Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Břetislav Jeník (* 1929)

• narozen 24. května 1929 v Bratislavě

• dne 17. června 1949 byl zatčen za tisk letáků a Státním soudem v Brně odsouzen za špionáž a velezradu na 16 let, po odvolání prokurátora mu byl v březnu 1950 Státním soudem v Praze trest změněn na 20 let odnětí svobody

• za pokus o útěk z věznice v Ilavě na Slovensku v červnu 1951 mu bylo k trestu připočteno dalších 13 let

• celkem prošel pěti vězeňskými ústavy (Brno-Cejl, Plzeň-Bory, Ilava, Leopoldov, Valdice) a pracovním táborem Bytíz

• dne 30. 12. 1959 byl podmínečně propuštěn

• v roce 1963 se oženil, v roce 1965 se mu narodil první syn

• v září 1968 emigroval, z uprchlického tábora ve Vídni odcestoval spolu s manželkou a synem na Nový Zéland

• v roce 1972 se odstěhoval do Austrálie, kde poblíž Sydney žije se svou druhou manželkou dodnes

• v letech 1976–1982 vystudoval na Macquarie University Sydney historii a politické vědy

• je podruhé ženatý, má jednoho syna z prvního a jednoho syna z druhého manželství

Břetislav Jeník se narodil v Bratislavě v rodině knihkupce a nakladatele Břetislava Jeníka jako jeho jediný syn. Po třech letech se rodina přestěhovala do Brna a po smrti matky v roce 1938 strávil pan Jeník zbytek dětství v u rodičů otce v Kunštátě na Vysočině, kde se podle svých slov cítí jako doma. Rodina se znala s Františkem Halasem, který také pocházel z Kunštátu, otec Břetislava Jeníka s ním chodil do školy a sám Břetislav Jeník ho mnohokrát navštěvoval.

V Kunštátě vychodil Břetislav Jeník tři třídy měšťanky, a když se otec podruhé oženil, vrátil se k němu do Brna do učení a stal se knihkupcem a nakladatelem. U otce pak pracoval až do znárodnění knihkupectví v roce 1949, kdy otec podnik opustil, Břetislav Jeník však mohl ve znárodněném podniku pracovat dál.

Na konec války vzpomíná jako na dobu plnou paradoxů. Rodina se schovala na chatě u Brněnské přehrady, jelikož se domnívali, že zde vše přečkají v klidu. Fronta se však zastavila právě u přehrady. „My jsme byli v zemi nikoho – před námi za řekou byli Rusové a za námi v lese byli Němci.“ Před frontou se jim nakonec podařilo utéci na Vysočinu, „do malé vesničky, kde silnice už končila, tam už se nedalo jet nikam dál, tam bylo takový údolí a tam nás jeden sedlák nechal na těch několik dní a tam jsme přežili“.

Zatčení

Jak sám Břetislav Jeník poznamenává, po válce se příliš o politiku nestaral, bylo mu pouhých 16 let. „Mě zajímaly spíše děvčata než politika, víte…“ Pokud by si však měl vybrat, pak byl příznivcem národních socialistů a smýšlením spíše levicového zaměření. Z tohoto levicového smýšlení ho podle jeho vlastních slov „vyléčilo“ až studium humanitních věd na univerzitě Macquarie v Sydney a střet se socializujícími reformami australských vlád 70. let: „Já jsem se de facto nejvíce zpolitizoval tam, protože tam nám povídali ty stejné lži, které jsme slyšeli od komunistů tady u nás. No to už byla hrůza.“ Břetislav Jeník byl také sportovně nadaný, byl juniorským přeborníkem brněnského kraje v běhu na lyžích v roce 1948: „Mě považovali za olympijskej materiál, víte?“

Po únoru 1948 však tiskl spolu se studenty střední průmyslové školy v Brně letáky s protirežimní tematikou. Sám navíc ještě po nocích strhával rudé prapory, které se vyvěšovaly při různých oslavách. Jednou se mu podařilo strhnout prapor z Leninovy ulice, kde se stavělo nové policejní ředitelství. Látku pak dával člověku, který z ní podomácku vyráběl trenýrky. „Říkal jsem si, ať je z toho alespoň nějaký užitek.“

