Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ludvík Jersák (* 1936)

• narodil se 24. listopadu 1936 ve vesnici Stěpanovka v Sovětském svazu

• vyrůstal v české rodině, v komunitě, která na přelomu století přišla z Volyně a polského Zelova

• rodina byla pod pohrůžkou vysídlení na Sibiř přinucena vstoupit do kolchozu

• v roce 1937 otce zatkla NKVD a 11 měsíců držela ve vězení v Syzrani

• absolvoval základní školu v ruském jazyce

• po absolvování povinné vojenské služby se odmítl vrátit do kolchozu a nastoupil do továrny

• svůj český původ musel v SSSR skrývat

• poprvé se do Československa podíval až po rozpadu SSSR a odchodu do penze

• v roce 2004 sepsal paměti vesnic Osada Čechů a Stěpanovka v knize „Cesta vinoucí se 110 let“

• žije se svou rodinou ve městě Čapajevsk, 15 km od zaniklé rodné vsi Stěpanovky

Ludvík Jersák je Čech z dalekého ruského městečka Čapajevsk poblíž Samary. Narodil se 24. listopadu 1936 ve vesnici Stěpanovka jako potomek pobělohorských exulantů z Volyňské oblasti a polského Zelova, kteří se kolem roku 1900 vydali na východ hloub do stepí carského Ruska. Usadili se za řekou Volhou v Samarské oblasti a založili osadu Chutor Čechov. Přestože už několik generací žilo v zahraničním exilu, udrželi si český jazyk, tradice i protestantskou víru. Ludvík Jersák si pamatuje, že se s ním maminka každý večer modlila otčenáš. Dodnes ho částečně dokáže v češtině odříkat. „Babička měla bibli v kovových zlatých deskách, pořád si v ní četla a často zpívala,“ vzpomíná Ludvík Jersák.

Když mu byl jeden rok, odvezlo příslušníci NKVD (Lidový komisariát vnitřních záležitostí) jeho otce přímo z pole. Vrátil se po jedenácti měsících s pochroumanou rukou. Přestože levou ruku už nikdy nezvedl, měl vlastně štěstí, mnoho z českých sousedů skončilo s tresty smrti za špionáž, nebo v sibiřském vyhnanství.  

Ludvík Jersák musel svůj český původ celý život skrývat. Plně se ke svým kořenům přihlásil až po rozpadu SSSR. V roce 2004 sepsal historii českých vesnic a vydal jedinečnou knihu s názvem  „Cesta vinoucí se 110 let“. S odchodem jeho generace česká komunita v Povolží zanikne.

Češi žili v ruské stepi ve stanech a zemljankách

Ludvíkovým rodičům Josefovi a Marii bylo dvanáct let, když jejich rodiny překonaly  řeku Volhu a ve stepi budovaly novou osadu Chutor Čechov (Osadu Čechů). Tito první osídlenci byli potomci pobělohorských emigrantů z polského Zelova a z českých vesnic na Volyni, kde už ale začínal být nedostatek půdy a zřejmě byli také nuceni ke změně víry. A tak na konci 19. století zareagovali na výzvy v novinách vybízejících k osídlování stepí a prvních pět rodin se z jara roku 1891 stěhovalo na východ. Začátky musely být velmi těžké, protože než postavili první domy, žili v provizorních stanech a zemljankách. Po třech letech za nimi z Volyně přijelo dalších pět rodin. A v roce 1905 už žilo v Chutoru Čechov šestnáct českých rodin. Vodu pro dobytek brali z řeky a sami si kopali studny. Později na říčce zbudovali rybník.

Byli to lidé věřící, protestanti, bylo jich ale tak málo, že do vzniku SSSR si kostel ani modlitebnu postavit nedokázali, později už veškerou víru kromě víry v socialismus museli tajit. 

O tom, jak Češi prožívali konec carského impéria, občanskou válku a vznik SSSR, se mnoho neví. Dochovaly se ale fotografie z roku 1929 Karla a Petra Čápa a Pavla Jersáka, v polovojenských uniformách a s popiskou „Kavaleristé divize V. I. Čapajeva“. „Nevíme, jestli se potkali v boji s československými legionáři. Už nebylo koho se zeptat,“ odpovídá Ludvík Jersák na otázku, zda se mohli Češi pod velením Čapajeva střetnout v bojích s krajany, kteří po železnici putovali na východ.

Původní česká osada leží na střelnici

V roce 1934 začali v nedalekém Čapajevsku vyrábět zbraně, potřebovali střelnici a volba padla na území kolem české osady. A tak vesnici zrušili, polnosti zabrali a obyvatele přestěhovali do nové kilometr vzdálené vesnice Stěpanovky.

„Dřevěné domy rozebrali a zemljanky nechali, z vesnice zbyl jen hřbitov,“ vypráví o stěhování české vesnice pan Ludvík. „Tam leží ti úplně první Češi, kteří sem přišli. Byly to obyčejné hroby bez křížů nebo pamětních desek. Dnes leží ve vojenském území, takže nevíme, co z nich zbylo.“  Nová vesnice Stěpanovka už nebyla čistě česká, domy si v ní postavili i Rusové, Ukrajinci a Mordvinci.

