Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jiří Ješ (* 1926  †︎ 2011)

• narozen 19. 6. 1926

• jeho otec byl poslancem Prozatímního i Ústavodárného Národního shromáždění

• v septimě byl totálně nasazen, do školy se vrátil až po skončení 2. světové války.

• vystudoval Vysokou školu obchodní

• byl tiskovým referentem Svazu vysokoškolského studentstva v Praze (byl asistentem zástupce šéfredaktora Svobodného slova dr. Miloslava Koháka, pozdějšího ředitele českého vysílání Rádia Svobodná Evropa v Mnichově)

• přispíval do Peroutkových Svobodných novin a týdeníku Dnešek

• po únoru 1948 byl vyloučen ze studia na všech čs. vysokých školách

• brzy nato byl zatčen pro písemný styk s uprchlým studentským předákem Emilem Ransdorfem

• ve vězení strávil pět let (Plzeň, Bartolomějská, Pankrác, Valdice)

• po propuštění působil v různých zaměstnáních v Liberci a poté v Ústí nad Labem (do Liberce byla vystěhována jeho rodina)

• 1962–1963 byl dramaturgem Divadla hudby v Liberci

• 1963–1966 působil v Parku kultury v Liberci jako pořadatel koncertů vážné hudby

• 1966–1976 byl zaměstnán v Krajském podniku pro film, koncerty a estrády v Ústí nad Labem jako krajský koncertní jednatel a spolupracovník Československé umělecké agentury Pragokoncert

• 1976–1986 působil jako koncertní jednatel v Symfonickém orchestru hlavního města Prahy FOK a souběžně v letech 1980–1990 pracoval jako průvodce v cestovní kanceláři Čedok

• v roce 1991 byl protokolárním úředníkem Kanceláře prezidenta republiky

• od roku 1990 působí jako komentátor Českého rozhlasu v Praze (nejprve Radiofóra)

• od 1993 je komentátorem Radia Svobodná Evropa v Praze (ČRo 6) a sloupkařem deníku Metro a časopisu Polygon, vydávaného pro Čechy v zahraničí

• v roce 1996 získal jako první Cenu Ferdinanda Peroutky

• v roce 1991 působil krátce jako protokolární úředník Kanceláře prezidenta republiky

• v letech 1993 až 1998 byl členem a později předsedou Rady ČTK

• nyní pracuje pro Český rozhlas 6 a také Českou televizi

• roku 2003 získal Medaili Českého rozhlasu

• roku 2007 obdržel výroční cenu generálního ředitele Českého rozhlasu

• zemřel 20. července 2011

Jiří Ješ

 „Na všechny tyhle gaunery platí, když na ně zařvete. Každý zkrotne, když ho seřvete, nikdy se neschovávejte pod stůl. Oni nemohou mít před sebou nikoho, kdo se jim postaví, oni potřebují někoho, kdo se zhroutí.“

Sepsání příběhu Jiřího Ješe není rozhodně lehkým úkolem – patří mezi osobnosti, které toho ve svém životě prožily opravdu hodně. Je znám jako český novinář, publicista a komentátor. Podrobněji se o jeho životních osudech můžete dočíst v jeho vzpomínkách Co přines čas, vzpomínky pamětníka. Vyšla také řada jeho rozhlasových komentářů od roku 1992 až do současnosti pod soubornými názvy Hovoří Jiří Ješ.

Jiří Ješ se narodil dne 19. června roku 1926 v Praze. Dětství prožíval zejména v Praze, jezdil však často do Tábora, odkud pocházela jeho rodina. Jeho otec při studiích na táborské reálce působil i jako redaktor časopisu Štítný. Vyučil se zednickému řemeslu – stavitelská tradice se v rodině Ješů dědila po generace. Podílel se například na výstavbě Barrandova nebo mostu v Táboře. Spoluzaložil stavitelskou a betonářskou firmu Ing. Brázdil a Dr. Ješ.[1] Otec Jiřího Ješe v Praze publikoval v časopise, který byl navázán na Barrandovskou skupinu, jmenoval se nejprve Demokratický střed, později Program. Barrandovská skupina politicky patřila nejdříve k Československé národní demokracii, později téměř všichni její členové přestoupili k národním socialistům. Dr. Ješ působil také v Inženýrské komoře a několika dalších institucích.[2]„Můj otec myslel, že budu v této stavařské tradici pokračovat, ta trvala již tři pokolení, ale já jsem cítil, že jsem spíš po mamince a po jejích předcích, kteří byli především právníci, a celý můj zájem se nesl k vědám humanitním.“[3] Po válce otec Jiřího Ješe působil jako poslanec Prozatímního i Ústavodárného Národního shromáždění, patřil ke špičce politické, hospodářské a kulturní reprezentace země.

