Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Zdeněk Jelínek (* 1957)

• narodil se 19. října 1957 v České Lípě

• od roku 1968 do roku 1971 byl členem Junáka

• tři roky se snažil získat modrou knížku (pokusil se o sebevraždu, byl v psychiatrické léčebně)

• od konce 70. let organizoval nelegální kulturní akce na Českolipsku

• vydával samizdatový časopis Šuplík

• v roce 1980 podepsal Chartu 77

• od roku 1981 do roku 1988 organizoval neoficiální výstavy obrazů v Pekle

• od roku 1988 byl signatářem Hnutí za občanskou svobodu (HOS)

• organizoval setkání HOS na Českolipsku

• spoluzakládal Občanské fórum na Českolipsku a Občanskou demokratickou stranu

• dnes vlastní hospodu v Holanech a od roku 2015 zde pořádá výstavy neoficiálního umění

Nostalgická vzpomínka

Holany, vesnice uprostřed ničeho, s rybníkem, kostelem a velkým náměstím. Před svojí vlastní hospodou popíjí pivo Zdeněk Jelínek. Vypráví o Nostalgické vzpomínce – kulturní akci, která se díky jeho nadšení a organizačním schopnostem uskuteční za pár dnů již potřetí. Holanské náměstí bude plné obrazů, hudebních skupin, piva a šedovlasých mániček.

„Probíhá to stejně jako kdysi. Bez plakátů. A je to jen na zvačky. Lidi za toho, koho si pozvou, ručí,“ říká Zdeněk. Ukazuje fotografie ilegálních výstav ze 70. a 80. let. Lidé na nich živě diskutují, kouří nebo posedávají v trávě pod pískovcovými převisy. „Totalita byla špatná, ale byly i hezké momenty. Lidé se sešli, družili se, setkávali se. Jak říkal Čuňas, to byly ‚ostrovy svobody‘ – úniky z totality do svobody. Ne pomocí drog, ale přes kulturní akce. To mě vždycky přitahovalo a přitahuje mě to dodneška.“

Konec srubového městečka

Bylo nebylo. Když byl Zdeněk malý, věřil tomu, čemu nerozuměl: že si všichni budou rovni, že každý bude mít, co potřebuje, a že když prohrají hokej s Rusy, nevadí to, protože vyhráli naši bratři. Pak přišel rok 1968 a všechno bylo jinak. Učitelka říkala, že Rusové naši bratři rozhodně nejsou. A obnovil se Junák.

Do skautského oddílu v České Lípě nastoupil Zdeněk hned v roce 1968. Jezdili na tábory ke Koňskému rybníku a u Hejnic si stavěli srubové městečko. „Strašně mě to bavilo. Líbila se mi svoboda, vztah k přírodě a budování. Ale ne takové to pionýrské, kariérní budování – ale na základě vztahů.“ Když byl Junák roku 1971 zrušen, oddíl se rozpadl a jejich sruby si vzal Svaz socialistické mládeže (SSM) se slovy, že jim ty chaty patří. Zdeněk to vnímal jako zradu.

Učitelka opět začala prohlašovat, že Rusové jsou naši bratři, a Zdeněk si namísto srubového městečka budoval odpor k jakémukoliv organizování. „Ten, kdo vstoupil do komunistické strany po okupaci, už to neudělal kvůli tomu, že tomu věřil. Všichni tam chodili jenom z prospěchu.“ Nevstoupil do SSM a později ani do Revolučního odborového hnutí (ROH), vyhýbal se vojně, střídal zaměstnání, pořádal ilegální výstavy, koncerty, tiskl samizdaty… Zpočátku nechtěl bojovat proti komunismu, prostě jen hájil svoji svobodu.

Střed pozornosti

Osobní revoltou byly dlouhé vlasy a tím se Zdeněk postupně přidával i k revoltě další. Peníze, které jemu a třem dalším zarostlým kamarádům dal mistr (v učení na zámečníka kolových vozidel), aby si zašli ke kadeřníkovi, propili. Drobné problémy se kupily. Začal se stávat středem pozornosti – nadřízených, policie, sousedů.

