Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Nebojte se s námi komunikovat
narozena 21. srpna 1935, její rodina žila ve Vejprnicích nedaleko Plzně
když jí byl rok a půl, ztratila během nemoci sluch
matka Otílie a otec Ludvík Kopřiva pracovali jako úředníci
když jí bylo pět let, rodiče ji umístili do „ústavu pro hluchoněmé“ v Plzni na Borech, domů si ji brali na víkendy
v ústavní škole učili neslyšící odezírat, pamětnici je ale mnohem bližší znaková řeč
v ústavu byla do patnácti let, pak se na běžném učilišti vyučila švadlenou, byl to jediný obor, který se neslyšícím dívkám nabízel
v roce 1955 se vdala, manžel Stanislav byl také neslyšící, chodila s ním do školy, byl vyučený písmomalíř
v roce 1957 se manželům narodila dcera Milena a o dva roky později syn Stanislav, oba jsou slyšící, s jejich výchovou pomáhali prarodiče
po mateřské dovolené nastoupila do plzeňského Stylu, pracovala tu až do důchodu
pravidelně chodí do Spolku neslyšících Plzeň, využívá služeb tlumočníků do znakové řeči a setkává se s neslyšícími ženami v klubu žen
Otílie Jiříčková (1935) ohluchla, když jí byl rok a půl. Většinu dětství prožila v plzeňském ústavu pro hluchoněmé - tehdy se mělo za samozřejmé, že děti s postižením se mají učit odděleně od ostatních. Rodiče ji brali domů do Vejprnic jen na víkendy. Vyučila se švadlenou, byl to jediný obor, který se neslyšícím dívkám nabízel. Její manžel Stanislav byl také neslyšící, znali se ze školy. Dvě slyšící děti jim pomáhaly vychovávat babičky. „Prosila bych slyšící veřejnost, aby se nebála komunikovat s námi neslyšícími,“ říká Otílie Jiříčková. „Slyšící neumí znakovat. Ale mohou mi to, co chtějí říct, třeba napsat.“
Rozhovor s Otílií Jiříčkovou probíhal s pomocí tlumočníka do znakové řeči Miroslava Hanzlíčka. Oba jeho rodiče byli neslyšící, znakoval proto odmalička. Pamětnice ho navíc dobře zná, je předsedou Spolku neslyšících Plzeň, lidem pomáhá domluvit se na úřadech nebo třeba u lékaře. Pro neslyšící je dlouhodobější kontakt důležitý, líp rozumí člověku, jehož mimiku a gesta znají.
Otílie Jiříčková se narodila 21. srpna 1935, její rodina žila ve Vejprnicích kousek od Plzně. „Když mi byl rok a půl, ohluchla jsem,“ vypráví. Jaké byly přesné příčiny neví, od rodičů vyrozuměla jen to, že tehdy měla vysoké teploty. „Byla jsem jedináček, rodiče z toho byli zoufalí,“ říká a myslí si: „Raději mě měl otec, ten mi častěji vyprávěl pohádky, jezdili jsme spolu do Prahy, ukazoval mi tam historické budovy.“
Oba její rodiče, matka Otílie a otec Ludvík Kopřiva, byli úředníci. Kde pracovala matka pamětnice neví, o otcově práci si pamatuje, že byla v Sedláčkově ulici a název firmy, pro kterou dělal, začínal písmenem B. Otec byl Němec ze vsi nedaleko Rakovníka, po svatbě se přestěhoval za ženou do Vejprnic. Bydleli spolu s matčinými rodiči ve velkém domě, který rodičům patřil, děda provozoval v přízemí pekařství. Když byly pamětnici tři roky, děda zemřel, pekařství chvíli vedl někdo jiný, nakonec zkrachovalo. Dnes je dům už zbouraný. „Byl starý, se společnými záchody,“ vysvětluje, proč ho nezdědila. „Nechtěla jsem ho.“
Se svými slyšícími rodiči komunikovala Otílie Jiříčková pomocí znaků, jaké používají i slyšící. Předvádí, jak ukazovala „pít“, „jídlo“, „hlad“, „spát“, „bolí hlava“, „bolí zub“. „Měla jsem pocit, že rodiče dobře chápali, co chci říct,“ vzpomíná. Také s dětmi ve Vejprnicích se prý bez problémů dorozuměla: „Normálně jsme si hráli. Nebyl komunikační problém.“
Když bylo Otílii Jiříčkové pět let, rodiče ji umístili do „ústavu pro hluchoněmé“ v Plzni na Borech, nyní v tomto Purkyňově pavilonu sídlí státní zdravotní ústav. Dodnes si dobře vybavuje den, kdy ji tam matka poprvé odvedla. „Byla tam spousta dětí. Maminka říkala, půjdu pryč,“ vzpomíná. „Říkala jsem jí, běž pryč, hrála jsem si s dětmi. Večer máma nepřišla, začala jsem hrozně plakat. Bála jsem se, byla tam tma, byla jsem zvyklá na maminku, bez ní to nešlo. Vlastně mě tam odložila.“
Když matka za několik dní přišla, měla pamětnice velikou radost. „Objímala jsem ji, držela, naznačovala, že chci domů,“ vypráví. Skutečně odjely do Vejprnic a později, cestou zpět do ústavu, se jí prý matka v tramvaji snažila vysvětlit, že tam nebude napořád, říkala: „Jen pět dní tam budeš spát a pak se zase vrátíš domů.“ Pamětnice vzpomíná, že se odloučení hrozně bála, zvykla si na ně až za nějaké dva tři měsíce: „Ze začátku jsem myslela, že se mě maminka chce úplně zbavit, že už ji nikdy neuvidím.“ Shrnuje: „Tenkrát to nebylo jinak možné. Všechny sluchově postižené děti tam chodily.“ Rodiče pro ni jezdili v sobotu odpoledne vlakem, v pondělí ráno ji zase vozili zpět do ústavu.