Jiří Ješ navštěvoval obecnou školu a reálku na pražských Vinohradech. „Když otec v roce 1937, ještě před Mnichovem, trval na tom, abych šel na reálku, tak jsem se trochu bránil, říkal jsem mu, že neumím kreslit, deskriptivu a takové ty věci, ale prohrál jsem, jako jedenáctiletý kluk ještě jsem neměl sílu vzdorovat. Ono to však bylo ohromné štěstí, protože tam byla, narozdíl od gymnázií, francouzština. Mezi učiteli byl i doktor Josef Václav Bečka, který se proslavil mnoha knihami o české stylistice a já jsem se stal jeho nejlepším žákem. Po válečných útrapách, totálním nasazení atd. jsem se už uměl vzepřít a věděl jsem, že na techniku nepůjdu.“[4] Jiří Ješ chodil také do Sokola a skautu. Od dětství se seznamoval se špičkovými jmény české kultury a byl vychován v duchu svobodné první republiky. V roce 1937, kdy zemřel prezident Masaryk, stál v zástupu na Strahovském stadionu, aby se mohl poklonit ostatkům prezidenta. Mnichovské události prožil v Táboře, kam jej převezl otec v návaznosti na politické události.[5] „Mnichov jsem vnímal víceméně z rozhlasu, protože jsem ho velmi často poslouchal. To byl můj koníček od nejútlejšího dětství, protože jsem si vždy přál být tím pánem, který hovoří do rozhlasu. To se mi na stará kolena splnilo. Tehdy jsem vnímal řev Hitlerův a Göringův, tušil jsem, že se něco děje, když na sletu roku 1938, který se konal na Strahovském stadionu, čekaly dorostenky na příchod prezidenta Beneše ve strašném vedru. Beneš tehdy jednal se sudetskými Němci, tedy s jejich poslanci. Bylo vidět, že to čekání dorostenkám, respektive jejich vedení stálo za to, aby nechalo ty dívky stát a čekat v tom strašlivém vedru. A že stálo za to prezidentovi i po tom úmorném jednání na sletiště přijít. Ten slet, to bylo vzepětí národní, prožíval jsem ho aktivně, protože jsem účinkoval jako člen pěveckého sboru ve Smetanově síni. A pak jsem to prožíval velmi intenzivně, 21. září roku 1938, den po té noci, kdy Beneše navštívili vyslanci Francie a Anglie, aby ho přinutili přijmout Hitlerovy požadavky. Můj otec tušil, že hrozí Praze nebezpečí, tak nás odvezl do rodného Tábora.“[6]

Po 15. březnu roku 1939 ustala veškerá politická činnost jeho otce. Změny pocítil i ve škole, zejména se snižoval počet jeho spolužáků, jednak odcházeli na jiné školy, jednak byli Židé přesouváni do koncentračních táborů. „Spolužáci se po celou dobu studia stále někam ztráceli. Nejvíce však na konci kvarty v roce 1941, kdy mnozí odešli na průmyslovky a obchodní akademie.[7] Fakt je, že ze sto dvaceti žáků ve třech primách roku 1937 nás v roce 1945 po několikaměsíčním totálním nasazení maturovalo pouhých dvacet šest. Františka Schornsteinová zmizela hned v roce 1939 a ozvala se nám až po válce, neboť jako zázrakem se svou sestrou a matkou unikla z Osvětimi.“ [8] Všeobecně panující strach byl patrný i ve školním prostředí. „Žilo se dál, jen se muselo dávat pozor, protože jeden ředitel byl kolaborant. A pak byl inspektor Werner, který chodil po českých středních školách, a ten byl nebezpečný. Ale ten k nám nikdy nepřišel.“[9] Během války, v roce 1941, Jiřímu Ješovi zemřela maminka a od té doby ho vychovávala její sestra.

Za heydrichiády pak bylo zatčeno několik blízkých známých rodiny Ješů. „Heydrichiáda se mě osobně nikterak nedotkla, ale byla to ta nejhorší doba mého života, protože byli stříleni lidé nesmírně blízcí mému otci. Hlavně v tom Táboře, kde otec měl své styky, tam to bylo obzvláště kruté a bylo štěstí, že se dalo vyváznout bez katastrofy. Otce ovšem v roce 1944 přesto zavřeli. Hledali jednu fotografii jistého dítěte, o které věděli, že by u nás měla být, protože nám ji měl předat nějaký parašutista. Byla to pravda. A my jsme zapírali, zapírali a oni prohlíželi jednu knížku po druhé, jen té jedné knížky, té, která ležela na nočním stolku otce, si nevšimli a tam ta fotka byla. Zavřeli otce, málem zavřeli nás všechny, už nás měli sbalené, pak nad námi mávli rukou – já, sestra a matka (teta) jsme zůstali doma. Otec pobyl asi tři měsíce v Kounicových kolejích v Brně, jen tak tak tomu unikl a nakonec s jistou protekcí z kanceláře prezidenta Háchy se dostal ven ještě před koncem druhé světové války.“[10]

