Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Josef Jehlík (* 1927  †︎ 2017)

• narozen 19. června 1927, Úboč na Domažlicku

• sedlák, rodinné hospodářství “U Roubalů”, Úboč č. p. 10

• kolektivizace zemědělství

• roku 1953 odsouzen na dva měsíce vězení za neplnění povinných dodávek, vězněn v pracovním táboře v Plzni-Karlově, propuštěn na prezidentskou amnestii

• v květnu 1953 celá rodina vystěhována do Horního Fořtu u Javorníka, zákaz pobytu v okrese Domažlice

• práce na státním statku

• roku 1960 návrat do západních Čech - Hlohová

• práce v pivovaru, šamotce ve Staňkově

• zemřel 28. prosince 2017

Josef Jan Jehlík se narodil 19. června 1927. Pochází z Úboče na Domažlicku, kde jeho rodiče vlastnili středně velké hospodářství, které tvořilo soběstačnou zemědělskou jednotku s rostlinnou i živočišnou výrobou. V té době se nemohla farma specializovat jen na jednu komoditu, ale musela mít široký záběr produkce, aby se uživila. Jehlíkovi obdělávali asi 16 hektarů polí, ke statku patřilo 5 ha luk a 12 ha lesa. Chovali hovězí dobytek, prasata, drůbež, velmi úspěšní byli v chovu koní. Chovali dva páry koní, kteří byli zapsáni v zemské plemenné knize, pravidelně získávali ocenění na výstavách a hříbata byla chovateli velmi žádaná. Když roku 1939 vyhráli Jehlíkovi první cenu na celostátní výstavě, odkupoval jejich hříbě valáška státní hřebčín a o klisničky se prali zájemci z celé země.

Rodina Jehlíkova hospodařila na gruntu „U Roubalů“ v Úboči (čp. 10) již od 18. století, statek se předával z generace na generaci. Josef se narodil jako jediný syn a neměl žádné sourozence, bylo tedy přirozené, že převezme rodinný statek a bude pokračovat v sedlácké tradici. K tomu jej také rodiče vychovávali. Jeho životní cesta byla jasně vytyčena. Dokud ji drasticky nepřerušily politické události roku 1948 a následná kolektivizace zemědělství. „Když jsem se narodil, nikdo se se mnou nebavil, čím budu. Ty budeš sedlák a hotovo. Protože jsem se narodil na hospodářství, povolání bylo dědičné. Já byl spokojený, měl jsem radost, že budu doma, že nebudu muset nikam jít. A zatím to bylo obráceně. (...) Ani mne nenapadlo, že bych uvažoval o jiné profesi. Když jsem vycházel ze školy, děti se rozhodovaly: Já se půjdu učit, já půjdu do školy. Já byl takový trouba, nemohu říkat nic, mám linii určenou a musím ji dodržet. Když jsem viděl, že na našem dvoře hospodařilo tolik generací, řekl jsem si, že by byla zrada, kdybych to nedodržel. Pokračoval jsem.“

Josef Jehlík vychodil obecnou školu v Úboči, měšťanku navštěvoval v Kolovči a potom absolvoval dvouletou hospodářskou školu v Domažlicích. „Moc jsem studovat nemohl, ale zemědělskou školu jsem si udělal, protože když chce člověk hospodařit, je potřeba.“ Studium mělo žáky připravit na kvalifikovanou práci v zemědělství, učili se o hospodářských zvířatech, typech půdy, osivu, hnojivech atd.

Německým vojákům nad hlavou se skrývali uprchlí ruští zajatci

Život na vesnici ovlivnila druhá světová válka. Pamětník ale vzpomíná, že podmínky pro zemědělskou činnost byly v protektorátu příznivější než později v socialistickém Československu: „Němci byli lepší než komunisti. Síly se třeba čtyři hektary pšenice nebo žita a byla na to stanovená norma zrní – třeba pšenice byla čtyřikrát metrák šedesát zrní. Obilí jsme skladovali na půdě na hromádkách, do hromady se umístila cedule ,Semena na sení‘. U nás bylo zaměstnaných pět lidí a pro ně byla určená spotřeba. Zase na půdě byla hromada a té si kontroly nevšímaly. Byly určené normy na setí, spotřebu.“ Jen na krmení neexistovaly normy, proto se tajně schovávalo zrní pro dobytek. I prase bylo možné porazit, ale jeho váha se potom odečetla od lístkového přídělu masa. Němci při výkupu potravin více zohledňovali reálné možnosti farmy, jejich zájmem bylo především zajištění zásobování za války, oproti tomu státní orgány po roce 1948 používaly výkup jako likvidační nástroj na soukromé zemědělce. „Mlátili jsme, vedle postavili vlečku. Co vyšlo z mlátičky, hned na vlečku a vše odvezli. Máte v maštali dvacet kusů dobytka, čtyři koně a není čím je krmit. Přitom vám předepsali dodávky 15 tisíc litrů mléka. To není možné splnit. Něco by šlo vyrobit, kdybyste měla pro dobytek jádro. Takto nás mořili, že jsme neplnili dodávky.“

