Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Milan Jelínek (* 1923  †︎ 2014)

• narodil se 22. června 1923 v Brně

• studoval na státním reálném gymnáziu v Brně, ulice Poříčí)

• oblíbený student profesora K. I. Hladkého

• po maturitě v roce 1942 odmítl nabídku studia medicíny na univerzitě v Mnichově

• pod vlivem K. I. Hladkého vstoupil do odbojové skupiny Lípa

• v září 1942 nuceně nasazen ve Wiener Neudorfu, administrativní práce v továrně Fluchtwerke

• pověřen založením odbojové skupiny ve Wiener Neudorfu

• odhalení skupiny Lípa, zatčení jejích členů a spolupracovníků

• květen 1944 zatčen

• výslechy v Kounicových kolejích v Brně

• odsouzen k trestu smrti soudem ve Vratislavi (Wrocław)

• koncem ledna 1945 převezen z Wrocławi do Waldheimu, Plauen, Reichenbachu

• květen 1945 osvobozen v Reichenbachu, návrat do Československa

• studium na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně

• významný jazykovědec, bohemista, pedagog na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity

• zemřel 30. ledna 2014

Dětství v Brně

Milan Jelínek se narodil 22. června 1923 v Brně. Jeho tatínek pocházel z Náchodska. V Brně pracoval jako agent pojišťovny. Pamětníkova maminka byla s dětmi v domácnosti. Protože byl Milan Jelínek nadaný a prospíval s vyznamenáním, nechala ho rodina jako prvorozeného syna dále studovat. A to i přesto, že ve třicátých letech rodina během hospodářské krize neoplývala penězi a Jelínkovým vypomáhali prarodiče. Do rodinného rozpočtu přispíval především pamětníkův děda, známý brněnský advokát. Podporoval tak i vzdělání svého vnuka. „Studoval jsem na gymnáziu na Starém Brně (státní reálné gymnázium v ul. Poříčí). Zastával jsem funkci předsedy třídy a stal jsem se oblíbencem vyučujícího matematiky RNDr. Konstantina Ivanoviče Hladkého. Kolem tercie nebo kvarty jsem dával kondice dalším studentům. Doučování mě bavilo a také jsem tímto drobným příjmem vypomáhal rodičům. Za okupace bylo vydáno nařízení, že se na školách stane vyučovacím jazykem němčina. Proto jsem svého vyučujícího matematiky - německy moc neuměl - doučoval.“ Profesor Hladký byl původem Rus, který utekl do Československa v roce 1921. Jako matematik pracoval ve Škodových závodech a od roku 1932 působil jako středoškolský pedagog. „V sextě nás pan profesor Hladký začal soukromě vyučovat vyšší matematice.“

Brněnské soužití Čechů a Němců

„My jsme prakticky nerozlišovali Čechy a Němce, společně jsme si hráli a většinou jsme spolu mluvili česky. Uměl jsem dobře obě řeči. Maminka měla německé školy, ale vyrůstala v českém prostředí. Někteří příbuzní z matčiny strany se během druhé světové války přihlásili k Němcům. Uměli také obě řeči, například moje teta přecházela plynule z češtiny na němčinu. Zároveň mohu říct, že jsme byla taková masarykovská rodina, má matka Masaryka milovala.

Chodil jsem do třídy, která byla z půlky německá. Měli jsme i židovské spolužáky, ale to jsme tehdy nevěděli. Během studia museli (kvůli nařízením plynoucím z Norimberských zákonů - Židé byli stále více izolováni a od roku 1940 nesměli navštěvovat školy) odejít z gymnázia. Jeden ze spolužáků emigroval do Velké Británie, sloužil tam jako letec. Jmenoval se Hanuš Eisler a během války zahynul. Další spolužák byl chudý Žid Bergmann, ten si za okupace změnil jméno na Bermann. Po válce se přejmenoval na Berku a stal se známým sociologem.“

