Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Václav Jílek (* 1949)

• narozen 19. července 1949 v zemědělské rodině v Kamenci u Poličky

• dědeček i pradědeček byli úspěšní šlechtitelé skotu a tažných koní

• samostatně hospodařící rodina čelila v 50. letech nátlaku na vstup do JZD

• dědeček a strýc byli ve vězení na základě smyšlených obvinění

• pamětník měl z kádrových důvodů potíže s přijetím ke studiu

• díky vynikajícímu prospěchu a intervenci učitelů vystudoval na veterináře

• patřil k předním postavám sametové revoluce v Poličce

• do roku 1998 působil za ODA v radě města Polička

Deset let odolávala rodina Jílkova šikaně totalitního režimu, jehož cílem bylo, aby prosperující zemědělci z Kamence u Poličky upustili od soukromého hospodaření. Komunistické orgány se snažily starý sedlácký rod zlomit a jeho příslušníky donutit ke vstupu do jednotného zemědělského družstva (JZD), anebo je dohnat na hranici hospodářské i lidské existence.

V padesátých letech 20. století poslala komunistická justice za mříže dva muže z rozvětvené Jílkovy rodiny - dědečka z matčiny strany a strýce z Osíku. U něj našli policisté pistoli, kterou mu kdosi podstrčil. Soudce ho potrestal šesti lety vězení. Tři z nich protrpěl v uranových dolech v Jáchymově. Manželka jeho uvěznění neunesla a spáchala sebevraždu. Dědeček, československý legionář na italské frontě, dostal za sabotáž tři a půl roku.

„Jednou před senosečí nám členové JZD ukradli žací stroj přímo ze stodoly,“ říká Václav Jílek, který se do zemědělské rodiny narodil 19. července 1949. Když mu bylo devět let, rodiče se i s ohledem na budoucnost dětí rozhodli, že do družstva vstoupí.

 

Starý sedlácký rod

Dětství Václava Jílka provázel od nejranějších vzpomínek neustálý boj rodiny se státními orgány. Zažil zabavování zvířat i majetku, policejní domovní prohlídky, návštěvy dědečka ve vězení. Navzdory tíživým okolnostem rodina nežila v izolaci. S většinou sousedů měla dobré vztahy. „Jako malí jsme si hráli i s kluky z komunistických rodin. Často mi třeba pomohli s prací v hospodářství, abychom mohli jít dřív hrát fotbal,“ vzpomíná Václav Jílek.

Kvůli nesmírné pracovní vytíženosti rodičů mohl Václav Jílek vyrůstat bez jejich neustálého dohledu. Šokem pro něj byl nástup do školy. První den ho tam museli odvléci násilím. Když z vyučování předčasně odešel, táta ho dovedl zpátky. „No, zkrátka to udělal tak, že jsem pak už neutíkal.“

Jako malý ještě stačil zažít, jak rodina navazovala na úspěšné hospodaření předků. Ve vesnici Kamenec dělalo několik mužů z Jílkovy rodiny rychtáře. V rodině matky Anastázie se muži věnovali zaměstnání zvěrokleštiče. Jako odborníci na kastraci zvířat cestovali po širokém okolí.

Pradědeček Šlezinger přivedl na Poličsko tehdy nové plemeno tyrolského skotu a zavedl některé novinky v jeho chovu. Dědeček Jílek se zabýval šlechtěním tažných koní. Podílel se na utváření linie českomoravského chladnokrevného koně původem z Belgie a Norska. Do konce 30. let 20. století se nacházela na jeho statku šlechtitelská stanice se státním podílem. Otec pamětníka Václav začal po absolvování vyšší hospodářské školy v Táboře práci na statku mechanizovat. Některé stroje měli Jílkovi jako jedni z prvních na Poličsku.

 

Dědečkovi „přišili“ sabotáž

Prarodiče a posléze i rodiče se úspěšně věnovali chovu selat i plemenných býků, jejich podnikání ale přerušila válka. Tragédií pro rodinu Jílkových se však stala 50. léta a útlak provázející nucenou kolektivizaci zemědělství. Vedle strýce uvězněného na šest let dopadly represe nejvíce na dědečka.

Jako zvěrokleštič se dědeček vydával za prací na různá místa v okolí. „Komunisté mu nejprve ze smyšlených důvodů odebrali řidičský průkaz. Za svými klienty musel ve svých padesáti osmi letech jezdit i mnoho kilometrů na kole,“ říká Václav Jílek. „Řidiči autobusů měli údajně zakázáno ho s kolem nabírat.“

Podle pamětníka po něm komunisté chtěli, aby při návštěvách rolníků propagoval politiku komunistické strany, což odmítl. V únoru 1958 ho zatkli a obvinili ze sabotáže. Strávil tři a půl roku ve vězení v Ilavě u Trenčína. Asi desetiletý Václav ho v doprovodu příbuzných několikrát navštívil. „Protože mně jako dítěti dozorci nebránili v tělesném kontaktu s dědečkem, mohl jsem mu předat kousek čokolády či drobný balíček,“ vzpomíná.