Učitelé v ústavu byli podle pamětnice příjemní, všichni byli slyšící a ze všeho nejvíc usilovali o to, aby se neslyšící děti naučily odezírat a artikulovat. „Učili nás správně mluvit,“ popisuje. „Seděla jsem s učitelem před zrcadlem, sledovala jsem jeho ústa. Všechno jsem po něm opisovala. Problém byly hlavně těžké hlásky – ř, š, ť.“ Odezírání se jí hodilo hlavně později v práci mezi slyšícími. „Chce to ale delší dobu blízkého kontaktu, zvyknout si,“ říká. Nedá se ale použít u lidí, kteří mají například vousy nebo mluví rychle. Navzdory někdejší snaze školy je jí mnohem bližší znaková řeč. „Manžel byl také neslyšící, všechno jsme si znakovali,“ říká. „Chodím hlavně mezi neslyšící, znakujeme, nemám potřebu odezírání.“
V roce 1948 bylo Otílii Jiříčkové třináct let a pamatuje si, jak jim učitelé vysvětlovali: „Vyhrála dělnická třída, komunistická strana, a to asi bude dobře.“ Zároveň je varovali: „Nesmí se o ničem povídat.“ Přímo její rodiny se ale komunistický převrat nijak nedotkl.
V plzeňském ústavu byla Otílie Jiříčková do patnácti let, pak se vyučila švadlenou. Chodila na běžné učiliště se slyšícími spolužáky, ze začátku to prý bylo těžké, protože nevěděla, jak správně komunikovat. Na plzeňské učiliště každý den dojížděla z rodných Vejprnic. Čím bude si vybírat nemohla, pro neslyšící dívky byla určena jediná cesta, učit se švadlenou. Po vyučení šila nějaký čas kabáty, ale práce se jí nelíbila, připadala jí moc složitá: „Pokaždé se šilo z jiného typu látky, každý chtěl jiné ozdoby, šít pořád něco jiného se mi nelíbilo, nebylo to ono.“
V roce 1955 se Otílie Jiříčková vdala, za manželem Stanislavem se odstěhovala do Plzně. O dva roky později, když jí bylo devatenáct let, se jim narodila dcera Milena a v roce 1959 syn Stanislav, oba jsou slyšící. Po pěti letech mateřské dovolené nastoupila do plzeňského Stylu a tady zůstala až do důchodu. „Tady byla lepší práce,“ říká. „Šili jsme záclony, ložní prádlo, entlovalo se, dělaly se šály, potahovaly jsme knoflíky látkou.“
S manželem se Otílie Jiříčková znala už ze školy pro neslyšící a později chodili na stejné učiliště, kde se učil písmomalířem. „Psal politická hesla, otevírací dobu na dveře obchodů,“ popisuje jeho pozdější pracovní náplň. Začínal u firmy Heller, o kterou její majitel přišel po roce 1948, později několikrát změnila jméno, ale Stanislav Jiříček v ní pracoval od vyučení až do důchodu. „Byl pořád na jednom pracovišti, ale v pracovní knížce měl spoustu razítek,“ dává k lepšímu pamětnice. Vtipkuje také o jejich seznámení. „Znali jsme se, přeskočila jiskra,“ říká. „V Plzni bylo málo kluků, co se líbilo, to se vzalo.“
Sedm let bydleli u manželových rodičů. „Manželova matka byla trochu despotická,“ vzpomíná a dodává, že její manžel i tchán byli „pod pantoflem“. Když se jí narodila dcera, hodně s ní pobývala u svých rodičů ve Vejprnicích. „Já sice mluvím, ale u hlasu neslyšících třeba těžko rozlišíte i a y,“ vysvětluje, v čem například potřebovala pomoci. Když se za dva roky narodil syn, dcera zůstala u rodičů ve Vejprnicích a se synem pomáhali manželovi rodiče. Když byly děti větší, rodina se přestěhovala do činžáku v Prešovské ulici. „Bydleli jsme až v posledním patře,“ vzpomíná pamětnice. „Tahat tam kýble s uhlím bylo hrozné.“
Dcera Milena už je v důchodu, pracovala v plzeňské Škodovce jako ekonomka. „Syn se odstěhoval do Chomutova, pracoval ve švédské firmě a hodně jezdil do světa,“ říká pamětnice. „Naposledy byl na osm let v Indii, momentálně je v Česku.“ Syn je bezdětný, dcera má tři dcery. Otílii Jiříčkové se nejsnáze komunikuje s nejmladší vnučkou. „Když dcera chodila do práce, hodně jsem si ji k sobě brala a znakovaly jsme si,“ vysvětluje.