Dostali na vybranou - do kolchozu nebo na Sibiř

Už kolem roku 1930 začal Sovětský svaz budovat systém kolchozů, ale z českých hospodářů nechtěl do kolchozu nikdo vstoupit. „Říkali, raději pomálu, ale sami,“ vzpomíná Ludvík. „Jenže pak do vesnice přijeli úředníci s lidmi z NKVD, a kdo do kolchozu nevstoupil, byl rozkulačen. Pokud nebyl zastřelen, čekala ho i s rodinou cesta na Sibiř.“

Tak vesničané ze Stěpanovky začali pracovat v kolchozu, který dostal jméno Nacmen (v ruském jazyce zkratka několik národů), a hospodařili, jak se dalo. Do kolchozu museli kromě půdy odevzdat veškerý dobytek, koně, krávy, ovce a k vlastní obživě dostali jeden hektar půdy. Celý den tedy pracovali na kolchozním a po práci ještě na vlastním. K tomu byla povinná daň z vlastní produkce: „Na podzim přijelo nákladní auto a my museli odevzdat tolik a tolik vajec, másla, masa. Byly roky, kdy se neurodilo obilí a bylo pak málo chleba. Žili jsme pak o bramborách, každý podzim jsme jich museli do sklepa nanosit tři sta kbelíků, abychom vyšli.“

V rodině Ludvíka Jersáka hlad nebyl, ale v ostatních rodinách, kde měli hodně dětí, se žilo často s bídou. V roce 1937 byla skvělá úroda, ale Stěpanovka neslavila, ani jí se totiž nevyhnuly perzekuce spojené s politickými procesy řízenými šéfem NKVD Nikolajem Ježovem. Také v českých rodinách se zatýkalo. Během několika let se ve vězení ocitlo sedmnáct Čechů ze Stěpanovky a okolí, pět z nich bylo za špionáž popraveno, dva za kontrarevoluční propagandu  podle paragrafu 58 skončili v gulagu, ostatní NKVD po měsících výslechů pro nedostatek důkazů propustila.

Chlebnikova stihl za donašečství trest boží

Ludvíkovi byl rok, když jeho otce Josefa sebralo NKVD přímo z pole. Drželi ho ve vězení v Syzrani jedenáct měsíců spolu s ostatními Čechy ze Stěpanovky. „Soused Chlebnikov na ně něco donesl. Sám se vyděsil, že je zatkli, a přišel do vězení vysvětlovat, že to řekl jinak a že to tak nemyslel. Ale už to nebylo nic platné,“ vysvětluje důvody otcova zatčení pan Ludvík. Vyšetřovatelé chtěli, aby se Češi přiznali ke špionáži a kontrarevoluční agitaci.

„Mučili je, stavili je ke stěně a nechali dvacet čtyři hodin stát, ochrana seděla a střídala se a oni pořád stáli, dokud neztratili vědomí. Pak je někam odnesli. V celách jich bylo hodně, spolu s otcem seděl i soused, otec Ivana Čápa. Bylo to velmi kruté. Někteří to nevydrželi. A když pak skončil Ježov jako šéf NKVD a věznice byly přeplněné lidmi, tak se otce ptali, za co tam je. Odpověděl, že neví, že nic nepodepsal,“ pokračuje pan Ludvík.

Ve vězení dostal Josef Jersák do levé paže růži, tedy zánět kůže, který se tenkrát bez antibiotik jen těžko léčil. „Nabídli mu amputaci ruky. To on ale odmítl, a tak mu z té ruky opadalo maso, než se rány zacelily. Vlastně mu zbyly jen kosti a ruku měl už navždy nehybnou,“ popisuje otcovu doživotní invaliditu pan Ludvík. „Otec byl plně rehabilitovaný až v roce 1991. A toho Chlebnikova stihl trest boží dávno předtím. Při žních ho těžce zranila mlátička a on od toho umřel.“

Josef Jersák se kvůli ochrnuté ruce už nikdy do prací v hospodářství naplno nevrátil, zranění ho ale ochránila od válečné vřavy, která se po třech letech dostala až k břehům Volhy.

Válečná bída postihla i Stěpanovku

Během druhé světové války narukovalo  do Sovětské armády osmnáct Čechů ze Stěpanovky a okolí, dva později bojovali i v 1. československém armádním sboru. Deset jich ve válce padlo. Mladí lidé ze Stěpanovky, kteří se vyhnuli mobilizaci, pracovali na dělostřeleckém polygonu. „Každý třetí snarjad (dělostřelecký náboj), který zabíjel fašisty, byl z Čapajevska a miny také,“ připomíná slavnou zbrojovku Ludvík Jersák. Do války ale neodešli jen lidé, z kolchozu odvedli také koně. „Za války režim silně přitáhl, za kapsu pšenice, kterou si člověk po sklizni odnesl domů, aby měl čím nakrmit děti, mohl jít před soud,“ připomíná nelehké válečné časy pan Ludvík.

