Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Oldřich Jelínek (* 1930)

• narozen 26. února 1930 v Košicích, v rodině českého profesora průmyslové školy

• v létě roku 1938 se rodina přestěhovala do Prahy

• na gymnáziu ve Vratislavově ulici navázal přátelství s Adolfem Bornem

• v 50. letech studium UMPRUM, později AVU pod vedením prof. Antonína Pelce

• přispěvatelem do edice Půlnoc Egona Bondyho a Ivo Vodseďálka

• úspěšným ilustrátorem a karikaturistou populárních časopisů

• v roce 1981 emigrace do Mnichova

• výtvarníkem a karikaturistou týdeníku Computer Woche

• v roce 2021 návrat do Prahy

Oldřich Jelínek, Známý - Neznámý. Těžko hledat výstižnější podtitul monografie, než jaký zvolilo nakladatelství Albatros. Ilustrace, známé, a hluboko vepsané v paměti celé jedné generace, dnes málokdo spojuje se jménem jejich autora. Komunistický režim učinil po jeho emigraci vše, aby bylo zapomenuto. Naštěstí se mu to nepodařilo. V roce 2021, po čtyřiceti letech života v Německu, se Oldřich Jelínek natrvalo vrátil do své vlasti. Dnes tak můžeme nejen obdivovat obrazy jeho nezaměnitelného rukopisu, ale také naslouchat nevšednímu životnímu příběhu.

Dětství na Slovensku

Oldřich Jelínek se narodil v Košicích 26. února 1930 českým rodičům Oldřichu Jelínkovi a Jarmile, rozené Wallenfelsové. Na východ Slovenska se rodina dostala v období hospodářské krize, když zde otec - strojní inženýr - získal profesorské místo na průmyslové škole.

Přestože v Košicích prožil Oldřich Jelínek jen prvních osm let života, na své „slovenské období“ si uchoval řadu zajímavých vzpomínek. Mezi ty nejživější bezesporu patří jeho první setkání se světem strojů - automobilů, motocyklů, lokomotiv…, jimiž byl od dětství fascinován a které se s tatínkovou pomocí pokoušel zachytit na svých prvních obrázcích „Já mezi motory vyrost, i když tomu pendrek rozumím, technicky, ale vizuálně jsem to zbožňoval. Později, když jsem se seznámil s Kamilem Lhotákem, tak jsem si s ním hrozně rád povídal. Protože on o tom šíleně věděl a oba jsme to kreslili a já to miloval stejně jako on.“

Život českých rodin na Slovensku začalo od poloviny třicátých let zatěžovat stupňující se národnostní pnutí. Stále silným zůstával maďarský prvek a na politickou scénu nastupovali luďáci (Hlinkova slovenská ľudová strana). „Jako děti jsme si hráli jenom na válku. Věčně jsme se rvali. Politice jsem ještě nerozuměl, ale vnímal jsem, že se valí něco hroznýho,“ popisuje pamětník. V létě roku 1938 přiměla situace ve společnosti rodinu k rozhodnutí vrátit se zpět do Čech. Přijetí a nový domov našla u rodiny z matčiny strany, která vlastnila prostornou vilu v pražském Podolí. V Košicích zůstal jen otec, jenž měl úvazek na průmyslové škole. Později, když bylo jeho další působení podmíněno přijetím občanství Slovenského štátu, následoval rodinu také on. „Pro mne válka začala v 38. roce, viselo to seshora zezdola, věděli jsme, že budeme muset někam utéct. To viselo ve vzduchu.“, vzpomíná na předválečná léta v Košicích.

Rodina za okupace

Nezapomenutelnou vzpomínku má Oldřich Jelínek na 15. březen 1939. Když německá armáda vjížděla do Prahy, byl jako malý kluk vojenskou technikou tak nadšený, že svou plačící maminku stále táhl k vojenské koloně. Toho dne si od ní vysloužil první a poslední facku.