Právě za roznášení letáků ho však 17. června 1949 zatkla Státní bezpečnost. První půlrok strávil čekáním na soud ve věznici Brno-Cejl. Poté byl odsouzen za velezradu, spolčení a špionáž podle zákona na ochranu republiky. „My jsme žádnou špionáž nedělali. Ale oni řekli, že kdybychom tu možnost měli, určitě bychom špionáž prováděli, a proto jsou ta obvinění platná.“ Jelikož byl jako jeden z mála ze skupiny odsouzených zletilý, byl nejprve odsouzen na 16 let, ale prokurátor se proti tomuto rozsudku odvolal, a proto mu byl u Státního soudu v Praze zvýšen trest na 20 let.

Vězení

Po odsouzení byl umístěn do plzeňské věznice Bory, a to podle svých slov „právě v té nejhorší době, kdy tam řádil pplk. Kraml“. O jeho působení píše pan Jeník také ve svých pamětech. Pak byl přemístěn do Ilavy, odkud se pokusil spolu s dalšími vězni utéci. Poměry na Ilavě hodnotí jako nejmírnější ze všech vězení, která měl možnost poznat. Zpočátku vězni neměli ani jednotné oblečení, čehož dva z nich využili (jedním z nich byl trenér běžkařů Cyril Musil) a při práci v automobilové dílně utekli. „V Ilavě se k nám chovali jako bachaři k vězňům za republiky. Neměli tu válečnou zkušenost, kdy nacismus u nás přitužil podmínky ve vězení.“

Útěk

Při práci v kovodílně se Břetislavu Jeníkovi a jeho spoluvězni Jánu Ševčíkovi podařilo vzít a do vězení přinést plátek od pilky na železo. Na cele pak vznikla skupinka, která se společně pokusila o útěk. Bylo jich nakonec podle slov Břetislava Jeníka asi deset. Břetislav Jeník živě vypráví, jak se jim podařilo přeřezat mříže, aniž by si toho ostatní spoluvězni nebo vězeňští dozorci všimli. Při útěku se však pan Jeník kvůli rozvázané tkaničce předchozího spoluvězně zdržel a ostatní ze skupiny ze strachu z poplachu nečekali a utekli sami. Břetislav Jeník tedy bez znalosti terénu a bez potravin utíkal v noci a přes den spal. Podařilo se mu dostat se přes Vlárský průsmyk na Moravu, kde mu v horách pomohla jedna selka, dala mu najíst a přibalila také jídlo na cestu. S tím vydržel až do svého opětovného zatčení, kdy ho při hledání cesty chytla hlídka na křižovatce u Valašské Polanky a byl opět převezen na Ilavu. Celkem byl na útěku asi sedm dní. Nejprve byl za útěk odsouzen na rok a půl, poté mu byl trest zvýšen u krajského soudu na čtyři roky a u státního soudu byl nakonec odsouzen za velezradu na 13 let. „Říkali, že kdybych se dostal za hranice, tak bych určitě zradil a pracoval pro nepřítele.“

Další vězení

Rok po útěku byl převezen do Leopoldova, který měl být v té době vězením pro „prominentní“ vězně režimu. „To bylo to nejhorší místo tehdy v Československu. Tam to doopravdy vypadalo zle, to bylo jediné místo, kde byl skutečný hlad.“ Vězni z Ilavy měli pracovat na stavbě, obnově a opevnění vězení. Zde se Břetislav Jeník také naučil zedničině. Jak podotýká, jako pomocníka měl generála Karla Janouška, dodává: „Cihly mně přivážel v káře biskup a opat Otčenášek.“

V dalším vězení Bytíz pracoval jako tesař, poté v zámečnické dílně opravoval pneumatické vrtačky, dále díky své dobré fyzické kondici pracoval v uranovém dole jako posunovač vagonů, při nebezpečné práci však přišel o dva prsty na pravé ruce. I přes tento handicap později po propuštění z vězení vychodil průmyslovou školu a živil se jako projektant stavebních prací. Život na Bytízu byl podobný životu na Ilavě, ve vězení byla možnost hrát hokej a volejbal, vězni také sestavili pěvecký soubor.