Dědečkovým stíháním vyvrcholily problémy rodiny Jílkovy související s odporem vstoupit do JZD. Zanedlouho po jeho odsouzení přestali sedláci z Poličska vzdorovat. Jílkovým komunisté už v předchozích letech odebrali část pozemků, znemožnili jim další podnikání v oboru šlechtitelství zvířat. Museli plnit předepsané normy a odvádět část výnosů z pěstování plodin i chovu zvířat. Když normy nesplnili, museli zaplatit. Jinak hospodáři hrozilo trestní stíhání.

 

Brali nám pozemky, koně i stroje

Znevýhodněni při hospodaření byli také tím, že nesměli najímat zaměstnance a všechnu práci měli dělat sami. „Přes hrozbu represí ale dále chodili pomáhat příbuzní i sousedé, kteří jinak s komunisty sympatizovali,“ říká pamětník. Další způsob nátlaku, který komunisté používali v celé republice, spočíval v tom, že soukromníkům odebrali kvalitní polnosti a vyměnili je za horší a nešlechtěnou půdu. To zažili i Jílkovi. Velkou ranou pro ně bylo podle pamětníka to, když jim družstevníci zabavili koně. Když jim třeba v době žní odvezli stroje, oháněli se družstevníci rozhodnutím, že JZD je potřebuje více.

Přes všechny obtíže a naschvály pomahačů komunistického aparátu se Jílkovým za běžných let dařilo normy plnit. Vedle otce Václava Jílka pracoval na statku i stejnojmenný dědeček, pak především matka Anastázie a od raného dětství přivykal tvrdé práci sám pamětník. V nedalekém Osíku u Litomyšle hospodařil otcův nevlastní bratr, který také vedl boj s totalitním režimem. Bratři si navzájem vypomáhali, jak to jen bylo možné. Půjčovali si stroje i zvířata, pamětník si například vzpomíná na strýcův traktor Svoboda. Pomáhalo prý i několik slušných komunistů. Otec se na ně mohl obrátit například s potřebou opravy techniky či poskytnutí náhradních dílů.

Každoroční výkon režijního statku Jílkových však ležel na samé hranici možností. Pokud navíc během některých let nastaly nepříznivé klimatické výkyvy jako vichřice v letech 1953 a 1954, bylo rodinné snažení výrazně ohroženo. Jílkovi díky obdivuhodnému vypětí sil a pomoci rodiny i přátel vydrželi samostatně hospodařit až do konce roku 1958. Do JZD vstoupili 1. ledna 1959.

Úřady jim odebraly zbytek dobytka, tažné koně, a na statek přidělily 18 plemenných býků na výkrm. Většinou se o ně starala pamětníkova matka. Otec mohl přes své vzdělání a zkušenosti s vedením hospodářství pracovat v JZD jen jako takzvaný úsekář. Teprve po smrti předsedy družstva mohl povýšit na agronoma. Rodině zůstalo v majetku pouze záhumenkové hospodářství.

 

Komunisté nechtěli, abych studoval

Václav Jílek se na základní škole výborně učil a chtěl jít na gymnázium. Přes doporučení třídního učitele vedení školy jeho přihlášku nepřijalo a neschválilo mu ani školu pro veterinární techniky. Stranická buňka v JZD se totiž snažila blokovat jakoukoli jeho šanci pracovat v budoucnu jinde než v družstvu.

Naštěstí ale v jeho prospěch zasáhli učitelé ze základní školy a Václav Jílek nakonec přece jen na gymnázium nastoupil. Střední školou prošel velmi úspěšně. Poté byl bez přijímacích zkoušek, jen na základě prospěchu z gymnázia a pohovoru, přijat na veterinární vysokou školu. Měl štěstí, že byl zrovna rok 1968 a politické uvolnění se projevilo i tím, že na studia se dostávaly i děti kulaků či jinak kádrově nevyhovujících obyvatel. Václav Jílek tak mohl jít ve stopách svých předků zvěrokleštičů.

V srpnu 1968 jel jako vedoucí na dětský tábor ve Staré Huti. Povznesenou náladu maturanta přijatého na vysněnou vysokou školu ukončila okupace vojsky Varšavské smlouvy, která měla zastavit demokratizační reformy. Pamětník vysokou školu dokončil, i když i tam se projevil začátek normalizace spojený s nástupem Gustáva Husáka k moci. Studentům přibylo povinných přednášek z marxismu-leninismu a celkově docházelo k utužování totalitních poměrů. V souvislosti s ideologickými přednáškami došlo ke zdánlivě úsměvnému incidentu, který však málem ohrozil pamětníkova studia.