Smutno bylo v podolské vile za Protektorátu. Častými hosty zde byli studenti, jejichž životy poznamenalo uzavření vysokých škol. Mezi ně patřil studentský funkcionář Jaroslav Klíma, organizátor posledního rozloučení s Janem Opletalem, popraveným 17. listopadu 1939. Obětí nacismu se stal také pamětníkův strýc Bohumil Jelínek, bankovní úředník, nimrod a rybář. Byl popraven v pankrácké sekyrárně za Heydrichiády za přechovávání zbraně. Jak Oldřich Jelínek vzpomíná, oblíbený strýc chytal v Častolovicích ryby, kterými rodině v časech nedostatku přispíval.

„Já vám řeknu, já jsem zkusil hladu, to nemáte ponětí. Takže se mi zdálo, že jím housku, o houskách se mi zdálo. Ne nějaký erotický filmy, i když mi bylo patnáct, a tahleta záležitost padala v úvahu, tak jsem snil spíš o houskách než o slečnách.“

Gymnazisté

Po ukončení církevní školy v Ostrovní ulici, do které nastoupil po příchodu z Košic, byl přijat na gymnázium ve Vratislavově ulici. „To bylo víceméně odkladištěm pro méně talentované,“ komentuje dnes ironicky svůj studijní úspěch. Přestože doba studiu nepřála, vyučující byli nuceni přizpůsobit osnovy velkoněmecké ideologii a později byla výuka přerušována leteckými poplachy, na gymnáziu získal Oldřich Jelínek mnoho. Jeho spolužákem se stal Adolf Born, v němž našel nejen skvělého parťáka pro studentská dobrodružství, ale také kresbou stejně posedlého kolegu a dobrého přítele. „S Ádou Bornem kreslil každý den. Kreslení bylo jen pro radost, dokonce si psali romány, které ilustrovali.“

Zážitek z Pražského povstání

Ke konci války, jako patnáctiletý kluk, byl Oldřich Jelínek členem Klubu českých turistů. Klub byl veden v duchu zakázaného skautingu a jeho členové se těšili, že „až to praskne“, budou pomáhat v boji proti okupantům jako spojky. Jednou, když kluci drželi pohotovost, uviděli na smíchovské straně přijíždět jeep, na kterém vlály americké prapory. Hned začali jásat, že americká armáda je už v Praze, ale za půl hodinky, k velkému zklamání, jel jeep zpět. „Bylo po nadějích a bylo nám zle.“

Nejtěžší situaci však zažil v době pražského povstání u Branické skály. To bylo strategické místo, kde měli Němci kulomet, u něhož byl asi 15letý kluk z Hitlerjugend. Ten zastřelil několik lidí, včetně otce skautského kamaráda. Později toho kluka od kulometu chytili, přivlekli na policejní stanici, kde ho udupali. „Poprvé jsem viděl koncentráčníka, hubenýho, v té uniformě štráfaté, s tím trojúhelníčkem, který ty lidi prosil a říkal: ‚Nedělejte to, todleto dělali oni s náma‘.“

Osvobození a deziluze

Ačkoli bylo osvobození pro všechny velmi radostné, představám patnáctiletého kluka neodpovídalo. Osvoboditelé nebyli podobni hrdinům z klukovských snů. Naopak! Vojáci Malinovského armády byli často velmi primitivní: „Když jsem najednou viděl, že jedou na jeepu a rozhazují lidem zakrvácené kožichy, které někde ukradli, začali krást hodinky, to jsem viděl - „davaj časy“ - to byla hrozná deziluze. Člověk čekal hrdiny a přišli normální zloději. Takže iluze o nádherné Rudé armádě, ta se rozplynula, to bylo bohužel velice brzo.“

Přestože osvoboditelé už byli v Praze, strach patnáctiletého kluka ještě nějaký čas neopouštěl. Na rádiových vlnách stále vysílali v českém jazyce Wehrwolfové. Slibovali, že se vrátí a českými lebkami vydláždí Václavské náměstí.