Poslední čtyři roky kriminálu strávil Břetislav Jeník ve valdickém vězení, kde se naučil brousit a leštit sklo. Sám přiznává, že se v rámci výkonu trestu naučil mnohým řemeslům. Také podotýká, že v mnohých vězeňských knihovnách bylo možné sehnat i knihy, které již byly mimo věznici zakázány. „Takhle funguje byrokracie, někdo zapomněl, že jsou knihovny také ve věznicích.“

Po propuštění

Břetislav Jeník byl na podmínku propuštěn 30. prosince 1959. Žil poté krátce u svého otce v Brně a následně také u sestřenice. Jelikož měl zkušenost z uranových dolů, začal pracovat v geologickém průzkumu. Díky zednické praxi v Leopoldově však získal práci jako zedník u Stavebního podniku města Brna. V roce 1963 se poprvé oženil a po dvou letech se mu narodil první syn. Dokončil jako večerní student střední školu a hlásil se i na univerzitu, avšak kvůli kádrovému profilu ho odmítli. Přesto se však nakonec dostal na stavební průmyslovku, a to jak sám přiznává, podvodem, tedy zfalšováním data narození. Studia ukončil v roce 1967 a rok pracoval u Zemědělských staveb jako mistr.

Emigrace

Po příchodu vojsk podle svých slov na nic nečekal, protože předpokládal, že jako bývalého vězně (navíc stále podmínečně propuštěného) by ho mohli opět zavřít. „Když ne hned, tak o chvilku později, to se stávalo.“ Prodal oba družstevní byty, za utržené peníze koupil auto Škoda 1000 MB a s manželkou a tříletým synem, „který musel sedět na klíně, protože pro něj již vzadu nebylo místo“, odjeli na výjezdní doložku přes Vídeň do Jugoslávie. Ve Vídni však již zůstali a následně pak využili možnosti, kterou jim nabídl Nový Zéland, když v té době vyhlásil kapacitu 100 míst pro uprchlíky z Československa, a odletěli do Aucklandu.

Nový Zéland a Austrálie

Na Nový Zéland vzpomíná Břetislav Jeník jako na zemi, která mu dala útočiště. Ovšem zůstává vůči ní kritický, a to zejména vůči socialistickým vládám, které se již od druhé světové války snažily vybudovat tzv. welfare state, jehož průvodními jevy byla vyšší míra zdanění a rozsáhlý systém sociálního zabezpečení. Přiznává, že v této zemi nechtěl zůstat: „Tam nic nefungovalo, bylo to vše celkem sešlé, odtud každý utíkal. Novozélanďané utíkali do Austrálie nebo do Ameriky, pokud mohli, i dělníci, i řemeslníci.“ Ze situace pak viní nevýkonný socialistický systém, příliš mnoho sociálního zabezpečení, vysoké daně, které škrtily podnikání, regulaci a byrokracii. Nejprve zde tři čtvrtě roku pracoval na stavbách jako zedník, poté sehnal práci v inženýrské firmě, která dělala výkresy železobetonových a ocelových konstrukcí.

V roce 1970 se však rozhodl pro Austrálii. „Přiletěl jsem na letiště do Austrálie ráno a v poledne už jsem měl práci, jako projektant.“ Takto uvádí Břetislav Jeník své vyprávění o Austrálii a o svém životě zde. Prakticky okamžitě se mu podařilo získat práci za dvojnásobek platu oproti Novému Zélandu, což byl australský nadprůměr. Pracoval v tehdy velmi výdělečném důlním průmyslu, kde projektoval konstrukce a technické vybavení pro důlní práci. Lituje však toho, že se mu nepodařilo využít hospodářské konjunktury, jež byla velice příznivá pro soukromé podnikání. Vlastní stavební firmu založil až v 80. letech, kdy byla v době hospodářské deprese nouze o velké zakázky, zato bylo třeba opravářů a drobných řemeslníků. Jeho stavební firma nakonec čítala na deset zaměstnanců. Do důchodu odešel až v 72 letech v roce 2001. Až poté měl trochu více času na cestování a na možný návrat do vlasti nebo alespoň na její návštěvu. Přes náročné zaměstnání si však již v roce 1988 spolu s druhou manželkou dopřál čtyřtýdenní cestu po západní Evropě.

Do Československa se Břetislav Jeník vrátil na návštěvu v roce 1990. Do restitučního řízení ohledně znárodněného knihkupectví po otci se nepřihlásil.