Tou dobou běžel v televizi díl Třiceti případu majora Zemana inspirovaný kapelou Plastic People. Zdeněk vešel do hospody a chlap zvolal: „Podívejte se na ně, to jsou oni!“ Chtěl se napít piva, ale chlap mu do něj vrazil. Tak se Zdeněk naštval a chrstl mu pivo do tváře. Dostal přes hubu. Měl být z jedné škatulky jako všichni ostatní, a tak se i chovat.

Plastic People of the Universe, Umělá hmota, Bílé světlo, kapely s Mírou Wankem. Na koncertech se seznamoval s dalšími lidmi a s alternativní kulturou. Tam se začaly odvíjet nápady na organizování vlastních koncertů. První se odehrál na půdě. Kapela Kapitán Flint neměla takzvané přehrávky, což znamenalo, že nemohla oficiálně hrát. Zdeněk se rozhodl, že zorganizuje koncert, na který žádné přehrávky nebudou potřeba. Půdní koncert byl úspěšný, přišlo na něj asi třicet diváků. Sehnat vhodný prostor ale začalo být čím dál složitější a Zdeněk se brzy dostal do křížku s oficiálními požadavky SSM.

Rodina si myslela, že jsem magor

Na vojnu nechtěl, ale modrou knížku nedostal jen tak. Podřezával se, bral drogy, týdny nespal. Řekl kamarádům: „Já půjdu támhle a podřežu si žíly.“ Oni zavolali sanitku a Zdeněk křičel: „Já chci umřít!“ Do moči přidával krev. U odvodů byl třikrát, až pak dostal modrou knížku.

Rodiče ho navštěvovali v psychiatrické léčebně a nechápali, co se děje, proč se najednou chová tak divně. Zdeněk jim nic neřekl, bál se, aby to neprasklo. Jeho kamaráda prokoukli a zavřeli do vězení.

„V Berkovicích mě šoupli na čtrnáctku, mezi blázny. To bylo potom, co jsem spáchal tu sebevraždu. Oni povídaj: ‚Půjdete na volný pavilon, neutečete nám?‘ Já říkám: ‚To víte, že ne. Proč bych utíkal?‘ Tak mě přeřadili na volný pavilon a v deníku mají napsáno: ‚17.00 – Jelínek na útěku.‘“ Chytili ho až za čtrnáct dnů v děčínské hospodě.

Výstavy v Pekle

Z vagonky, kde pracoval, ho vyhodili. Nechtěl totiž vstoupit do ROH, ačkoliv se mu vedoucí půl hodiny věnoval a přemlouval ho, jaké by to mělo výhody. „Už jenom kvůli těm výhodám tam nechci,“ odvětil Zdeněk a vedoucí na něj vykřikl: „My stejně víme, co jste zač!“ Za trest byl hned druhý den přeřazen z automatického soustruhu k ručnímu. Zdeněk akorát utáhl soustruh a celý den na něj koukal. Dělal to tak týden. A pak nemohl nikde sehnat jinou práci. Podařilo se mu najít místo až přes kamaráda, který pracoval na pražské geodézii. Zdeněk tam strávil dva roky ve společnosti dalších „společensky nepotřebných“. Šéfa mu dělal evangelický kněz.

Za měsíc měli změřit určitý počet kilometrů, ale nikdo nekontroloval, kdy je změří, takže si nadělali kilometry o víkendech a Zdeněk mohl být doma a věnovat se (kromě hospod) organizování kulturních akcí. Vydával svůj samizdat Šuplík – byl pro básníky, kteří psali do šuplíku. Františku „Čuňasi“ Stárkovi pomáhal tisknout na jeho cyklostylu a distribuovat tiskoviny.