V septimě byl Jiří Ješ totálně nasazen, pracoval v továrně Mikrofona. „Přidělili mě do montážního oddělení, a jelikož jsem byl několikrát přistižen, že civím do prázdna, přeložili mě do kontroly, kde jsem na různých kalibrech a měřidlech zkoušel, zdali vyrobené součástky nepřekračují povolenou toleranci.“ [11]

První poválečné dny strávil Jiří Ješ v centru Prahy. „V sobotu 5. května 1945 jsem šel k holiči. Tam už se vykládalo o tom, jak se leckde strhávají německé nápisy, ale teprve když jsem vyšel na ulici, uvědomil jsem si změnu, která za tu hodinu nastala. Z oken visely československé praporky, bůhvíkde v takovém množství ukryté. Dokonce i moje maminka vyvěsila vlajky z našeho balkonu. A já jsem šel směrem k rozhlasu. Když jsem přicházel k budově Orbisu na dnešní Vinohradské třídě, ohromila mne obrovská československá vlajka po celé výšce té mohutné budovy a busta Beneše a Masaryka ve výloze. Do stanice Vinohradská tržnice přijížděla stará dvaadvacítka s otevřenými vchody a s chodícím průvodčím. Tramvaj byla plná, ale ještě jsem se do ní vešel a průvodčí jen vyvolával: ,Dneska je to zadarmo, dámy a pánové.‘ Bylo půl jedné, vystoupili jsme a z rozhlasového přijímače umístěného v okně domu, kde bylo řeznictví Seidl (budova rozhlasu je od ní šikmo dolů), se zrovna začalo ozývat volání hlasatelů Kozáka a Mančala vyzývající Pražany, aby přišli na pomoc rozhlasu. Díval jsem se, co bude, a na rohu v rozhlase v prvním patře, na balkonu, se objevil chlap, esesák zřejmě, střelil úplně do nás, kousek ode mne padla mrtvá žena, o něco dál ještě někdo další. Říkal jsem si, má smysl, abych tady utratil svůj devatenáctiletý život? Tady platný nebudu, zbraň nemám a utekl jsem domů. Dlouho jsem si to vyčítal, že jsem zbabělec, a kompenzuji si to tím, že o tři roky později, když jsem šel v čele pochodu na Pražský hrad, jsem stál v první řadě a říkal jsem si: Teď to stojí za to ten život obětovat.“[12]

Nastávající dny panoval poválečný chaos. Jiří Ješ uvádí: „Byli zde Rusové, dnes víme, i se svým NKVD, které okamžitě začalo sbírat někdejší ruské a ukrajinské porevoluční uprchlíky… Ještě horší věci se děly na ulicích přímo uprostřed města. Na kandelábrech byli upalováni gestapáci, a i když jsem od takových shluků utíkal, abych to neviděl, pamatuji velmi dobře, že ještě v předvečer příjezdu prezidenta Beneše 15. května jakási četa se žebříkem sundávala na Václavském náměstí z luceren drobné zbytky po těchto exekucích.“ [13] Desátého května se šel projít osvobozenou Prahou, tramvaje nejezdily. „Celkem bez problémů jsem došel na Újezd. Tam na křižovatce ležel mrtvý esesák. Šel jsem dál Karmelitskou směrem k Malostranskému náměstí, a když jsem se blížil k budově ministerstva školství, viděl jsem, jak revoluční gardisti vedou v protisměru zástup asi padesáti německých zajatců, snad těch vůbec nejmladších kluků, které na poslední chvíli poslal Hitler do války. Když byli ode mne asi deset metrů, ozvala se pravděpodobně z oken domu nad podloubím střelba. Čeští hlídači zareagovali okamžitě. Začali pálit do těch německých kluků, které vedli, a ti padali v loužích krve těsně přede mnou. Střelba ustala a čeští chladnokrevní zabijáci jakoby nic vedli zbytek toho svého chmurného průvodu dál k Újezdu. Viděl jsem těsně před sebou vyhasínající polodětské tváře v kontrastu k těm zpupným klukům revolučních gard, musel jsem obdivovat nápomocnou pohotovost několika starších žen, které kde se vzaly, tu se vzaly, začaly ty nebožáky odtahovat do průjezdů.“