Josef dojížděl do hospodářské školy do Domažlic. Když bylo cestování nebezpečné kvůli náletům, nechával ředitel dojíždějící přespávat přes týden přímo ve školní budově. „V Domažlicích jsem zažil bombardování. Spali jsme a najednou v noci nálet. Zatáhli domažlické nádraží, kde stály vlaky, snad tam byli i osídlenci. Najednou velký elent, díváme se a oni bombardují nádraží. Škola byla v centru města (dnes sídlo střední zdravotnické školy), nádraží je na okraji. Nám se nestalo nic, ale nádraží bylo rozbité.“ Nerozumní kluci si neuvědomovali vážnost situace, zatímco ředitel s chotí se utíkali ukrýt do krytu, oni zůstali nahoře a ještě se řediteli smáli.

Válka s sebou přinesla zásobovací potíže a nedostatek zboží. Jarmarky v Kolovči, kde bylo za první republiky možné sehnat cokoli, zpustly, Němci po obsazení ČSR vše vykoupili. Oblečení bylo možné sehnat jen na šatenky, rodiče nemohli opatřit pro dospívajícího rostoucího chlapce dostatek bot a látky na šaty. Nakonec jim látky pašoval jeden známý ze Slovenska, kde byla zásobovací situace příznivější.

Na jaře 1945 ukrýval Josef na seníku uprchlé ruské zajatce. Po trati u Osvračína jel vlak s transportem z koncentračního tábora, vezl ruské zajatce. Kvůli náletu hloubkařů vlak zastavil a několik zajatců uteklo. Došli až k Úboči, skrývali se v lese, kde je objevil Josef s kamarády. „Jeden z nich se odvážil poprosit o jídlo. ,Počkej, my ti přineseme.‘ Šli jsme domů, každý jsme nafasovali, co jsme mohli. Dali jsme mu jídlo, nevěděli jsme, kolik jich je, ukázal se jen jeden. Párkrát jsme jim přinesli jídlo. Povídal jsem: ,Vždyť je to blbost. Když sem chodíme, někdo nás může sondovat. U nás je dům veliký, někde je schovám.‘ Mysleli jsme, že válka už brzy skončí. Zajatci byli dva pohromadě. Řekl jsem jim, aby v noci přišli. Báli se, nevěděli, jestli nejsme špiclové. Ale když viděli, že jsme jim párkrát dali jídlo a nic se nestalo, dodali si odvahy a přišli. Převedl jsem je k nám do statku. Kam je ukrýt? Udělali jsme dobře, že jsme je schovali do seníku nad maštalí, kam se lezlo po žebříku. První dny jim matka nosila jídlo. Šla sbírat vejce a pod zástěrou nesla jídlo. Vlezla nahoru a dala tam potraviny. Hned, jak odešla, odstranili jsme žebřík. Sotva jsem Rusy přivedl, natáhli se k nám Němci. Ustupovali a báli se nechat auta venku. Vytahali nám všechny vozy ze stodoly na dvůr a nacpali tam své automobily. Bylo jich plno. Pamatuji si, ráno jsem šel do maštale a tady leží na slámě Němec, támhle Němec. Bylo dobře, že tam nestál žebřík, jinak by se podívali i na seník. Pár dní nesměli Rusové slézt dolů, byli nahoře a dávali jsme jim tam jídlo. Potom se válka schylovala ke konci, Němci odtáhli, popojeli jinam, tak to bylo lepší.“ Jeden ze zajatců byl vážně nemocný, proto se Josef v posledních dnech války domluvil s kamarádem, který oba Rusy odvezl do Domažlic do nemocnice. Jejich další osudy bohužel nezná.

