Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Hermine Jetelinová (* 1923  †︎ 2020)

• narozena 20. prosince 1923 v Bukové (německy Buchsdorf)

• je německé národnosti

• za války zaměstnána v lihovaru v Bukové

• otec Alfred Barfuss v internačním táboře Adolfovice

• ve sběrném táboře Muna Mikulovice

• rodina nebyla zařazena do odsunu Němců

• po válce pracovala na státním statku

• provdána za Oldřicha Jetelina

• úřady jim neumožnily dodatečný odchod do NSR

• žila v Bukové

• zemřela 1. července 2020

Hermine Jetelinová, rodným příjmením Barfuss, se narodila 20. prosince 1923 v Bukové (německy Buchsdorf) rodičům německé národnosti. V této malé obci prožila celý život a dnes je poslední místní německou rodačkou. Jen dvakrát musela obec nakrátko nuceně opustit. Poprvé na konci války při evakuaci žen, dětí a starších obyvatel před postupující frontou a podruhé v roce 1946, kdy několik měsíců strávila ve sběrném táboře v Muně Mikulovice. Do odsunu Němců nakonec s rodiči a sestrou nenastoupila a na rozdíl od většiny známých a kamarádů zůstala v Bukové.

V kraji jsou minimálně půl tisíciletí

Buková leží na Javornicku v podhůří Rychlebských hor a Hermine Jetelinová vypráví, že podle archivních záznamů žijí její předci v tomto kraji nejméně od roku 1500. Rodiče v obci vlastnili hospodářství se dvěma krávami a malým políčkem. Matka pracovala na hospodářství a otec docházel do zaměstnání v blízkém kamenolomu. Buková je přímou součástí obce Bernartice a dnes v ní žije kolem padesáti obyvatel. V době narození pamětnice to bylo bezmála desetkrát tolik a všichni místní obyvatelé se hlásili k německé národnosti. Jak vzpomíná Hermine Jetelinová, nebyl život v této zemědělské obci za první republiky vůbec jednoduchý. „Chudobní lidé tady žili. My jsme byli rádi, když jsme měli krávy a bylo máslo a vajíčka od slepic.“

Hermine Jetelinová navštěvovala místní dvoutřídní školu, kam se pro velký počet žáků chodilo střídavě v dopoledních a odpoledních hodinách. Pamětnice vypráví, že měli výborného učitele, a přestože absolvovala pouze základní školu, získala v ní velmi dobré vědomosti.

Válečná léta

V roce 1938 se vyostřovalo nacionální napětí v těchto příhraničních krajích obydlených převážně německým obyvatelstvem. Těsně před podepsáním mnichovské dohody napadli v okolí obce němečtí ordnéři (členové polovojenské organizace Freikorps) několik stanic finanční (pohraniční) stráže, četnických stanic a SOS družstev, jejichž členové buď utekli, nebo se dostali do zajetí. Stejně dopadli i muži z finanční a četnické stanice v Bernarticích, k nimž náležela i obec Buková. Jen o pár dní později obsadila skoro celé pohraničí německá armáda. Nově vzniklou sudetskou župu pak přičlenili k nacistickému Německu. Hermine Jetelinová vzpomíná, že to naprostá většina místních obyvatel přivítala. „Pro chudobný lid se to změnilo a měli se lépe. Dostali rodinný přídavky, dovolenou nebo předtím pacholci museli spát u sedláků přímo v konírně a tohle už se nesmělo dít. Sociálně se lidé měli líp. Hodně lidí proto bylo tenkrát pro Hitlera, protože se měli lépe.“

Následující rok vypukla přepadením Polska Německem druhá světová válka. Do života v obci to zasáhlo hlavně tím, že mnoho místních mužů muselo narukovat do wehrmachtu a velké procento z nich za to zaplatilo životem. Z rodiny Hermine Jetelinové ale do wehrmachtu nikdo nemusel. Měla jen dvě sestry a otce kvůli pokročilému věku a špatnému zdravotnímu stavu do armády nepovolali. V roce 1944 však rodinu zasáhla tragická událost, která nijak nesouvisela s válečným konfliktem. V šesti letech zemřela na otravu krve sestra pamětnice Helmtruda.

V podstatě na základě povinného členství vstoupila pamětnice za války do Svazu německých dívek (Bund Deutscher Mädel), což byla ženská odnož Hitlerjugend. „Všechny děvčata jsme tam byly, ale že by se tam něco zlého dělalo… Zpívaly jsme si nebo hrály nějaké hry, ale k politice nás žádnej nevedl,“ dodává pamětnice, která skoro celou válku pracovala v místní likérce patřící rodině Michlerových, kde se vyráběl proslulý bylinný likér Original – Buchsdorfen (Bukovická hořká).

