Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Vlastimil Ježek (* 1963)

• narozen 24. července 1963 v Praze jako jediné dítě

• krátce pracoval jako zedník, absolvoval tři semestry stavební fakulty ČVUT

• v průběhu studia na FF UK pořádal doma a na fakultě přednášky

• v rámci fakulty organizoval nástěnné noviny a studentský časopis Situace

• v listopadu a prosinci 1989 byl členem stávkového výboru

• v letech 1993–1999 byl generálním ředitelem Českého rozhlasu

• je signatářem občanské výzvy Děkujeme, odejděte! z roku 1999

• v letech 2004–2008 byl generálním ředitelem Národní knihovny ČR

• od roku 2012 je předseda představenstva Obecní dům, a. s.

• autor a spoluautor čtyř knih a učebnice dějepisu

• publikuje v novinách a časopisech, moderuje samostatný pořad v ČRo

• má tři dcery a žije s manželkou v Praze

Nejstarší vzpomínky

Vlastimil Ježek se narodil 24. července 1963 v Praze jako jediný syn v rodině strojního zámečníka ČKD a absolventky hotelové školy. Jeho nejstarší dětská vzpomínka pochází ze srpna 1968: „Trávili jsme léto s babičkou a bratrancem na chatě u Chebu. Někdy kolem třetí čtvrté hodiny nad ránem nás vzbudil rámus. Tanky z NDR. Babičku to taky vzbudilo, šli jsme na záchod, na kterém aktuálně zářil vápnem vyvedený velký nápis OBSAZENO a babička řekla: ‚To nevadí, já počkám.‘ Některé ženy, co stály kolem, brečely: ‚To se asi načekáte!‘ Dva dny nato jsme přejeli do Chebu a tam jsme s bratrancem roznášeli noviny, zadarmo, nic jsme za to nechtěli, ale lidi nám stejně dávali peníze. Strýc, plukovník, nás vzal volhou do Prahy. Cestou mi bylo špatně a zvracel jsem ve švestkovém sadu. Nějaký člověk mi přinesl pytel švestek, jestli si nechci dát. Lidi byli na sebe laskaví, i když to někdy nedávalo smysl.“

K nejstarším vzpomínkám patří rovněž malý byt v pražské Křižíkově ulici nedaleko Karlínského náměstí, kde se v bytě 1+1 se záchodem na pavlači tísnili i s prarodiči. „V naší domácnosti vládly ženy, ale s dědečkem mám spojenou vzpomínku na pohodu, když mě houpal na kolenou a zároveň kouřil jednu partyzánku za druhou. Kouřil půlky, aby ušetřil. Dědeček Josef Bartůněk byl zajímavá osoba, zedník a předválečný komunista, zemřel na mrtvici po vstupu vojsk v roce 1968. Zřejmě celý život tušil, že jeho politická inklinace nebyla ideální.“

Hvězda karlínské základky

Součástí obyvatelstva karlínské čtvrti byli Romové. Měl jich hodně mezi spolužáky a vrstevníky na základní škole v Pernerově ulici. Kamarádil s nimi a nedělal rozdíl, komu dá opsat úkol a komu ne. „Já říkám cigáni. Oni neměli problém s tím slovem, protože problém není to slovo. Se dvěma cigánskými kluky jsem byl ještě dlouhá léta kamarád, s jedním z nich dodneška.“

Když v roce 1970 skončil v rámci čistek ředitel školy, nastoupila za něj soudružka Eva Braunová. Do třídy s ním chodily tři děti z katolických rodin. „Řvala na ně, proč jí nosí omluvenky, když je přece může uzdravit pánbůh. Jako dítě nevíte, co s tím. Působí to zvláštně, když učitel před celou třídou řve na děti. To v člověku zůstane zapsané dost hluboko,“ říká pamětník.

Jinak měl školu rád, rád se učil a bez problémů prospíval. „Být studijní hvězdou na karlínské základce bylo fakt jednoduché. Jedinou výjimkou byl tělocvik. Babička měla takovou tezi: ‚Papej, Vlastíku, papej, až bude válka, tlustý budou hubený a hubený budou studený.‘ Takže ze mě vypěstovala tlustou bílou kouli pihatou. Komicky jsem vypadal zejména v hodinách tělocviku v červených trenýrkách a bílém nátělníku. Jedničku jsem měl asi jenom proto, aby mi tělocvik nekazil vysvědčení.“ Kulatí chlapečkové to nemají snadné v kolektivu chlapečků útlých, a zatímco na základce bylo dobré postavení získáno a upevňováno trvalou nabídkou opisování úkolů, na letním táboře, kde ho nikdo neznal, to neplatilo. Jako táborový outsider zakusil něco šikany a otec pak poukazy na letní „pionýrák“ z ČKD přestal nosit.