Německá okupace

„Navštěvoval jsem Sokol a absolvoval jsem i několik letních táborů. V roce 1939 jsme předělávali sokolské hřiště ve Štolcově ulici, ale museli jsme všechny práce ukončit, protože budovu Sokola převzali Němci. Pře o Sokol se vyhrotily v roce 1941.“ V těchto dnech došlo k hromadnému zatýkání funkcionářů České obce sokolské (ČOS) jak v pražském ústředí (v Tyršově domě na Malé Straně), tak i v sokolských župách a v tělocvičných jednotách Sokola na celém území tehdejšího Protektorátu Čechy a Morava. „I v Brně tyto události postihly zejména představitele odbojových a vlasteneckých organizací, jako byla právě Československá obec sokolská, Československá obec legionářská, a představitele Skautu, Orla i dalších českých vlasteneckých organizací. Sokol byl v Brně nakonec také zakázán.

Naše maturita se konala v létě 1942 (po heydrichiádě) za mimořádných podmínek. Vyznačovala se vysokým procentem propadajících. Já odmaturoval za samé jedničky. Po úspěšném absolvování studia jsem se pokoušel sehnat práci. Nedlouho po maturitě mi z gymnázia přišla stipendijní nabídka ke studiu medicíny v Mnichově. Tento návrh mi učinil náš tehdejší ředitel reálného gymnázia. Souhlasil jsem. Znamenalo to ale, že bych se měl ucházet o stipendium v Německu. Nedalo mi to a zašel jsem za svým profesorem matematiky. On mi ale to stipendium přijmout nedoporučil. Prý by to byla kolaborace s režimem. Zmínil také, že tímto způsobem si nás Čechy Němci kupují. Druhý den jsem šel za ředitelem a řekl jsem mu, že k získání stipendia nemám předpoklady. Tímto rozhodnutím jsem ztratil možnost k dalšímu studiu, protože české vysoké školy byly zavřené. Věnoval jsem se proto dalšímu hledání práce.“ Otec pana Jelínka synovi předjednal práci v pojišťovně. Jeho děda mu doporučil zaměstnání v líšeňské továrně na kuličková ložiska. V obou případech mu byla práce přislíbena, ale Arbeitsamt tyto nabídky práce neschválil a doporučil mu místo u vídeňské Fluchtwerke ve Wiener Neudorfu. Milan Jelínek práci přijal. „Všichni mi radili, abych tu práci vzal. Nechtěl jsem být poslán někam do Porýní nebo Porúří. Protože jsem nebyl materiálně zručný, ale uměl jsem dobře německy, přidělili mi nakonec úřednické místo.“

Nucené nasazení a kantýna ve Wiener Neudorfu

„Koncem srpna 1942 jsem byl zařazen do transportu českých pracovníků. Do Vídně se mnou jeli také dva spolužáci - Vladimír Bílek a Josef Baumann. Oba, stejně jako já, dostali za úkol vybudování lístkového systému (kartotéky), který k odběru hlavních jídel opravňoval asi deset tisíc zaměstnanců. Já vydával stravenky. Dalším mým úkolem bylo připravit v táboře č. 2 ubytování pro další příchozí. V kanceláři nás bylo šest až osm. Většina z mých kolegů pocházela z Rakouska, část z nich patřila mezi vídeňské Čechy. Zbytek pocházel z jiných zemí a v Neudorfu byli nuceně nasazeni na práci v Říši. V čele naší kanceláře stál Meersich, byl to nacista, který byl na východní frontě raněn, a tak se vrátil do Rakouska. Diskutovali jsme spolu, jednou například o tom, proč jsme nižší rasa. Odpověděl jsem mu, že by o tom se mnou neměl mluvit, protože mám pochybnosti o této formulaci. Málem jsme se kvůli této debatě servali. Tehdy jsem mu řekl, že nemůže být Němec, když se jmenuje Meersich. Tohle jméno má chorvatský původ. Od té doby mě Meersich nenáviděl. Podle té chorvatštiny v jeho jméně si myslím a je pravděpodobné, že se jeho rodiče do Rakouska dostali s nějakou židovskou rodinou. O postupech německé armády a politice jsme se bavili také s Rakušanem Schröderem. Ten pocházel ze sudetské oblasti a byl velitelem četnické stanice ve Vejprtech. Po vyhlášení Československé republiky byl velitelského místa zbaven a proti Čechům zatrpkl. Mne ale chránil a před Meersichem mě několikrát varoval.