Vzpomínky pamětnice na mezní události našich dějin jsou hodně ovlivněny tím, že pro neslyšící bylo těžké dozvědět se, co se vlastně děje. „Šla jsem ráno do práce a najednou jsem viděla ruské tanky,“ vzpomíná na invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa v roce 1968. „Lekla jsem se, jestli nebude válka. Neměla jsem žádné informace. Šla jsem na náměstí, byla tam spousta lidí. Snažila jsem se jich vyptávat, co se stalo. Říkali ‚Rusové jsou potvory‘ a nějaký kluk říkal, ‚vláda je svině‘. Až později jsem se dozvěděla o okupaci.“
„My sluchově postižení jsme tehdy byli bez informací. V televizi nebyli tlumočníci ani skryté titulky. Spolek neslyšících tehdy ještě neměl svou místnost, nebylo kde se narychlo sejít a dočkat se vysvětlení,“ vypráví. „Ani noviny jsme někdy nesehnali. Museli jsme se ptát lidí, čekat, co se od nich dozvíme.“
Také po sametové revoluci v roce 1989 se Otílie Jiříčková ze všeho nejvíc spoléhala na to, co se dozví ve spolku neslyšících. „Scházeli jsme se v restauracích nebo pronajatých místnostech,“ vzpomíná. „Říkalo se, to bude dobré, Václav Havel je dobrý. Obecně se mělo za to, že se situace zlepší. Přála jsem si změnu, komunistická politika nebyla dobrá.“
Po roce 1989 získal plzeňský spolek neslyšících prostory, sídlil nejdříve ve Škroupově a později v Tylově ulici. Otílie Jiříčková je tam častým hostem. „Otevřeno je od pondělí do čtvrtka a u tlumočníků do znakového jazyka je vždy fronta, potřebujeme spousty informací,“ říká. Pravidelně každou středu chodí do klubu žen, který při spolku neslyšících vznikl.
Otílie Jiříčková je už třicet dva let v důchodu a říká, že se má dobře. Je ráda, že může pravidelně chodit mezi neslyšící a oceňuje, že tlumočníci do znakové řeči a skryté titulky se staly běžnou součástí televizního vysílání. Naopak je jí líto, že ubývá sousedů, se kterými se léta znala, a proto spolu dokázali komunikovat. „Drbali jsme spolu, dozvěděla jsem se, že ten zemřel a ten něco ukradl, měla jsem informace. Dnes jsou sousedé staří a nemocní, odstěhovali se nebo umřeli,“ říká. „Naproti nám se nastěhoval nový nájemník, nekomunikuje s námi. Když někoho dlouho známe, komunikace funguje, když je ale někdo nový, je to takové bojácné.“
Slyšící by chtěla pochválit za to, že na neslyšící změnili názor. „Když jsme se před revolucí bavili znakovou řečí na ulici, každý nás sledoval,“ říká. „Dnes to zajímá jen malé děti. Dospělí berou jako normální věc, že neslyšící jsou mezi nimi.“ Slyšící veřejnost by Otílie Jiříčková chtěla poprosit, aby se nebála komunikovat s neslyšícími. „Slyšící neumí znakovat,“ říká. „Ale mohou mi to, co chtějí říct, třeba napsat.“
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy regionu - Plzeňský kraj
Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy regionu - Plzeňský kraj (Hana Čápová)