 

Průšvih kvůli marxismu-leninismu

V jednom z posledních semestrů odpadly studentům veterinární medicíny v pátek odpoledne některé přednášky. Několik hodin měli čekat jen na seminář z marxismu-leninismu. Rozhodli se, že čekat nebudou a rozjeli se dříve domů. „Ovšem hostem přednášky měl být zrovna nějaký významnější komunistický funkcionář, a tak vznikla velká kauza s rozsáhlým pátráním po hlavních organizátorech neexistující sabotáže,“ vypráví Václav Jílek.

Nikdo ze zhruba třiceti studentů žádné jméno neuvedl, hrozbu hromadného vyloučení nakonec nahradila „dobrovolně povinná“ brigáda při úklidu ulic. Pamětník vzpomíná, že trest vykonali v uvolněné náladě a popíjeli u toho rum, což se provalilo a všichni provinilci pak čelili větší přísnosti pedagogů u zkoušek. Závěrem studií spáchal podle pamětníka jeden spolužák sebevraždu. Líčil, že pohřeb hlídala Veřejná bezpečnost a studenti na něj nesměli jít.

Po promoci nastoupil Václav Jílek jako vysokoškolák na roční vojenskou službu. Sloužil jako veterinář u ochrany muničních skladů. Dojížděl na více míst, což mu poskytlo značnou volnost. „Časem se mi podařilo vytvořit systém, díky kterému jsem mohl být asi dvě stě dní z celého roku vojny doma.“

V civilu nastoupil na krajskou veterinární správu. Během zaměstnání si také udělal myslivecké zkoušky. Tehdy se po delším čase opět setkal s určitou šikanou kvůli svému sedláckému původu. Při žádosti o zbrojní průkaz mu komunistické úřady povolily jen brokovou zbraň. Kulovnice mu zůstala odepřena. Díky myslivosti si však mohl splnit jeden ze svých snů - vycestovat do zahraničí.

 

Na Západě ho zaujalo satelitní vysílání

Na jednom z mysliveckých honů se pamětník seznámil s člověkem, který před nástupem do penze pracoval v prostředí rozvědky. Václav Jílek mu vyléčil dlouhodobě nemocného psa a bývalý rozvědčík mu jako protislužbu zařídil místa v poznávacím zájezdu do západní Evropy. Václav Jílek tak mohl v roce 1984 i s ženou vycestovat do Německa, Francie, Španělska a Švýcarska. Realita svobodného světa, a to zvláště Španělska označovaného v československých médiích za zaostalou postfašistickou zemi, učinila na pamětníka veliký dojem. Viděl širokou nabídku v obchodech, nezaznamenal žádnou chudobu či masovou nezaměstnanost, jak o ní mluvila v souvislosti s kapitalistickým světem komunistická propaganda. Později se mu podařilo navštívit také Itálii.

Z vyspělé ciziny si přivezl mimo jiné poznatek o existenci mikrovlnné trouby, jejíž těžkopádnou variantu se mu později podařilo získat od příslušníků sovětské posádky z Vysokého Mýta. V zahraničí se dozvěděl také o satelitním příjmu televizního vysílání. V roce 1986 vycestoval kvůli odborné praxi do Německa za kolegou veterinářem z Landshutu. Již dříve získal z německého časopisu návod na sestavení satelitu ze součástek, které podléhaly dovoznímu embargu. Většinu se mu podařilo v Německu opatřit, s otcem je propašoval do Československa, zbytek později koupil od tenisty Milana Šrejbera. S bratrem si postavili každý jedno satelitní zařízení, díky kterému mohli od roku 1987 sledovat mimo jiné zahraniční zpravodajství.

Bratrův satelit, umístěný na viditelném místě štítu činžovního domu, se stal záhy předmětem zájmu Veřejné bezpečnosti a později ho někdo ukradl. Václav Jílek satelit instaloval uvnitř statku a policie na něj přišla až těsně před pádem komunistického režimu na podzim roku 1989. Výslech na Veřejné bezpečnosti proběhl rozpačitě a bez důsledků.

 

V Poličce uvítal Václava Havla

Po událostech 17. listopadu 1989 založili i odpůrci totality v Poličce Občanské fórum. Patřil k nim i Václav Jílek, který mimo jiné zajistil poličské buňce svým satelitem výjimečně dobrou informovanost. Stal se jednou z čelních regionálních postav polistopadových změn. Několik let byl činný v komunální politice. Nejprve v rámci Občanského fóra a později jako člen Občanské demokratické aliance (ODA).

Organizace ODA v Poličce vznikla jako první mimopražská buňka a přes nevýrazný celorepublikový výsledek v komunálních volbách v Poličce dvakrát zvítězila. Její členové měli podíl na návštěvě Václava Havla v Poličce a také na česko-německém setkání za účasti německého prezidenta Romana Herzoga. Václav Jílek pracoval do roku 1998 v radě města Poličky. Jako veterinář řešil privatizaci veterinární správy. Narodily se mu tři dcery. Zrekonstruoval dům v centru Poličky. V roce 2020 byl v důchodu.