Kdo chce hrát divadlo?

Hned na začátku školního období došlo ke šťastnému setkání s osobností, která měla na jeho život velký vliv, protože mu otevřela dveře do nového světa. „Měl jsem ve škole vypěstovaný reflex hned se hlásit, ani jsem nečekal, jaká bude otázka. Jednou vběhla do třídy osoba s dlouhým blond copem a zařvala na celou třídu: ‚Kdo chce hrát divadlo?‘ Bylo mi trapný dávat tu ruku dolů, když už mě viděla, a tak se stalo, že jsem začal chodit do dramatického kroužku, vedeného touto absolventkou DAMU, která nikdy divadlo sama nehrála, Mirenou Volkovou, absolutně klíčovou osobou mého života.“ 

Rodinné zázemí mnoho kulturního rozhledu nepřinášelo. Maminka měla doma červenou knihovnu a detektivky, Vlastimila brala s sebou do karlínského divadla na operetu, doma byla v oblibě dechovka, a tak se Mirena a její dramatický kroužek staly dlouholetým zdrojem poznání nejen kulturních statků, ale i lidí. „Brala nás k sobě na chalupu na letní soustředění a tam jsme se setkávali s lidmi, jako byli Daniela Fischerová, Dana Němcová, Sváťa Karásek. Neměli jsme nejmenší tušení, kdo to ve skutečnosti je, co je za nimi, pro nás to byl hodný strejda a hodné tety, zajímaví lidé.“

K dětství normalizačního času patřil běžně pionýrský šátek. „Rodiče se doma moc o politice nebavili, nikam mě neposílali ani mi nic nezakazovali. Já sám jsem chtěl být všude. Stát s tím šátkem u pomníčku, to bylo něco! Stejně tak bylo něco jet na výlet na Housku za Sváťou Karáskem, stejně tak bylo něco hrát s Mirenou divadlo nebo pak později jezdit na čundr na Brdy s Čárou, duší spíše skautem, ale oficiálně pionýrským vedoucím. V tom domě pionýrů a mládeže na Karlínském náměstí se vůbec sešla taková zvláštní skupina svobodomyslných osob, které vedly ty dětské kroužky a skupiny. Pod svícnem bývá nejvíc tma, ideologickými oficialitami jsme tam rozhodně nijak netrpěli. Pro mě to tenkrát znamenalo především překonat ten šílený ostych. Já jsem si i v tom dětství uvědomoval, že jsem moc kulatý a dodnes nevím, jak jsem to překousl, ale překousl. Díky tomu mi zůstalo divadlo po celý život, hrál jsem amatérsky mnoho let, i díky tomu posledních dvanáct let učím na DAMU divadelní produkci.“

Shovívavé vzpomínky na kritická léta kolem puberty zahrnují rovněž stolní společnost v hostinci U Karla naproti škole. „Naše zábavy byly v té době dost jednoduché. Kdo se nenapil, nekouřil a nejevil zájem o opačné pohlaví, byl vyřízený, jako by nebyl. Moje největší touha byla tam patřit a dalo mi velkou práci se do skupiny těch mejdanů prodrat. Když se mi to podařilo, tak jsem zase úplně nechápal, k čemu to je vlastně dobré. Nijak mě to nenarušilo, ale zdravý vývoj dětí a mládeže to tedy určitě nebyl.“

Gympl

Zahájení středoškolského studia na gymnáziu v Kobylisích bylo dramatické. „Hned v prvním týdnu školy jsem se někde v tramvaji zapojil do debaty se spolužáky svým nijak lichotivým názorem na učitelku fyziky. Vyslechla ho pozorně, neboť stála přímo za mnou. Vytáhla mě z té tramvaje, rozhodnutá udělat ze mě ukázkový případ a to se jí podařilo. Byla z toho ředitelská důtka,“ vypráví pamětník.

