Pavla Jerusalemová

„Když jsme přijeli do Paříže, bydleli jsme všichni tři u otcova přítele, který měl dost velký byt. Když byl Mnichov... náš známý neměl vůbec rádio a nezajímal se o zprávy. Šli jsme proto k jiným známým a poslouchali Hitlerovu řeč. A když jsme se se známými rozloučili a přišli dolů na ulici, tak už tam kluci prodávali noviny, kde byla ta řeč už přeložená a vytištěná. Lidé se o to prali. Hitler mluvil německy, ale v Paříži si každý už ten večer mohl přečíst jeho řeč. Hitler říkal: ‚Válka nebude, chci Sudety, kde jsou samí Němci a sami se ke mně hlásí.‘ Daladier a všechny čtyři mocnosti, které tam byly, s tím souhlasili. Byli rádi, že odjedou z Mnichova a žádná válka nebude.“

„Začalo to v roce 1948. To byl převrat. Skupina 42 se naposledy sešla v kavárně v ulici Na Příkopech. Já jsem tehdy přišla s Honzou (Janem Kotíkem). V novinách tehdy stálo, že ruští hudebníci uznali, že mají komponovat jinak, protože je pravda, že dělník tomu má rozumět. A že socialistický realismus je správný. Hlavně Gross tak mluvil, řekl: ‚Ode dneška budu malovat tak, aby tomu dělník mohl rozumět.‘ Jedině Chalupecký, Jiří Kolář a Jan Kotík řekli: ‚Mně do toho nic není, já si maluju to, co já chci, a ne to, co mi někdo říká, abych maloval.‘ Tehdy se o tom vedly velké diskuse. Mnoho lidí upadlo, změnilo se.“

„Lidé z první světové války neustále mluvili jen o té válce. Jak to bylo hrozné a tak dále. Ale o druhé světové válce se moc nemluvilo. O koncentrácích také ne. Lidé se úplně báli o tom říct slovo. To byla velká změna rozhovorů a debat oproti první světové válce. Tehdy mysleli, jaká to byla hrůza, přitom... Lidi si neradi vzpomenou na nějakou ošklivou věc.“

„U mého otce bylo totéž – byl samostatný, ale protože jako Žid nechtěl mít nadepsáno: Židovský obchod. Takže můj manžel obchod převzal a stálo tam jeho jméno: Podnikatel Jan Kotík. A ke konci války, bylo to v lednu, přišlo najednou gestapo. Protože dostali od nějakého daňového poradce zprávu, že Jan Kotík neumí ani účetnictví, že v obchodě nic nedělá. Že je to malíř a maluje obrazy. Takže přišlo gestapo z Berlína, vzali nám všechno, co mohli vzít. Nábytek ne, ale stroje a veškeré zásoby, co jsme měli. Zavřeli konto u banky. Prostě všechno, co mohli.“

„Baťovi město Zlín patřilo celé. Jemu patřilo kino, školy, obchodní dům, to všechno – i dráha. Dráhu měl soukromou. Když se jelo z Prahy do Zlína, tak se muselo přestoupit anebo mít spací vlak a ten odpojili a zase připojili na baťovský vlak. Jednou do Zlína přišel Henry Ford. Že slyšel, jaká je tam ohromná organizace. A řekl: ‚Tak takhle to u nás v Americe ještě zorganizované nemáme.‘ Lidem, kteří tam pracovali, se neříkalo švec anebo podle profese. Ale ‚baťovec‘. To byli úplně jiní lidé. Byli tolik organizovaní a všechno tak klapalo, že se každý divil, jak je to možné.“

„Dozvěděla jsem se, že nahoře, jak začíná Ječná ulice, je firma, která každý den dováží sodovky a pivo – prostě pití – do Terezína. A tak jsem tam šla. Byl tam lékař, který dal každému, kdo chtěl jet do Terezína, injekci proti tyfu. Protože v Terezíně byl tyfus. A tak jsem jela nákladním autem, seděli jsme nahoře na bednách. V Terezíně byl ještě vrátný, ten tam zůstal, protože lidé se ptali, kde ten a ten vězeň žije. Otce jsem tam našla. Ležel ještě v pyžamu na posteli. Zrovna byly dost teplé dny. Venku na trávě leželi tolik vyhublí lidé, že jsem se jich úplně lekla. Jeli jsme tedy zpátky. Vzala jsem s sebou deku, abych zabalila otce do deky. A řidič nás odvezl přímo před dům.“