Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Josef Jedlička (* 1923  †︎ 2022)

• narozen 5. ledna 1923 v Bukovanech

• vyučil se zámečníkem

• od roku 1938 musel pracovat ve fabrice v Mariánském Údolí, kde Němci vyráběli granáty

• od zabrání Sudet byl aktivní v odboji ve Velké Bystřici

• ve fabrice v Mariánském údolí sabotoval výrobu a zapálil administrativní budovu

• ničil vojenský materiál na nákladních vlacích projíždějících Velkou Bystřicí

• neúspěšně se pokusil s bratry Mikoláškovými a Bedřichem Schneiderem utéct na Slovensko

• od podzimu 1944 do konce války bojoval v 1. československé partyzánské brigádě Jana Žižky

• v letech 1945–1947 byl na vojně v Jeseníku, se svojí rotou doprovázel transporty Němců do města Furth im Wald

• od roku 1949 pracoval na kriminálním odboru Veřejné bezpečnosti

• od roku 1959 až do důchodu byl ředitelem celní správy v Olomouci

• pomohl synovi Jiřímu při neúspěšném pokusu o emigraci

• v druhé polovině 80. let byl dva roky zavřený za pomoc při opuštění republiky

• zemřel 10. září 2022

Když bylo Josefu Jedličkovi deset let, chodil v Bukovanech na Olomoucku do Sokola i Junáka. Vedl je místní učitel a vychovával je k lásce k vlasti a demokratickým hodnotám. Protože se Josef těchto hodnot držel, i když začala válka, vrátil se o deset let později do Bukovan jako hledaný vrah a u učitele se ukrýval. Od samého počátku války se stal aktivním odbojářem. Odmítl sklonit hlavu před německými okupanty a ti mu to opláceli neustálým pronásledováním. Velká část jeho kamarádů se nedožila konce války. Josef za své zásluhy získal titul válečného veterána a dnes o svých odvážných činech a svých padlých přátelích podává svědectví.

Od začátku války v odboji

Josef šel do učení k zámečníkovi, ale když mu bylo patnáct let, pohraniční území Sudety obsadili Němci. Nová hranice vedla jen několik kilometrů od Bukovan. V nedalekém Mariánském Údolí začali Němci vyrábět granáty a Josef tam musel pracovat. V chatě na Vrtově u Velké Bystřice se scházelo okolo dvaceti mladých kluků, mezi nimi i Josef, a plánovali, jak Němcům uškodit. Hlavními iniciátory odporu proti Němcům byli bratři Václav a Stanislav Mikoláškovi. První záškodnické akce dělali právě v továrně na granáty. „Tehdy byly bronzový ložiska, byla tam Staufferova maznice, a tam se dávala vazelína. Do toho jsme sypali písek, aby se to zadřelo. A tak se každá zadřela. No, tak všechno se odstranilo. Tam byla vodní elektrárna, která napájela Mariánské Údolí, továrnu i tu vesnici. A taky jsme ju pískem zadřeli. No, za dva dny ju opravili pochopitelně, ale pořád jsme něco dělali,“ vzpomíná Josef.

V březnu roku 1939 Německo obsadilo i zbytek území Československa. Josef s dalšími odbojáři zintenzivněli záškodnickou činnost. Rozhodli se zapálit administrativní budovu. Němci ji však rychle uhasili a nevznikla velká škoda. Když Německo 1. září 1939 napadlo Polsko, začaly přes Velkou Bystřici jezdit německé nákladní vlaky s vojenskou technikou směrem do Polska. „To byla jednokolejka. Když jel vlak z vrchu, tak v Bystřici musel čekat. Tam byla křižovatka na nádraží ve Velké Bystřici. Toho jsme využili, naskákali jsme na ten vlak. Každý měl nějakou sekeru nebo kladivo, no, a pokud možno jsme rozbili, co se dalo. Jestli tam bylo nějaký měřidlo nebo něco, tak jsme to rozbili. No, a potom nás napadlo… ono to bylo přivázaný drátama, tak pilku na železo a ty minomety, děla nebo houfnice jsme vyhazovali. To jsme jeli do Mariánskýho Údolí až ke Smilovu a tam bylo už stoupání. A tam jsme seskočili a šli pěšky dom,“ vypráví Josef.