V Bukové se Hermine Jetelinová seznámila s Karlem Reimerem a 30. prosince 1944 se jim narodil syn Erich. Za Erichova otce a tehdy také vojáka wehrmachtu se ale pamětnice odmítla provdat. „Už v těhotenství jsem s ním končila, protože měl rád i jiné ženy. Plánovali jsme svatbu, ale já jsem řekla ne. Radši dítě vychovám sama, ale jeho už nechci vidět,“ vzpomíná Hermine Jetelinová a dodává, že Karl Reimer se po válce oženil a se svou manželkou pak žil někde v Německu.

Divoká doba

Krátce po narození syna Ericha se k Bukové nebezpečně přiblížila fronta. U nedaleké Nysy se na několik dní zastavila a zvuky děl doléhaly až do Rychlebských hor. V Bukové se rozhodli evakuovat místní ženy, děti a starší obyvatele. Týkalo se to i Herminy Jetelinové s jejím tříměsíčním synem Erichem a její sestry Hildegardy, která měla také přibližně stejně starého syna. Poblíž obce Travná (německy Krautenwalde) se vůz plný lidí převrhl. „Jeden statkář dal traktor se zadělanou vlečkou. Odváželi nás až do Orlických hor. Bylo to v březnu a na horách ještě bylo náledí. Řidič s tím traktorem dostal smyk a vlečka se převrátila do hluboké příkopy. Teď si představte, že v té vlečce nás bylo asi přes dvacet lidí s děckama. Sestra i já jsme měly kluky ještě v peřince. Všechno se překlopilo. Kufry, kočárky, všechno. Starý lidi tam byli a nikomu se nic nestalo. Akorát já jsem měla trochu odtrhnutý ucho, ale to mně zas přirostlo. Teď jsme nemohli najít děti. Vypadly z kočárků. Měli jsme strach, aby nebyly mrtvý. Všecko jsme vybrali a potom jsme mezi trámama děcka našli v peřinkách. Nic se jim nestalo,“ vzpomíná na prožité chvíle hrůzy v průsmyku Rychlebských hor Hermine Jetelinová.

Pamětnice dnes již bohužel neví, ve které vesnici v Orlických horách se ukrývali, ale jednoho dne si tam pro ně přijel otec se žebřiňákem a odvezl je zpět do Bukové. „Potom nám sedlák, u kterého jsme bydleli, psal, jaký jsme měli štěstí. Několikrát mu prý potom na barák přišli ruští vojáci a hledali nás.“

V Bukové se sovětští vojáci moc nezdrželi, ale při odchodu sebrali několik sedláků i s jejich koňmi a povozy. Většina z nich se prý již nikdy nevrátila. „Nikdo nevěděl, kam jedou. Byli v Polsku a tam je prý Poláci strašně mlátili. Hodně se jich nevrátilo. Jeden, co se vrátil, za tři dny zemřel.“ Hermine Jetelinová vzpomíná, že po válce se jí úplně změnil život a starý svět začal velmi rychle mizet. Do Bukové přišel správní komisař Pelikán, který se podle jejího vyprávění hlavně obohacoval na úkor německých obyvatel. To samé prý dělali i četníci ze stanice v Bernarticích. „Přišli do každého baráku, i k nám, a co viděli, co jim pasovalo, sebrali. Sestře sebrali krásný hodinky. Tatínkovi visely ve skříni nový gatě, nový kožený rukavice. Všechno, co bylo nový, sebrali.“ I továrna, kde několik let pracovala, nakonec zpustla. Majitelé likérky utekli do Rakouska i s receptem na Bukovickou hořkou. Budovu lihovaru pak ještě nějakou dobu využívali jako moštárnu, než v ní veškerou výrobu zastavili.

Někdy na konci června roku 1945 zaklepal na dveře rodinného domu v Bukové strýc pamětnice Gustav Krause. Když se totiž vracel z fronty do rodného Krnova, zjistil, že místní úřady společně s bezpečnostním sborem donutily stovky místních Němců k pochodu do Polska. Mezi nimi i jeho manželku Elisabeth a dvouletého syna Güntera. Více než třítisícový dav Němců z Krnova procházel Jesenickem, ale přes hranici nebyl vpuštěn a nakonec se přes Staré Město (něm. Mährisch Altstadt) dostal do Králík (německy Grulich). Při pochodu docházelo k násilnostem a později byl znám pod názvem Hladový pochod. Hermine Jetelinová vypráví, že její teta nejspíš právě někde u Králík v drastických podmínkách musela pracovat u jednoho českého hospodáře. „Neměla ani pořádné boty. Neměla nic. Víte, co dělali s klukem? Uvázali ho k psí boudě, aby neutekl. Teta musela jít dělat na pole. Celý den byl kluk uvázaný u psa. Potom s tetou spal na seně. Měli akorát deku, co dostali tady v Jeseníku od našich příbuzných, a s tím se mohli zakrýt.“ Teta se prý nakonec chtěla i se synem utopit v rybníce, ale na poslední chvíli ji zachránili. Jejímu manželovi se podařilo zjistit, kde se nacházejí, a do těchto míst poslal česky hovořící Němku, která tetu i s jejím synem přivezla na Jesenicko. Krausovi pak žili až do odsunu Němců v Žulové (německy Friedberg).

