Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Božena Jenšovská (* 1929)

• narodila se 28. července 1929 v Knínicích u Boskovic do rodiny řezníka

• měla o rok a půl staršího bratra Vladimíra

• na počátku roku 1931 se rodina přestěhovala do Prahy na Žižkov

• Vladimír Strolený studoval vysokou technickou školu

• v roce 1949 se Vladimír na právnické fakultě účastnil politické schůze, za což ho vyloučili ze studií

• v roce 1950 jej zatkla Státní bezpečnost za protistátní činnost

• byl odsouzen nejdříve k trestu smrti, poté k 25 letům žaláře

• kvůli uvěznění bratra vyloučili z Vysoké školy chemicko-technologické sestru Boženu

• přijali ji na Univerzitu Karlovu na fyzikální fakultu, kde dostudovala

• v roce 1952 se Vladimírovi podařilo utéct z věznice Ilava na Slovensku

• rodina Vladimírovi opatřila falešné doklady a skupinu v pohraničí

• podařilo se mu utéct do Německa, kde až do důchodu pracoval jako redaktor Svobodné Evropy

Božena Jenšovská, za svobodna Strolená, se narodila 28. července 1929 v Knínicích u Boskovic do rodiny řezníka a měla o rok a půl staršího bratra Vladimíra. Na počátku roku 1931 se rodina přestěhovala do Prahy do proletářské žižkovské čtvrti, kde si otec zřídil malé řeznictví. Maminka byla v domácnosti. Rodina přežila v relativním poklidu až do roku 1949, kdy se Vladimír zapletl do protistátních akcí, jež z něj udělaly psance. Rodina prožila drama, které navždy narušilo jejich vztahy a všem sebralo klid na dlouhých dvacet let. Ale nepředbíhejme…

Válku jsme přečkali celkem dobře

Božena vzpomíná, že když nacisté v roce 1939 zabrali Československo, měly už tehdy školní děti obavy, že jim ublíží. „Měli nás ve škole zrovna očkovat proti spále a záškrtu a my se báli nechat se očkovat, že nám do vakcín Němci vpraví jed a zemřeme.“ Řeznictví živilo rodinu Strolených po celou válku, kdy otec nakupoval maso na holešovických jatkách, ale načerno žádné neprodával. Naopak musel dobře maso zpracovat, aby nebyly zbytky a neprodělal. „Lidé chtěli tlusté maso, aby měli čím omastit,“ vzpomíná Božena na typický válečný jev. V květnu při osvobozování Prahy stavěli barikády a pamatuje si na německé obyvatele Žižkova, kteří byli zavedeni do sklepa. „Otec dostal pušku a měl je hlídat. Byli to ale všechno chudí lidé, mezi nimi i utečenci z Ruska.“

Bratra vyhodili ze školy, protože se účastnil politické schůze

Božena studovala gymnáziu, bratr Vladimír, který maturoval na vyšší průmyslové škole, v roce 1947 nastoupil na vysokou školu technickou. Božena o rok později nastoupila na Vysokou školu chemicko-technologickou, ale kvůli aktivitám bratra po únorovém komunistickém puči v roce 1948 ji musela zase hodně rychle opustit.

„Bratr se na právnické fakultě účastnil nějaké schůze, kde podepsal svou účast. Nevím, co se tam projednávalo, ale všichni podepsaní studenti byli následně vyhozeni z vysokých škol, mého bratra nevyjímaje. Pracoval pak na brigádě v Ostravě, až mu rodiče našli práci v Praze v podniku KOVO.“

Místo bratra dorazila domů Státní bezpečnost

Tehdy se Vladimír Strolený jednoho dne nevrátil domů. Místo něj dorazila policie a při domovní prohlídce sebrala všechny bratrovy doklady. Tak se dověděli, že Vladimíra zatkli za protistátní činnost. Co bratr konkrétně dělal, se Božena nikdy nedověděla, ovšem vzpomíná, že spolu s bratrem zatkli i jeho přátele, například Dagmar Zuklínovou a Bohouše Zemana.

Mučili ho pětikilovým závažím

„Nejdříve dostal trest smrti, poté mu trest snížili na 25 let,“ říká Božena Jenšovská, která dostala možnost s bratrem u soudu v Plzni na chvíli promluvit. „Ptala jsem se ho, jak to všechno snáší. Řekl mi, že mu při výsleších vázali pětikilové závaží na pohlaví. A že když po výslechu uviděl na chodbě Dášu Zuklínovou, byla tak zmlácená, že se rozbrečel.“

Kvůli bratrovi mě vyhodili ze školy

Bratr strávil dle vzpomínek Boženy Jenšovské nějaký čas v Ruzyni a pak dral rok na samotce na Borech peří, ji po prvním ročníku vyhodili ze školy. „Oficiálně jsem se nikdy nedověděla, proč jsem musela odejít ze studií, ale zřejmě kvůli bratrovi. Já jsem to ale hned zkusila na jiné škole. Přihlásila jsem se na Karlovu univerzitu na fyzikální fakultu a kupodivu to prošlo. Nikdo si mě nevšiml a já tam u profesora Heyrovského v pohodě dostudovala.“ Bála se však, že kvůli bratrovi zavřou i ji.

