Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Nebylo mi jedno, co se kolem mě děje. Nikdy!
narozen 27. srpna 1964 v Brně
jeho prastrýc Miroslav Antonín Liškutín bojoval za druhé světové války na západní frontě a po roce 1948 uprchl z komunistického Československa do Anglie
během normalizace musel svou homosexuální orientaci před okolím skrývat
v 80. letech nastoupil na vojnu do Žatce
po roce 1989 úspěšně provozoval restauraci Áčko, kterou navštěvovala LGBT komunita i brněnská bohéma
Zdeněk Jelen byl na vojně teprve pár dní, ale už po tak krátké době věděl, že následující dva roky pro něj nebudou procházka růžovou zahradou. Přesvědčil ho o tom politruk, který si Zdeňka nechal zavolat. „Mám všechny vaše složky. Vím, že máte v rodině nežádoucí element. Jste zrádci,“ sdělil pamětníkovi politický důstojník. Zdeněk Jelen vytušil, že od této chvíle si musí dát pozor na jakoukoli maličkost. „Kdyby ještě věděl, že jsem gay, bylo by to mnohem horší,“ dodává pamětník po letech.
Zdeněk Jelen se narodil 27. srpna 1964 v Brně. Vyrůstal však ve Šlapanicích u Brna, kam se jeho rodiče Jana a Jaroslav Jelenovi přestěhovali společně se Zdeňkovými sourozenci Janem a Jaroslavem. Pamětník na své dětství rád vzpomíná. Hrával ochotnické divadlo, a dokonce skládal básničky. Po základní škole Zdeněk zamířil na učební obor pekař/číšník. Ambici studovat na gymnáziu neměl, jelikož dle jeho slov by ho na školu stejně nepřijali. Narážel tak na špatný kádrový profil pamětníkovy rodiny.
Bratr Zdeny Fišerové, babičky Zdeňka Jelena, Miroslav Antonín Liškutín bojoval proti nacistům za druhé světové války u 312. československé stíhací perutě. Hrdinové bojující za války na západní frontě patřili k nepřátelům tehdejšího komunistického režimu. Po únoru 1948, kdy komunisté začali tuto skupinu pronásledovat, se Miroslav Liškutín dozvěděl od svého kamaráda, jenž bojoval na východní frontě, šokující informaci: „Mirku, jestli do druhého dne neopustíš republiku, tak tě zavřou.“ Pamětníkův prastrýc neváhal. Manželka Miroslava Liškutína, která měla anglickou státní příslušnost, odletěla s dětmi do Británie, a Zdeňkův prastrýc utekl přes hranice, což vedlo k jeho odsouzení v nepřítomnosti za vlastizradu. Celá rodina se tak v očích režimu stala nežádoucí. „Byli jsme podle nich rodina vlastizrádců, což byl pěkný nesmysl. Když člověk nasazuje život za svou zemi, pak ho označí za vnitřního nepřítele a chtějí se těch lidí zbavit jen proto, že bojovali na Západě, tak si myslím, že to bylo sprosté. A že utíkali? Kdo by se jim divil. Nechat se zavřít, potom jít do uranových dolů a zničit si život, tak to raději utéct,“ domnívá se Zdeněk Jelen.
Během dospívání si Zdeněk Jelen začal uvědomovat svou odlišnou sexuální orientaci. Jak sám poznamenal, být homosexuálem v komunistickém Československu znamenalo velké společenské stigma. „Bylo to psychicky náročné. Člověk musel v sobě potlačovat všechny ty pudy a představy. Musel zkrátka šlapat tu lajnu, kterou mu nařídili,“ vysvětluje pamětník a dodává, že do revoluce blízkým o svém skutečném já nic neřekl. „Jasně že jsem měl strach. Bralo se to jako mravnostní delikt. Každý by se v té době na tebe díval jako na úchyla. To bylo tak brané, že nejsi prostě normální. A česká nátura je taková, že pokud se to dozví jeden, zjistí to za chvíli úplně všichni.“
S ponižujícím zacházením ze strany komunistického režimu se setkal Zdeňkův kamarád Jiří Pokorný. Během normalizace studoval pedagogickou vysokou školu se zaměřením na ruský a německý jazyk. Těžce nesl svou homosexualitu a pokusil se o sebevraždu. Lékaři Pokornému zachránili život. Poté byl převezen na psychiatrické oddělení, kde prozradil důvod svého zoufalého činu. Tím však problémy Jiřího Pokorného neskončily, spíše naopak. Jakožto homosexuál nemohl učit na školách a potkávat se s mladistvými. Pokorný si nakonec našel práci v obchodě s pánským oblečením, ale ani tam nevydržel příliš dlouho, jelikož vedoucí pánského oddělení získala složku od Pokorného lékařky, což vedlo k další změně zaměstnání. Nakonec se pracovně usadil v obchodě se šrouby a maticemi. Po revoluci se Jiří Pokorný mohl vrátit ke své učitelské profesi.