Do školy se vrátil až po skončení druhé světové války, v roce 1945 odmaturoval na reálném gymnáziu v Praze. Po válce navštěvoval Vysokou školu obchodní, tedy dnešní Vysokou školu ekonomickou. Za studií cestoval a také pracoval jako asistent zástupce šéfredaktora Svobodného slova dr. Miloslava Koháka (pozdějšího ředitele českého vysílání Rádia Svobodná Evropa v Mnichově). Přispíval do Peroutkových Svobodných novin a týdeníku Dnešek. Byl tiskovým referentem Svazu vysokoškolského studentstva v Praze. Studenti se začali ve studentstvu organizovat, při ústředních sekretářích čtyř povolených stran vznikaly studentské kluby. Když se konala první schůze Klubu národně socialistických akademiků, byli dva kandidáti na předsedu, Felix Nevřela a Emil Ransdorf. „Bojoval jsem za Nevřelu, ale Ransdorf vyhrál a volil se výbor. Šťouchl jsem do svého souseda a řekl mu: ,Navrhni mě!‘ Navrhl a byl jsem automaticky odhlasován. To byl počátek mého politického angažování.“ [14]

Jiří Ješ působil v letech 1946–1948 v redakci Svobodného slova v Melantrichu, jeho články vycházely v rubrice Rovně a jasně. Dne 23. února 1948 se účastnil také prvního studentského pochodu na Pražský hrad, poté jako redaktor chtěl tyto události sepsat. „Přišel jsem k Melantrichu, byl tam jen jeden noční redaktor – Vladimír Zizius. Přemýšlel jsem, jak je to možné, v takovéhle krizi, že tam není nikdo další? Ale byl tam opravdu sám. Řekl mi: ,To je dobře, že jdeš, já musím do sazárny, pokusím se zlomit to zítřejší číslo. Víš, co se dělo na Pražském hradě?‘ Odpověděl jsem mu: ,Vím, proto sem jdu, abych to sepsal.‘ On odešel a vtom zazvonil telefon a na druhém konci byl Prokop Drtina, to byl jeden z těch odvolaných ministrů, on znal velmi dobře mého otce a trochu jsme se znali i spolu. On říká: ,Víte tam v redakci Svobodného slova, že byla ta manifestace na Pražském hradě? Jsem doma, kdyby se něco dělo, tak mi zavolejte, tady máte číslo.‘ Potom přišel noční redaktor a říkal mi, že zítra už nevyjdeme, že jsou tam esenbáci a říkali, že nám to už nedovolí. Okamžitě jsem volal zpátky Prokopa Drtinu. On odvětil: ,Přepoj mě na tu sazárnu.‘ Pak se dělo něco, co nevím, ale číslo vyšlo.“ [15]

Následoval 25. únor 1948. Další studentské manifestace se Jiří Ješ neúčastnil. Poté bylo jeho jméno vyvěšeno mezi prvními dvanácti studenty, kteří byli vyloučeni ze všech vysokých škol v republice. Demokratické zásady se hroutily jedna po druhé. Jiří Ješ spolu s otcem šli začátkem března navštívit bývalého ministra Prokopa Drtinu, který ležel v nemocnici na Bulovce. „Přežil svoji dvojitou sebevraždu, když mu nevystřelila pistole a při skoku z okna si zpřerážel nohy a zranil se na hlavě. Obvázán k nepoznání byl naprosto při smyslech a zřejmě byl rád, že jsme za ním přišli. Kromě nejbližší rodiny se toho odvážila jen Milada Horáková.“[16] Za Drtinou pak byli s otcem ještě jednou. „Bylo to druhý nebo třetí den po pohřbu Masarykově a úniku Ransdorfově. Tentokrát už nebylo tak snadné se do pokoje dostat, museli jsme se legitimovat hlídajícímu estébákovi a snad jedině otcova poslanecká legitimace udělala dojem.“[17]

Dne 29. května 1948 se měly konat první nesvobodné volby. „Otec na odpoledne pozval zajímavou společnost. Přišel slavný novinář doktor Lev Sychrava, dále Milada Horáková, profesor Zdeněk Peška, poslankyně Antonie Kleinerová a Anna Kvapilová, neteř tehdy ještě žijícího básníka a režiséra Jaroslava Kvapila… Uprostřed onoho odpoledního povídání 29. května 1948 zazvonil zvonec a návštěvy byl konec. Vešli tři estébáci, neprojevili o přítomnou společnost zájem a šli rovnou do mého psacího stolu hledat nějaké letáky. Žádné nenašli, ale trvali na tom, že mě musí předvést. Já zase trval na tom, že chci, aby se mnou šel můj otec, který byl poslední den poslancem. Nakonec to povolili a odvezli nás do Bartolomějské. Nechali nás tam dlouho čekat, pak jeden z té trojice se mnou sepsal nějaké formality a poslal nás domů. Pak už jsem, nevím proč, očekával svoje definitivní zatčení každý den. Přestal jsem spát doma…“[18] Když se jednou pozdě večer stavil doma, byla jeho matka nervózní. „Najednou se vrhla k oknu a vykřikla: ,Jirko, zmiz, před domem zastavilo auto a vyběhli z něj dva chlapi k našim dveřím…Vzal jsem to tedy nahoru až k půdě, kde bydleli naši dobří známí Křížkovi. …Estébáky nenapadlo, že bych mohl být v domě, tak se na zbytek noci usídlili u nás na předsíni, že počkají, až přijdu. Když už bylo hodně dlouho ticho, odhodlal jsem se opatrně zaklepat u Křížků. Pochopili rychle, kolik uhodilo, a s naprosto klidnou statečností mi ustlali a ujistili mě, že u nich mě nikdo nenajde.“[19] Otec Jiřího Ješe synovi naplánoval cestu do bezpečí. „Do Milevska jsem navečer 18. června šťastně dorazil a několik dní jsem tam v klidu pobýval za laskavého dohledu starých příbuzných Jeřábkových. Otec ovšem cítil, že tam nemohu zůstat dlouho, a za dva dny za mnou přijel, abychom se poradili. Vyšlo z toho moje tragické rozhodnutí, že jsem otci dal spojení na Františka Klečku, který v březnu dopravil Ransdorfa do Německa. Vzkazoval jsem mu, aby teď pomohl mně, jenže Klečka byl fízl.“[20]