V září roku 1945 se Oldřich Jelínek, ovlivněný knihou Kámen a bolest, účastnil veřejné popravy Josefa Pfitznera, nacistického náměstka pražského primátora. Jako mladý umělec měl pocit, že podobně jako slavný Da Vinci, by měl smrt člověka vidět a zaznamenat ji ve svém skicáku. Soudní náměstí, místo exekuce, však bylo lidmi tak zaplněno, že mladý umělec, v ruce třímající notes, neviděl takřka nic. 

Na komunistický puč v roce 1948 vzpomíná jako na odpornou věc, kterou vnímal jako paralelu okupace. „Bohužel, musím říct, lidi si to zasloužili. Komunisté lidem hodně naslibovali a oni jim věřili,“ hodnotí přísně únorové události.

Rudá UMPRUM

Další významnou životní etapou Oldřicha Jelínka bylo studium na UMPRUM (Vysoká škola umělecko-průmyslová), kam byl po ukončení gymnázia přijat. Místo ve svém ateliéru mu přislíbil František Tichý, jeho velký vzor. Bohužel, vše dopadlo zcela jinak. Když svého mistra při nástupu do školy zahlédl, ten na něj jen zvolal: „Najdi si někoho jiného, mě právě vyhodili.“  Jak Oldřich Jelínek vzpomíná, František Tichý, přestože byl na UMPRUM velmi uznávaným pedagogem, musel odejít po návštěvě sovětské delegace. Když průvodce delegace Tichého požádal, aby soudružce Jablonské vysvětlil, na čem právě pracuje, ten suše odpověděl: „No, já tady dělám návrh na nějakou brož v renesančním stylu. A vysvětlete té soudružce, že renesance není vesnice u Moskvy, že to je výtvarný směr.“  

Tak skončil Oldřich Jelínek v ateliéru Užité grafiky a malby pod vedením profesora Antonína Pelce. Vzorem ateliéru však bylo, pro mladého svobodomyslného umělce jen těžce stravitelné, sovětské umění. Když se k němu na výuce svobodně vyjádřil, okamžitě si vysloužil nálepku reakcionáře. Na konci školního roku byl ze studia vyloučen, s doporučením, aby nejprve lépe poznal dělnickou třídu a vrátil se zpět, pokud ho ona doporučí. 

Mezi důvody pro vyloučení Oldřicha Jelínka škola uváděla smích při recitaci Vítězslava Nezvala, jenž studentům v podnapilém stavu přišel recitovat své básně. „Já jsem se smál opravdu. Protože když jsem slyšel verš: ,Na dvoře zadupali koně, přijel k nám generál Koněv‘, tak to víte, že to byl důvod ke smíchu. No a tohle, to mi hoši nezapomněli, mimo dalších věcí.“

Vyloučený student tedy nastoupil do ČKD v Modřanech, kde měl již známé ze své předchozí brigády. Po půl roce školou požadovaného „poznávání života dělnické třídy“ požádal o doporučení ke studiu, které mu se slovy „Napiš si to sám, vole,“ vedení podniku, včetně stranické organizace, bez problémů poskytlo. Návrat na školu byl pro všechny velkým překvapením, už ho tam nikdo nečekal. A protože byl mezitím na UMPRUM přijat také „Áda“ (Born), měla škola najednou „reakcionáře“ dva, oba v ateliéru profesora Pelce.

Svobodné světy

Záchranou před zcela zideologizovaným UMPRUM jim byla nominace profesora Pelce na Akademii výtvarných umění, který si své nejlepší studenty, včetně obou „reakcionářů“, vzal s sebou. Tak se Oldřich Jelínek a Adolf Born dostali na Akademii bez řádných zkoušek. Podle slov Oldřicha Jelínka to bylo velkým vysvobozením. Rozdíl mezi UMPRUM a Akademií byl nebetyčný. Jestliže na UMPRUM bylo mnoho žáků „rudých“, kterých se profesoři báli, a více než na umění byl důraz kladen na marxistickou ideologii, na Akademii brali kantoři své žáky jako skutečné kolegy a nikdo „nežvanil o politice“.