V roce 1982 nastoupil Zdeněk Jelen na vojnu do Žatce, kde bylo vojenské letiště. Jelikož se pohyboval většinou v kuchyni, značnou část jeho povinné vojenské služby strávil spíše v bílém kuchařském oblečení než v zelené uniformě. Nejdříve pamětník sloužil v tzv. cháčku, což byla kuchyně pro vojáky základní služby. Později ho převeleli do jídelny pro důstojníky. Obávaný politruk, který zkraje vojny Zdeňkovu rodinu označil za vlastizrádnou, si pamětníkova jídla nemohl vynachválit.
Zdeněk Jelen na vojně sloužil v době, kdy v Žatci probíhalo cvičení Štít 84 v rámci vojsk Varšavské smlouvy, kde podle pamětníka působili především Rusové. „Oni už byli z té vojny tak trochu vypatlaní, protože se nikam nedostali. Když přistáli v Žatci na letišti a vylezli z letadla, měli hlad. Chodili za námi do kuchyně, abychom jim dali nějaké jídlo a hned se nás ptali, v jaké zemi jsou. Oni ani nevěděli, kam letí,“ vypráví Zdeněk Jelen.
Dle pamětníka byla šikana na vojně velkým problémem. Někteří jeho vrstevníci neopustili povinnou vojenskou službu ve zdraví. „Z našeho ročníku vykopl jeden kluk jinému ledvinu. Šikana byla velká. Ale ti Rusové to měli ještě horší. Po nás chtěli jídlo, a tak nám dělali cirkus. Předváděli, jak šikanují své mladší ročníky. Vysvlékli kluka jen do trenek, sundali mu ponožky, rozdělali oheň a pálili mu nohy. Já byl starší kuchař, ode mě dostávali přebytky, tak jsem jim řekl: ,Jestli toho hned nenecháte, tak vám nic nedám.ʽ A oni, že ne, že dobrý. Tak pak vytáhli cigarety a ptali se po vodce,“ vypráví pamětník.
Zdeněk Jelen byl však na Rusy již tak naštvaný, že jim místo vodky dal denaturovaný líh, který se přidával do paliva pro stíhačky. „Ale mělo to v sobě alkohol. Konec konců, někteří na vojně pili i okenu. Tak jsem jim denatural namíchal se sirupem. A oni furt: ,Chorošo, Stoličnaja.ʽ A já na ně: ,To víš, že jo.ʽ Kdyby mě viděl ten politruk, tak by řekl, že jako rodina pokračujeme dál v rozvracení republiky. Já se ale hlavně bál toho, že kdyby si brkli, tak ti Rusové, z nichž táhl benzín, vybuchnou,“ dodává s úsměvem pamětník.
Zdeněk Jelen šikanován na vojně nebyl. Ani kvůli své orientaci. „Já byl chytrý. Měl jsem hodně kamarádek a u sebe jsem měl i jejich fotky. A když jsem těm suprákům a mazákům ukázal mé kamarádky a řekl jim, že za mnou přijedou na přísahu, byli celí natěšení. Ty holky doopravdy přijely.“ Zdeněk tím fakticky zabil dvě mouchy jednou ranou. Fotografie sloužily jako pamětníkovo dobré krytí, a navíc si ho od té chvíle mazáci spíše předcházeli.
Na vojně však neměl pouze negativní zážitky. Poznal tu své první lásky a prožil první vztahy. „Doteď se mi někteří ozývají. Zrovna včera mi volal jeden, s nímž jsem tam byl na těch vojenských útvarech. Ale ti jsou zrovna ženatí. Jsou to dědečkové,“ uvedl pamětník. Zdeněk Jelen vypráví, že mnoho gayů v té době si ani v dospělosti nechtělo připustit, že by byli odlišné sexuální orientace.