Ještě v roce 1945 odvezli otce pamětnice do internačního tábora v Adolfovicích (dnes součást Bělé pod Pradědem). V srpnu následujícího roku odvezli nákladním autem zbylé členy rodiny do sběrného tábora v areálu Muny Mikulovice, který za války sloužil jako zajatecký tábor, muniční továrna a sklad. Rodina v něm strávila pět měsíců. Její práceschopní členové každý den nastupovali do zaměstnání v okolí. „Denně jsme museli k raportu. A pak nás vždycky rozdělovali. Sedláci už čekali, abychom šli vybírat brambory nebo jim nějak jinak pomohli. Nemůžu si nějak stěžovat. Možná nám bylo líp, když jsme mohli jít do práce a něco jsme tam vždycky dostali. Nebo když jsme sbírali brambory, tak jsme si mohli vzít aspoň trochu do tábora a tam je uvařit. Protože my jsme tam dostali jenom černý kafe a kousek chleba. Můj Erich a sestřin kluk měli jen půldruhého roku. Ti se už vždycky těšili, že uvaříme brambory, a oni je snědli i se šlupkou. Tak byli hladoví.“

Otec trpěl srdečním astmatem a stále zůstával v nemocničním oddělení internačního tábora v Adolfovicích. Z Muny mezitím odjelo několik transportů do Německa. Údajně právě kvůli otcově nepřítomnosti do nich nezařadili členy rodiny Hermine Jetelinové. Otec se do Muny Mikulovice dostal až v listopadu 1946, kdy byl již odsun oficiálně ukončen. V Muně tak rodina zůstala jako jedna z posledních internovaných. Na žádost správce státního statku v Bukové Ing. Josefa Navrátila rodinu 20. prosince 1946 ze sběrného tábora propustili. Přesně v den třiadvacátých narozenin Hermine Jetelinové.

Pusté pohraničí

Členové rodiny pak nastoupili do zaměstnání na státním statku v Bukové. V obci dostali k užívání jeden z domů. Jejich dům totiž mezitím získal dekretem jeden z nově příchozích osadníků. Do příhraniční Bukové se ale noví osadníci moc nehrnuli, a tak se tam po odsunu Němců razantně snížil počet obyvatel. Pamětnice vypráví, že i v místním státním statku měli nedostatek pracovních sil, a tak v něm zaměstnávali i dvanáct trestanců z mírovské věznice. Manželka správce státního statku totiž měla otce ředitele mírovské věznice a ten těchto dvanáct mužů poslal do Bukové i s dozorcem. Ve státním statku pak prý pracovali až do roku 1949. Hermine Jetelinová také vzpomíná, že správce Josef Navrátil si jejich rodiny velice vážil a snažil se jí pomáhat. Například při porážce zvířete jim vždy poskytl nějaké maso, kterého měli z důvodu menších přídělů nedostatek.

I když Hermine Jetelinová neovládala češtinu, neměla s tím v Bukové větší problémy. Správce statku uměl německy a značná část nově příchozích osadníků měla s češtinou také značné problémy. Do obce totiž přicházeli lidé nejen z českého vnitrozemí, ale také z Řecka, Rumunska, Polska a Podkarpatské Rusi. Do jednoho z nově příchozích Čechů, Oldřicha Jetelina, se pamětnice zamilovala. Po roce 1953, kdy dostala zpět československé občanství, se za tohoto muže provdala.

Na konci šedesátých let minulého století se její sestra Hildegarda i s českým manželem a dětmi odstěhovala do NSR. Ačkoli měli manželé Jetelinovi již tři děti, také zažádali o odchod. To už ale v Československu nastalo období tzv. normalizace a odchod rodině nebyl umožněn. Dodnes tak pamětnice žije ve své rodné obci. „Z jedné strany strašně visím na domově. Mně domov zůstal. Sice musím mluvit česky a ne rodným jazykem. Ostatní Němci mohli používat rodnou řeč, ale ztratili domov. Tak nevím, co je horší,“ glosuje na závěr pamětnice.