Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

JUDr. Klára Jirásková (* 1967)

• narozena 15. července 1967 v Praze

• v roce 1949 byl její dědeček zatčen a odsouzen ve vykonstruovaném procesu na 18 let

• její rodiče se kvůli obavám z pošramoceného kádrového profilu snažili pro ni získávat protekci

• v letech 1981–1985 studovala na Gymnáziu Na Vítězné pláni

• v letech 1985–1989 studovala na Právnické fakultě Univerzity Karlovy

• od roku 1989 pracovala v zahraničním oddělení Supraphonu

• v letech 1991–1993 působila v nově založené pobočce hudebního vydavatelství BMG

• od roku 1994 referentkou v zahraničním odboru Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR

• po roce 2000 působila jako lektorka cizích jazyků

• v roce 2024 žila v Poděbradech

To, že byla vnučkou politického vězně padesátých let, ji dlouhá léta negativně ovlivňovalo. Ovšem ne v běžném slova smyslu. Do nepříjemných situací ji nestavěl samotný totalitní režim, nýbrž její rodina v neutuchající snaze ochránit ji. Dětství a dospívání Kláry Jiráskové je příkladem toho, jak komunismus nepřímo ovlivňoval životy lidí a nutil je k opatrnosti a strachu, v osmdesátých letech již mnohdy zbytečnému.

Vždyť víš, dědeček byl zavřenej

Klára Jirásková, rozená Novotná, se narodila 15. července 1967 v Praze Marii a Oldřichu Novotným. Matka přišla na svět roku 1941 v Havlíčkově Brodě jako první dcera manželů Hrbkových, zaměstnanců Československých spojů. Vystudovala pedagogiku na Filozofické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci, kde se seznámila se svým budoucím manželem. Ještě předtím kývla na nabídku fakulty, aby vstoupila do Komunistické strany Československa (KSČ) a stala se její kandidátkou. „Kdyby už v té době znala tatínka a jeho příběh, nejspíš by to neudělala,“ říká její dcera. 

Oldřich Novotný se narodil roku 1938 a pocházel z Hradce Králové, kde jeho otec Oldřich Novotný starší vlastnil ryteckou dílnu. Poté, co vyrobil v roce 1949 falešná pasová razítka pro údajné emigranty, byl v srpnu téhož roku zatčen. Ve zinscenovaném procesu Maděra a spol. byl v létě 1950 odsouzen za spoluvinu na zločinu velezrady na 18 let odnětí svobody. Rodina přišla o veškerý majetek i bydlení. Kromě existenčních rodinných těžkostí měl Oldřich Novotný problémy se studiem. Nejprve se mohl vyučit jen rytcem a až poté ho přijali na průmyslovou školu v Jablonci nad Nisou. Jeho otec se vrátil z vězení během amnestie v roce 1960. Po povinné vojenské službě nastoupil tatínek Kláry Jiráskové studium filozofické fakulty v Olomouci.

Po svatbě se manželé Novotní přestěhovali do hlavního města, kde se narodila dcera Klára. Brzy po jejím narození, respektive po invazi vojsk Varšavské smlouvy, byla Marii Novotné kandidatura do strany zrušena. „Právě to brala jako další vroubek. Říkala, že to máme polepený a musíme se hodně snažit, abychom se dostaly na školy,“ vysvětluje Klára Jirásková jeden z důvodů, proč se v následujících letech maminka až úzkostlivě snažila svou dceru ochránit před vším, co by její kádrový profil zhoršilo. Marie Novotná měla neustálé obavy z toho, že by se její děti nemohly vzdělávat. Režimu se tak podařilo to, o co se během normalizace usilovně snažil, nahnat dalšímu člověku strach.

