„Když byla tady ta repatriace, měli se stěhovat z Volyně do Čech. Táta samozřejmě zabil prase, nadělal klobásy, připravil se na cestu do Čech. Nachystali se, ale on tam měl souseda Ukrajince a nebyli s tím sousedem kamarádi. Ten soused přechovával banderovce. Ti banderovci, když táta se měl stěhovat sem, tak ho obrali. Všechno mu sebrali. Všechno. Aj i šatstvo. Ve spodkách a košili šel ráno k sousedovi. Jak dopadl? Samozřejmě mu Češi dali druhý oblečení. Takže sem do Čech táta přijel v oblečení, které mu darovali lidi.“
„Byl podbitej tank. A to byl známej kluk. Řidič tanku. A ten tank byl zničenej, že nemohl dál jet. A on dělal řidiče a byl zraněnej. Bylo to u Dukly, na začátku těch bojů. Ten raněnej kluk se jmenoval Jaroslav Horáček. A křičí: ‚Hoši! Pojďte mně pomoct! Já jsem raněnej, já nemůžu vylézt z tanku.‘ A ten tank hořel. Tak on chudák byl raněnej a v tom tanku uhořel. My jsme mu nemohli pomoct. Tam nikdo do toho nemohl. V tanku je munice a ono to tam explodovalo. No, byl raněnej a on jako řidič seděl před tím oknem. Jenomže on by tím oknem bejval možná utekl, ale měl něco s nohama.“
„To bylo tak, tam byl takovej pán a měl majetek. A ranilo ho. Už ležel jenom jako lazar na lůžku, a tak dal ten svůj majetek sousedovi Pospíšilovi. Jmenoval se Zikmund. Tak tomu Zikmundovi dal takový menší hospodářství. Dal mu plný vybavení, koně, všechno, aby mohl hospodařit, a sedm hektarů. A on si toho raněnýho Drbohlava vzal k sobě a za to, že mu dal ten majetek, tak ho udržoval. A ten Drbohlav nám dělal učitele. Ležel na posteli a učil nás. Já jsem měl tenkrát tak sedm, osm let.“
„Můj předchůdce, majitel tady toho statku, byl Němec. Tady byla pancéřová pěst a leželo to na dvoře. A lidi z Červenky tady rabovali a poručili tomu majiteli, aby ten panzerfaust odnesl. A on ho vzal a šel. A ten druhej, co stál venku, tak myslel, že jde na ně s panzerfaustem, tak ho zastřelil.“
„Já jsem byl tenkrát taky mobilizovanej. Drželi jsme obranu Lvova. To je hlavní město Volyně (ed.poznámka: Lvov je historické hlavní město Haliče). Já byl mobilizovaný v 27. dělostřeleckém pluku. Byli jsme tam asi čtrnáct dní, možná víc, a byli jsme rozbiti na kašu. A já jsem z té války přišel domů jako žebrák. Byli jsme ve Lvově. Bránili jsme Lvov proti Němcům. Ale přišla ruská armáda a zabrali to Rusi.“
„Měli jsme nějaký to cvičení, to trvalo pár týdnů. Potom jsme byli na karpatsko-dukelské operaci. Potom byla ta Dukla. To byl strašnej masakr. Já jsem to v tom tanku nesnes, já jsem byl na průdušky… A když jsem byl asi tři týdny v nemocnici, tak jsem přišel a ten můj velitel mi říká: ‚Víš co? Já ti dám rychlokurz a budeš jezdit autem.‘ Tak jsem dostal ruskýho šoféra. Jezdil jsem s ním asi čtrnáct dní. Pak mě přezkoušeli a dostal jsem auto. A tu ostravskou operaci jsem jezdil už jako řidič náklaďáku.“
Václav Jedlička se narodil 18. února v roce 1908 v Hlinsku na Volyni. Za svůj život zažil vícero převratů a výměn režimů. V době jeho dětství patřil Hlinsk pod carské Rusko, od roku 1920 pak připadal Polsku. Ve 22 letech narukoval Václav Jedlička na vojnu do polské armády, sloužil u 28. dělostřeleckého pluku v Deblinu u Varšavy. Po napadení Polska Německem narukoval na obranu Lvova. Vojsko čekalo německou armádu, ale bylo zaskočeno z východu útočícími Sověty. Obrana Lvova trvala pouhé tři týdny. Po složení zbraní byl Václav Jedlička odvážen do zajateckého tábora, ve vesnici Ozerany však z transportu utekl a tím se vyhnul internaci. Doma pracoval jako zámečník do té doby, než byl nuceně nasazen ve stolárně ve Zdolbunově. V roce 1944 narukoval pro změnu do československého sboru, v němž byl přidělen k 2. tankovému praporu jako zbrojíř. Kvůli zánětu průdušek a přetrvávajícím problémům s dechem byl z tanku přeřazen k řidičům. Jeho hlavním úkolem bylo dodávat střelivo tankům. Ve studebakeru prošel karpatsko-dukelskou i ostravskou operací. Po válce mu byl přidělen statek v Renotech (dnes součást Uničova). Zanedlouho vstoupil do místního JZD, ve kterém dělal pět let předsedu. Po odstoupení z funkce pracoval až do důchodu jako hlavní mechanik. Václav Jedlička zemřel 15. října roku 2010.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