Otec odjel v neděli odpoledne 20. června 1948, v pondělí předal vzkaz u Klečkových a v úterý v půl šesté ráno už příslušníci Státní bezpečnost zvonili u vrátek Jeřábkových. Pan Ješ byl zatčen a odvezen do Prahy, konkrétně do Dejvic ke „Kulaťáku“, před budovu generálního štábu. Druhý den nato začal výslech, zajímali se o slavného leteckého generála Janouška, který utekl za hranice. Odtud byl převezen na „čtyřku“ do Bartolomějské a od té doby byl vězněn. „Strava v Bartolomějské byla příšerná, ale podmínky připomínaly spíše rakouský kriminál, jak ho popisoval Hašek.“ [21] Jiří Ješ prošel několika výslechy, jednou mu referent předložil fotokopie dopisů, které psal Ransdorfovi, v nichž, jak sám uvádí, nebylo nic závažného, tak je přiznal. „Nakonec mě v Bartolomějské odvedli k jakémusi referentovi, který vypadal naprosto zmateně. Říkal, že proti mně nic nemají, že mě co nevidět pustí a že se stejně všechno položí, jak se to stalo právě s Jugoslávií. A dal mi do ruky noviny, kde tato zpráva o roztržce mezi Titem a Stalinem stála černá na bílém. Domů jsem však nešel. Druhý den mě naložili do antonu s kobkami vždy pro jednoho vězně a odvezli mě na samotku na Pankrác.“ [22] V dubnu 1949 byl propuštěn vedoucí jeho skupiny Jaroslav Hrubý. Poté byl u soudu puštěn také Ladislav Till. „Se mnou zůstal Jiří Řezníček z Roztok u Jilemnice. Často přemýšlím o tom, jaký postoj zaujmout k protekcím, které tenkrát někomu zachránily podstatnou část života, zatímco ti, kteří neměli dost štěstí nebo peněz, zůstali ve vězení a pak se obtíženi svým rozsudkem velmi složitě plahočili dalším životem.“ [23]

Jiří Ješ byl obžalován ještě před politickými monstrprocesy, a to ve skupině spolu s Helenou Žampachovou, Mirko Polákem a dalšími. Spojovala je osoba Emila Ransdorfa. Soud trval dva dny. Ukázalo se, že se dopisy, které si vyměnil s Emilem Ransdorfem, někde ztratily. Jiří Ješ byl obviněn podle §12 Zákona na ochranu republiky, na němž se československé Národní shromáždění usneslo v roce 1923. (Podruhé byl souzen již podle zákona z roku 1950.) „Já na ten dvoudenní proces vzpomínám klidně, protože jsem dopadl celkem dobře, ale Helena Žampachová, moje spolukomplicka, se kterou jsme Ransdorfa dostávali za hranice, tak ta dostala dvanáct let. Rozplakala se, protože představte si ženu, třiadvacet jí bylo, ta žena má představu mateřství, ale najednou si uvědomila, že jí to vězení bere celý život. [24] Soud v mém případě také rozumně rozhodl, abych už nebyl stříhán dohola ani převlékán do trestaneckého, ale abych dosloužil trest na své cele 229, která se tím stala mým bydlištěm téměř po celý rok.“[25]

Dne 22. června roku 1949 byl propuštěn. Po návratu z vězení se Jiří Ješ oženil. Začal pracovat v ryteckém závodě na pozici návrháře, spíše však prodával v obchodě a vyřizoval drobnou administrativu. „Za pultem mě však objevilo ministerstvo vnitra, které samozřejmě nemohlo přenést přes srdce takovou nehoráznost, že bych si mohl kdykoliv dát vyrobit razítko podle svých potenciálních vlastizrádných potřeb.“[26] Teror padesátých let byl na jaře roku 1950 na svém vrcholu, proto se pan Ješ rozhodl pro útěk za hranice a vyhledával vhodné úkryty. „Tehdy se mi přihlásil mezitím už také propuštěný spoluvězeň z Pankráce Jiří Řezníček z Roztok u Jilemnice. Existovala tam celá ilegální organizace napojená na jednoho agenta CIA a rýsovala se tam i možnost přechodu přes hranice.“[27]