Frontová linie se během roku 1942 dostala velmi blízko. Mladí lidé, kteří ještě nebojovali v Sovětské armádě, museli kopat zákopy. V zimě se ale německé jednotky pod velením maršála F. Pauluse zastavily u Stalingradu, necelých dvě stě kilometrů od Stěpanovky. 

Ludvík Jersák si dobře pamatuje, kdy válka skončila. Bylo mu už devět let, ale číst ještě pořádně neuměl. Nad vesnicí kroužilo letadlo a shazovalo letáky, na kterých bylo hnědými písmeny něco napsáno. „Posbírali jsme je s klukama a běželi s tím domů,“ vzpomíná pan Ludvík. „Táta to přečetl a křičel: ‚Válka skončila!‘ Všichni jsme měli obrovskou radost.“

Škola ve Stěpanovce vznikla až po založení kolchozu, stejně tak i jesle, kde děti dostávaly zadarmo najíst. „Škola byla obyčejná budova, devět nebo dvanáct lavic, jeden učitel, který dopoledne učil děti z první a třetí třídy, odpoledne z druhé a čtvrté, všeho všudy tam chodilo třicet dětí,“ vzpomíná na školu Ludvík. První boty dostal, až když šel do první třídy. „Děti chodily v záplatovaném oblečení, ale v čistém. Byly to těžké časy. Rodiče byli celý den v kolchozu a my děti měly spoustu povinností. Dvůr musel být uklizený, dřevo nanošené, voda z řeky pro dobytek stejně tak. Rodiče byli přísní, nedovolili jsme si něco neudělat.“  

Se smrtí Stalina přišla lehčí doba

Přísný režim neskončil válkou, ale až smrtí Stalina. Pro Čechy ve Stěpanovce bylo nejdůležitější změnou zrušení daní z vlastních výnosů. Vesničané si oddechli, protože všem se najednou žilo lehčeji. Tou dobou už ale běžel nevratný proces vylidňování vesnic, kdy především mladí lidé hledali možnosti, jak utéct za snadnějším výdělkem do měst. „V kolchozech to byla strašná dřina, nedostávali jsme žádný plat, výplata probíhala vždy po sklizni v naturáliích. Proto nikdo nechtěl v kolchozu zůstat, ale oni nás nechtěli pouštět.“

Mladí lidé si přesto nacházeli cesty, nejčastěji odcházeli studovat nebo sloužit na vojnu a už se nevraceli. Ve vesnici zůstali jen rodiče, kteří zestárli. Ze Stěpanovky tak postupně zmizela škola, jelikož nebylo dost žáků, zmizel obchod, protože bylo málo zákazníků, a jednoho dne odpojili i elektřinu. Do vesnice ji přitom zavedli teprve v roce 1957.

Ludvík Jersák se oženil v roce 1959 a zůstal žít s rodinou v Čapajevsku. Celý život si přál navštívit vlast svých předků, což bylo ale v dobách  Sovětského svazu nemožné. Čapajevsk se stal místem s vojenskou výrobou, z čehož pramenilo, že jeho obyvatelé do ciziny nejezdili. Situace se změnila až s rozpadem SSSR. Po odchodu do penze v roce 2004 Ludvík Jersák Českou republiku skutečně navštívil. V tomtéž roce také vydal knihu, kterou čtyři předešlé roky připravoval. Mezi pamětníky a jejich potomky sebral staré fotografie a vydal knihu, která dokumentuje příchod Čechů do Povolží, vznik Chutoru Čechov a Stěpanovky a také postupný zánik české komunity. Knihu nazval „Cesta vinoucí se 110 let“.

Tady jsem se narodil a tady i umřu

„Poslední žila ve Stěpanovce matka Ivana Čápa a i ta se odstěhovala v roce 1986 do Čapajevska,“ komentuje zánik vesnice pan Ludvík. Tehdejší ředitel zbrojovky nechal vyčistit rybníky a opravit hráze a nasadili tam ryby. Domy ze Stěpanovky zmizely a na jejich místech dnes stojí úly.

Jeden z potomků českých přistěhovalců Ivan Čáp tam chová včely a stáčí med. Z původní vesnice zůstal jen hřbitov, který ale bývalí obyvatelé stále udržují. Je z něho krásný výhled do kraje, který se rozprostírá jako mělký talíř, na kaskádu rybníků a na místa, kde dříve stály první domy Chutoru Čechov i Stěpanovky. „Na hřbitově u Stěpanovky leží tatínek i maminka a mě tam jednou taky pochovají,“ končí rozhovor třiaosmdesátiletý Ludvík Jersák. „Jsem Čech, ale tohle je moje vlast. Tady jsem se narodil a tady umřu!“