Klára Jirásková prožívala dětství a dospívání plné paradoxů. Jako mnoho jiných si dobře uvědomovala, že doma se mluví jinak než na veřejnosti. Ačkoliv nikdo z rodiny komunismu nevěřil a v podstatě ho odsuzovali, nevědomky se totalitě poddávali. Navíc se o rodinné minulosti doma téměř nehovořilo. „Já jsem věděla, že máme nějaký problém, naši vždycky řekli: ,Vždyť víš, dědeček byl zavřenej,´ ale nechtěli o tom moc mluvit. Neřekli mi, proč přesně byl zavřenej. Já jsem sice věděla, že byl nespravedlivě zavřenej, to mi řekli, ale nikdy jsme se nebavili o procesech nebo jak to přesně bylo. Takže já jsem o tom měla strašně málo informací,“ vzpomíná.

Od všedního života v komunismu jsme utíkali k umění

V roce 1973 nastoupila Klára Jirásková na základní školu v Praze 4, kde se stala jiskrou – rodiče, zejména matka, nechtěli, aby příliš vybočovala z řady, a tak jí členství v prorežimních organizacích schvalovali. Aby si nepoškodila svůj kádrový profil, později vstoupila i do Pionýra. Po dvou letech základní školy dostala od třídní učitelky nabídku na přestup do školy s rozšířenou výukou jazyků. Už v jejích sedmi letech se projevila snaha matky dát svým dětem to nejlepší vzdělání za každou cenu. Marie Novotná se snažila získat protekci, aby měla jistotu, že se její dcera na školu dostane. „Paradoxní je, že jsem byla dobrá studentka a protekci bych s největší pravděpodobností vůbec nepotřebovala. Jazyky mi šly a rodiče bazírovali na tom, abych měla samé jedničky. Navíc jsme dědečkovo věznění a matčino zrušení kandidatury zamlčovali, pokud to šlo,“ říká Klára Jirásková. Už tehdy si začínala postupně uvědomovat, jak potupné je neustálé shánění konexí. Navíc měla pocit, že je v podstatě vedená ke lhaní. Nevěděla také, jestli svých výsledků dosáhla díky svým znalostem nebo protekci, kterou jí matka většinou zajistila. Jako učitelka měla totiž řadu známých v pedagogickém prostředí. Klára Jirásková musela už tehdy udělat vždy něco navíc. „My jsme se třeba ve škole všichni složili na dárek pro učitelku, ale mně maminka ještě přinesla knížku a řekla: ,Tady ta knížka se bude líbit angličtinářce, tak jí to ještě dej zvlášť, aby si tě pamatovala, aby ti napsala něco do posudku,´“ vypráví.

Od roku 1975 tedy chodila na Základní školu Křesomyslova v pražských Nuslích. Od všedních problémů a tlaku rodiny se uchylovala právě ke studiu a literatuře. I mimo školu navštěvovala během dospívání kurzy francouzštiny, španělštiny a angličtiny. Také její rodiče od života v totalitní zemi jakoby utíkali, a to konkrétně ke kultuře, otec pracoval sice jako učitel deskriptivy na učilišti, zároveň ale působil jako umělecký pasíř. Jeho žena měla jakožto učitelka výtvarné výchovy také k umění blízko. Kláru Jiráskovou a její o pět let mladší sestru Denisu brali do výstavních síní a divadel. Setkávali se také s některými osobnostmi tehdejší kultury – přátelství je pojilo například s historiky umění Janou a Jiřím Ševčíkovými.