Američané byli zlatí lidé

Osvobození a příjezd Američanů má Josef spojeny hlavně s radostí z motorky. „Otec si roku 1938 koupil motorku stovku, jenže za války nám zakázali jezdit. Chodili lidé, kteří si vymohli, že ji potřebují pro výkon své funkce, a chtěli ji koupit. Já ji ale rozebral, říkal jsem jim, že je nepojízdná, nechtěl jsem ji prodat. Když se blížil konec války, spěchal jsem ji dát dohromady. Bylo mi osmnáct let a hrozně jsem se těšil, jak budu jezdit. (...) Byl to dvoutakt, který potřeboval olej. Jen jsem vyjel ven ze dvora, Američané mi nabízeli gasolin. Otevřel jsem nádrž a oni mi nalili plnou nádrž benzinu. Co s tím? Vrátil jsem se domů, vše vypustil a jel znovu. Jenomže jsem měl strach, že vylágruju motor, byl to pořád čistý benzin bez oleje. Potom jsem s sebou vozil olej a vždy tam trošku kápl. Američané byli zlatí lidi, u nás snad nebyl jediný člověk, který by od nich něco neměl. Já jsem dostal dalekohled, benzinu, kolik jsem potřeboval, rukavice, vojenské šaty.“ Muži z vesnice byli nejvíce vděční za cigarety, které za války nebyly k sehnání.

V Jehlíkově statku byli ubytováni američtí důstojníci, rodina jim uvolnila výminek. Vojáci dbali o upravený zevnějšek, Josefova matka jim často prala a žehlila košile a uniformy. Pohlední chlapci neměli nouzi o dámské návštěvy. Vedli společenský život a přátelili se s místními obyvateli. Zasloužené oslavy a odpočinek válečných hrdinů však někdy kolidoval s každodenními povinnostmi obyvatel vesnice a zemědělskými pracemi: „Měli jsme s Američany trable, v květnu byla sena. U sedláka v senách se vstává brzy. Ale oni přivezli z plzeňského pivovaru sud piva, narazili ho a chtěli, aby tam s nimi všichni seděli. Měli promítací přístroj, hned po válce kina moc nefungovala, na maštal pověsili plachtu a pouštěli filmy. Přáli si, abychom s nimi seděli až do rána. Jenže vojáci si potom lehli, zato my museli krmit. Otec říkal: ,Kdyby přijeli na Vánoce, jsme rádi. Ale když přijeli zrovna v tuto dobu, kdy má člověk tolik práce...‘“ Místní mluvili s americkými vojáky německy, angličtinu ve vesnici nikdo neovládal. Nejprve Josef tlumočil do němčiny, potom si Američané přivedli tlumočníka.

Obnově hospodářství v Československu měly pomoci dodávky Správy Spojených národů pro pomoc a obnovu (UNRRA), která dodávala také zemědělské stroje pro sedláky. „Dostali jsme od UNRRA kombinovačku, sekačku. Někdo dostal i traktor. Ale hned mu ho sebrali. Naše strana a vláda rozhodly, že soukromníci nesmí mít traktory, a sbíraly je.“

V době třetí republiky postupně vzrůstala moc komunistické strany v různých organizacích, ovlivňovala stále více aspektů života v republice. „Byl jsem členem Svazu mládeže v Domažlicích. Neměl jsem moc času, proto mne neudělali předsedou, (i když mne na něj navrhli). Párkrát jsem tam přišel, a když jsem se podíval do výkladní skříně, viděl jsem samá komunistická hesla. Řekl jsem si: Jéje! Nebyl jsem tam dlouho, za půl roku jsem dal výpověď.“

Na přelomu let 1948/1949 absolvoval Josef Jehlík základní vojenskou službu v Hradci Králové u protitankového oddílu. Prošel zkráceným výcvikem. „V té době se ještě udělovala tzv. náhradní záloha. Protože jsem byl potřebný na statku a otec byl nemocný, dostal jsem vojnu jen půl roku.“ V dalších letech se musel pravidelně účastnit vojenských cvičení.

Přituhování

V roce 1948 při volbách bylo v Úboči odevzdáno asi 80 % bílých lístků jako nesouhlas s vládou Národní fronty, pan Jehlík se domnívá, že zde leží důvod, proč se obec dostala do pozornosti KSČ. Byli odtud vystěhováni čtyři sedláci jako „vesničtí boháči“, kteří údajně brojili proti nové vládě, a rodina Mastných byla zatčena a odsouzena za nelegální držení zbraní a poslech západního rozhlasu.

