Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

profesor Jan Jeník (* 1929  †︎ 2022)

• narozen 6.ledna 1929

• v roce 1938 rodina odsunuta z pošumavských Sudet do Plzně

• spoluzakladatel skautského oddílu Severka

• vystudoval lesní inženýrství a geobotaniku

• člen ilegálního skautského uskupení Kruh

• přednášel na Karlově univerzitě

• 1964-67 učil na univerzitě v Ghaně

• po roce 1968 byl z politických důvodů propuštěn ze zaměstnání

• práce v Československé akademii věd

• po roce 1989 spolupracoval na zakládání přírodních rezervací

• zemřel 13. února 2022

U babičky na vesnici

Již od raného dětství žil Jan Jeník v blízkém a vřelém vztahu k přírodě. Narodil se 6. ledna 1929 do zemědělské rodiny v malé pošumavské vesničce Třebomyslice nedaleko Klatov. Ačkoli většinu dětství strávil v městečku Dobřany poblíž Plzně, během léta často pobýval u svých prarodičů na vsi, kde se naučil polním pracím, získal tělesnou zdatnost a hlavně lásku k lesům a horám. Po mnichovské dohodě v roce 1938, kdy byly od Československa odtrženy příhraniční Sudety, byla rodina nucena odejít do Plzně, neboť Dobřany již patřily do území zabraného Němci. Jan vzpomíná na atmosféru česko-německých vztahů v příhraničí na konci třicátých let: „Například v době, kdy měl projev Hitler, německá rodina, která měla rádio, ho postavila do okna, kolem se shromáždili ostatní němečtí sousedé a společně hajlovali.“ Zažil také samotný příjezd německých oddílů a pálení českých knih na náměstí v Dobřanech.

Vlčí kluci

V Plzni Jan nastoupil na gymnázium. Zároveň se poprvé setkal s Jaroslavem Kubešem, který se stal jeho nejlepším přítelem. Společně ještě s několika dalšími místními chlapci založili Sportovní klub Homolka. Provozovali jednoduchou lehkou atletiku, hráli fotbal, odbíjenou, věnovali se cyklistice a pořádali soutěže s podobnými kluby z okolí. Během války nabíral klub čím dál tím víc skautský směr. Chlapce inspirovala hlavně četba časopisu Mladý hlasatel, kam pravidelně přispíval zkušený skautský vůdce Jaroslav Foglar (skautským jménem Jestřáb). Jelikož byl během druhé světové války skauting zakázaný a jedinou povolenou mládežnickou organizací bylo Kuratorium pro výchovu mládeže v Čechách a na Moravě (samozřejmě pod kontrolou okupantů), články Jaroslava Foglara představovaly jeden z mála zdrojů junáckých myšlenek. Pod vlivem Mladého hlasatele a několika starších bývalých skautů přejmenovali chlapci v roce 1943 sportovní klub na klub Smečka vlků. Jejich program však byl již zřetelně skautský, a tak tato přibližně patnáctičlenná skupinka přitahovala pozornost Kuratoria mládeže, které se je snažilo převést pod svá křídla. Tomuto tlaku Smečka vlků odolala, ačkoli dnes Jan přiznává, že tím zřejmě docela riskovali s osudy svých rodičů, a oceňuje jejich důvěru a benevolenci: „Vždyť naše Smečka vlků byla vlastně takovou malou ilegální organizací.“

Konečně skauti

Na konci války Plzeň zažila nejprve bombardování, následně pak osvobození Američany. S prvními dny míru se obnovilo i skautské středisko Stopa, do kterého se pod názvem Severka přidala i skupinka bývalé Smečky vlků vedená Janem Jeníkem a Jaroslavem Kubešem (skautskými jmény Kamzík a Robin). Na vlně poválečného vlastenectví se pak Severka zapojovala do řady pomocných prací, pořádání slavností a jiných kulturních akcí. „Ten poválečný skauting byl hodně vlastenecký,“ vzpomíná pamětník. Severka byla velice aktivní, chlapci si sami vybudovali nad řekou Radbuzou parádní klubovnu i s loděnicí a pramicemi. Okamžitě po skončení války začali pořádat tábory, výlety i lyžařské pobyty, na něž si oddíl vydělával různými brigádami. V roce 1946 dostala Severka a její vedoucí Kamzík a Robin Junácký válečný kříž za vlast 1939-1945. „Za svůj život jsem pak dostal celou řadu pamětních medailí a vyznamenání, ale musím říct, že daleko nejvíce si vážím tohoto prvního,“ podotýká Jan.

Znovu ilegálně

Po maturitě v roce 1948 odešel Jan do Prahy za studiem. Obor si zvolil také pod vlivem skautingu - chtěl zůstat nablízku přírodě. Nastoupil tedy na obor lesního inženýrství na Fakultě zemědělského a lesního inženýrství na Českém vysokém učení technickém. Rok 1948 byl pro skauting ovšem rokem nešťastným, neboť komunisté jej po převzetí moci opět zakázali. Proto se skauti začali znovu organizovat ilegálně. Tak se s nimi setkal po svém příchodu do Prahy i Jan, a to v podobě uskupení zvaném Kruh, které bylo vedeno proslulým skautským vůdcem Pavlem Křivským. Jan již neměl příliš možností komunikovat s plzeňským oddílem, neboť se okamžitě začal naplno věnovat studiu a vědě. Zpovzdálí ovšem sledoval jeho osud; Severka fungovala ve formě různých klubů pod jinými názvy až do roku 1952. V roce 1948 přišla o klubovnu, která byla vypálena (pravděpodobně tajnou policií). Severka na pár let ožila po roce 1968, kdy byl skauting opět nakrátko povolen. Znovu se potom vrátila až po sametové revoluci.