Po vojně se pamětník vrátil zpět do Brna. Možnosti, kde se seznámit nebo alespoň částečně projevit své pravé já a přitom se nedostat do potíží, příliš nebylo. Přesto existovalo několik výjimek. Jednou z nich byl hotel Korso, který stál na dnešní Hybešově ulici a scházela se v něm brněnská homosexuální klientela. Další příležitostí seznámit se byl například klub pro uzavřenou společnost, který provozoval pouze pro své homosexuální přátele Richard Sehnal přímo v suterénu svého domu. U Richarda, jak se klubu mezi homosexuály v Brně říkávalo, se nevybíralo vstupné, jen si každý host donesl své pití a mohl se poté bavit dle libosti. I zde však vládla určitá opatrnost. Do klubu nebyl vpuštěn každý. Richard Sehnal dotyčnou osobu musel alespoň částečně znát. Obavy byly namístě, jak se ukázalo později.
Z vyprávění přátel se Zdeněk Jelen dozvěděl, že několikrát ke klubu přeci jen přijeli z mravnostního oddělení s antonem, do něhož návštěvníky naložili a odvezli na stanici, kde je čekal výslech. Otec jednoho z vyslýchaných gayů shodou okolností pracoval u policejních složek. Přispěl nejen k tomu, že skupinku brzy propustili, ale také měl říct svému synovi, na koho z okolí si má případně dát pozor, což se postupně šířilo k dalším lidem v rámci brněnské gay komunity. Homosexuálové byli pro Státní bezpečnost (StB) velmi snadnou kořistí vzhledem ke společenskému stigmatu, které jim kvůli prozrazení hrozilo. „Někteří tam byli vedení. Spolupracovali s StB a donášeli. Měli tam různá krycí jména. O některých jsem to věděl. Bylo to dobře poznat i proto, že daný člověk neměl s policisty žádný problém,“ dodává pamětník, kterého StB naštěstí nekonfrontovala.
Zdeněk Jelen vzpomínal, že homosexuálové organizovali i večírky odehrávající se vždy u jednoho z účastníků doma. Lidé přinesli kostýmy, do nichž se mnozí hosté převlékli a flámovali až do rána. Na privátě se sice všichni cítili svobodně, v bezpečí a především sami sebou, nicméně stále se jednalo o úkryt před světem. Pamětník proto doufal, že nastane období, kdy žádná skrývání a tajemství před okolím již nebudou potřeba. A přání se mu brzy mělo vyplnit.
V roce 1989 totiž přišla sametová revoluce, na niž pamětník vzpomíná jako na dobu velké euforie, kdy lidé byli k sobě příjemní a tolerantní. Osobně se účastnil listopadových demonstrací na brněnském náměstí Svobody. „Já jsem takový, že se musím zapojovat do všeho. Potřeboval jsem dát najevo své pocity a vyventilovat je. Nebylo mi jedno, co se kolem mě děje. Nikdy,“ vysvětluje Zdeněk Jelen.
Devadesátá léta se stala synonymem svobody. Utvářel se nový politický systém, probíhala ekonomická transformace a také se postupně měnil postoj majoritní společnosti vůči homosexuálům směrem k lepšímu. Po republice se začaly otevírat první legální gay podniky. Pamětník zmiňuje například diskotéku Memphis na brněnském Cejlu, podnik Philadelphia pojmenovaný podle stejnojmenného filmu, anebo již zmíněný klub U Richarda, jehož majitel už diskotéku mohl otevřeně provozovat. V té době však Zdeněk Jelen přemýšlel, že mu chybí podnik, který by nebyl úzce zaměřen pouze na LGBT komunitu, ale skutečně pro všechny. „Rozhodl jsem se otevřít restauraci, kam by mohli přijít všichni. Gayové, lesby, heteráci, Romové, černoši, prostě všichni, kdo se budou tolerovat. Zkrátka free podnik. Kvůli tomu jsem také otevřel Áčko,“ dodává pamětník. Zdeněk Jelen vzpomínal, že otevření Áčka v devadesátých letech vzbudilo velký ohlas. Do restaurace chodili rádi nejen homosexuálové, ale stala se také místem, kde se potkávali herci, spisovatelé nebo básníci jako například známá osobnost brněnské bohémy Leoš Bacon Slanina.
Byť se jednalo o podnik, jehož jméno mělo nejen v LGBT komunitě silný zvuk, po 23 letech skončil. „Člověk už je vyhořelý a ztratil se mi dobrý personál,“ vysvětluje důvody svého odchodu Zdeněk. „Děcka to mrzelo, protože někteří tam v podstatě vyrůstali. Říkali mi: ,My jsme tam chodili už od 16 let!ʽ Byl to takový jejich druhý domov. Ale nedalo se jinak, to vyhoření bylo velké.“ V pohostinství pamětník alespoň částečně zůstal, když se zaměřil na učně oboru kuchař-číšník, které v roce 2022 vedl v Mikulově.