Podle Josefových slov všichni obyvatelé Velké Bystřice, Bukovan a Lošova věděli o záškodnických akcích místních kluků, všichni jim chtěli pomáhat a nikdy je nikdo neudal. „S odvahou roste chuť. Tak jsme jednou šli na nádraží do Velké Bystřice a tam sloužili dva železničáři, ajzboňáci tehdy se říkalo. A povídám: ‚Sakra, my bychom potřebovali nějaký klíče na odšroubování kolejí.‘ Výbušninu jsme neměli tehdy,“ vzpomíná Josef, jak naplánovali zničení tunelu u Smilova. „Říkáme si: ‚Když vyšroubujeme kolej před tunelem, tak když ten vlak tam vlítne, tak se tam zadře v tom tunelu, tam se to rozmašíruje a budou to dlouho dávat dohromady.‘ Tak všechno perfektně. Odšroubovali kolej, dali ju bokem a v tom tam přišla německá hlídka a začala strašná střelba. Ty vlaky zastavily pochopitelně,“ vzpomíná Josef. S pěti kluky se po nepodařené akci šli schovat do Lošova. Několik dalších partyzánů se ukrylo ve Velké Bystřici u manželů Hynkových, ale nájemník Jan Böhm je udal. Gestapo 24. dubna 1944 obklíčilo dům a všechny zatklo. Manželé Hynkovi a několik dalších kluků zemřeli v koncentračním táboře.

Tragický útěk na Slovensko

Po nepodařené akci už nemohli kluci dál chodit do práce. Josef, bratři Mikoláškovi a Bedřich Schneider se rozhodli pro útěk na Slovensko. Jeli 5. května 1944 vlakem do Valašského Meziříčí, ale tam je zatkli četníci Albert Šeda a František Tvarůžek. Když je vedli do města na četnickou stanici, u mostu přes řeku Bečvu začali kluci s četníky zápasit. Tvarůžka zastřelili, Šedu postřelili a utekli do lesa. Když procházeli lesem u obce Polouvsí, uviděla je německá hlídka. „A i když jsme od nich byli dost daleko, tak trefili Schneidera Bedřicha zezadu. Tady ho prostřelili [ukazuje na hruď]. Teďka jsme se zastavili a on, ten Schneider Bedřich, povídá: ‚Václave, zastřel mě. Já nemůžu.‘ On cítil, že je těžce raněnej, prostřelenej zezadu. A on povídá: ‚Já nemůžu, člověče. Zastřel mě, ať tě nechytnou.‘ A tak Václav Mikolášek vytáhl pistoli. A on povídá: ‚Ne! Mojí pistolí.‘ Podal mu svoji pistoli. No, a Václav ho zastřelil,“ vzpomíná Josef.

Josef s bratry Mikoláškovými utíkali dál. U obce Přestavlky se však znovu střetli s četníky. Při přestřelce postřelili Stanislava Mikoláška do boku a kluci se rozdělili. Raněného Stanislava o tři dny později zatklo gestapo ve Věrovanech a další den 11. května 1944 ho veřejně oběsili u onoho mostu v blízkosti nádraží ve Valašském Meziříčí. „On byl strašně odvážnej. Odvážnej, ale neuměl se bránit, schovat, utýct, když to bylo zapotřebí. To já jsem uměl. Já jsem se vždycky vyhnul tomu, aby mě chytli,“ vzpomíná Josef na Stanislava Mikoláška. Josef s Václavem Mikoláškem před gestapem utekli a ukrývali se v Bukovanech u učitele. Kluci zůstali v úkrytu až do srpna. Učitel měl kontakty na partyzánskou skupinu v Oznici a kluky tam přesunul.

