Petr Jílek

* 1956

  • „Otec dostal varování, rychle vypřahal koně, věci, které na tom voze měl, ve stodole zaházel věcmi, plachtami a skočil do postele k mamince. Maminka byla ve vysokém stupni těhotenství, čekala právě bratra, který pak zemřel, o kterém jsem mluvil. Ale zachránila celou rodinu jedna zajímavá věc. Vzpomněli si, že zapomněli dát pít malým králíčkům, tady na Poličsku se říká zajíčkům, tak ještě otec vstal, šel pro ně a z dětské lahve jim dávali pít. Ona jim předtím uhynula samice, tak proto se to takhle dělalo, tak je napájeli. A když toto dělali, tak najednou bouchání na dveře a Němci v kuchyni. A začali si s těmi malými králíčky hrát. A neřešili to, aby prohlídli stavení, protože by je asi napadlo se podívat na ten vůz, viděli by, že kůň asi odněkud přišel, nebyli blbí, byli to vojáci prošlí válkou. Možná, že ta chcíplá samice, že díky tomu, že chcípla samice, naše rodina žije. Tak to si někdy říkáme.“

  • „K tomu zatčení v Brně, tak něco maličko veselejšího tam bylo, protože já jsem v té tašce, kvůli které jsem byl vlastně zatčený, hledali, kdo tam má jakou literaturu, letáky, a já jsem tam měl s sebou knihu Mechy a lišejníky. A vyšetřující, vyslýchající, jeden z těch estébáků, v tom začal listovat a převracel to ze všech stran a opravdu to bylo jenom o mechách a lišejnících. Nic víc tam nebylo. Ale jinak to tam veselé moc nebylo, protože když mě tam vlekli nahoru, tak jsem byl už zmodřinovaný a na schodech byla krev a vím, že zbili fotografa, který tam fotil.“

  • „Ředitel, co tam byl, byla to vesnická malotřídka, tři třídy, byl to velice zlý člověk. Bil nás jako děcka a bil nás moc. Protože klečet před lavicí s předpaženýma rukama, a to si pamatuji dodneška, abych se neulejval, tak na ty ruce ještě dát tužku. A klečel jsem dlouho, začal jsem brečet, protože to bylo dlouhé, a tužka mi spadla, tak jsem dostal bití. Do té školy jsem chodit nechtěl, bylo to zlé. A nebylo odvolání, protože ředitel byl velký komunista. To byl začátek družstva a komunistů se, nechci být neslušný, ale nenapadá mě slušný výraz pro ty lidi, tak se jich každý bál. I v té vesnici byl strach z těchto bolševiků. Takže nebylo odvolání. Já jsem kolikrát zůstal v lese, do školy jsem nešel, jenomže zase snaživá sousedka mě zjistila, viděla, že jsem v tom lese, tak zase jsem měl ještě zle doma, no bylo to velice zlé.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Polička, 25.09.2020

    (audio)
    délka: 02:32:49
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Královehradecký kraj
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Nikdy nezapomenu na pohled na schody pokryté krví demonstrantů

První svaté přijímání v kostele v Borové, 1955
První svaté přijímání v kostele v Borové, 1955
zdroj: Archiv pamětníka

Petr Jílek se narodil 4. prosince 1956 v katolické rodině v Poličce. Rodiče, Ladislav a Marie Jílkovi, byli soukromí zemědělci. Narodilo se jim šest dětí a hospodařili v nedaleké Oldřiši. Až do roku 1961 odolávali nátlaku na vstup do jednotného zemědělského družstva. Pamětník odmala pracoval na statku a pomáhal i v JZD. Rodina byla katolická, děti kvůli tomu zažily šikanu učitelů a nemohly studovat. Pamětník se vyučil zahradníkem. Rodina silně prožívala Pražské jaro v roce 1968 a stejně tak následnou okupaci vojsky Varšavské smlouvy. V 70. letech pamětník absolvoval vojnu a dostal se na výcvik i do Sovětského svazu. Byl otřesen realitou života v komunistické velmoci. Od začátku 80. let působil v Československém svazu ochránců přírody, spolupracoval s hnutím Brontosaurus a jako pionýrský vedoucí vedl přírodovědný kroužek. V 90. letech se stýkal s brněnskými disidenty a rozšiřoval samizdatovou literaturu. V říjnu 1988 se účastnil demonstrace k výročí republiky, byl zadržen Veřejnou bezpečností a vyslýchán. Od té doby se o něj zajímala Státní bezpečnost a mimo jiné činila nátlak na jeho propuštění ze zaměstnání. V listopadu 1989 se pamětník zapojil do revolučního dění v Brně. Pomáhal s distribucí letáků. Ve svobodných poměrech vytvářel zahrady pro soukromé vlastníky. V roce 2020 byl v důchodu a žil v Poličce.