Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Marie Jiráčková (* 1939)

• roz. Boštíková, narodila se 19. dubna 1939 v Mladočově u Litomyšle

• vyrůstala na rodinné zemědělské usedlosti o deseti hektarech

• její otec Jan Boštík napsal knihu Mladočovské Jericho o násilné kolektivizaci v Mladočově v letech 1950 – 1959

• po základní škole pracovala v rodinném hospodářství, v roce 1957 nastoupila do továrny Vertex

• v roce 1966 se provdala do Doubravic a postupně přivedla na svět čtyři děti

• s manželem pracovali v místním JZD

Narodila se v době, kdy ještě byly žně na vesnici nejdůležitějším obdobím roku. Zažila kolektivizaci v rodné vesnici a začátky v jednotném zemědělském družstvu (JZD), kdy se dřelo na poli celý den pro pár korun. Na dovolenou u moře ale nárok neměla ani v 80. letech. Nebyla totiž v KSČ.

Marie Jiráčková, roz. Boštíková, se narodila 19. dubna 1939 v Mladočově u Litomyšle jako nejstarší z šesti sourozenců. S rodiči Janem a Anastázií žili na zemědělské usedlosti o deseti hektarech.

Marie měla sestru a čtyři bratry, tatínek byl přísný a děti musely pomáhat podle svých možností, od čištění bot přes krmení králíků, slepic a dobytka po práce na poli. Té bylo stále dost. Boštíkovi obstarávali čtyři až pět krav, jalovičku na chov, pěstovali obilí, mák, len a brambory. Bez sousedské výpomoci by to nezvládali. „Nepamatuji si, jak jsme si my děti hrály. Nebyl na to čas. Měla jsem panenku, kterou mi rodiče dali vždy jen na určitou dobu a pak ji zase schovali. Když jsme byli starší, hráli jsme si s míčem venku na ulici, aut ještě moc nejezdilo,“ vypráví Marie Jiráčková.

 

Válečné vzpomínky

Marie přišla na svět několik dní po německé okupaci. Z válečných let si nejvíce pamatuje strach a napětí, které se odehrávalo kolem zabíjaček načerno, a schovávání obilí a mouky, které měli pravidelně odevzdávat Němcům. „Jednou jsem viděla, že kůlna, která byla jindy otevřená, byla teď zavřená. Neměla jsem tam chodit, ale já byla zvědavá a uviděla jsem tam viset zabité prase. Vyděsilo mě to, a tak jsem to naivně přiběhla říct tatínkovi. Dostala jsem vynadáno za svou zvědavost a musela jsem o tom mlčet,“ vzpomíná.

Na konci války po vsi pobíhali opuštění koně, kteří prý původně patřili německým rodinám, jež přišly ze Sudet, když utíkaly před ruskou armádou. Marie vzpomíná na jednu sudetskou rodinu, kterou u sebe ubytovali. Měli chlapce v jejím věku a hrála si s nimi, zatímco jejich rodiče pomáhali Boštíkovým na poli.

 

Otec Jan Boštík

Mariin tatínek Jan Boštík byl osobností Mladočova a přirozenou autoritou. Hlásil se k Československé straně lidové, působil v obecním zastupitelství a v řadě spolků, například katolické sportovní organizaci Orel. Intenzivně se zabýval regionální historií. Po únorovém puči v roce 1948 byl okamžitě odvolán z místního národního výboru. Přišel také o členství v Orlu, který, stejně jako Sokol, komunisté zakázali.

Rozjela se násilná kolektivizace a soukromí zemědělci i velkostatkáři byli po vzoru SSSR nuceni vstupovat do jednotných zemědělských družstev. Jan Boštík události týkající se kolektivizace v Mladočově poctivě zaznamenával, a když odešel do důchodu, poznámky zpracoval do knihy s názvem Mladočovské Jericho. Jde o poutavou reportáž o Mladočově v letech 1950 – 1959 a nutno dodat, že jde o mimořádné dílo ceněné odborníky i po literární stránce.

 

Až podepíše Boštík, my taky podepíšeme

Marii bylo něco přes deset let, když vesnicí, dům od domu, chodili agitátoři a zemědělce přesvědčovali o výhodách vstupu do JZD. „Slibovali, že ženy budou doma vítat muže v bílých zástěrách, protože nebudou muset nic dělat. Tak dobře se prý budeme mít. Rodiče z toho ale byli nešťastní, nadávali, měli obavy z budoucnosti. Byl to velký zlom, sebrat lidem živnost.“

Díky jejímu otci Mladočov odolával vstupu do JZD nejdéle ze všech vesnic v kraji, do roku 1958. Živobytí měli ale soukromí zemědělci kvůli zvyšujícím se povinným odvodům pro stát stále těžší. „Otec například musel nakupovat vejce jinde, aby bylo na povinné dodávky. V jiných vesnicích zemědělcům sebrali třeba všechno obilí, takže už neměli z čeho zasít a tím je zničili,“ vzpomíná Marie Jiráčková. Boštíkovi a ostatní obyvatelé Mladočova se ale drželi nad vodou. Ještě stále stloukali vlastní máslo a denně jedli brambory.

