVUT, titulu se dočkal až v roce 1990. I bez něj se mu ale podařilo najít práci projektanta v Druprojektu, ovšem brzy se ozvaly problémy s páteří a práci nad rýsovacím prknem provázely nesnesitelné bolesti. Raději chtěl pracovat manuálně. Vyjednal si práci u Průmstavu v Krkonoších na čerstvém vzduchu na stavbě lanovky. Přijali ho jako vyměřovače, později ho pověřili funkcí stavbyvedoucího lanovky. Chvíli pracoval také v horské službě.

 

Oponentem pražské podzemní dráhy

Po třech letech se z Krkonoš vrátil do Prahy kvůli stárnoucím rodičům. Chtěl jít stavět interiéry dětské kliniky v Motole, což mu však kolega rozmluvil, neboť na něco takového by ho byla škoda. Vladimír měl ale ještě jeden úmysl v rukávu: Chtěl se pokusit vystudovat Akademii výtvarného umění. Profesor Jaroslav Fragner ho přijal takřka okamžitě, na základě ukázek Vladimírových prací mimo termín zkoušek. Během studií pomáhal profesoru Štefanovi, který přestavoval válkou poničené věže Emauzského kláštera. Už tehdy se ale Vladimír zajímal také o pražskou dopravu. Věděl, že od roku 1926 se plánovala výstavba metra, která se však odkládala a nakonec byl v Praze dočasně prosazen plán na výstavbu podzemní tramvajové dráhy, což bylo něco úplně jiného.

„Největší problém kromě bezpečnosti a kapacitní neefektivnosti by byl, že při budování podpovrchové tramvajové dráhy by se bourala Praha zeshora. Praha by byla rozkopaná, zbouralo by se hodně domů, mnoho památek by nepřežilo. To se Jaroslavu Fragnerovi nelíbilo a doporučil nám studentům, abychom se této problematice věnovali.“

Vladimír Jirout v rámci školní práce vypracoval oponentní studie a posudky, kvůli čemuž zažádal o cestu do Západního Berlína, kam dostal povolení na 17 dní. Studoval zde v té době nejrychlejší a nejmodernější linku metra, linku č. 9, a zkušenosti a informace z této cesty vkomponoval do oponentní studie proti návrhu podpovrchové tramvaje. „Navštívil jsem tamní dopravní podniky i zkušební model té linky, kde jsem si ji mohl projet. Dostal jsem také poměrně podrobné prospekty, které nebyly tajné,“ vypráví pamětník.

Vladimírova oponentní práce, na které pracoval dva roky, byla vystavena na veřejné výstavě AVU a začali se o ni zajímat odborníci i vlivní činitelé. Na jejím základě byla nakonec v srpnu 1967 zrušena vládní rozhodnutí o výstavbě podzemní tramvajové dopravy. „Touto cestou, skrze AVU, se to dostalo na takovouto úroveň. Jinak by se tím nikdo nezabýval a práce na podpovrchové tramvajové dráze by pokračovaly. Rok už se v Praze kopalo. Bouralo se u Muzea, kde chtěli vybudovat širokou podzemní stanici,“ vypráví pamětník, který dále usiloval, aby byli do Prahy pozváni odborníci z evropských velkoměst, kde měli metro i tramvaje a mohli srovnávat. „Dodnes si vážím, že jsem se dostal do prostředí Fragnerovy školy architektury, kde bylo svobodné myšlení. To na ČVUT nebylo,“ říká pamětník.

První úsek metra na trase C byl otevřen v roce 1974. Vladimír však působil především ve fázi prosazení metra, za což dostal cenu Akademie výtvarných umění a poděkování ministra školství, a jeho oponentská práce měla úspěch i na bienále v Paříži, kde ji oceňovali zejména pro záchranu památek.

 

V Západním Berlíně pracoval a žil do roku 2000

Po tomto úspěchu zažádal o možnost vycestovat na stáž do Berlína na základě pozvání německé strany. Bylo to ještě před srpnem 1968. V Berlíně pak Vladimír projektoval síť tamního metra dalších deset let, v dalších letech se věnoval i jiným stavbám. V 90. letech působil v bývalém východním Berlíně, kde šéfoval při přestavbách knihoven. V Německu nakonec žil 30 let, do roku 2000. „Zpočátku, v době svobody kolem roku 1968, jsem tam připravoval česko-německou spolupráci na odborné úrovni. Po okupaci ale tato spolupráce už nebyla z politických důvodů možná. V Západním Berlíně jsem však zůstal dál, s povolením českých úřadů,“ vysvětluje Vladimír Jirout, který v roce 1970 na základě sňatku s německou manželkou dostal vystěhovalecký pas.

 

Archivy bezpečnostních složek svědčí o spolupráci s kontrarozvědkou

Jeho příběh podrobněji doplňují archivy bezpečnostních složek, z nichž vyplývá, že ministerstvo vnitra se o něj zajímalo již po návratu z vězení. V roce 1967, když ještě studoval na AVU a chystal se na studijní pobyt v Západním Berlíně, jej kontrarozvědka získala pro spolupráci. Byl pro ně zajímavý díky znalosti jazyků, kontaktům, inteligenci.

Ačkoli rozsáhlé archivní materiály ministerstva vnitra hovoří o tom, že Vladimír byl veden jako agent, pamětník toto v rozhovoru vedeném pro Paměť národa záměrně neuvádí a na dotaz o spolupráci s StB říká jediné: „Vždycky jsem byl vyšetřován v rámci ministerstva vnitra, o StB nepadla nikdy řeč. Při mých návštěvách v Československu se na ministerstvu zajímali o to, co v Německu dělám, musel jsem o tom psát zprávy. Když už jsem tam pak žil a pracoval, měl jsem tam rodinu a ta mě zajímala více.“

V záznamu z Federálního ministerstva vnitra, 21. odboru ze dne 9. března roku 1972 se například píše: „Přestože předal několik použitelných zpráv, výsledky spolupráce neodpovídají vynaloženému úsilí na jeho řízení a kontrolu. Výsledky neodpovídají jeho možnostem a stykům, znalosti Záp. Berlína, jazyka apod. Plnění úkolů sice neodmítá, slibuje, že je splní, avšak většinu úkolů, které mu byly uloženy, nesplnil tak, jak bylo požadováno, přestože k tomu možnosti a podmínky měl. Z celkového rozboru spolupráce nám vyplývá, že k plnění úkolů nepřistupuje seriózně a že zájem o jejich plnění pouze předstírá. Jeho jednání dělá dojem, že ve styku s námi je ze zištných důvodů (pasové záležitosti, návštěvy v ČSSR apod.), a proto je jeho další spolupráce s námi dále nereálná,“ podepsáni pplk. Grossman a Náčelník oddělení 21. odboru a mjr. Staňura. Následně byla spolupráce ukončena a Vladimírovy materiály byly předány do 11. správy F MV, pro případ, že o něj budou mít zájem, neboť často dojížděl do ČSSR.

V listopadu 2018 přišla od rodiny zpráva, že Vladimír Jirout 6. listopadu zemřel.