Dne 20. června 1950 byl Jiří Ješ v nepřítomnosti odsouzen Nejvyšším soudem k dalším osmnácti měsícům vězení. „Všichni spoluobžalovaní, kteří přišli z ,volné nohy‘ k soudu, byli hned po vyřčení rozsudku zvýšeného trestu zatčeni a odvedeni.[28] Není proto divu, že jsem se upjal na možnost útěku. Přihlásil se mi můj dávný známý Felix Nevřela a společně jsme navázali kontakt s mužem, s nímž nás seznámil Jiří Řezníček. Byl to Josef Holý, hospodský z Újezda sv. Kříže na Tachovsku, kde jistý Jiří Kauer měl úspěšně převádět lidi přes hranice. Začátkem roku 1951 jsme se několikrát sešli, ale vždycky jsme odchod odložili. 3. července 1951 jsme si s ním domluvili schůzku na plzeňském nádraží s tím, že podle možností odejdeme za hranice. Josef Holý nás v Plzni skutečně očekával, ale choval se velmi rozpačitě a přechod nám rozmlouval.“ Jiří Ješ se rozhodl, že uteče. Nevřela s Ottou se rozhodli zůstat.… „Stalo se, Holý přišel a předal mě jakémusi Rudlovi, který mě pak vedl vysoko do kopců. …Ve chvíli, kdy jsme dorazili na vršek a pod námi byla vidět světla, se vzápětí po obou stranách cesty rozsvítily prudké svítilny a ozvaly se výkřiky ,Stůj, stůj!‘ Rudla přede mnou se dal na útěk šikmo doleva, ozvalo se několik výstřelů a já jsem uprostřed toho stál s rukama vzhůru. To už u mě bylo několik pohraničáků a hledali v mých kapsách zbraně. Pak mi spoutali ruce za zády a vedli mě klopýtajícího tmou daleko dolů.“ [29]

Jiří Ješ poté prošel vyšetřováním v Plzni, kde měla Státní bezpečnost svou „kachlíkárnu“. Strávil tam asi pět týdnů, poté byl převezen do Prahy na druhou stranu Bartolomějské. Dne 5. prosince roku 1951 se konal další soud, Jiří Ješ byl odsouzen na pět let, „protože můj případ nebyl komplikován nálezy jakýchsi údajů, které prý za účelem pozdějšího zpeněžení v zahraničí Nevřela a Otta ukrývali ve svých hodinkách. Otta dostal tehdy sedm let a Nevřela devět let.[30] Uvědomil jsem si, že podle tehdejšího územního rozdělení k Libereckému kraji patřila i Jilemnice, odkud se organizoval můj přechod přes hranice. Nemýlil jsem se. Byl jsem v roce 1952 odvezen do proslulé Pastýřské ulice. To byl nejhorší kriminál, který jsem poznal. …Tady byly sovětské metody dovedeny ad absurdum. Bachaři byli instruováni k záměrně sprostému jednání s námi. Vedle mé cely byla koupelna a odtud se každou chvíli ozývalo hlasité sténání, jak tam lili studenou vodu na vězně, kteří když byli potrestáni mnohadenním chozením v temnici – si troufli omdlít.[31] Dávali nám jídlo přepychové chuti, ale tři sousta a pak pět nebo deset hodin nic. Nemožnost si sednout, postel v mrazech, zavřená do zdi, když ji otevřeli, tak byla vlhká. V noci spát s rukama na břiše s kolegou, to znamená, když jste si lehla na bok a ty ruce nebyly tam, kde mají být, tak okamžitě probuzení obou, a tak byl člověk stále nevyspalý. Nesměli jsme mít tkaničky u bot, abychom se neoběsili. Knoflík u košile, když mi byla zima a chtěl jsem si dát cíp límce do knoflíkové dírky, tak jsem musel dvě hodiny stát s rukama před sebou, což není maličkost, zkuste si to také, dvě hodiny s rukama před sebou.“[32]

„Měl jsem vystoupit se svým vcelku jednoduchým svědectvím na monstrprocesu s celou jilemnickou skupinou, která měla být v Liberci souzena.“ Proces se konal v budově libereckého soudu, poté byl Jiří Ješ spolu s dalšími v antonu odvezen do Prahy, na Pankrác.