Od roku 1981 pořádal Zdeněk osm let v řadě výstavy v chráněné přírodní rezervaci Peklo. Sám malíře oslovoval, vyzvedával od nich obrazy a pak je společně instalovali ve skalním divadle pod pískovcovými převisy. Při jedné výstavě se stalo, že se Zdeněk ještě vydal pro poslední várku obrazů, ale když se vrátil, nezbyli u pískovcových skal ani obrazy, ani lidé. Všechny vjezdy hlídala Státní bezpečnost (StB), a kdo se jim nelíbil, toho zatkli. Všechny obrazy zabavili, až na ty poslední, přivezené Petrem Vránkem – tak vystavili alespoň ty. 

„Asi třetí den jsem si přišel pro ty zabavený obrazy – tam byli totiž i lidé, kteří vystavovali oficiálně. A ona o tom už hlásila Svobodná Evropa, tak na mě začali řvát, jak si to jako představuju, kdo to tam dal na tu zahraniční stanici… A já říkám: ‚Pánové, vy se divíte? Vždyť děláte hluk v přírodní rezervaci. Tak si toho asi někdo všim.‘ Tak jsem dostal pecku. Ty obrazy mi pak ale nanosili do auta, i když poškozený. Všechny mi je vrátili. A od odboru kultury jsem dostal pokutu 500 korun za neoznámení akce.“

Zdeněk se kromě toho několikrát účastnil setkání křesťanské komunity kolem faráře Miroslava Vašiny. Na těchto akcích se lidé mohli setkávat a otevřeně se spolu bavit, byla to alternativa k totalitnímu režimu. „Nevím, jestli jsem věřící. Víru si představuji jako něco, čeho nemůžu dosáhnout. Něco, co je nade mnou. Ne pánbůh na mráčku – je to stav duše, pravda, láska… ale toho v životě nedocílím.“

Propustili ho jen v ponožkách

V té době, tedy na začátku 80. let, se seznámil se svojí pozdější ženou Ivanou Vokálovou. Společně podepsali Chartu 77. S textem Charty se Zdeněk plně ztotožňoval: „V textu nebylo nic protistátního. Šlo pouze o dodržování lidských práv a svobod a s tím jsem plně souhlasil. To jsem zažíval na vlastní kůži už od dětství nebo když jsem pořádal nějakou akci.“ Následky? Začal být u StB ještě více „oblíbený“ – sledovali ho, musel pravidelně na výslechy a lidé se k němu báli chodit na návštěvy.

Rodiče Zdeňkovi říkali, že je pitomec a nic nezmůže. Otec ho nicméně podporoval a snažil se ho krýt. Nakonec už přestal být Zdeněk pro rodinu černou ovcí, začali mu rozumět, i když mu vyčítali, že si zbytečně přitěžuje. A nejenom sobě.

Děti mu nechtěli vzít do školky – říkali, že mají přeplněno. Při domovních prohlídkách děti estébáci vytahovali z postýlek a hledali v peřinkách dokumenty. U Zdeňkových rodičů prohazovali uhlí. Scházeli se s domovními důvěrníky, aby Zdeňka hlídali a podávali o něm hlášení. „Jeli jsme společně s domovním důvěrníkem ve výtahu. Divil jsem se, proč šeptá. ‚Pane Jelínku, já vám musím něco říct.‘ ‚Proč šeptáte? Tak mi to řekněte.‘ ‚Oni za mnou byli a říkali, abych vás sledoval, abych sledoval, kdo k vám chodí na návštěvy, ale já jim nic neříkám, nebojte se.‘“

Zdeněk byl na výsleších průměrně šestkrát do roka. Jeho manželka zhruba dvakrát. „Oni věděli, že se od ní nic nedozví. Sbalili ji a ona celou dobu jenom mlčela. Koukala ven z okna. Neřekla jim ani slovo. Akorát jim řekla, že neví, z jakých důvodů tam je.“

Zdeněk organizoval setkání Hnutí za občanskou svobodu. Aby nebyli prozrazeni odposlechem, objížděl signatáře po celém Severočeském kraji osobně. Ale mezi signatáři musel být agent, který dal StB informaci o tom, že se sraz uskuteční na nádraží v Úštěku. Tam už na ně čekali policajti. Rozváželi je po okolních vesnicích a vyslýchali je. Zdeňka drželi na služebně dvě hodiny. Fackovali ho.