Díky nespornému talentu, pracovitosti a vzájemné podpoře získávali Oldřich Jelínek s Adolfem Bornem první drobné zakázky. Těch však nebylo mnoho, proto oba poskytovali své ilustrace i bez nároku na honorář. „Kšeftů bylo málo, neuměli jsme práci moc sehnat. Byli jsme rádi za každou malou práci. A dělali jsme to vždy dohromady.“ Období studií na Akademii prožili doslova ve víru kulturního dění. Pravidelně navštěvovali Pigmalion bar, v němž hrála jazzová kapela Rytmus, zpíval Václav Irmanov a tancoval se swing. Tam se také seznámili se surrealistickou skupinou kolem filozofa Zbyňka Fišera (Egona Bondyho) a básníka Ivo Vodseďálka, do jejichž samizdatové edice Půlnoc přispívali. „Abychom obstáli, založili jsme supersexdadaistickou skupinu,“ popisuje a s úsměvem vypráví o natáčení dadaistických filmů, které, ačkoli je má stále v držení, nikdy nikomu nevydá, protože: „To jsou hříchy mládí a ty se neukazují“.

Svobodné povolání v nesvobodné době

V roce 1955, po úspěšném absolutoriu Akademie, se nerozlučná dvojice Oldřich Jelínek a Adolf Born rozhodla pro svobodné povolání. Své práce začali nabízet po redakcích a nakladatelstvích, avšak získat pracovní příležitost bylo obtížné. Navíc, doba žádala socialistický realismus, který byl oběma cizí. Po nástupu do redakce časopisu Dikobraz se Oldřich Jelínek zaměřil na komunální kritiku a politické karikatuře se vyhýbal. Přestože šlo především o obživu, za mnohé své kresby se dnes stydí. „Takový ty Eisenhauery a strýčky Samy, to jsem v životě nenakreslil… To kdybychom dělali, tak jsme byli milionáři už tenkrát. Ale to byla spíš otázka žaludku, tohle by člověk nebyl schopen udělat.“

V pozdějších letech se uplatnil především jako ilustrátor knih pro mládež, přispěvatel do oblíbených časopisů, jako byl například Mladý svět, 100+1, nebo do dětských časopisů ABC, Pionýr a Čtyřlístek, díky čemuž zná jeho kresby celá jedna generace.  

Protože nostalgický svět zachycený v díle Oldřicha Jelínka je především světem šarmantních dam, automobilů, motocyklů, lokomotiv, letadel a jiných technických zázraků, které od dětství umělce obklopovaly, byl ve své umělecké tvorbě zákonitě konfrontován se jménem Kamila Lhotáka. „Dokonce jsem mu tenkrát šel říct: ,Pane Lhotáku (to tenkrát jsme si ještě vykali), já víceméně miluju to, co milujete Vy, a je mi to blbý, abyste si nemyslel, že Vám to kradu“. Kamil Lhoták na mladého muže pohlédl, a řekl: „Co blbneš, když se Ti to líbí, tak si to dělej, vždyť je to fajn.“ Oba milovníci strojů se brzy spřátelili a o nedělích společně jezdili na kolech „vzdorovat živlům“, jak s oblibou Kamil Lhoták říkal. 

Krátká zlatá šedesátá

Počátek šedesátých let přinesl do života Oldřicha Jelínka mnoho nadějí. V roce 1960 založil rodinu, s postupujícím politickým uvolňováním vzrůstal zájem o spolupráci u redakcí a nakladatelství a prosadit se mu podařilo také na poli grafiky. „To bylo nádherný. Měli jsme kontakt se světovou kulturou.“ Euforii ukončil až srpen roku 1968. Zprávu o okupaci Československa se dozvěděl ve svém ateliéru ve tři hodiny ráno od svého kamaráda, kterému to zavolala žena, v tom čase pobývající v Americe. Oba se oblékli a pospíchali k rozhlasu. „Bylo to strašlivý, to nejde popisovat. My jsme překvapení nebyli, ale Dubček, dětina, říkal: ,Co jste nám to udělali?‘.“

Týden po invazi odjel na plánovaný dvouletý pracovní pobyt do Švýcarska. Odloučení od domova prožíval, v souvislosti s událostmi v rodné zemi, velmi těžce. Z Československa přicházel do Švýcarska velký počet emigrantů, místní lidé se k nim chovali přátelsky a ochotně se jich ujímali. Také on krátce uvažoval o emigraci, ale rozhodl se pro návrat domů, svou rodinu opustit nechtěl.