Po nijak zvlášť vysokých nárocích karlínské základní školy znamenalo studium na gymnáziu velký zlom, ale přesto mu nedělalo problém. Vnitřní krize prodělával spíše v souvislosti s nevyjasněným vymezením mezi humanitním a technickým směřováním. Jinak vše probíhalo v běžném řádu věcí a dějů s dobovými politickými kulisami v pozadí a se všudypřítomným dvojkolejným přístupem společnosti k veškerému kontextu. Režim byl se svými figurkami a projevy spíše k smíchu, s rodiči si pamětník nikdy moc nerozuměl a mezi kantory a studenty se příkopy spíše prohlubovaly, než že by byly na dohled nějaké mosty. Ještě že mu zbývalo divadlo, v té době soubor Záworka a výjezdy do Brd se spaním pod širákem a s řadou drobných radostí, jako bylo svobodné šlapání po kopcích, odborně sbalená „usárna“, umění rozdělat ve volné přírodě oheň.

Utajená srážka s režimem

Díky Mireně začal rovněž poslouchat Svobodnou Evropu a Hlas Ameriky. „Někdy v třeťáku jsem se z toho vysílání dozvěděl, že zavřeli Danu Němcovou, tu laskavou inteligentní dámu, která s námi jezdila na tábory a uměla zajímavě vyprávět. Hlava mi to nebrala a to mě přivedlo k zoufalému pokusu. Napsal jsem dopis, že vystupuji ze SSM (Socialistický svaz mládeže, mládežnická organizace – pozn. ed.), protože nechápu, jak mohli zavřít tuto dámu. Dal jsem to předsedovi SSM a ten můj pokus o protest předal naštěstí třídnímu Krupkovi, který mi pak týden vysvětloval, jaké to je, když jako vědec musí učit na gymplu. Neříkal mi, co mám dělat, ale tím vyprávěním mě přivedl k tomu, že jsem si po týdnu ten dopis vzal zpátky. Moc jsem nevěděl, co bych tím na sebe mohl přivolat, ale psal se rok 1979/1980 a ty roky po Chartě nebyly nic pěkného. Takový pokus by se mnou hezky zamával, asi bych to v těch sedmnácti neustál.“ 

Režim sice vypadal z dálky komicky, ale byl pevně zacyklený a nějaká vize, naděje na změnu, ke které by se dalo vztahovat, neexistovala. Snad Solidarita v sousedním Polsku? Chtěl se podívat za kamarády do Lodže, z hranic ho ovšem vrátili zpátky, včetně několik ran pendrekem.

Na cestě za studiem

Cesta se klikatila od neúspěšného pokusu o veterinární školu v Brně přes pomocné zednické práce ke stavební fakultě ČVUT, kterou jako omyl ukončil po třech semestrech. Několik let působil jako vychovatel mentálně retardovaných dětí. Až při třetím pokusu o studium na vysoké škole pomohla Štěstěna. A hned dvakrát. Filozofická fakulta Univerzity Karlovy na oboru čeština–dějepis právě v roce 1984 zvýšila směrné číslo, takže přijali téměř každého, kdo se hlásil.

„Součástí povinností při přijímacím procesu bylo sepsat vlastní četbu. Po pravdě jsem napsal, co jsem četl, včetně sborníku ze čtvrtého sjezdu spisovatelů a Škvoreckého, a ani mě nenapadlo, že bych to tam nedal. Naštěstí mě doktorka Menclová upozornila a vybídla, ať to schovám a už nikdy nevytahuji. Ve vedlejší učebně pracoval s adepty na studium soudruh Rzounek (Vítězslav Rzounek, tehdejší vedoucí katedry české literatury FF UK – pozn. ed.), který by s mým seznamem četby naložil určitě zcela jinak. O šťastném konci rozhodla náhoda v podobě nějakých dvaceti metrů,“ vzpomíná na přijímací zkoušky.

Libri prohibiti

Studující mládež vždy potřebuje ke studiu svobodu a partnerské pedagogické vedení. O to více, jde-li o studium historie, která zkoumá pravdu a pravdivost dějů a událostí. Co si počít, když většinu osazenstva pedagogického sboru tvoří přísně prověřené nomenklaturní kádry a potřebná literatura ke studiu je skladována v odděleních knihoven pod tajuplným názvem „zvláštní fondy“.