Partyzánem

Na konci srpna při parašutistickém výsadku seskočila na Slovensko partyzánská skupina pod vedením Jana Ušiaka a Dajana Bajanoviče Murzina. Za cíl měli přejít na Moravu a působit záškodnickými akcemi v týlu nepřítele. Ještě na Slovensku se k nim přidala řada Čechů, kteří přišli z území protektorátu na pomoc Slovenskému národnímu povstání. Když se dozvěděli cíl mise partyzánů, přidali se k nim a spolu s nimi překročili na konci září hranici protektorátu. Tehdy skupina získala název 1. československá partyzánská brigáda Jana Žižky. Skrývali se v beskydských lesích za pomoci řady místních odvážných pasekářů. V polovině října měla brigáda okolo 180 bojovníků. Rozdělila se do menších skupin, které podnikaly záškodnické akce. Bojovníci získávali zbraně a výbušniny, jimiž poté vyhazovali vlaky a ničili sloupy elektrického vedení. Za úkol měli zdržovat dopravu zbraní a vojáků na východní frontu. Brigáda působila především v oblasti Beskyd, ale měla dosah i v okresech Přerov a Olomouc.

Josef patřil do oznické skupiny Petra Moskalenka, která spadala pod 1. československou partyzánskou brigádu Jana Žižky. Podle jeho slov se na něj často osobně obracel velitel brigády Murzin. Velká část Čechů v brigádě pocházela z Valašska, ale Josef byl z Bukovan a velmi dobře znal okres Olomouc a Přerov. Proto mu Murzin zadal úkol, aby pro brigádu obstaral výbušniny. Tak Josef s několika dalšími partyzány pod vedením Alexandra Nikolského šli do rudných dolů u Krakořic. Šel s nimi i Jan Bednář z Bukovan, který přesně věděl, kde důl je. V nedaleké ubytovně našli ruské a polské dělníky. „Pojďte s náma. Každý, kdo co měl, ruksak nebo nějakej pytel vzali a šli jsme do těch rudnéch dolů,“ vzpomíná Josef. Němce, kteří v dole pracovali, poslali výtahem do dolů a zablokovali ho tak, aby se nemohli dostat nahoru. „Teďka jsme prohlídli sklad. Tam bylo výbušnin strašně moc. Všechno jsme sebrali a dotáhli jsme to až do Beskyd,“ vypráví Josef. Cestu znal přesně a dodnes si ji pamatuje. Když procházeli přes Prosenice, rozhodli se odpálit nákladní vlak a skutečně se jim to podařilo. Výbušninami odpálili cestou i několik sloupů vysokého napětí.

Po této úspěšné akci dostal Josef od Murzina další úkol. K brigádě se přidávalo stále více uprchlých ruských zajatců a dalších mužů, kteří na sobě měli jen roztrhané oblečení. Už ale začínala zima a muži potřebovali lepší výstroj. Obchodní dům Huňka měl v Bohuňovicích sklad, v němž měli Němci uloženou vojenskou výstroj. Josef s Janem Bednářem a dalšími partyzány se tam vypravili. „A ten Bednář, to byl šikovnej chlap. Šel do Dolan k rolníkovi, jmenoval se Šuba a ten rolník ochotně mu dal dva čeledíny, dva vozy, dva páry koní a zajeli jsme v noci k tomu skladu. Tam pracovaly samý ženský v noci, třídily něco. Ochotně nám to nosily a kecaly u toho, dokonce si zpívaly. Tehdy byla taková nálada. Už celej svět věděl, že s Germánama je konec,“ říká Josef. Naložili dva vozy plné oblečení a jeli do Beskyd. Josef se skupinkou partyzánů se osvědčili na zásobování. Dál pro brigádu sháněli výzbroj, přepadávali četnické stanice a jezdili do Olomouce. Tam v továrně Letov získávali od zaměstnanců zbraně a munici.