Otázka žaludku

Návrat do vlasti po dvouletém pobytu ve Švýcarsku byl pro Oldřicha Jelínka velkou deziluzí. Původní jednotný odpor vůči okupantům byl pryč a režimu se dařilo lámat lidské charaktery. Živit se v oboru a nezadat si s komunisty najednou nebylo snadné. V případě Oldřicha Jelínka „to nebyla odvaha, to byla otázka žaludku.“ Následné období tak prožil podle svých slov v „polodisentu“. Ve volném čase jezdil do Trutnova za skupinou přátel výtvarníků, díky kterým se seznámil také s Václavem Havlem, pro něhož také vytvořil originální obraz. S návrhem přišel pan Vágner, zaměstnanec muzea. „To byla taková asambláž spíš. Měl tam v tom muzeu psací stroj, to byla taková stará Remingtonka, kterou přejel nějakej traktor, tak to bylo placatý, tak jsme to namontovali na ten obraz – jako pronásledovanej spisovatel … To vím, že byl hlavní objekt na tom obraze,“ popisuje s úsměvem své dílo.

Pro podezřelé známosti se brzy ocitl v hledáčku StB. Na žádost o spolupráci byl však už dobře připravený. Odpověděl slovy, po kterých již orgán nenaléhal: „Já, když se namažu, já řeknu všecko a mluvím jakýmkoli jazykem.“ Důvod, proč StB od dalšího nátlaku upustila, byl nejspíše ten, že v 70. letech slavily grafické listy Oldřicha Jelínka velký úspěch doma i v zahraničí, a proto byl jako výtvarník pro režim ekonomicky velice zajímavým. Například za ilustrace ke knize Jaroslava Pacovského Vzduchoplavci, aviatici a piloti, získal hlavní cenu Premio Grafica na knižním veletrhu v Boloni. Přesto si dnes Oldřich Jelínek vyčítá, že Chartu 77 nepodepsal, přestože tu příležitost měl. Chtěl uživit rodinu…

S Václavem Havlem se po sametové revoluci už více nesetkal. „Mě připadalo, že najednou s ním kamarádil každej. Já vždycky jenom sbírám takový ty lidi, kteří buď už jsou odložený a umírají, nebo začínají,“ vysvětluje dnes. 

Skok z mostu

V létě roku 1981, ve svých 51 letech, se Oldřich Jelínek rozhodl k opuštění republiky. Ve stanovený čas se, se svou rodinou, nevrátil z dovolené ve Francii, a požádal v Německu o politický azyl. K tomuto „skoku z mostu“ (tak dnes své rozhodnutí nazývá) ho přimělo hluboké zklamání ze stavu společnosti, touha po svobodě, a především přání jeho druhé ženy. Za svůj čin byl v Československu odsouzen k nepodmíněnému odnětí svobody v trvání dvou let a propadnutí veškerého majetku ve prospěch státu.

Začátky v Mnichově, jenž se pro něj, jeho ženu a její dceru, stal novým domovem, byly těžké. Československé Artcentrum se mu za opuštění republiky krutě pomstilo, obvolalo německé galerie s výhrůžkou: „Jestliže vezmete jednu věc od Jelínka, tak s vámi rozvážeme spolupráci.“

Podobně jako na počátku své kariéry začal Oldřich Jelínek obcházet redakce a nakladatelství, ale práce na uživení rodiny bylo málo. Jméno, které si svým dílem získal v Československu, v Německu nikdo neznal. Navíc, knihy pro dospělé se na západě neilustrovaly vůbec a honoráře za knihy pro děti byly minimální. O spolupráci projevila zájem Svobodná Evropa i Hlas Ameriky. Jejich nabídky však odmítl, nechtěl poškodit syna, který zůstal s první ženou v Praze.