Během Palachova týdne v roce 1989 se často nepohodlní lidé předběžně zatýkali na 48 hodin bez udání důvodu. Zdeněk se jednou ráno vzbudil, měl jít na šichtu do uranových dolů, ale zahlédl, že u obou vchodů do paneláku na něj čeká policejní auto. Do práce tedy nešel. Manželce řekl, že kdyby se jí ptali, tak není doma. Najednou vtrhli do bytu a oháněli se povolením k domovní prohlídce. 

„Já tam seděl v křesle, kouřil cigaretu. Estébák na mě vlítnul. ‚Vstávejte, člověče!‘ A já mu povídám: ‚Co tady děláte? Tady jste na soukromém majetku. To je můj byt.‘ ‚Držte hubu!‘ Dal mi facku, až mi vyrazil cigáro.“ Zdeněk byl zatčen na 48 hodin. Propustili ho jen v ponožkách. Táta na něj čekal s autem kus dál od policejní stanice, protože se bál. Zdeněk však ani nestihl dojít k otci a už ho znovu zastavili příslušníci StB. Chtěli po něm občanku, kterou neměl, neboť mu ji předtím vzali. Tak ho zavřeli na dalších 48 hodin.

Dnes si Zdeněk pochvaluje, že byli krásně hlídaní. Že se jim nemohlo nic stát. Šli se koupat na koupaliště a agenti leželi vedle nich. Šli na houby a oni sbírali houby s nimi. Až po revoluci se Zdeněk dozvěděl, že kolem něj byli i udavači, ale nechce o tom mluvit. „Byli to oběti režimu. Něco na ně měli, tak je vydírali.“ Kdyby nenastala revoluce, vůbec by nevěděl, že si o něm vede Státní bezpečnost takové obsažné svazky.

Chceme rizikové příplatky

Koncem 80. let Zdeněk pracoval na uranových dolech (ve vodní správě). Jemu a dalším zaměstnancům byly odebrány rizikové příplatky za záření, a tak se rozhodl, že s kolegy podají hromadnou stížnost na odbory. Zdeněk sepsal dopis: chtěl znát důvod odebrání příplatků a chtěl znát výsledky měření radiace. Všichni kolegové dopis ochotně podepsali, souhlasili s ním. Ale pak přijeli lidé z odborové rady a začali si prověřovat jednotlivé zaměstnance. Každý svůj podpis odvolal. Zdeňka v tom nechali.

Byl přeřazen na pozici hlídače, aby nebyl ve styku s lidmi. A pak o něm vyšel článek v českolipském Průboji: „Že jsem prý zorganizoval podpis za horký čaj, aby se donášel na pracoviště – a že jsem pak ty podpisy zneužil pod Několik vět. To byla taková honba na čarodějnice. Pak o mně psali, že jsem kouřil u cisterny s chlorem. A že jsem si to nedomyslel a mohl jsem otrávit celou Stráž pod Ralskem. A že si hraju na ekologa. A pak mě vyhodili z práce úplně, tak jsem je dal k soudu. A pak přišla revoluce, takže jsem ten soud vyhrál. Jinak bych ho nevyhrál.“

Komunista zůstane komunistou

Během revoluce spoluzakládal Občanské fórum (OF) na Českolipsku. Snažili se postupně odsunout lidi z národních výborů a Zdeněk měl na starosti Státní bezpečnost. Dával pozor na to, aby složky StB nebyly skartovány. Byla to pro něj taková malá satisfakce. Seděl za předsednickým stolem a říkal estébákům, ať se nebojí, že přece ti, kteří nikomu neublížili, budou sloužit dál.