Tragédie v palírně

Večer 21. února 1945 šli Jan Bednář a Rus Igor Kravčenko odpálit elektrické vedení. Nedaleko Bukovan je zastihl oddíl dvanácti příslušníků německé lidové domobrany. Protože byli ozbrojení a nesli výbušniny, předali je v Olomouci k výslechu. Při výslechu prozradili úkryt partyzánů v palírně ve Velké Bystřici u Nyklů. „On byl přesvědčen, že tam nebudem. Já jsem říkal: ‚My do té Bystřice nebudem chodit. Konec.‘ Jenomže Václav Mikolášků povídá: ‚Mě bolí nohy. Kdepak, já tam jdu. Já nemůžu už.‘ No, tak tam šel, Nikolskij šel s nima, pak s nima šli ještě tři Rusky. A všichni tam zahynuli,“ vypráví Josef.

Další den ráno obklíčilo palírnu gestapo, příslušníci německé bezpečnostní policie a čeští četníci. Alexander Nikolskij, Václav Mikolášek a Najkornová při boji zemřeli. Zatčeni byli Walter Knappe s manželi Florianem a Cecilií Nyklovými, kteří partyzány ukrývali, a dcera Nyklů partyzánka Jiřina. Knappe a Jiřina Nyklová byli o dva dny později v Olomouci popraveni. „Nebyla doma Božena Nyklová a Oldřich Nyklů. Ti potom nějakým způsobem přišli ke mně do Lošova. Tam jsem byl ubytovanej s ostatníma. Bylo nás tam asi deset v takové stodole u jednoho rolníka. On nás tam živil. Tu Boženu a Oldřicha Nyklovy jsem potom vzal s sebou a všichni jsme s výbušninama odešli až k Murzinovi,“ vzpomíná Josef. U rolníka Lintnera ukryli partyzáni řadu dalších lidí, především Rusů, kteří utekli ze zajetí. Všechny je potom odvedli do Beskyd.

Konec války u 1. československé partyzánské brigády Jana Žižky

Ke konci války se k brigádě přidávalo čím dál více lidí. V březnu 1945 dosáhla počtu kolem 1400 mužů více než dvaceti národností. Byli to lidé různých povah, s rozdílnou minulostí a úmysly. Brigáda se začala odchylovat od svého původního úkolu zdržovat dopravu zbraní a vojáků na východní frontu. Na konci války už nicméně žádné německé vlaky na východ nejezdily. Naopak němečtí vojáci prchali směrem na západ. Původně se měli zdržet otevřeného střetu s nepřítelem, ale někteří partyzáni už nedokázali stát stranou. Zejména uprchlí ruští zajatci dokázali být krutí. Prošli si těžkými frontovými boji a drsným zacházením v zajateckých táborech. A tak docházelo k různým excesům, při kterých byli popravováni zajatí Němci.

Jeden takový se stal, když partyzáni zajali dvacet německých vojáků v Loučce. Naložili je na vozy i s ukořistěnými zbraněmi a vezli na Čerňavu, kde se brigáda skrývala. Cestou se dostali pod nepřátelskou palbu, Josef s Oldřichem Nyklem z vozu seskočili a vozy jim ujely. Celou noc hledali cestu zpátky. „Teď jsme tam došli a povídám: ‚Kde jsou Němci?‘ – ‚Šlapeš po nich,‘ mi někdo povídá. Oni je všechny zlikvidovali. Ale to tak blbě! Nechali je nastoupit do řady. Zbraně všechny složili. Ty povozy odjely. Někteří Němci začali utíkat, páč tam to byl les a taková mýtinka. Jak ti Němci začali utíkat, tak Murzín, jak divoký prase, hned vytáhl pistoli a začal po nich střílet. A Stěpanov, ten nejlepší člověk, kterej tam byl, ten politruk ruskej, jim nadběhl, aby neutíkali. Chtěl je zastavit, ať neblbnou. A Murzín jak střílel, tak ho zastřelil,“ vzpomíná Josef. Murzinovo rozhodnutí chovat se tímto způsobem považuje za nešťastné.