Josef měl také nepovolenou sbírku zbraní, kterou měl po celou válku ukrytou, ale včas ji zničil. „Měl jsem kamaráda zemědělského referenta na okrese, věděl, co se šije, že na někoho úbočského připravují trhák, budou dělat kontrolu. Varoval mě. Sešli jsme se v Domažlicích, sedl jsem na motorku, hned jsem jel domů. Všechny zbraně, které jsme měli, jsem naházel do žumpy. Byla to škoda, krásná flobertka, pistole, brokovnice. (...) Vše jsem zničil, aby nebyla možnost u nás najít něco, co nebylo přihlášené.“ Jehlík varoval i strýce Mastného, ten bohužel neposlechl a své zbraně nezničil, celá rodina na to těžce doplatila.

Roku 1950 převzal Josef Jehlík hospodářství od otce, protože jej státní úřady nutily k práci ve Škodových závodech v Plzni a rodiče sami by na práci na statku nestačili, nesměli mít žádné zaměstnance. „Nějaký právník poradil, že když si nechám napsat hospodářství na sebe, nemohou se mnou hnout.“ Roku 1951 se Josef Jehlík oženil s Annou Möllerovou z Únějovic a o rok později se jim narodil syn Josef.

Soukromé hospodaření bylo stále obtížnější. Na farmě dříve kromě rodiny Jehlíkovy pracoval i kočí, děvečka a pacholek, nyní na to museli stačit sami. Přitom jim byly předepisovány stále vyšší povinné dodávky masa, mléka, obilí atd. Když je nesplnili, byly jim vyměřeny pokuty. Nakonec byl roku 1953 Josef Jehlík za neplnění dodávek odsouzen na dva měsíce vězení. Část trestu si odpykal v pracovním táboře v Plzni-Karlově, kde vykládal z vagonů škváru. Asi po čtrnácti dnech byl díky prezidentské amnestii propuštěn.

Zemědělské stroje, potřebné pro fungování statku (např. samovaz), „vykoupila“ Strojní traktorová stanice, ale nikdo je nezaplatil. Roku 1952 chtěl pamětník marnou snahu o zachování statku vzdát a podal si přihlášku do Jednotného zemědělského družstva Úboč. Místní komunisté si jej však v družstvu nepřáli, proto se jeho přihláška „ztratila“ a z něj učinili „kulaka“ a „vesnického boháče“. Statek zabrali pro JZD. Využití jednotlivých budov si plánovali ještě dřív, než Jehlíkovy vystěhovali. Dokonce si ještě za přítomnosti majitele rozebírali vybavení jeho statku, zejména nářadí z dílen.

Vyhnanství

Dne 19. května 1953 dostal Josef vystěhovací výměr a 22. května 1953 byla celá rodina i s desetiměsíčním synkem Pepíčkem a starými rodiči naložena do vlaku a vystěhována z Úboče až do Horního Fořtu u Javorníku. „Vystěhovali nás ze závisti. Neměli jsme o moc větší statek než jiní sedláci, jen jsme chovali koně a byli úspěšní. (...) Když nás stěhovali, ptal jsem se na okrese na důvod. Říkám: ,Teď mi řekněte, proč nás stěhujete.‘ Úředník se na mne podíval a povídá: ,Protože se vám dobře vedlo.‘ Nám se dobře vedlo, protože se muselo o dobytek dbát, koně, býci nevyrostli jen tak, člověk se o ně musel starat, mít o činnost zájem. Ale každý mohl něco začít. Jenže byli také lidí, kteří se sami do ničeho nepustili, jen říkali: ,Hele, on má něco, ať mu to chcípne.‘“

Pamětník se domnívá, že hlavní neřestí sedláků je závist a sobectví, každý se stará jen o sebe, o druhé se nezajímá. „Žil jsem ve vesnici celý život a nikdy jsem si nepřipadal mezi nepřáteli. Ale když nás vystěhovali, ani pes neštěkl, že by nám někdo pomohl, nebo se ozval. Když jsme byli ve Slezsku, nikdo za námi nepřijel, nenapsal. Ani slza, všichni tam sebrali majetek. Oni jsou tam a ostatní je nezajímají... To je selská špatnost: jenom já a na druhé se nikdo neohlíží. Nebylo to od nich moc pěkné. Dnes, když jsem se vrátil, jsou přátelští, zvou mne mezi sebe. Ale já už do Úboče nechci, stále když do vesnice přijdu, vidím dvory, promítnu si, jak se ti lidé tenkrát chovali. Když nás stěhovali, měli jsme dítě osm měsíců staré. U nás bylo asi osm krav, dojili tam, ale my neměli pro dítě ani půllitr mléka. Šel jsem do obchodu, kde byl obchodník, u kterého jsme také kdysi nakupovali, chodili jsme k němu. Říkám: ,Pane Vrba, prodal byste mi půllitr mléka?‘ On se na mne podíval a povídal: ,Pro vás už nemám nic, vy už jste měli být pryč.‘ Auto se totiž zdrželo, řekli nám 21. a přijelo až 22. (května 1953). Stěhovali nás 450 kilometrů daleko. Nákladní auto sem vezlo náklad, zdrželi se a přijeli o den déle. Tak my už jsme neměli nárok na nic, ani na mléko pro malé dítě.”