Marie Jiráčková vysvětluje, že problém nastal, když měli zdědit šest hektarů pole navíc, čímž by se stali tzv. „kulaky“. Nedokázali by obdělat pole a splnit povinné dodávky a hrozilo, že otce zavřou. Proto nakonec musel podepsat vstup do JZD, a celá vesnice s ním. „Říkalo se: ‚Až podepíše Boštík, my taky podepíšeme.‘ Stejně se pak ale strašně nadřeli.“

Přes svůj odpor vůči politickému vývoji nebyl Jan Boštík nikdy uvězněn. V roce 1954 prodělal tři dny nepřerušeného výslechu v litomyšlské úřadovně Státní bezpečnosti, poté byl propuštěn.

 

Lepší pracovat v továrně než na poli

Když Marie v roce 1954 vyšla z deváté třídy, nechtěla pracovat v zemědělství, ráda by šla na střední školu. V té době se ale narodil její nejmladší bratr, a tak musela zůstat doma a dělat to, co nechtěla - pomáhat na poli a dojit krávy. V roce 1957, ještě než Boštíkovi vstoupili do JZD, si našla práci v Litomyšli ve Vertexu, továrně na skleněná vlákna. Na střední školu by se stejně nedostala, protože pocházela z rodiny soukromých zemědělců, navíc věřících.

 

Vztahy mezi lidmi se vstupem do JZD zhoršily

V roce 1966 se provdala do Doubravic a postupně přivedla na svět čtyři děti. S manželem pracovali v JZD, ona v kravíně na směny. Vstávala v noci, aby mohla nastoupit v půl druhé ráno do práce, kde pak byla do devíti. Odpolední směna začínala ve dvě hodiny. „Byla to výhoda, protože kravín byl kousek od domu, my jsme se s manželem ve směnách střídali, takže děti měly doma buď mě, nebo jeho.“

Marie má srovnání, jak prosperovalo JZD ve svých začátcích a v letech normalizačních. „První roky byla bída. Ti, co neuměli hospodařit, těm se ulevilo, a ti, co to uměli, těm se přitížilo. Jedni přišli o málo, druzí o hodně. Bylo to nespravedlivé, a tak se vztahy ve vesnici strašně zhoršily, ukázaly se pravé povahy,“ říká Marie Jiráčková.

Vzpomíná také, jak pomáhala mamince v JZD jednotit řepu a jak se k nim chovali někteří sousedé. Práci určoval předák, jednotilo se i v dešti, v blátě, ruce měla odrané do krve. Zpočátku se vydělávalo třeba jen 12 korun za den. Proto také chtěla Marie pracovat raději v továrně, kde dostávala měsíční plat 900 Kčs, což už byly pěkné peníze. „Vzpomínám ale, že za damaškové povlečení na dvě postele jsem tehdy dala 520 Kčs, tedy přes půl výplaty.“

Když pak od sedmdesátých let pracovala v JZD v Doubravicích, bylo už prý nesrovnatelně lépe. V kravíně si vydělala 1400 Kčs, což už prý bylo hodně. Nastoupily moderní technologie, stroje, chemie. Krávy se dojily strojně, ručně by to už nikdo nedělal. Přesto byla práce v kravíně fyzicky náročná.

Dovolenou trávili většinou doma, k moři se totiž dostali jen ti, kteří byli ve straně. „Dvakrát jsem zažádala aspoň o poukaz na dovolenou v Žilině, kam jsem pak s dětmi jela. To bylo všechno, na co jsem měla nárok,“ vypráví.

 

Život na vesnici se proměnil k nepoznání

Jiráčkovi byli věřící rodina, navštěvovali kostel v Nových Hradech. Jak říká pamětnice, víra jim dávala sílu všechno zvládnout. Děti ale i kvůli tomu měly problém dostat se na školy. Jeden ze synů například chtěl studovat filozofii, ale kvůli nevyhovujícímu kádrovému posudku se mohl hlásit jen na technický obor.

V době natáčení v roce 2022 žila Marie Jiráčková stále v Doubravicích, jejich bývalá pole jsou součástí velkého agropodniku. „Je neuvěřitelné, jak se za můj život vesnice změnila. Kdysi byly žně největší dřina, nejdůležitější období v roce. Dnes skoro nevíme, že nějaké žně jsou, zvládne to jeden stroj za pár dní a je po všem.“