Během školní docházky musela Klára Jirásková snášet různé snahy maminky o zlepšení jejího postavení v naději na přijetí na gymnázium. „Byla jsem krátkozraká a maminka to vnímala jako další možnost, jak mi přilepšit při cestě na střední školu. Myslela si, že mi pomůže, když budu mít změněnou pracovní schopnost. Šla jsem před nějakou komisi, kde mě označili za chudáka, protože mám šest dioptrií. Bylo to potupující,“ říká a dodává: „Nemyslím si, že by mi to nějak pomohlo. Naopak mě to pak ještě více vyřadilo z kolektivu, protože jsem kvůli změněné pracovní schopnosti nemohla jezdit ani na školní brigády a nemusela jsem cvičit jako ostatní.“ Podobné snahy pokračovaly, nepříjemným okamžikem pro Kláru Jiráskovou bylo, když se na radu matky přihlásila na druhém stupni základní školy do biologické olympiády, ačkoliv v přírodních vědách nevynikala. „Přes svou známou učitelku získala otázky, abych si je mohla dopředu zapamatovat a měla jsem pak další plusový bod k přijímačkám na střední. Ve školním kole jsem vyhrála, jenže pak přišlo obvodní kolo, to už jsem otázky dopředu neměla, a skončila jsem poslední. Přišlo mi to celé absurdní a styděla jsem se,“ vzpomíná.

Rodiče mi řekli, že v tomhle režimu je nesmysl studovat jazyky

Ačkoliv se s postupujícími roky chtěla z vlivu rodičů vyprostit, nedařilo se jí to. Zároveň věděla, že jejich snahy jsou dobře míněné, obavy mají reálný základ a se situací se smířila. Po osmé třídě nastoupila v roce 1981 na Gymnázium Na Vítězné pláni. Opět netušila, jestli se na školu dostala díky nějaké přímluvě nebo svým schopnostem. Jejím třídním učitelem byl Miloš Hoznauer, který své žáky vedl ke kritickému myšlení, probíral s nimi filmy i literaturu, četl s nimi dílo Bohumila Hrabala. K neoficiální literatuře měla Klára Jirásková ale přístup i doma. „Měli jsme třeba Škvoreckého. Když mě rodiče viděli, že ho čtu, řekli mi, že to nesmím nikde říct, že je to zakázané,“ vzpomíná. V roce 1983 vstoupila do Svazu socialistické mládeže (SSM), zkrátka se stále chovala tak, jak v normalizaci měla, aby příliš nevystupovala z řady. „Moc dobře jsem věděla, že je komunismus špatný. Brala jsem to ale tak, že když tohle nebo tamto nemůžeme dělat, tak se to prostě nedělá,“ vysvětluje své vnímání.

Rodiče každoročně žádali o výjezdní doložky, přese všechno chtěli svým dcerám ukázat i realitu západních zemí. V tomto ohledu jim pomohlo to, že se vždy drželi stranou, a tak mohla roku 1985 celá čtyřčlenná rodina odcestovat autem do Řecka se zpáteční zastávkou v Rakousku. Třítýdenní dovolená byla pro všechny oči otevírající. „Bylo smutné, že jsme věděli, že spoustu věcí, co jsme na cestě prožili, už třeba nikdy neprožijeme. Nejhůř to nesl tatínek,“ vypráví. Ani tento zážitek ale postoj rodiny nezměnil. Jak však Klára Jirásková říká, rodiče sice proti režimu nevystupovali, zároveň však nebyli prospěcháři. „Nebyli kariéristi. Do strany ani jeden nevstoupil, i když vím, že otci to na učilišti nabízeli s tím, že by pak mohl být zástupcem ředitele. To samozřejmě odmítl,“ vzpomíná. 

Když se blížila doba podání přihlášky na vysokou školu, měla jasno, co ji nejvíc baví – byly to jazyky. Jejím snem bylo stát se překladatelkou nebo tlumočnicí, rodiče se však domnívali, že studovat jazyky v tehdejším režimu je nesmysl. Poradili jí, ať si podá přihlášku na právnickou fakultu. Přes známé získali rodiče kontakt na úřednici ze studijního oddělení, která měla u zkoušek dohlížet na jejich průběh. „Vzpomínám si, že během toho, co jsem psala test, přišla a začala se mě ptát, jestli něco nepotřebuju. Bylo to trapné,“ říká Klára Jirásková.