Po vesnicích v okolí pomáhal zakládat OF. Nebylo to vždy snadné. Například ve Volfarticích chtěli za předsedu OF bývalého předsedu národního výboru. „Já jsem jim řekl, že přece nemůže sedět na dvou židlích. Že se musí rozmyslet, na jaké židli bude sedět. Tak mě odtamtud vypískali,“ vzpomíná.

„Zdeňku, já jsem rád, že už jsou ty komunisti v prdeli… já už snad nebudu ani krást,“ řekl mu kamarád, ale takové přesvědčení podle Zdeňka nevydrželo dlouho. Dva roky se věnoval profesionálně politice – zakládal Občanskou stranu demokratickou v České Lípě, ale vystoupil z ní i z politiky kvůli opoziční smlouvě se sociální demokracií. „Všichni měli máslo na hlavě, všichni si kradli a nikdo za nic nezodpovídal. Takže nebyla žádná opozice. Tak jsem vystoupil, protože jsem s tím nesouhlasil.“

A šel podnikat. Chvíli provozoval obchod s potravinami, ale začaly se stavět supermarkety a obchůdek přestal vydělávat, tak ho musel zavřít. Dnes má malou firmu a stále se živí zedničinou. V Holanech si koupil starý statek, opravil ho a otevřel si zde hospodu.

S organizováním kulturních akcí pokračoval hned po revoluci. V letním kině uspořádal koncert na oslavu toho, že „jdou komunisti do hajzlu“. Pak pokračoval v organizování akcí při hospodě. Ale revoluce nebyla lék na všechno. Ačkoliv získal od obce povolení, lidé mu dávali do schránky anonymní dopisy jako kdysi. Udávali ho, že nemá vyhovující sociální vybavení a že kvůli tomu budou po celé vesnici výkaly. „Prostě ti Češi se nezměnili. Po revoluci. Chvilku. Asi tak dva roky. A teď nám zpátky lezou k moci lidé ze Státní bezpečnosti, komunisti. A lidé si to nechávají líbit. Jsou pitomý jako ovce.“

Po revoluci se snažil Zdeněk prosadit, aby byla komunistická strana postavena mimo zákon, aby bylo postaveno rovnítko mezi fašismus a komunismus. Aby lidé, kteří byli ve vysokých komunistických funkcích, nemohli nikdy vykonávat nové významné funkce. Tím by se podle něj odstranilo mnoho současných politických nešvarů. „Po revoluci komunismus zakázat reálný bylo, teď už to reálný není.“

Zdeněk odmítl převzít vyznamenání třetího odboje. Nechtěl ho převzít z rukou ministra obrany Stropnického za vlády bývalého příslušníka StB Babiše. Tak mu ho poslali poštou.

„Zase nás to cpe do nesvobod a k totalitě zpátky. Komunista zůstane komunistou, i když trakaře budou padat. Prostě to má v těle a v duši. To myšlení a prospěchářství tam má. Kdo šel po roce 1968 do strany, tak to nikdy nemyslel vážně, ale vždycky to myslel kvůli svému vlastnímu prospěchu. A to přetrvává neustále.“

Ostrov svobody

Výstava, tak jako kdysi v Pekle. Termín je stejný – začátek května, protože estébáci mají plno práce s prvomájovými průvody. Bez zvaček. Lidé ručí za to, že si nepřivedou pitomce. Zdeněk obchází šedovlasé máničky, kterých je plné náměstí, a s každým prohodí kus slova. Je nenápadný a skromný, ale vypadá spokojeně. To, co se děje na náměstí, je jeho zásluha.

Rok od roku na výstavě „neoficiálního umění“ jménem Nostalgická vzpomínka přibývají návštěvníci i vystavovatelé. Obrazy různorodé kvality, dřevěné sochy, fotografie, koncerty. „Po revoluci se to rozprsklo. Lidi měli různé zájmy. Ale v současné době je situace opět vede k tomu, aby ta pospolitost byla.“