Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jarmila Ježová (* 1952)

• narozena 23. září roku 1952 v Brně

• dědeček pracoval jako školník na dnešní Masarykově základní škole v Brně

• bydleli u prarodičů v jejich služebním bytě ve škole

• roku 1972 Jarmila absolvovala výuční obor prodavačka drogistického zboží v Brně

• roku 1976 odmaturovala na ekonomické škole v Kounicově ulici v Brně (tehdy Leninově)

• má dceru a syna a od roku 1981 bydlí s rodinou v Řečkovicích

Málokteré dítě by ve škole rádo trávilo více času, než je nezbytně nutné. Paní Jarmila Ježová tam ale prožila velkou část svého života. Nejenže na Masarykově základní škole v Brně pravidelně usedala do lavic, ale tato budova se také na mnoho let stala jejím domovem. Jarmilin vztah ke vzdělání a učitelům to však negativně nepoznamenalo. Naopak. Na řadu ze svých pedagogů opravdu upřímně a s neskutečným vděkem vzpomínala i po desítkách let. ”Když jsou Dušičky, tak zapaluji svíčky za všechny učitele, co nás učili,” přiznává.

 

Oni si do toho nemluvili

Jarmila Ježová, tehdy ještě Veselá, se narodila 23. září roku 1952 v Brně jako jediná dcera manželům Marii a Jaroslavu Veselým. ”V naší rodině naštěstí nikdo nikomu nenutil nějaký náboženský nebo politický názor,” shrnuje pamětnice. Dědeček Rudolf, matčin otec, byl za první republiky kvůli žaludečním vředům často bez práce. Po válce se přidal ke komunistické straně, jelikož věřil, že komunisté mohou lidem v náročném období pomoci. Žil klidný a spokojený život se svou ženou, oddanou křesťankou. “Oni si do toho nemluvili. Dědeček šel na schůzi ke komunistům, babička na mši do Husovic,” vysvětluje Jarmila, jak to u nich chodilo. „Každá schůze u komunistů začínala otázkou, kdy pan Kroupa odstraní ten křížek nade dveřmi. Načež pan Kroupa řekl, že to není jeho křížek, že je jeho manželky, kterou respektuje, a on nic oddělávat nebude,“ demonstruje dědečkovu odvahu Jarmila. V roce 1968, necelých deset let po manželčině smrti, poté, co na území Československa vpadla vojska Varšavské smlouvy, dědeček ze strany vystoupil.

Prarodiče z otcovy strany Jarmila nikdy nepoznala. Oba zemřeli velmi mladí. Jarmilin otec Jaroslav vystudoval vojenskou školu v Hranicích, kterou ve stejné době navštěvoval i Emil Zátopek. Rád prý vzpomínal, jak mu stopoval čas při běhání a pozdější olympijský vítěz mu na oplátku pomáhal s matematikou. Díky němu se seznámil i s dalšími sportovci, jako například s Věrou Čáslavskou. Sám miloval sport, byl vášnivým cyklistou. Během druhé světové války jej na čtyři roky nasadili na nucené práce nedaleko Drážďan. Když v únoru roku 1945 proběhlo bombardování Drážďan, podařilo se mu s několika Francouzi utéci. Nabídku odejít s nimi do Francie nepřijal, přidal se k partyzánům a později se uplatnil u armády. Ještě po narození dcery Ludmily pracoval nějakou dobu nedaleko Aše, ale brzy se přesunul za manželkou a dcerou do Brna. Protože nevstoupil do Komunistické strany Československa, o původní zaměstnání přišel. Následně jej přijali do firmy ZKL (Závody kuličkových ložisek, později Zetor Brno) v brněnské Líšni. Zde se díky svým dovednostem vypracoval až na pozici mistra, což mu sice pomohlo rodinu zaopatřit, přednost v řešení bytové otázky však dostávali členové komunistické strany.

 

Domov ve škole

Rodinu, která nemohla v náročné bytové situaci sehnat domov, zachránilo dědečkovo zaměstnání. Ten už od války pracoval jako školník na německé pětitřídní obecné škole Dr. Aloise Baerana v Černých Polích (dnešní Masarykova základní škola a Mateřská škola Brno), kde mu pronajali služební byt. Po Jarmilině narození tam dlouhá léta bydleli všichni společně.

