Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Věra Jenčková (* 1940)

• narozena 16. listopadu 1940 v Kvasilově na Volyni (dnešní území Ukrajiny)

• volyňská Češka

• otec Vladimír Vlach bojoval v řadách 1. československého armádního sboru

• otec zemřel v roce 1946 v nemocnici v Šumperku na zranění z války

• v roce 1947 rodina reemigrovala do Československa a usadili se v Šumperku

• v roce 1958 se provdala za Miroslava Jenčka

• v roce 1965 se manželům narodil syn Pavel, jemuž byl diagnostikován Downův syndrom

• v době natáčení v roce 2023 žila Věra Jenčková stále v Šumperku a s velkým přispěním své dcery Věry a její rodiny se stále starala o svého syna Pavla

Jedna z nejpodstatnějších idejí komunismu byla rovnost mezi lidmi. To se však netýkalo zdaleka každého. Například pro lidi s mentálním postižením nebylo v této společnosti místo, protože nepřispívali k budování socialismu. Tyto děti označovali úředníci často jako nevzdělatelné, posílali je do ústavů a odstraňovali z očí veřejnosti. „Přístup byl, že sem nepatříme, že jsme všem na obtíž,“ vzpomíná Věra Jenčková. Díky její a manželově nezlomné vůli se jejich syn Pavel s Downovým syndromem naučil číst a psát a neskončil jako mnohé jiné děti v ústavu, ale v milující péči rodičů.

V pěti letech přišla o tátu

Věra Jenčková se narodila 16. listopadu 1940 v Kvasilově na Volyni (dnešní území Ukrajiny) jako mladší ze dvou dětí rodičům Vladimírovi a Olze Vlachovým. V té době toto území okupoval Sovětský svaz a od června roku 1941 pro změnu nacistické Německo. Zatímco matka pocházela z ukrajinské obce Karajevichi, otec byl rodákem přímo z Kvasilova. Jak píše v knize Kronika českého Kvasilova Mikuláš Šereťuk, otcův děda byl jedním z členů spolku, který v roce 1869 zakoupil od knížat Radzivillů dvůr v Kvasilově, na jehož pozemcích vznikla tato česká obec. Z Čech pak přijížděly další rodiny a na přelomu devatenáctého a dvacátého století v obci žilo přes 700 Čechů a stala se jednou z největších českých obcí na Volyni.

Vzhledem k tehdejšímu věku ale Věra Jenčková nemá příliš mnoho vzpomínek na Kvasilov ani na období druhé světové války, která velmi krutě zasáhla do života volyňských Čechů. V paměti jí ovšem zůstalo ukrývání rodiny pod stolem v kuchyni během bombardování, která byla vzhledem k blízkosti města Rovna častá. Vzpomíná také na příchod Rudé armády, kdy na přelomu ledna a února roku 1944 proběhly tuhé boje o obec. „Před barákem nám vybuchl a hořel tank,“ dodává.

Mnozí z obyvatel Kvasilova následně vstoupili do československé vojenské jednotky bojující společně s Rudou armádou. Mezi nimi i otec pamětnice Vladimír Vlach, kterého zařadili k dělostřelectvu. Během bojů ale utrpěl těžké zranění a po několika měsících léčby zemřel v roce 1946 v nemocnici v Šumperku. „Já jsem tatínka moc nezažila. Maminka pak dostala medaili in memoriam a my jsme přijeli sem a tatínek už nebyl.“

Začátky v Československu

Právě v době úmrtí otce se obyvatelé Kvasilova chystali na odjezd do Československa. Na základě mezistátní dohody mezi Československem a Sovětským svazem podepsané v Moskvě 10. července 1946 se totiž organizovala reemigrace volyňských Čechů. V květnu 1947 rodina dorazila do Nového Malína, kde se již usadila matčina sestra Věra Kechrtová se svým manželem Jiřím. Oba prošli boji v jednotkách dělostřelectva 1. československého armádního sboru a Jiří Kechrt na Volyni přišel o několik členů rodiny, které 13. července 1943 zavraždili nacisté v Českém Malíně, kdy celou obec vypálili. Právě na počest 374 zavražděných Čechů tehdy původně německá obec Frankštát změnila název na Nový Malín.