Když válka skončila

Josef se také s 1. československou partyzánskou brigádou Jana Žižky podílel na osvobozování Vizovic. Konec války oslavila brigáda ve Zlíně a tam se také rozloučili. Josef se vrátil do Bukovan, kde se šťastně shledal se svými rodiči. Němci je zavřeli pro činy jejich syna do vězení. V říjnu 1945 nastoupil Josef povinou vojenskou službu v Jeseníku. V té době na základě dekretů prezidenta Edvarda Beneše probíhalo hromadné vysídlení lidí německé národnosti z Československa. Němce z okresu Frývaldov, dnešního Jeseníku, dopravovali nákladními vlaky do města Furth im Wald. Josefa přidělili k samopalné rotě, která měla za úkol transport doprovázet. Jeli v samostatném vagonu připojeném k transportu. „Já jsem pracoval ze začátku války v Mariánském Údolí, a to byly Sudety. Z těch Němců, to byli takoví fanatici. To byli strašní fanatici. Takže jsem to schvaloval,“ vysvětluje Josef, proč souhlasil s tím, že budou z Československa vysídleni všichni Němci podle principu kolektivní viny.

Po vojně se Josef vrátil k práci na soustruhu. Nezůstal tam ale dlouho, protože ho bratranec Jaroslav Šmíd přihlásil k policii. Tak se stalo, že ho v roce 1949 přijali na kriminální odbor Veřejné bezpečnosti, kde vyšetřoval krádeže v Olomouckém kraji. Koncem 50. let se měnilo krajské zřízení a Josef měl jít pracovat do Ostravy. To však nechtěl, protože v Olomouci už měl dům a rodinu, a tak od policie odešel. Shodou okolností se dostal k celní správě v Olomouci, kde zrovna hledali ředitele. Toto místo se mu v roce 1959 podařilo získat a zde zůstal až do důchodu.

Nepřítelem státu

V roce 1984 jeli syn Josefa Jiří a zeť Josef Kremláček na zimní olympijské hry do Sarajeva. Kremláček využil příležitosti a emigroval za svou sestrou do Spojených států. Přemlouval Jiřího, aby jel s ním, ale on to odmítl. Když se vrátil sám, začala ho vyšetřovat Státní bezpečnost. Neustále ho brali na výslech a vyvíjeli na něj nátlak. Už to dál nedokázal snášet, tak se spojil s kamarádem Josefem Kutrou a naplánovali útěk za hranice. Vyrobili si rogalo a chtěli přeletět hranice u Mikulova. „Den před odletem přišel za mnou můj syn. Povídá: ‚Prosím tě, mohl bys tam jet s náma a vzít nazpět auto?‘ Oni tam jeli mercedesem, měli tam přívěsný vozík a na tom rogalo,“ vypráví Josef. Souhlasil a vzal si na pomoc druhého syna Josefa, aby mu pomohl auto odvézt.

Když Jiří Jedlička a Josef Kutra vzlétli, zamotalo se jim do vrtule lanko táhla a po kilometru se zřítili. Byli zranění, a tak je Josef odvezl do nemocnice. Jenomže s druhým synem neuklidili stopy. „Pochopitelně se to proláklo. Za pár dní přišla Státní bezpečnost. Už na nás čekali, obstoupili celej blok. Lidi z toho byli na větvi a my taky. A já jsem řekl přesně, jak to je. Jsem řekl pravdu a hotovo. Můj syn zapíral, že o ničem neví, že to byla nehoda na silnici, že jsme je tam našli. Ale já jsem to přiznal všechno, a tak jsem byl odsouzen za pomoc při opuštění republiky tím, že jsem je naváděl, aby utekli z toho režimu. A to není pravda. No, ale pomáhal jsem jim nakonec. Za pomoc při opuštění republiky jsem dostal dva roky,“ vzpomíná Josef. Do vězení šli i oba jeho synové.

To už se ovšem blížila revoluce. Josefa propustili o dva měsíce dřív a brzo byl i se svými syny rehabilitován. Za své zásluhy získal řadu ocenění, Československou medaili Za chrabrost, Československý válečný kříž 1939, Odznak Československého partyzána a hlavně mu byl přiznán status válečného veterána. Dnes svoji odbojovou činnost hodnotí tímto vzkazem: „Že se všichni lidi ve válce, Češi, chovali naprosto perfektně…“