Byt to byl maličký, ale útulný. V jedné místnosti stála dvojpostel, kde spali dědeček s babičkou, u nich měla Jarmila postýlku, rodiče spali ve druhé místnosti. Později jí postel přestěhovali. Vzpomínala na “zeď polepenou odshora až dolů plakáty oblíbených osobností”.  Měli obrovská okna a umývat je nebyla žádná legrace. V budově s nimi také sídlila praktická lékařka. “Někteří spolužáci mi záviděli, že můžu spát dlouho, ale nebyla to pravda, musela jsem vstávat před sedmou a ráno čekat s ostatními před školou.” V zimě musela dědečkovi pomáhat odklízet sníh před budovou. I přes to všechno se jim bydlelo moc dobře. Jediným “traumatem”, které si z dětství odnesla, se stal maličký vánoční stromek, který mívali, protože větší by se jim do bytu nevešel.

Když v 60. letech dědeček odcházel do penze, dostala rodina z bytu výpověď a museli hledat nový domov. Rodičům nabízeli jednopokojový byt na Francouzské ulici, ale to maminka vzhledem k velké míře nepřizpůsobivých občanů v lokalitě odmítla. „A tady v Černých polích, kde nabízeli domy z první republiky, to maminka nechtěla, protože si pamatovala, že každý ten dům měl soukromého majitele. Věděla, že se ti majitelé budou hlásit. Nechtěla bydlet v cizím,“ vysvětluje Jarmila. Aby o bydlení rodina nepřišla, rozhodl se Jarmilin otec opustit Závody kuličkových ložisek a stát se stejně jako dědeček školníkem. Dostal sice pouze zlomek peněz, které by si vydělal v původním zaměstnání, ale měli kde bydlet. 

 

Nenáviděná školka, milovaná škola

Maminka se brzy vrátila ke své práci v pojišťovně, proto musela Jarmila ve třech letech nastoupit do školky. “Já jsem to strašně nenáviděla. Utíkala jsem, jak jsem mohla,” popisuje. Na základní školu naopak vzpomínala ráda. Několik z jejích učitelů se jí nesmazatelně zapsalo do paměti. O všech mluvila s neuvěřitelným respektem a pokorou. Vnímala je jako autority, ať už byli přísnější či tolerantnější. Zmiňovala například paní učitelku ze třetí třídy, která se vždy demokraticky zeptala, zda chce dotyčný po prodělaném prohřešku raději facku, nebo poznámku. Takřka vždy si prý zúčastnění vybrali první možnost. “Kdyby přišli s poznámkou, tak by doma dostali ještě víc,” vzpomíná Jarmila na respekt, se kterým rodiče k učitelům přistupovali.

Ne vždy ale rodiče souhlasili s postupem učitelů a uměli se i ozvat. Velmi důležitou postavou se pro Jarmilu na základní škole stala učitelka dějepisu a zeměpisu. Brala žáky do muzeí a galerií a všechno učivo jim podrobně vysvětlovala natolik, že se Jarmila v těchto předmětech cítila opravdu silná. Když dotyčná odešla do důchodu, nahradila ji jiná pedagožka, která byla na studenty často přísnější, než by si zasloužili. “Matka přišla z třídních schůzek a zjistila, že celá třída má čtyřky a já a ještě dva trojku. Takže šla hned za třídním, že žádá přezkoušení.” Následovalo přezkoušení před inspektorem, kde se jí podařilo si dobrou známku vybojovat, na což byla náležitě hrdá.

 

Cigarety cestou do bazénu

“Já jsem byla takové živé dítě. Teď by se tomu zřejmě říkalo hyperaktivní, ale já jsem potřebovala vypustit ventily,“ vysvětluje Jarmila. Jako děti si hodně hráli venku. Vždy měla ráda přírodu, hodně sportovala. Chodila na karate, běhat, do kondičního oddílu, lezla na horolezecké stěně, ale tíhla také k umění.