„Pokud jsme chtěli do zvláštních fondů, museli jsme si to vyřídit na fakultě, tj. požádat o doporučení. Tehdejší světlá postava studia – profesor, tehdy docent Kvaček – mi to doporučení napsal, abych mohl studovat Peroutkovo Budování státu. Bylo to tísnivé prostředí. Místnost bez oken, divně osvětlená, divně vymalovaná, připadal jsem si tam jako v předpeklí. Přelouskal jsem to sice celé, ale už nikdy jsem se nepokusil to zopakovat, působilo to nesmírně depresivně. V roce 1988 jsme s kolegou Zdeňkem Tichým sepsali výzvu, aby fakulta zrušila libri prohibiti s argumentem, kromě jiného, že i jezuiti směli studovat své nepřátele. Zvláštní fondy jsme tímto činem nezrušili, ale nám se nic nestalo. Soudruzi už se starali asi jen o ty, kterých se opravdu báli, a to my jsme tedy nebyli.“

Samizdatový kufřík, demokratická kuchyně a dvanáctkrát surrealismus

Fakultou tajně kolovalo značné množství samizdatů a knih z exilových nakladatelství: „Já měl takový černý kufřík se samizdaty. Zdědil jsem ho po synovi naší sousedky, který emigroval. Kufřík snad dva roky koloval po fakultě.“ Po smrti prarodičů měl doma svůj samostatný pokoj, kde vnitřní stranu dveří vymaloval tabulovou černí a pořádal přednášky. „Třeba Daniela Fischerová přednášela o astrologii. Dělali jsme to ani ne tak ze vzdoru proti režimu, jako že nás to opravdu zajímalo. Když jsem se v roce 1989 oženil, pokračovali jsme podobně v bytě, který jsme získali od manželčiny matky na rohu Staroměstského náměstí a Dlouhé, kde jsme měli velkou otevřenou demokratickou kuchyni, běžně pro patnáct až dvacet lidí.“

Stále zbývalo nepatrně školního prostoru, kterého bylo třeba využít. Například v učebně, hned v sousedství vedoucího katedry, původně pro osmdesát lidí, ale zájemců přišlo pokaždé daleko víc. „Ve čtvrťáku jsme se Zdeňkem Tichým, který studoval divadelní vědu, a se skupinou pražských výtvarníků zrealizovali dvanáctidílný cyklus přednášek o surrealismu. Kontrolovali jsme lidem u vstupu občanky v domnění, že pokud někdo bude příslušník tajné policie, bude mít razítko v občance. Všech dvanáct večerů proběhlo nerušeně, zase nás nevyhodili.“

Situace nástěnné a jiné

Skupinka lidí kolem nástěnných novin se začala tvořit v letech 1986–1987. V tu dobu začaly z Východu postupně chodit zprávy o potřebě perestrojky a glasnosti. „Dala se dohromady slušná parta nejenom v rámci jednoho oboru. Patřili k ní především Pepa Brož a Monika Pajerová, se kterými jsem v druháku začal dělat nástěnné noviny. Slovo perestrojka bylo jako rudý hadr. Tři Rzounkovi poskoci, odborní asistenti, nám bez řečí tyto příspěvky, většinou ruské texty, z nástěnky odstraňovali. Vysvětlovali nám to tak, že to nejde srovnávat, že Sovětský svaz má jiné, specifické problémy. Najednou neplatilo ‚Sovětský svaz náš vzor‘ a ‚Se Sovětským svazem na věčné časy‘. Perestrojka neměla být následována, a tak se o tom nemělo mluvit. Správně chápali, že to je začátek jejich konce.“

Nástěnnou podobu následovala začátkem roku 1989 také tištěná forma. Pod názvem Situace plnila funkci studentského časopisu s veškerou snahou o otevřený dialog. Časopis obsahoval články o zakázaných knihách i autorech, o divné době, v níž museli žít a studovat, o všem, co je štvalo, vše psané bez vnitřní cenzury. Přispíval každý, kdo byl ochoten a schopen něco napsat. Ani zaštiťování svazem mládeže nepomohlo a vedení školy si členy redakční rady čím dál častěji předvolávalo k „přátelským“ pohovorům a domluvám. V září 1989 následoval zákaz. Z rady se stala nátlaková skupina. „Až mnohem později se někde v archivu našlo, že v roce 1989 měli ze školy vyhodit mě, Moniku a asi tři další lidi. Naše aktivity zřejmě přetekly limity školy a soudruh děkan dostal úkol. Naštěstí už ho nestihl splnit.“ 