Pan Jehlík si myslí, že řada lidí se bála vystoupit proti stěhování svých sousedů. „Závist majetku a doba, politika. (Sedláci) viděli, že by se jim to také mohlo stát. (Komunisté) vyhrožovali, že mohou vystěhovat kohokoliv, a všichni se báli, aby na ně nedošlo, o ostatní se nestarali.“

Cesta do Jeseníků trvala celkem 24 hodin, byla krušná. „Manželka nahřívala dítěti čaj nad svíčkou.“ Rodina byla do Slezska doslova “eskortována”, po celou jízdu vlakem je střežila ozbrojená eskorta - muž s pistolí za pasem.

V Horním Fořtu byli Jehlíkovi ubytováni ve starém domě po odsunutých Němcích, který byl již několik let neobydlený a chátral. Pro vodu museli chodit do potoka. Protože byli vystěhováni krátce před měnovou reformou, ztratili i úspory na vázaných vkladech, hotovost jim rozměnili v nevýhodném poměru 1:50. Začínali znovu od píky.

Okresní národní výbor Domažlice jim vydal zákaz pobytu v okrese Domažlice, Anna Jehlíková nesměla ani navštívit své rodiče v Únějovicích. K povolení krátké návštěvy na pouti roku 1956 bylo potřeba roční dopisování s nejrůznějšími úřady – okresním národním výborem, krajským národním výborem, ministerstvem vnitra, a dokonce Kanceláří prezidenta republiky. „Poslal jsem žádost na okres. Z okresu to samo sebou přišlo zamítnuté, že mi to může povolit jen kraj. Poslal jsem žádost na kraj, po třech týdnech přišlo, že mně to může povolit jen ministerstvo. Dobrá, napsal jsem na ministerstvo. Odtud přišel za měsíc dopis, že nám to nemohou povolit, že nám to může povolit jen prezidentská kancelář. Napsal jsem na prezidentskou kancelář a během týdne přišla odpověď, že návštěvu nám má povolit ten, kdo nám vstup zakázal. Napsal jsem znovu na okres a tentokrát to povolili. Ale manželčina matka byla z hospody a do povolení napsali, že žena smí do Únějovic na tři dny a má zákaz vstupu do veřejných místností (hostinců).“

V Horním Fořtu (Uhelná) byl pan Jehlík i s manželkou a otcem zaměstnáni ve Státním statku Javorník ve Slezsku, nemocná matka se starala o malého vnuka a domácnost. Technicky zdatný Josef krmil koně a potom pracoval s traktorem, Anna pomáhala na poli a později krmila dobytek. Jako zemědělští dělníci měli nejprve minimální mzdu, později když jezdil pamětník s traktorem a poté vedl partu traktoristů, už měl vyšší plat. Aby snížili své finanční náklady, chovali drůbež, králíky, pěstovali zeleninu, byli v potravinách soběstační. Dostávali deputát obilí. Žili velmi skromně, takže za sedm let z platu našetřili na malý domek i auto Škoda.

Na státním statku se sešli nejrůznější lidé – neodsunutí Němci, Poláci, řečtí komunisté, málokdo však měl zkušenosti s prací v zemědělství. Vystěhovaní kulaci – kvalifikovaní a pracovití sedláci ze západních Čech, kteří uměli hospodařit a přistupovali k práci poctivě a svědomitě, jak byli zvyklí z vlastního statku, představovali pro správce státního statku vítanou posilu. Zvláště si cenil Jehlíka otce. „Otec byl koňař, na statku měli šest párů koní. Nikdo tomu nerozuměl. Každou chvíli měl nějaký kůň mrtvici apod. a otec věděl, co pomůže.“  I když si Josef Jehlík senior získal respekt a úctu spolupracovníků i vedení státního statku, velmi postrádal rodný kraj. Bylo kruté, že se do něj za svého života už nepodíval. Zemřel ve Slezsku v březnu 1960.