Po nástupu na Pankrác byl Jiří Ješ díky zdravotní kvalifikaci C přidělen na domácí dvůr, kde v zimě odvážel hromady sněhu. Později byl přemístěn na tzv. bytové jednotky, kde se dodělávaly maličkosti na bachařských bytech. „Jednou mi byl přidělen trakař, který jsem musel naložený převážet přes prkno položené nad propastí několik metrů hlubokou. Druhý den mé srdce vyvádělo takové divy, že jsem se přihlásil k šéflékaři a ten mě okamžitě poslal do vězeňské nemocnice.“[33] Během vykonávaného trestu již dříve odsouzeným přidal Nejvyšší soud na Karlově náměstí několik let trestu. Jiřímu Ješovi se tak celková doba prodloužila na devět a půl roku.

Když byl v pankrácké nemocnici podruhé čtvrtý měsíc, nastoupil nový šéflékař a ten trval na tom, abych byla Jiřímu Ješovi operována štítná žláza. „Vězeňští lékaři tomu přímo u mého lůžka oponovali a patrně oni nějak způsobili, abych byl poslán do Valdic, což tenkrát nebyla věznice s nejpřísnějším režimem, ale naopak odkládací ústav pro staré a nemocné vězně a také pro faráře. Pokud jsem nebyl ve Valdicích v nemocnici, pracoval jsem buď na zahradě, nebo, což bylo horší, na takzvané konopě, kde asi čtyři sta vězňů vázalo povřísla nebo dralo peří, případně navlékalo jedenáct svíracích špendlíků na dvanáctý či cvakalo na kartičky patentky. Teprve v roce 1955 jsem se dostal do vězeňské knihovny.“[34]

Začátkem roku 1955 panovala neurčitá mezinárodněpolitická situace. Podmínky ve věznici se začaly vylepšovat. „Otevřeli nám kantýnu, kde jsme si ze svého konta mohli nakupovat ledacos na přilepšenou. Dostali jsme také tužky a sešity, ale své výtvory jsme museli odevzdávat politickému náčelníkovi Protivovi. Použil jsem té tužky také k tomu, abych na kus papíru napsal svou žádost o podmínečné propuštění.[35] … Za pouhých pět týdnů jsem byl rovnou z knihovny odveden do své cely, abych si vzal všechny svoje věci. Byl jsem převeden na jinou celu, kde bylo shromážděno asi deset lidí odsouzených v roce 1945 za kolaboraci k deseti letům.“[36] Dne 27. května roku 1955 byl Jiří Ješ z Valdic propuštěn. Postupně se vracel do života, poprvé viděl televizi, poreformní peníze a opět se setkal s rodinou. Ta byla mezitím vystěhována do Liberce. Manželka ho opustila, jeho syn vyrůstal se svými prarodiči Ješovými.

Na „svobodě“ vykonával různá podřadná zaměstnání. Později, 1962–63, byl dramaturgem Divadla hudby v Liberci, v letech 1963–1966 působil v Parku kultury v Liberci jako pořadatel koncertů vážné hudby, od roku 1966 do roku 1976 byl zaměstnán v Krajském podniku pro film, koncerty a estrády v Ústí nad Labem jako krajský koncertní jednatel a spolupracovník Československé umělecké agentury Pragokoncert. V letech 1976–1986 působil jako koncertní jednatel v Symfonickém orchestru hlavního města Prahy FOK; souběžně, 1980–1990, pracoval jako průvodce v cestovní kanceláři Čedok.

V letech 1958–1990 se Ješ věnoval především hudební publicistice (psal pro Hudební rozhledy, Československý rozhlas, Průboj, Literární noviny (Literární listy), Tvorbu a další periodika; dále psal výkladové texty, přednášel průvodní slovo ke koncertům vážné hudby (v roce 1989 uváděl koncert Royal Liverpool Philharmonic Orchestra v Liverpoolu) a absolvoval četné besedy pro školní mládež a studenty, vedl řadu rozhovorů s předními osobnostmi veřejného života v Českém rozhlase a v České televizi. V období normalizace organizoval a vedl pražský Jonáš klub, soustředěný k činnosti Divadla Semafor.

Uznávaným publicistou a komentátorem se stal zejména po roce 1989. Od roku 1990 působí jako komentátor Českého rozhlasu v Praze, od 1993 byl komentátorem Radia Svobodná Evropa v Praze (ČRo 6) a sloupkařem deníku Metro a časopisu Polygon, vydávaného pro Čechy v zahraničí. V roce 1991 byl protokolárním úředníkem Kanceláře prezidenta republiky. V roce 1996 získal za soustavnou publicistickou činnost první udělenou cenu Ferdinanda Peroutky, roku 1999 mu byla udělena Medaile Masarykova demokratického hnutí, roku 2000 Medaile Společnosti  Jana Masaryka, roku 2001 čestné členství Společnosti Antonína Dvořáka v Londýně. Roku 2003 získal Medaili Českého rozhlasu a roku 2007 výroční cenu generálního ředitele Českého rozhlasu. I v letech 2008 a 2009 ve své rozhlasové činnosti pokračoval.