Tenkrát na Západě

O akci na Albertově se mezi studenty mluvilo od začátku října. Pamětník dostal v té době poprvé výjezdní doložku a odjel do Mnichova. „Vracel jsem se 15. listopadu, protože jsem patřil k organizátorům Albertova. Ten návrat si dobře pamatuji. Vnímal jsem rozdíl mezi posledním německým nádražím, které bylo čisté a plné světel, a zdejším potemnělým se samopalníky a psy a poprvé mě napadlo, jestli nemám ty hranice přejet zpátky. Vezl jsem spoustu exilové literatury. Není to nijak dobrý pocit, když vezete něco, co vézt nemáte, a víte, že režim vás toleruje, jenom když si svůj život žijete hodně intimně. Jedna věc je zůstat svobodný uvnitř sebe a druhá věc je zůstat i po tom, co po vás jdou. Nevím, jak bych obstál. Doposud jsem s represí nepřišel do styku, byl jsem zpocený od hlavy až k patě. Naštěstí se prohlídkami už moc nezabývali.“ Organizátorů s pořadatelskou trikolorou se pár hodin před akcí sešlo v hospodě na Albertově asi třicet. Neměli nijak detailně přidělené úkoly. Atmosféra byla lehce nervózní.

Ať žije babička!

„Největší překvapení úplně pro všechny z nás, pořadatele a organizátory, byl samozřejmě ten počet lidí, ale ještě více nás překvapilo, co ti lidé nesli nad hlavami, ty transparenty a hesla, co ten dav skandoval. Vzpomínky mám specifické také proto, že moje první žena byla tehdy v osmém měsíci těhotenství, samozřejmě odmítala být doma, a tak to pro mě byl dvojnásobný emocionální zážitek. Prožívali jsme krásné pocity svobody, které jako by najednou zahrnovaly téměř nekonečný prostor. Teď to vypadá jako klišé, ale když člověk byl zvyklý vídat všude kolem ty divné lidi, kteří vedli tento stát, a porovnal je s těmi lidmi na Albertově a pak v tom průvodu, tak to, jak ty lidi vypadali, jak se tvářili, jak se usmívali, co říkali a volali, to byl náhle úplně jiný svět. Druhý typ zážitku byla vtipná hesla, co ti lidé byli schopní vymyslet, jaký používali jazyk. Dole na nábřeží nějaká babička mávala vlaječkami z okna a pochodující masa lidí se toho hned chopila: ‚Ať žije babička!‘ Když to člověk porovnal třeba s prvomájovými oslavami na Letné, s těmi hesly a naštvanými obličeji lidí, kteří tam nechtěli být, ale museli tam být nebo se báli tam nebýt. Třetím zážitkem byla radost nad tím, že jsme s mojí ženou, která už byla unavená, nezahnuli na Národní, ale šli domů. Jinak bychom asi neměli to dítě, dceru Markétu, která v té chvíli byla pravděpodobně nejmladší účastnice pochodu. Později jsme měli doma a na fakultě heslo: ‚Markéta z porodnice, Havel na Hrad!‘ A čtvrtý zážitek jsem měl s přáteli, kteří zažili ty pendreky na Národní a skončili pak večer a v noci u nás, v tom otevřeném bytě, na rohu Dlouhé a Staromáku. Byla to taková zrychlená reakce moci, jako když po té naději z prvního povoleného shromáždění na Škroupově náměstí následoval Palachův týden, tak teď po krásném svobodném odpoledni přišel drsný večer. Interní svoboda přerostla do svobody téměř absolutní, najednou se zdálo, že se věci absolutně mění, ale přesně a jen do té chvíle, než se zavřela Národní.“

Zpráva o krvavém masakru v pátek 17. listopadu se o víkendu šířila prostřednictvím divadel a vysokých škol a kolejí. Státem vlastněná a řízená média se v sobotním zpravodajství omezila na krátkou zkreslující zprávu. Podlitiny a šrámy se ošetří a zahojí, horší je to s lidskou duší. Šok a strach vystřídaly zlost a rostoucí odhodlání. „V sobotu večer jsme se sešli na kolejích na Větrníku z různých škol a fakult, byl jsem tam s Monikou za Situaci. Lidi byli hodně nervózní, většina si myslela, že nás režim co nejdřív rozpráší. Byl tam se mnou fotograf Vojtěch Lavička, a přestože jsem ho zaštítil, většina měla pocit, že fotit tedy rozhodně nemá.“ Neděle uplynula v přípravách na první studentská shromáždění a vyhlášení okupační stávky.