Začátkem prosince 1942 se stala taková příhoda. My jsme měli jídla dost, ale byli tam také zubožení ruští zajatci. Nechávali jsme jim jídlo na okenní římse. Tehdy zajatce hlídal nováček, uviděl, jak se jeden ze zajatců přiblížil k jídlu, a zastřelil ho. Nejbližší stůl od okna měl Schröder. Vyskočil, otevřel okno a zahrnul německého střelce nadávkami. Strhl jsem ho k zemi, protože hrozilo, že voják bude střelbu opakovat.“

Propustky domů

Podnik nuceně nasazeným zajišťoval propustky domů. „Jezdil jsem za maminkou a mou láskou Libuší. Navštěvoval jsem také své spolužáky a profesora Hladkého. Nejdříve jsem domů jezdil na propustky. Většinou přes Břeclav. Když se však na jaře 1943 začalo německé vojsko dostávat do potíží, tak nám podnik propustky odebral. Vysvětleno to bylo přeplněnými vlaky do protektorátu. Propustky jsme si pak falšovali. V kanceláři jsem měl razítko, tak jsem je vždy orazítkoval. Pak jsme jezdili vlakem do Svitav, to byly Sudety, tam se jezdit mohlo, ale vyskakovali jsme v Brně. Jezdili jsme tedy jako černí pasažéři. Také jsme přecházeli přes Moravský Krumlov.“

Odbojová činnost  ̶  Fluchtwerke ve Wiener Neudorfu

Konstantin Hladký založil odbojovou skupinu Lípa. Za nějakou dobu po maturitě se profesor Hladký Milana Jelínka zeptal, jestli mu chce pomáhat. „Chtěl po mně, abych se připojil k odboji a zúčastnil se tak odbojové činnosti. Dalo by se tedy říct, že tato odbojová činnost byla domluvena na půdě gymnázia a místo studia v Německu jsem se tehdy nechal Hladkým naverbovat jako odbojový pracovník. Dostali jsme přesné instrukce, jak se budeme chovat a jak budeme postupovat.

Odbojová skupina Hladkého byla organizována ve trojicích a měla své středisko v brněnské zbrojovce. Několik osob ze zbrojovky je uvedeno na seznamu popravených. Jejím úkolem bylo vytváření dalších trojic na Moravě, popř. i v Čechách. Dále těmto skupinám měl být poskytnut vojenský výcvik a měly být připraveny k podpoře jednotek přibližující se Rudé armády. Mým úkolem mělo být založení odbojové skupiny ve Wiener Neudorfu a její připojení ke skupinám na jižní Moravě. Bylo také potřeba vytvořit podpůrné skupiny z Čechů pracujících ve Vídni a Dolních Rakousích a navázání spojení hlavně se zajatými Rusy. V době co nejkratší se měly podniknout sabotážní akce na železnicích a na hlavních komunikacích.

Co se týká mé odbojové činnosti, v rámci mého pracovního zařazení se mi mnoho informací nedostávalo. V mé moci bylo vlastně jen ubytování dvou vojenských expertů, kteří nás měli naučit destrukcím železničních kolejí. K jejich vyslání však v ubíhajícím roce nedošlo a já jsem se nedozvěděl, proč úkol nebyl splněn. Zatím jsem se staral o šíření válečných a politických informací. Shromažďoval jsem je z rádiového přijímače, který mi dala k dispozici moje bytná. Také jsem četl noviny. Sledoval jsem pohyby na frontě. Informace jsem předával a posílal svým spolupracovníkům. Ale informoval jsem také Neněmce nejen v oddělení našem, ale i v sousedních úřadech. Přes strýce Ferdinanda Pecinu jsem do Brna poslal zprávu, že jsem pro vojenské experty připravil průkazy a zásobování. Strýc s podporou odboje souhlasil, byl až do rozpuštění Sokola v roce 1941 vedoucím dorostenců v jednotě Brno IV. V Brně jsem se scházel se svým spolužákem Slavojem Hontelou. Patřil k naší skupině. Jemu jsem se také svěřil se svými obavami, že vysílačka, kterou měl profesor Hladký, může být napíchnuta gestapem. Byl přesvědčen o tom, že je napojen na Sověty, a posílal jim zjištěné informace. Hladký mi také při jedné z posledních návštěv říkal, abych ho už nenavštěvoval, že je to nebezpečné. Později jsem také od Hontely dostal varování, že je naše skupina prozrazena a že můžeme být zatčeni.“