Vladimíra Stroleného převezli do věznice v Ilavě na Slovensku. „Byl mladý, naivní, bral to všechno hodně optimisticky. Myslel si, že se režim každou chvíli změní, že ho osvobodí, a všechno bude jako dřív. Ale byl to byl omyl. V roce 1951 za ním jeli rodiče na Vánoce na návštěvu, ale protože neměli písemné povolení, ani je k němu nepustili.“

Bratrův útěk z věznice Ilava

V roce 1952 se Vladimír Strolený spolu s dalšími vězni rozhodl, že utečou. „Jeho spoluvězeň byl nějaký vekslák, pracoval v zámečnické dílně a na celu propašoval pilníky. Podařilo se jim přepilovat mříž a utekli. Některé uprchlé vězně chytli, včetně onoho veksláka.“

Václav Strolený se v trestaneckém mundúru dostal skrz lesy až Trnavě, kde se odvážil požádat o pomoc. „Nějaká paní tam sekala trávu. Poprosil ji o tužku, papír, obálku a známky a napsal jedné paní, u které jsme bydleli, aby mu někdo do Trnavy přivezl civilní oblečení, jídlo, peníze a holení. Ta paní byla moc hodná a byla ochotná jet sama, ale já jsem nesouhlasila. Nechtěla jsem, aby se případně do maléru namočila ještě další rodina. A tak jsem do Trnavy jela já,“ vzpomíná Božena Jenšovská.

Bratrovi na útěku jsem na Slovensko dovezla věci k přežití

Bratr v dopise popsal, kde přesně se setkají. Šlo o odlehlé místo u jakéhosi pomníčku. „Když jsem tam dorazila, bratr se skutečně objevil. Předala jsem mu všechny věci, vyřídila vzkazy a pospíchala zpátky na rychlík do Prahy.“ Jakmile Božena nasedla do vlaku, rozplakala se. Zřejmě povolily nervy dosud napnuté jako špagáty. „Nešlo to zastavit a oddechla jsem si až v Praze, kde na mě čekal můj přítel, a já se zase cítila v bezpečí.“

Bratr se před StB schovával i v Praze

Vladimír Strolený, kterému byla v patách StB, cestoval po příbuzných, ale nikoho nechtěl ohrozit, takže se nikde dlouho neohřál. Chtěl se dokonce nechat zakopat do zemljanky, kde by se mohl na čas ukrýt, než se režim zhroutí. Věřil, že to bude trvat maximálně několik týdnů. Nakonec odjel do Prahy ke kamarádům.

Božena se se svým bratrem setkala v jedné rodině, která si ho vzala pod ochranná křídla. Doma být samozřejmě nemohl, tam po něm slídila StB.

Falešné doklady a další věci pro bratrovu záchranu nás zadlužily

Rodina pro něj potřebovala sehnat falešné doklady, pak někoho spolehlivého, kdo Vladimíra převede přes hranice. To všechno stálo velké peníze. „Zadlužili jsme se na hodně dlouho. Já jsem při škole vyráběla nitěné knoflíky, abych pomohla finančně,“ vzpomíná na těžké období pamětnice.

Nakonec našli lidi, kteří ho na falešný občanský průkaz zaměstnali v pohraničí. „Rodina, u které v pohraničí bydlel, byla spolehlivá, ale pořád jsme jim museli platit. Nikdo to nedělal zadarmo.“

Bratr se ozval až v roce 1958 z Mnichova

O Vladimírovi pak z bezpečnostních důvodů dlouho nic nevěděli. Až v roce 1958 od něj dorazil k matčině setře do Kostomlat první pohled z Mnichova.

„Později jsme se dověděli, že pracoval v pohraničním pásmu, takže se dokonale seznámil s prostředím a do Německa se pak dostal velmi snadno. Nějakou dobu si pobyl v azylovém táboře, pak mu nabídli studium vysoké školy, ale protože neuměl dobře německy, nechtěl ztrácet čas. Přijal místo ve Svobodné Evropě, kde zpracovával odposlechnuté zprávy z Československa. Jako redaktor tam působil až do důchodu.“

Nebyli jsme si jisti, na čí straně je

Na jednu stranu si rodina oddechla, že je Vladimír v pořádku, na stranu druhou se nervozity nezbavili. „Nemohli jsme si být jistí, že tam nebyl bratr nastrčený komunistickou stranou,“ říká Božena. „Už nikdy jsem neměla klid. Žila jsem 20 let ve strachu.“ Osobně se poprvé setkali kolem roku 1968.

„Bylo to setkání šťastné a zároveň chladné a strašně smutné. Prožité utrpení nám zůstalo v duši navždy a přetržený sourozenecký vztah už nikdy nebyl jako dřív,“ říká pamětnice. Vladimír Strolený zemřel v roce 2015 v Německu.