Během roku zůstávala po škole v družině, jelikož rodiče chodili do práce. Mrzelo ji, že neměla sourozence ani prarodiče na vesnici, proto musela v Brně trávit i prázdniny. “Já jsem záviděla děckám, co jezdily na prázdniny k babičče,” stýská si Jarmila. Naštěstí mívali pestrý program. V létě se chodili koupat do Cacovic. V zimě sáňkovali na kopci zvaném “smrťák”. Když nebyl sníh, jezdili z kopce dolů v proutěném kočárku a soutěžili, kdo dojede dál. Zpětně se diví, že to všichni přežili ve zdraví.

Otec ji ve třech letech naučil plavat a od šesté třídy chodila pravidelně do bazénu na Ponávku. Cestou potkávala místní Romy. Ti byli starší a protřelejší. Říkali prý, že jestli se chce s nimi kamarádit, tak musí začít kouřit. Tak začala. „Od těch cikánů jsem někdy loudila cigaretu já, někdy oni, ale žádné problémy s nimi jsme neměli.“ Vzhledem k tomu, že v dětství bývala Jarmila často nemocná a několikrát prodělala komplikovaný zápal plic, bylo pro ni kouření ještě nebezpečnější než pro ostatní. V patnácti letech se ale stala členkou klubu horolezců, kde bylo třeba mít silné a zdravé plíce. ”Takže jsem se musela rozhodnout, jestli cigarety, nebo sport,” vysvětluje, proč se záhy rozhodla přestat kouřit.

 

Cesta za vzděláním

Po absolvování základní školy si Jarmila přála nastoupit na střední průmyslovou školu chemickou. „Na tu průmyslovku upřednostňovali chlapce, takže jsem se tam nedostala.“ Rok navštěvovala gymnázium v Ivančicích, ale studium ze zdravotních důvodů přerušila. „To se muselo jezdit autobusem s horníky, vstávat po čtvrté hodině ráno a v pět jel z nádraží autobus. Já jsem pak dostala migrénu a několikrát jsem omdlela. Odvezli mě do nemocnice a tam mi řekli, že toto ne,“ popisuje Jarmila důvody svého odchodu z gymnázia. 

V následujících letech se vyučila prodavačkou drogistického zboží v Brně na Charbulově ulici. V dubnu roku 1972 úspěšně složila zkoušky na střední ekonomickou školu v Brně na Kounicově ulici (tehdejší Leninově). Odmaturovala o čtyři roky později. Díky výborným výsledkům (které přikládá jako zásluhu učitelce ekonomie z učňovského oboru) byla ředitelem navržena na studium vysoké školy ekonomické v Bratislavě. Tam však nenastoupila. Již v roce 1974 se totiž vdala za Milana Ježu a o rok později se jí narodila dcera Martina. Rozhodla se tedy věnovat rodině.

Od roku 1976 pracovala jako úrazová likvidátorka a zabývala se především odškodněním úrazů. “To byla zajímavá práce, tam mě to bavilo,” vysvětluje Jarmila. Zde zůstala zaměstnána až do doby, než pobočku pojišťovny zrušili. Kvůli mnoha zdravotním problémům skončila v částečném invalidním důchodu a po několika letech odešla do penze.

 

Skutečný domov byla jen Černá pole

Jelikož ani manželé Veselí nezůstali ušetřeni řešení složité bytové problematiky a ani po narození dcery bydlení nesehnali, zůstala Jarmila s dcerou bydlet u rodičů v budově školy ještě dalších šest let. Mezitím začali s manželem svépomocí stavět dům v Řečkovicích. Když se Jarmile v roce 1981 narodil syn David, z porodnice už jeli přímo do nového domu. Nový domov tam však Jarmila nenašla. „Nezvykla jsem si tam. Moje bydliště jsou Černá pole,“ přiznává. Rodiče Jarmily Veselé ve školním bytě žili až do počátku 90. let a později se odstěhovali do místní části Slatina, kde se ale také nezabydleli. Odešli tam už staří a otec brzy dostal mrtvici.

Lidé, se kterými se Jarmila seznámila v Černých polích, byli pro ni velmi důležití. To oni byli ti, díky komu se ve čtvrti cítila “doma”. S přáteli a skalničkáři z Černých polí se s radostí setkávala pravidelně i v roce 2019. “Já musím říct, že ve svém životě jsem měla strašné štěstí na lidi,” zakončuje své vyprávění pamětnice. V současné době se věnuje především orchideím a za oknem má malou zahrádku, která jí dělá radost.