Spolupracovníci Milana Jelínka byli zatčeni a vězněni v Kounicových kolejích. „Část ze spolupracovníků, především ti z nich, kteří se zapojovali do odboje víc, byli zavražděni. Jako například profesor Konstantin Hladký. Ten asi také prozradil mé jméno. Zpracovali ho a nakonec ho také zastřelili. Zvenku proběhly ještě snahy o jeho propuštění. Nic na něj neměli, jen to, že tu odbojovou činnost organizoval.“ Přesně došlo k zatčení Hladkého v noci na 13. dubna 1944. Po krutých výsleších na brněnském gestapu byl dne 10. října 1944 převezen do Vratislavi a zde byl 16. prosince 1944 odsouzen k trestu smrti. Popraven byl odpoledne po evakuaci věznice ve Vratislavi spolu s dalšími 39 spoluvězni. V roce 1946 se podařilo zajistit exhumaci a převoz všech popravených do ČSR. Pohřbeni byli 1. prosince 1946 na Ústředním hřbitově v Brně (Hladký - 56a, hrob č. 35).

Milan Jelínek byl začátkem května roku 1944 ve Wiener Neudorfu také zatčen. „Dostal jsem zprávu, že ostatní pozavírali. Dopisy jsem zničil. Chtěl jsem uprchnout na jih do Slovinska. Ale útěk jsem o den odložil. Zatkli mě a převezli do Kounicových kolejí. Překvapilo mě ale, že mě umístili ve stejném (2.) patře jako ostatní. Ve vedlejší cele byl pravděpodobně Hladký. Snažil se se mnou komunikovat. Chtěl mi zřejmě dát znamení, že nemá cenu zapírat.“

Poté byl Milan Jelínek souzen a přemístěn do Vratislavi. Z té byl koncem ledna 1945 vlakem evakuován na západ. Vlak jel přes Waldenburg (Walbrzych), Hirschberg (Jeleniu Góru), Bautzen (Budyšín) do Drážďan. Transport byl rozdělen do dvou částí, první (s Milanem Jelínkem) vystoupila v Drážďanech a jela do Waldheimu. Druhá část zamířila do Zwickau (Cvikova). Z Waldheimu byl Milan Jelínek přemístěn koncem února 1945 do Plavna, kde byl spolu s dalšími vězni internován v kasárnách. 20. března došlo k propuštění cca osmdesáti procent vězňů. Na vězně z Vratislavi se však omilostnění nevztahovalo, vedení vězení prý nedostalo povolení od gestapa. 22. března byl Milan Jelínek nákladním autem převezen do vězení ve městě Reichenbach. Začátkem května, kdy bylo město osvobozeno, byl převezen do opuštěného zajateckého tábora v Reichenbachu. Koncem května 1945 se dostal zpátky do vlasti.

Studium po druhé světové válce

Po válce Milan Jelínek dále studoval a stal se významným českým jazykovědcem, bohemistou a profesorem českého jazyka na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně. Mezi jeho knihy patří například O jazyku a stylu novin (Praha, 1957), Jak kulturně mluvit a číst (Praha, 1960), Stylistické studie II. (Praha, 1974), Český jazyk a jeho užití v propagačních textech (Brno, 1989) nebo Argumentace a umění komunikovat (Brno, 1999).