Okupační stávka

„Na založení stávkových výborů a na okupační stávce jsme se dohodli už na tom Větrníku. Nikdo ale nevěděl, jak to provést, žádný návod nebyl, zkušenosti neexistovaly, naposledy se něco takového dělo v 60. letech a ani mezi učiteli nebyli žádní pamětníci. Nicméně ta největší fakultní aula byla plná, zažil jsem to poprvé a naposledy. Volil se stávkový výbor, jehož základem byla redakční rada Situace plus pár dalších lidí, volila se forma stávky, a to všechno aklamací. Drtivá většina byla pro, jenom jeden byl proti. Měl odvahu to obhajovat a sklidil obdiv. Taky novinka, obdiv za to, že je ochoten jít proti většině. Z toho 20. listopadu si pamatuji moment po tom shromáždění, kdy ke mně přiběhla mrňavá soudružka Mužáková: ‚Pane Ježek, vy jste to tak úžasně vedl!‘ Tehdy jsem pochopil, co je to mít svého žida ve skříni. No, moc jí to nepomohlo. Byla to jedna z nejprofláknutějších postav fakulty spolu s děkanem, vyšla o nich i kniha, o estébácích na fakultě.“ 

První zádrhel nastal ještě v pondělí večer. „Slavný kousek pana děkana Vaňka. Většina z nás odešla na Václavák, pár lidí tam zůstalo a děkan je přesvědčil, že okupační stávka je nebezpečná a že mají hospodářskou odpovědnost, a když se něco ztratí, tak to zaplatí. Prostě je ukecal a my jsme je našli před zamčenou fakultou. Tu první noc jsme prostávkovali ve třiceti třiceti pěti lidech venku před školou. Bylo to nepříjemné s tím výhledem na ty obrněné transportéry za mostem. Na štěstí ráno přišla uklízečka, tu jsme slavně přemohli a pak už jsme vyšťouchat nenechali. Tak to byl poslední kousek toho Vaňka. Když jsme si šli k němu, do jeho pracovny pro klíče od školy, stál tam s ním docent Hroch, evidovaný jako spolupracovník StB, a byli oba pěkně napruzení: ‚No, snad ještě tu defenestraci, ne?‘ To už jsem si troufl na odpověď: ‚Nežertujte, pane doktore, jsme ve druhém patře!‘“

A co podpora pedagogů? „Většina pedagogů zmizela jako první. Zůstalo jenom vedení, aby se s námi utkalo o fakultu, a těch pár, co s námi zahajovalo stávku. Vzpomínám na Láďu Špačka, češtináře z katedry jazyků, který nám jako první odemknul svoji kancelář, abychom tam mohli spát. Přidalo se k nám pár lidí z technické správy budovy, to bylo dobré, protože uměli opravit cyklostyl, pár odborných asistentů, z nich například Jiří X. Doležal.“

Podpory se dočkali spíše z ulice. „To bylo naprosto úžasné. Třeba Bohumil Hrabal přišel a hodil nám sto tisíc v papírovém pytlíku do sbírky. Přicházela spousta lidí, setkání probíhala nepřetržitě ve velké aule a dalších prostorách. Přišla Daniela Fischerová, Dana Němcová, diskutovala se různá témata. Stávka byla do jisté míry jeden velký happening, ale taky spousta práce, hlavně prvních deset dní, kdy se vůbec rozhodovalo o úspěchu. Organizovali jsme výjezdy a každý, kdo se z výjezdu vrátil, přišel na stávkový výbor a referoval o průběhu. Z toho se pak sepisovaly zprávy, množilo se to na cyklostylu, a tudíž jsme měli dobrý přehled. Myslím, že dobrá třetina se zabývala výjezdy. Ostatní psali a vylepovali plakáty a letáky, zkrátka jedna velká manufaktura. Měli jsme dvě tři slečny studentky na komunikaci, hlavně se zahraničními novináři. Naše media k nám zpočátku moc nechodila, bála se cokoliv pustit a říkat pravdu, ale nakonec je ty statisícové davy na Václaváku všechny přemohly. Byla to doba plná emocí, samozřejmě, byli jsme mladí a stávkovalo se vesele. Na fakultě jsme žili nepřetržitě od 20. listopadu až do 2. ledna. Když to celé skončilo volbou Václava Havla 29. prosince, poslední zbytky z nás tam ještě oslavily silvestra.“

Nebýt u toho? To mě vůbec nenapadlo!