Ačkoli sestra Olze Vlachové v Novém Malíně vyhlédla hospodářství, rozhodla se s dcerami odejít do vedlejšího Šumperka. Po odchodu otce do armády se totiž musela v Kvasilově starat o hospodářství a jednoho dne ji ošklivě poranili splašení koně, z čehož pak měla do konce života následky. Nechtěla se proto znovu starat o nové polnosti.

Věra v Šumperku nastoupila do základní školy. Po jejím absolvování vystudovala dvouletou ekonomickou školu v Šumperku. V šestnácti letech se ale stala sirotkem. V roce 1956 jí na selhání srdce zemřela maminka.

Někdy v té době Věra nastoupila do zaměstnání v kanceláři telekomunikací v Šumperku. Právě v práci se seznámila s Miroslavem Jenčkem, jehož si v roce 1958, několik měsíců před dovršením plnoletosti, vzala za muže. Tentýž rok se jim narodila dcera Věra. Manžel pocházel z rodiny soukromých hospodářů z Rapotína, kteří se během kolektivizace museli vzdát svých polností a vstoupit do jednotného zemědělského družstva (JZD). „Když jim odváděli krávy, tak všichni brečeli. Byla jsem u toho,“ vzpomíná Věra Jenčková.

Návrat na Volyň v červnu 1968

V červnu 1968 Věra Jenčková spolu s manželem, tetou Věrou Kechrtovou a její dcerou jeli navštívit Volyň. Nejprve je ale při vjezdu do Sovětského svazu čekala prohlídka na hranicích. Celníci prošli všechny jejich osobní věci a v autě prohledali každou škvíru. „Některé věci jsme měli zabalené v novinách a mě vůbec nenapadlo, že se nesmí přenášet žádné tiskoviny. Všechno nám vybalili,“ vzpomíná na důkladnou prohlídku Věra Jenčková, které pak celníci předložili mapu s vymezenou cestou, z níž nesměli vybočit. „Byla tam jedna červená čára. Nebyla tam žádná obec, jen Lvov a Rovno, ale nic jiného. Tak jsme jeli jen po té červené čáře. Všechny mosty se tam hlídali po jedné i po druhé straně. Stáli tam v horku, v těch kopřivových kabátech až po kotníky, s flintou přes rameno. Nebyl to pěkný pohled,“ dodává pamětnice.

V Kvasilově navštívili otcovu sestru, která v roce 1947 nereemigrovala, protože byla provdána za Ukrajince. Vzpomíná, že Kvasilov se za dvacet let změnil k nepoznání. Neudržované domy, všudypřítomný nepořádek, zničený kostel sloužící jako skladovací prostor a v jejím rodném domě se tísnily tři rodiny... I přes den se na ulicích potulovali opilí muži, jejichž pracovní morálka byla mizerná. Poměry v Sovětském svazu Věru Jenčkovou šokovaly a na Volyň se pak už nikdy nevrátila.

V době cesty na Volyň v Československu probíhalo tzv. pražské jaro vyznačující se společenským i politickým uvolněním, ale také ekonomickými reformami. Jenže Československo spadalo do sféry vlivu Sovětského svazu, jehož politické vedení toto dění značně znervózňovalo a v červnu roku 1968 začalo podnikat kroky, které měly zastavit reformní vývoj. V hlavním sovětském deníku Pravda se rozjela štvavá kampaň. „Na posezení s námi přišel náčelník milice, který nám dal první do ruk noviny. Já jsem ukrajinsky neuměla a nevěděla, co tam ta slova znamenají. Tak jsem to dala tetě a ta říkala: ‚Holka, u vás je to hrozné. U vás věšej lidi na lucerny. U vás bude vojna, velká vojna.‘ Tak já jsem se v první řadě rozbrečela, protože tady jsme měli dvě děti,“ vzpomíná Věra Jenčková. Z obav o dění v Československu svůj pobyt zkrátili a počátkem července se vrátili domů. O necelé dva měsíce později do země vpadla vojska Varšavské smlouvy v čele se Sovětským svazem. Obrodný proces v zemi byl definitivně zastaven a následujících dvacet let Československo spadlo do temného období normalizace.