„Když zemřel, rozhodl jsem se: nikoho se ptát nebudu, pochováme ho doma. Nechal jsem ho převézt do Domažlic, tam jsem objednal pohřební auto, převezli ho do Němčic, kde měl bratra. Od bratra šel pohřeb do Úboče. Počítal jsem, že mne zavřou. V Úboči se čekalo vzbouření, vzpoura sedláků. (...) Nebyl autobus, jelo jen pohřební auto, z Němčic se šlo pěšky a hrála muzika. Z Němčic do Úboče jsou asi tři kilometry. Nikomu jsem nic neříkal, ale průvod přišel k našemu dvoru a zastavil tam.“ Jako provokace mohl působit také projev správce státního statku, který přijel na pohřeb z Javorníka. Ve své smuteční řeči vyzdvihl kvality zemřelého, že byl dobrý a poctivý člověk, zároveň taktně zkritizoval místní komunisty a představitele JZD, kteří jej vystěhovali. Řekl: „Je možné, že se mohl jako člověk a jako zemědělec při tom převratném dění našeho zemědělství a naší vesnice mýlit a mít nesprávné názory. To možné je, ale je možné také to, že to nebyla jen jeho vina a jeho nedostatek. Ne přece každý člověk a v každém prostředí a za každých okolností stejně brzy pochopil, kde je za tak mimořádných okolností jeho místo. Toto byly a jsou ještě i dnes nutné průvodní zjevy při socializaci našeho zemědělství. A byla-li zde v tomto směru u našeho mrtvého chyba, pak my dnes jménem celého našeho pracovního kolektivu prohlašujeme, že on a celá jeho rodina svojí vzornou prací, svým dobrým a poctivým postojem si znovu své čestné místo v dnešní naší společnosti plně vydobyla.”[1] Po tomto projevu dotčení odešli a nepůsobili panu Jehlíkovi žádné problémy kvůli porušení zákazu pobytu. Nikdo si netroufl vystoupit proti správci jakožto funkcionáři KSČ, členu okresního národního výboru a představiteli státních statků.

Návrat do rodného kraje

Ovdovělé pamětníkově matce se stýskalo, chtěla jezdit na manželův hrob, což znamenalo finančně náročné cesty přes celou republiku. Proto se Josef domluvil se svou ženou, že se pokusí přestěhovat někam do západních Čech, blíže Úboči. Opět jim pomohl vedoucí státního statku, který zařídil ukončení jejich pracovního poměru ve Slezsku a vydal potřebná doporučení.

Anna Jehlíková našla dům na prodej v obci Hlohová, která ležela přímo na hranici okresu Domažlice a Plzeň-jih. Rodina si tento dům zakoupila a přestěhovala se tam. Josef dům postupně upravil, přistavěli další místnosti. Neporušili zákaz pobytu a přitom měla stará matka blízko na manželův hrob, žili znovu v západních Čechách.

Josef ani jeho paní již nepůsobili v zemědělství. Josef našel s pomocí strýce zaměstnání v pivovaru ve Staňkově. Pracoval jako závozník a později řidič. Jezdil s nákladním autem a rozvážel po hospodách sudy s pivem. V pivovaru zůstal až do jeho uzavření roku 1977. Potom dělal topiče v šamotce ve Staňkově, kde se vyráběly cihly pro atomové elektrárny a obkládačky. Roku 1988 odešel do důchodu, ale ještě pět let chodil na brigádu do zemědělského výkupu, vypomáhal také jako hlídač.

Anna pracovala nejprve ve staňkovském mlýně, kde se mísila krmiva. Po roce se vyškolila na signalistku Československých drah a sloužila jako výhybkářka na traťové odbočce na Vránov a v Osvračíně. Na železnici setrvala až do důchodu.

Pan Jehlík již ovdověl, pravidelně jej ale navštěvuje jeho rodina i s dvěma malými pravnoučky. Společnost mu dělá jeho věrný pes. Po roce 1990 mu byl v restituci vrácen poničený statek v Úboči, s rodinou ho zrekonstruovali, ale už tam nechce žít, domovem se mu stala Hlohová.

[1] Osobní archiv Josefa Jana Jehlíka, Nekrolog na pohřbu Josefa Jehlíka st., Úboč 1960. – Dokument je také uložen ve Sbírce Paměti národa v Dodatečných materiálech.