Do aktivit pražských skautů v Kruhu se Jan z časových důvodů také příliš významně nezapojoval. Přesto byl několikrát vyslýchán tajnou policií, která činnost Kruhu bedlivě sledovala již od letní šumavské brigády v roce 1948 (které se Jan ještě neúčastnil), kde skauti pomáhali převádět přes hranice politické uprchlíky. Díky spíše slabšímu zapojení do Kruhu se pamětník nedostal do větších problémů, jiní takové štěstí neměli: členové Kruhu byli zatýkáni a někteří i odsouzeni a vězněni.

Polské zahrádky

Jan začal brzy učit na vysoké škole a věnovat se výzkumu v oboru geobotaniky. Po studiu lesnictví přešel na Přírodovědeckou fakultu Univerzity Karlovy, kde pod vedením profesora Kliky napsal svou dizertační práci na téma kořenových systémů dubů. Vzhledem k nenadálé smrti svého profesora se Jan musel v roce 1958 ujmout vedení geobotanického oddělení, pročež se také snažil co nejdříve habilitovat. Během tvorby své habilitační práce se zaměřil na horské prostředí, zejména na Krkonoše, kde zkoumal fenomén takzvaných „zahrádek“. Tento jev pak popsal pomocí teorie anemo-orografických systémů, kterou sám vyvinul. Pamětník vzpomíná, jak byl kvůli výzkumu nucen ilegálně překonávat krkonošskou polskou hranici: „Vždycky bylo třeba se chránit, aby člověk nebyl chycen polskou pohraniční stráží, poněvadž v té době se takzvaně chodilo budovat Varšavu – kdo byl chycen při ilegálním překročení hranice, byl poslán na několik týdnů na nucené práce do Varšavy, kde se pracovalo na opravách domů zničených během bombardování v druhé světové válce.“

Táboření v pralese

V roli univerzitního učitele se snažil předávat svým studentům i něco ze skautských myšlenek. Zároveň se jako vědec neustále snažil vycestovat, což nebylo vůbec snadné, zvláště proto, že nikdy nevstoupil do komunistické strany. Nakonec se mu podařilo vyjet v roce 1963 do Afghánistánu na univerzitu v Kábulu, kde jeden semestr učil. V roce 1964 pak vyhrál konkurz na místo učitele na univerzitě v Accře, hlavním městě západoafrického státu Ghana. Tam strávil s manželkou a dcerou celkem tři roky. Během této doby poznával tropickou krajinu: „Opět jsem měl možnost prověřit své tábornické schopnosti: tábořil jsem za řvaní leopardů v tropickém lese na hranicích Ghany a Pobřeží slonoviny.“ Mimoto zde dostal i několik nabídek k přechodu na univerzity do Kanady a Austrálie, které však odmítal, neboť svým domácím kolegům slíbil, že se vrátí, aby se i oni mohli případně podívat do zahraničí. V roce 1967 se tedy vrátil, s malou zastávkou na jeden trimestr na univerzitě v Dar es Salaam v Tanzanii na východním pobřeží Afriky. V Československu pak intenzivně přednášel a psal do odborných i popularizačních časopisů o tropické přírodě, o které tu bylo malé povědomí i mezi odbornými botaniky.

Nevyhovující, žádaný

Po potlačení pražského jara spojeneckými vojsky v roce 1968 Jan neprošel politickými prověrkami, které na škole probíhaly. Byl vypuzen ze svého učitelského místa s přísným zákazem vyučování mládeže, již podle prověřujících mohl nebezpečně ovlivňovat svými názory. Měl jít dělat manuální práci. Jeho oborové znalosti však byly natolik ceněné, že i přes nevyhovující politický profil dostal místo v Botanickém ústavu Československé akademie věd. „Oni jaksi věděli, že jsem celkem normální člověk a že jim tam neudělám nějakou vzpouru.“ Pracoval nejprve v Průhonicích, posléze na oddělení v Třeboni. Tady měl už zase vlastní studenty, znovu mohl dokonce i cestovat. „Ředitel mi vždycky na okrese Praha-západ vyběhal, že mě pustili - třeba do Indie. Tam s nimi měla Akademie smlouvu a potřebovali někoho, kdo rozumí tropické přírodě, tak jsem jim byl dobrej já, ač nestraník.“ Po roce 1989 si ho studenti sami vyžádali jako učitele, pročež byl znovu přijat jako profesor na Univerzitu Karlovu, kde vedl katedru botaniky. Po odchodu do důchodu ještě několik let pracoval v Akademii věd, kde se podílel na hodnocení akademických ústavů. Během devadesátých let se rovněž významně uplatnil při zakládání přírodních rezervací, zasedal v českých i mezinárodních vědeckých radách, spolupracoval také na programu Man and Biosphere (Člověk a biosféra) organizace UNESCO, v rámci kterého vznikaly biosférické rezervace po celém světě. Díky svým aktivitám pak získal celou řadu vyznamenání, mezi nimi i Cenu Sultana Qaboose, ocenění UNESCO za ochranu životního prostředí.

Dnešním mladým lidem by Jan rád vzkázal, že ať jsou výplody techniky jakkoli fascinující a užitečné, je vždycky lepší k nim přistupovat s jistou rezervou, k čemuž nám může významně pomoci uvědomění si základních vztahů člověka a přírody. K tomu je podle něj právě skauting jako stvořený.