Rozhovor natočila a text zpracovala Teresa Babková v roce 2009.

[1]Více na: http://www.dalnice.com/historie/stavitele/stavitele.htm#Ing_Brazdil_Dr_Jes; Firma byla založena v roce 1928 ing. Jaroslavem Brázdilem a ing. Dr. Štěpánem Ješem. Mezi nejznámější stavby této firmy patří např. hvězdárna v Ondřejově, Národní technické muzeum v Praze a pražská vilová zahradní čtvrť Barrandov. Nejznámější mostní stavbou z tohoto období je obloukový silniční most v Táboře. V létě 1939 začala firma s výstavbou dálničního obloukového mostu přes údolí řeky Želivky u obce Píšť.

[2] Citace z knihy Co přines čas, vzpomínky pamětníka, s. 10.

[3] PN, rozhovor s Jiřím Ješem z 26. ledna 2009,  01:34:09 – 2:04:08.

[4] PN, rozhovor s Jiřím Ješem z 26. ledna 2009, 2:04:08 – 4:03:34.

[5] Tyto události Jiří Ješ zpracoval ve třech rozhlasových pořadech o Mnichovu anebo v pořadu Únor začal Mnichovem.

[6] PN, rozhovor s Jiřím Ješem z 26. ledna 2009,  8:04:00 – 10:55:42.

[7] PN, rozhovor s Jiřím Ješem z 26. ledna 2009,  15:55:50 – 16:48:48.

[8] Citace z knihy Co přines čas, vzpomínky pamětníka, s. 21.

[9] PN, rozhovor s Jiřím Ješem z 26. ledna 2009,  17:34:37 – 17:53:69.

[10] PN, rozhovor s Jiřím Ješem z 26. ledna 2009,  17:53:69 – 19:21:02, podrobnější vysvětlení PN, rozhovor s Jiřím Ješem z 26. ledna 2009,  24:19:88 – 26:08:54. Více o heydrichiádě hovoří Jiří Ješ v knize Co přines čas, vzpomínky pamětníka, s. 34–43.

[11] PN, rozhovor s Jiřím Ješem z 26. ledna 2009,  32:56:97 – 33:37:21. Taktéž kniha Co přines čas, vzpomínky pamětníka, s. 43.

[12] PN, rozhovor s Jiřím Ješem z 26. ledna 2009,  45:48:49 – 51:02:34. Taktéž kniha Co přines čas, vzpomínky pamětníka, s. 46.

[13] Citace z knihy Co přines čas, vzpomínky pamětníka, s. 49.

[14] Citace z knihy Co přines čas, vzpomínky pamětníka, s. 52.

[15] PN, rozhovor s Jiřím Ješem z 26. ledna 2009,  1:12:26:40 – 1:14:00:86.

[16] Citace z knihy Co přines čas, vzpomínky pamětníka, s. 66–67.

[17] Citace z knihy Co přines čas, vzpomínky pamětníka, s. 67.

[18] Citace z knihy Co přines čas, vzpomínky pamětníka, s. 68.

[19] Citace z knihy Co přines čas, vzpomínky pamětníka, s. 69.

[20] PN, rozhovor s Jiřím Ješem z 26. ledna 2009,  1:44:59:42 – 1:45:31:61.

[21] Citace z knihy Co přines čas, vzpomínky pamětníka, s. 71.

[22] Citace z knihy Co přines čas, vzpomínky pamětníka, s. 72.

[23] Citace z knihy Co přines čas, vzpomínky pamětníka, s. 73.

[24] PN, rozhovor s Jiřím Ješem z 1. června 2009,  1:56:34:40 – 1:56:15:50.

[25] Citace z knihy Co přines čas, vzpomínky pamětníka, s. 74.

[26] Citace z knihy Co přines čas, vzpomínky pamětníka, s. 79.

[27] Citace z knihy Co přines čas, vzpomínky pamětníka, s. 80.

[28] Citace z knihy Co přines čas, vzpomínky pamětníka, s. 80.

[29] Citace z knihy Co přines čas, vzpomínky pamětníka, s. 82–83.

[30] Citace z knihy Co přines čas, vzpomínky pamětníka, s. 87.

[31] Citace z knihy Co přines čas, vzpomínky pamětníka, s. 88–89.

[32] PN, rozhovor s Jiřím Ješem z 1. června 2009,  2:08:25:40 – 1:56:15:50 .

[33] Citace z knihy Co přines čas, vzpomínky pamětníka, s. 91.

[34] Citace z knihy Co přines čas, vzpomínky pamětníka, s. 95.

[35] Citace z knihy Co přines čas, vzpomínky pamětníka, s. 101.

[36] Citace z knihy Co přines čas, vzpomínky pamětníka, s. 101.