Exilová škola

Své místo na „západním trhu práce“ našel v reklamě. Počátky spolupráce s reklamními agenturami dnes popisuje s humorem. Když jim prvně ukázal své obrázky, tak na něj koukali jak na marťana, protože tam kreslit nikdo neuměl. „Chodili se na mě dívat jako na cvičenou opici.“ V agenturách bylo totiž zvykem malovat tak, že obkreslí fotografii. Své jméno si v Německu vybudoval především dlouhodobou spoluprací s týdeníkem Computer Woche, v němž působil jako výtvarník a karikaturista.

„Exil dal člověku školu, začal si vážit jakékoli práce. Já jsem maloval po letadlech, po autech, po ženských, po kravách, po všem. Takovýhle voloviny jsem dělal. A jsem na to hrdej.“ Volné tvorby se však musel Oldřich Jelínek vzdát: „To byl luxus, na který nebyl čas, ani peníze.“

Mnichov a emigrace

Mnichov nebyl jen jedním z center české emigrace, ale také místem, kde našlo svůj domov mnoho odsunutých sudetských Němců, o nichž pamětník hovoří jen v dobrém. „Nechci dělat advokáta diaboli sudetským Němcům, ale ti, které jsem poznal, to byli vzpomínající starý lidi, který vzpomínali na své rodiště, podobně jako já jsem vzpomínal na Slovensko, to bylo to samý.“

Přestože se po letech v Mnichově dobře adaptoval, srdcem zůstával stále v Čechách a události ve své vlasti sledoval velmi pozorně. „U mě se nic nezměnilo za těch 40 let, já jsem furt dejchal jako Čech.“ Když přišla sametová revoluce, díky byrokracii to trvalo ještě dlouhé tři měsíce, než mohl navštívit svou milovanou Prahu.

Oldřich Jelínek je přesvědčen, že v emigrantech ztratil národ mnoho schopných lidí, kteří po revoluci „zůstali venku“. „Na rozdíl od Slováků, Polska a Maďarska se u nás na navrátivší se emigranty lidé dívali skrz prsty. První otázka, když jsem se přijel do Čech, byla: ‚Co jezdíš za auťák? To byly první otázky.‘ Dokonce mi říkali, jak úpěli za komunistů a jak já jsem si válel šunky v cizině, zatímco oni trpěli. Hlavně mi to říkali bývalí komunisti,“ přibližuje s hořkostí svou zkušenost.

Cenu za život ve svobodném světě draze zaplatil také svým dílem. Obrazy, které při své emigraci zanechal v Československu, se většinou ztratily. Některé našel v antikvariátech, některé zůstaly u příbuzných, ale „velkou většinu ukradli fízlové, kteří je pravděpodobně zničili“. Když nedávno hledal staré obrazy pro vydání autobiografie, moc se jich nenašlo. „Za všechno člověk musí platit, je to prostě honorář za to, že jsem měl pocit svobody.“ Aby se na něj v Čechách nezapomnělo, v roce 2017 věnoval většinu svých obrazů z mnichovského ateliéru Galerii výtvarného umění v Havlíčkově Brodě.

Kde je doma?

Trvale se do své vlasti vrátil až po dlouhých 40 letech. „To nebyl dobrej pocit, protože já jsem jezdil do Prahy, já jsem plakal nad Hradčanama jako blbeček, sáhl jsem si na kameny, támhle u Národního divadla, dojatej, a šel jsem spát do hotelu. Vždyť jsem neměl kde spát! Syn umřel a já prostě neměl kde bydlet. Já jsem spal v hotelu v Praze. To byla vždycky noc, všichni šli domů, člověk je doma, kde má postel. Já tu postel v Praze neměl.“

Nový domov ve své vlasti našel Oldřich Jelínek v roce 2021. V tomto roce se oženil a přestěhoval se z Mnichova do Prahy, kde stále tvoří, neboť, jak sám říká: „Den, který jsem nepracoval, byl promarněn.“