Jak to tak přijde, že někdo si v době revoluce udělá prázdniny, odjede na hory, vyčkává v klidu, jak to dopadne, a někdo jiný se postaví do čela bitevní vřavy? Minimálně první týden to vyžadovalo kus osobní odvahy. „Jet na hory a nebýt u toho? To mě vůbec nenapadlo. Něco se dělo a bylo zkrátka potřeba u toho být. Žádný vnitřní dialog jsem nevedl a nakonec události šly tak rychle za sebou, že na to ani nebyl čas. Měl jsem i tu výhodu, že už jsme s manželkou bydleli sami a nepochybnému rodičovskému strachu jsme nebyli tolik vystaveni.“ 

Vzpomíná na první rozpačité reakce týkající se navrhnutí Václava Havla na prezidentského kandidáta. „Nikdo ho neznal a z těch, kdo ho znali, zase málokdo věřil, že je to možné, ale neuběhly ani dva dny a stalo se z toho nadšení. Placky ‚Havel for president‘ jsme pak uměli kolportovat velmi rychle. Soudruzi to paradoxně odhlasovali jednohlasně. Ta absurdita musela Václava Havla bavit až do smrti,“ říká pamětník.

Uvádí zdánlivé maličkosti, které hlavní dění doprovázely, jak co dříve nefungovalo nebo vázlo, šlo najednou hladce. Dva cyklostyly, které předtím nešly opravit, teď byly opraveny během dvou hodin a fungovaly celou stávku. Taxikáři byli ochotní a milí a vozili studenty zdarma se sbírkou na poštu, toalety na fakultě byly nezvykle čisté a byl na nich vždy toaletní papír.

Na bouřlivé časy vzpomíná s humorem, rád a rozhodně odmítá teze o ukradené revoluci. „Někteří lidé si mysleli, že stejně tak, jako jsme se shodli na tom, co nechceme, stejně snadno se shodneme i na tom, co chceme do budoucna. Teze o ukradené revoluci možná vznikla od těchto lidí. Mně tedy nikdo nic neukradl.“ Stejně tak odmítá konspirační teorie, jež se vyrojily bezprostředně po listopadových událostech a zpochybňovaly spontánnost studentských akcí ve prospěch temných aktivit tajných služeb. „Já samozřejmě nevím, v jaké kondici byla Státní bezpečnost, do jaké míry si mohl někdo vymyslet, že se to konečně zlomí, když dají studentům přes hubu. Nepochybně uvnitř KSČ a StB existovaly proudy, které už počítaly s tím, že to, co se děje v Rusku, zasáhne i ostatní státy, NDR, Polsko, Maďarsko. My byli poslední spící Růženka, ale to, že 17. listopad, ten začátek, to shromáždění na Albertově, ten průvod byly naprosto bez jakéhokoliv vlivu nějakých tajných služeb, tak za to jsem ochoten položit hlavu na špalek. Znám ty lidi dlouhá léta a vím, že nikdo z nich by ničeho takového nebyl schopen. Studenti nebyli nástrojem žádné tajné služby ani z Východu, ani ze Západu. Ale zase úplně bych tajné služby nepodceňoval. Radikalizaci postojů celé řady váhajících lidí přece pomohla tenkrát neověřená zpráva Petra Uhla o mrtvém studentovi a ten údajný mrtvý byl agent Státní bezpečnosti,“ myslí si pamětník.

A jak to bylo dál?

„Možná to je škoda, možná se měla utvořit nějaká opozice, názorový proud, který by ovlivnil to směřování o trochu déle, ale na druhou stranu – student má studovat a ne se věnovat politice, a navíc, politika je vlastně zastupování jiných lidí a k tomu je potřeba mít něco odžito.“

V roce 1990 se účastnil dění coby člen studentské rady, věnoval se diplomové práci na téma Revolver Revue, s Jiřím Gruntorádem pomáhal zakládat knihovnu Libri Prohibiti. S pěti kolegy odcestoval do válčící Jugoslávie, kde se podílel na filmu Vukovar, město nebo past, a v témže roce procestoval s krajanskými novinami kus Ameriky. Stihl se angažovat ve věci vydání prvních nových učebnic dějepisu, na kterých spolupracoval s Klementem Lukešem. V roce 1991 opustil studentský a pedagogický svět a zahájil novinářskou práci jako redaktor kulturní rubriky Lidové demokracie a později šéfredaktor vnitropolitické rubriky deníku Práce. Pokoušel se obnovit měsíčník MY68, ale na jeho úspěšnou minulost už se nepodařilo navázat.