Náš stát nám nikdy nepomohl

V roce 1965 se Věře a Miroslavu Jenčkovým narodil syn Pavel, jemuž byl diagnostikován Downův syndrom. „První, co bylo, když se Pavlík narodil, tak si manžela na porodnici zavolala doktorka a říká, že by bylo lepší, abychom se ho hned zřekli a dali ho pryč, protože to nebude k žití. A manžel řekl: ‚Ne, kdybych ho měl nosit až do své smrti, tak ho budu nosit, ale nepůjde od nás.‘ My jsme říkali, že budeme dělat všechno proto, abychom s ním mohli dobře žít,“ vzpomíná Věra Jenčková na v té době obvyklý přístup doktorky.

Manželé Jenčkovi se synovi snažili zajistit důstojný život, ale naráželi na nepochopení úřadů a lidí. „My jsme ani nemohli nikam jít. Když jsme šli s Pavlíkem do kina, tak oni řekli: ‚Co ten tady dělá.‘ Prostě celá ta společnost na to nebyla připravená,“ dodává Věra Jenčková, která neustále narážela na nějaký problém. Až po značném úsilí se jí podařilo syna přihlásit do zvláštní školy v Šumperku. „Málem mi to potvrzení hodili mezi oči, že tam stejně nevydrží ani půl roku, protože ho tam nebudou chtít učitelé. Ale učitelé si ho zamilovali, protože on je doteď strašnej dobrák, poslechne a za všechno se omluví.“

Pavel tak absolvoval první dva ročníky a postoupil do třetí třídy. Jeho další výuku ale z důvodů, o nichž Věra Jenčková nechce mluvit, museli ukončit. „Naučil se číst a psát a teď má tablet, notebook i rádio,“ dodává.

Věra Jenčková většinu svého času věnovala synovi, a tak od roku 1971 pracovala z domu, šila pracovní rukavice. V únoru 1989 vážně onemocněla a po operaci kvůli pohybovým potížím odešla do invalidního důchodu. Sametovou revoluci proto sledovala ze svého lůžka prostřednictvím médií. Jak sama říká, pádem totalitního režimu se postupně k lepšímu měnil i přístup úřadů a společnosti k mentálním postižením. V březnu 2018 zemřel Věře Jenčkové manžel. V době natáčení v roce 2023 žila stále v Šumperku a s velkým přispěním dcery Věry a její rodiny se stále starala o svého syna Pavla.

 

SITTOVÁ, D.: Život s Downovým syndromem dříve a nyní. Univerzita Karlova, Husitská teologická fakulta, bakalářská práce. Praha 2017. Dostupné z URL: https://dspace.cuni.cz/bitstream/handle/20.500.11956/86941/BPTX_2016_1_11280_0_482369_0_186951.pdf?sequence=1&isAllowed=y.

MUŽÁKOVÁ, D.: Koexistence solidarity a nesvobody, Každodennost člověka s mentálním postižením v totalitárním Československu. Univerzita Karlova, Pedagogická fakulta, habilitační práce. Praha 2018. Dostupné z URL: https://dspace.cuni.cz/bitstream/handle/20.500.11956/106797/Text%20pr%C3%A1ce?sequence=1&isAllowed=y.

ŠEREŤUK, M.: Kronika českého Kvasilova. Sdružení Čechů z Volyně a jejich přátel, 2003. Dostupné z URL: https://www.scvp.eu/downloads/Mikulas_Seretuk_-_Kronika_ceskeho_Kvasilova.pdf.

BENDA, J.: Opomenutí hrdinové. Rapotín 2009.

CÍLEK, R., RICHTER, K., VEVERKA, P.: Hlasy z hořících domů. Nakladatelství XYZ, Praha 2011.

HOFMAN, J., ŠIRC, V., VACULÍK, J.: Volyňští Češi v prvním a druhém odboji. Praha 1999.