Mladé generaci, kterou každý večer sledoval ve své restauraci, jak se baví nebo seznamují beze strachu, že je policejní složky naloží do antonu a předvedou na výslech, jako tomu bylo u Zdeňkových vrstevníků, nikdy nezáviděl. Naopak jim tuto bezstarostnost ze srdce přál. Sám prožívá štěstí v partnerském vztahu, který trvá již přes 30 let. S Radomírem Lysákem se seznámil na počátku devadesátých let ve zmíněném hotelu Korso. Začali spolu chodit a po čase dostal Zdeněk od Radomíra otázku, zda vztah neposunou dál a nepřestěhují se k sobě. Pamětník, který v daném období bydlel u babičky Zdeny Fišerové, váhal. Je to ten pravý? Stojí za to? Odpověď nakonec byla kladná. „Myslím si, že jsem se rozhodl správně. I když to je občas takovej ubrblanej dědek, tak špatný není a má srdce na pravém místě. Pomáhá mi se vším i teď, když byl problém s tou Ukrajinou. Připravoval jsem pro uprchlíky 300 řízků a on je se mnou smažil až do půlnoci,“ vypráví Zdeněk, který se po únorovém útoku Rusů na Ukrajinu v roce 2022 rozhodl s partnerem a pár přáteli vydat k slovensko-ukrajinským hranicím pomáhat utečencům z napadené země.
„Když jsme tam dojeli, viděli jsme bezmoc. Uviděli jsme ale také, jak se ti lidé rozzářili, když viděli auto s nápisem ,humanitární pomocʽ. Najednou v nich byla jiskra nějaké naděje. Dávali jsme jim jídlo, vše se tam organizovalo a vtom část z nich zjistila, že je odvézt pryč nemůžu, protože se na ně ještě nedostala řada. Takže museli v mrazu čekat dál. Paní mi tam dávala malé dítě, abych jí ho odvezl, že mi dá kontakt a pak se ozve. Ale po dohodě s Červeným křížem to prostě nešlo,“ vysvětluje pamětník. V rámci programu pomoci, do nějž se Zdeněk přihlásil, mohl z ukrajinsko-slovenských hranic do Česka odvézt sedm lidí. „Převáželi jsme dvě holčičky, kterým se ztratila maminka. Měly hřivny a sáček s deseti eury. Za deset euro si nikdo nic nekoupí. Všichni uprchlíci, které jsme vezli, od nás dostali jídlo a peníze, aspoň 2 000 korun, aby něco měli do začátku. Další rodina, což byli tři kluci, matka a její sestra, neměli vůbec nic. Veškerý majetek tam museli nechat. Jestli si někdo myslí, že když mu někdo zdraží o deset korun naftu, tak se z něj stane sociálně slabý, tak slabý asi je, ale duchem,“ domnívá se pamětník.
V souvislosti s ruskou agresí na Ukrajině a také zprávami o potlačování práv sexuálních menšin v Rusku se nabízela otázka, zda lze nalézt podobnost mezi situací gayů a leseb v tehdejším komunistickém Československu a dnešním Rusku. „Je to podobné, možná i ještě tvrdší. Vím o lidech, jako jsou mí známí Valerij nebo Oksana, kteří žili v Moskvě a utekli. Chodili do Áčka a říkali mi, že by se do Ruska už určitě nevrátili,“ říká Zdeněk Jelen. Naopak posun české společnosti ve vztahu k homosexuálům je dle pamětníka nepochybný a vnímá ho pozitivně. V České republice se mu jako gayi žije dobře.
Zdeněk Jelen o sobě hovoří jako o člověku, který se snaží být neustále optimisticky naladěn. Pozitivní myšlení se snažil udržet v době komunismu a stejně tak chce přemýšlet i v čase, kdy pár set kilometrů od českých hranic zuří válka. „Myslím si, že člověk musí hledat nějaké pozitivum. I v této době to vše dopadne dobře, i když vím, že to nevrátí těm lidem jejich životy ani tu krajinu. Mohlo by to potkat i nás. Takže pomůžu a budu si myslet, že kdyby se něco takového stalo nám, pomůže Česku zase někdo druhý,“ uzavírá své vyprávění pamětník.
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy regionu - Jihomoravský kraj
Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy regionu - Jihomoravský kraj (Filip Maroši)