Mrzel ho rozpad Občanského fóra, ve kterém viděl moderní spojení různých názorových proudů. V roce 1992 podporoval v předvolební kampani Občanské hnutí. „Dělal jsem pro ně noviny, ale celá ta práce přišla vniveč, nedokázali je ani včas distribuovat. Byli krásně nepraktičtí. I když měli spoustu ministrů, volby absolutně prohráli, protože čekali, že nemusí nic dělat a lidi je zvolí jaksi automaticky. Tak jim pak Václav Klaus ukázal, co je to politický marketing.“ 

V červenci 1993 se zúčastnil výběrového řízení na generálního ředitele Českého rozhlasu a ten pak řídil následujících šest let. Odnesl si speciální zkušenost s obligátní otázkou: Mají politické strany vstupovat do řízení a chodu veřejnoprávní instituce? „Když odešel Mathé z televize a já z rozhlasu, rady se zpolitizovaly a tím se zpolitizovala i volba ředitele.“

V září 1999 se stal komisařem české účasti na EXPO v Hannoveru, ale tuto řídící pozici předčasně opustil. Nechtěl, aby byla spojována s jeho dalším politickým angažmá v občanské aktivitě Děkujeme, odejděte! „Dodnes mě mrzí to velké očekávání a ta nulová nabídka. Člověk by si měl dávat pozor, když něco nabídne, měl by být důslednější i s tím rizikem, že to prohraje. Nenabídnout ale vůbec nic a zůstat u destrukce nemá pro mě žádný smysl, protože destruovat je snadnější než stavět.“

Pokračoval v novinářské práci jako šéfredaktor týdeníku Naše rodina a v letech 2003–2008 pracoval na pozici ředitele Národní knihovny. Svůj souboj s představiteli tehdejší bémovské Prahy o novu stavbu knihovny charakterizuje jako fotbalovou hru, která se nečekaně hraje podle hokejových pravidel. Dva roky sporů popsal ve své knize Střepiny chobotnice aneb Národ sobě. Následovala neúspěšná kandidatura do Senátu, kterou sám označuje za nepromyšlenou a nedostatečně zváženou, založení agentury Tichý & Ježek, úspěšný hold českým divadlům malých forem v podobě titulu Šest z šedesátých a stejnojmenné akce a zahájení dnes již dvanáct let trvajících přednášek na katedře produkce DAMU. Od roku 2012 úspěšně řídí pražskou městskou akciovou společnost Obecní dům.

„Občas se snažím být taky doma, to mi pár let nešlo. Moje ženy, manželka a tři dcery, už na mě ošklivě zahlížely, ale já už druhé manželství nezničím. Taky trochu spoléhám na to, že když už trvá dvacet jedna let, je moje žena příliš líná to měnit,“ dodává pamětník s nadhledem.

Ohlédnutí

„Když to srovnám s minulostí, je doba, ve které žijeme přes všechny chyby dobrá. Denně děkuji tomu, že mohu žít v takové otevřené společnosti, kde mám svobody téměř nekonečnou porci. Normalizace byla obludná, ohavná, zlomila neuvěřitelnou spoustu charakterů z různých důvodů, pod různým stupněm nátlaku. Těch lidí mi je líto, podlehli strachu a to je lidské. Když se objevil Cibulkův seznam, ocitli se s těmi šmejdy v jednom pytli a tady asi historie dluží rozdělení těch lidí a jejich motivů. Je rozdíl do sraček spadnout a vstoupit do nich dobrovolně, to se rozlišit mělo. Ten velký rozpor a lámání charakterů ovlivňuje tuto společnost ještě dnes a ještě dlouho bude.“

Na otázku, co by vzkázal čtenářům a posluchačům, odpovídá: „Věřte si, a pokud máte pocit, že máte pravdu, tak za ní určitě jděte, protože to stojí za to. Vyhněte se loupežím a krádežím všeho druhu, protože to žádnou radost nepřinese. Já i ve svých padesáti pěti letech věřím, že láska a pravda přemůžou ty dvě nepěkné vlastnosti.“