V letech 1985–1989 tedy studovala na Právnické fakultě Univerzity Karlovy. Učit se vědecký komunismus nebo marxismus-leninismus jí sice nebylo úplně po chuti, ale atmosféru na škole zlepšovalo pár zajímavých předmětů s dobrými profesory. Tehdy žila hodně kulturními akcemi, o které už na konci 80. let nebyla nouze, o politiku ani disent se ovšem nezajímala. K undergroundové kultuře a zejména hudbě se dostala až v roce 1989, kdy se seznámila se svým budoucím manželem Jiřím Jiráskem, který ji přivedl do jiných studentských kruhů. Demonstrace 17. listopadu 1989 ani následujích prvních bouřlivých dní se v Praze neúčastnila, ležela doma s angínou. Až později navštěvovala demonstrace na Václavském náměstí. S pádem režimu se jí najednou otevřely úplně nové možnosti. 

Poslanci se rozhodli a jelo se

V době revoluce pracovala v hudebním vydavatelství Supraphon jako referentka zahraničního odboru a využívala své jazykové znalosti. Tak se dostala k tomu, co chtěla vždycky dělat a právničině se už nikdy nevěnovala. Vzpomíná na první porevoluční cesty na Západ. Když na příkaz vedoucího dostala na starost zájezd do hudebního vydavatelství v Paříži, neměl podnik dostatek peněz na ubytování, a tak celá skupina zaměstnanců musela spát v budově Armády spásy. Od roku 1991 působila v nově založené pobočce velkého hudebního vydavatelství Bertelsmann Music Group (BMG). I tam zažívala překotné dění devadesátých let, kdy bez zkušeností rozjížděli provoz kanceláře a oslovovali hudebníky. V roce 1993 z firmy odešla a od roku 1994 působila jako referentka v zahraničním odboru Poslanecké sněmovny ČR. 

Také osazenstvo Poslanecké sněmovny, které vzešlo po rozdělení Československa z České národní rady, bylo tenkrát okouzlené nabytou svobodou. Podle vzpomínek Kláry Jiráskové mnoho poslanců spíš než politika zajímalo cestování a nakupování v zahraničí. Byly mezi nimi ale i čestné výjimky. Jakožto tajemnice pro Meziparlamentní unii zajišťovala právě cesty do zahraničí. „Poslanci třeba řekli: ,Já jsem nikdy nebyl ve Finsku, co kdybyste napsala do Finska, že chceme udělat meziparlamentní skupinu?´ Dali mi seznam, kde bylo třeba 10 poslanců, to byla ta skupina, jmenovalo se to skupiny přátel. Já jsem napsala našemu velvyslanci ve Finsku a řekla jsem: ,Máme tady skupinu, můžete udělat kontakt s finským parlamentem?´ Tak oni ustavili skupinu přátel České republiky a potom se mohlo jet, což jsem všechno organizovala a doprovázela jsem je,“ vysvětluje. Při výjezdech s poslanci musela čelit řadě nepříjemných situací, které ji nakonec přesvědčily o tom, že se téhle práci už nechce věnovat. Někteří politici na cestách pili alkohol nadmíru  a chovali se i při mezistátních návštěvách nevhodně. Vzpomíná, jak si někteří stále nezvykli na novou dobu a v letištních saloncích potají do kapes strkali nápoje a odnášeli je s sebou. Po nástupu na mateřskou dovolenou v roce 1996 už se do zahraničního odboru nevrátila. 

V roce 1999 se přestěhovala s rodinou do Poděbrad. Po roce 2000 působila jako lektorka cizích jazyků. Se svou matkou o nepříjemném tlaku, který díky jejím obavám v dětství a dospívání zažívala, nikdy nemluvila. Marie Novotná zemřela v roce 2016. Podrobnosti o uvěznění svého dědečka, který zemřel už roku 1980, se dozvěděla až při procházení spisů v Archivu bezpečnostních složek se svým otcem po roce 2015. Společně zažádali o uznání účasti ve třetím odboji, které bylo v roce 2019 Oldřichu Novotnému staršímu uznáno. V roce 2024 žila Klára Jirásková v Poděbradech.