Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Josef Jedlička (* 1921)

• vyrůstal na Podkarpatské Rusi v rodině vojáka, znal se s dětmi Ludvíka Svobody

• po mnichovské dohodě se i s rodiči vrátili do českých zemí

• v roce 1940 byl nasazen na práci v Německu

• pracoval jako posunovač na říšskoněmeckých drahách

• dělal sabotáže na velkých posunovacích nádražích v severním Německu

• v roce 1944 byl zatčen a poslán do koncentračního tábora v Bergen-Belsenu

• po válce pracoval na železnici a v armádě

• v roce 1953 za měnové reformy se zúčastnil převozu nových peněz po železnici

• do důchodu odcházel jako školitel civilní obrany na Ministerstvu obrany

Narodil se v roce 1921 v Užhorodě na Podkarpatské Rusi v rodině bývalého legionáře od Zborova, který byl na Podkarpatskou Rus vyslán československou vládou.  Jeho otec sloužil pod tehdejším podplukovníkem Ludvíkem Svobodou. Malý Jožka Jedlička si hrával s dětmi Ludvíka Svobody, s dcerou Zoe a synem Mirkem. Jednou prý Mirka při hře uhodil kamenem nechtěně do hlavy, přišel jeho otec Ludvík Svoboda, řekl prý jen: „To se klukům stává.“ Bydleli u kasáren v Užhorodě. Zde zažil mobilizaci a pak obsazení Podkarpatské Rusi Maďary. „Měli jsme v roce 1938 bojovat?“ Josef Jedlička odpovídá:

„Ne, ne, nebojovat. Chraň Pánbůh, to bychom byli rozsekaní jako Poláci. Co bychom dokázali jako hrstka, když je kolem masa Němců. Měli jsme sice francouzské zbraně, belgické, holandské a naše zbraně. Měli jsme pár prdítek, já tomu říkám prdítka. Tehdy jsem to viděl jako kluk, pevnosti, pevnosti. Dvakrát tankem by střelili. A co hranice s Rakouskem, s Polskem, se Slovenskem? Každému do očí řeknu, že je praštěný, že by tím chtěl vyvraždit náš národ. Jak ta vojska šla, tak by nás zlikvidovala. Navíc tady byli Sudeťáci. Takový je můj názor.“

Rodiče, on i jeho dva bratři se museli z Užhorodu vystěhovat, nastěhovali se do otcova rodného Svojanova u Svitav. Josef si našel místo v nedaleké Poličce na dráze jako posunovač. V roce 1940 dostal příkaz k práci v Německu, podobně jako mnoho jiných mladých lidí ročníku 1921. Byl totálně nasazen na práci na stavbách u Kasselu. Odtud utekl, ale byl brzo chycen a musel nastoupit jako posunovač na seřaďovacím nádraží říšské železnice v Hannoveru. „Tam jsem dělal posunovače. Na železnici se dá dělat ledacos. Chodili jsme v uniformách. Vojáků bylo čím dál víc posíláno na frontu. Kamarádi na dráze a na posunu se strašně zajímali, jak to dopadne na východní frontě. Říkal jsem: ‚Napoleon tam nedopadl dobře, kvůli mrazům.‘Ale bál jsem se něco říkat.“

Sabotáže na německých železnicích

Hannover bylo to prý jedno z největších nádraží v celém Německu. Pan Jedlička měl uniformu, byl nenápadný a získal si důvěru místních Němců. V té době na dráze pracovalo hodně starších Němců a na všechny práce nestačili. Bylo třeba přenést mnoho úkolů na totálně nasazené. Získané důvěry využil k sabotážím. Nápravy na vagonech byly dvou základních typů, buď se mazaly olejem, a nebo vazelínou. Do vazelíny stačilo přidat trochu písku, s olejem se to dělalo jinak. „Nejhorší byly francouzské vagony, nejmodernější byly naše vagony. Starší typy se mazaly olejem. Naléval se do maznice, která se zašroubovala nebo zaklapávala. Po určitých kilometrech tam chodil někdo s konvičkou a doléval olej. Když jste tam načůral nebo nalil vodu, tam kde byl olej, voda je těžší, a tak olej vytlačila z nápravy nahoru. Po několika kilometrech se ložisko zadřelo a hořelo.“

Dodávky zbraní a munice se opozdily. Hannover byla totiž důležitá železniční křižovatka Třetí říše, v Hannoveru se také vyráběly nové tanky.

Načůrat do ložiska

„Podívejte se, pohyboval jste se mezi vagony. Jestli se vyčůrám, nebo ne, to nikdo neví. Vodu jsem s sebou nenosil. Stačilo jen málo vody a už to vytlačovalo olej. Všechno šlo ze západu, z Porůří přes Hannover na frontu. Jaké pak byly na frontě škody, když všude bylo na vagonech napsáno: Richtung Warschau. Směřovaly na Varšavu, to znamená na východ. Nejvíc toho šlo na Stalingrad a do těch prostor.“

Pan Jedlička pracoval sám, v žádné odbojové skupině nebyl, proto prý nebyl ani prozrazen.

„(Koho jste tam znal? Určitě vás bylo víc, nebo jste to dělal sám?) [Sabotáže v Hannoveru] Ne, proto zahynulo v Čechách tolik lidí, že náš mladej člověk se vytahoval. Víte, jak dopadli tam u Kladna. Lidice. Tam se taky kluk vytahoval a chlubil se.“

Pan Jedlička někdy využil své známosti s železničářem z Poličky Václavem Bradáčkem a umístil pod prkna do vagonu spojenecké letáky shozené v Hannoveru či jiné údaje o pohybu vojsk. V Poličce byla muniční továrna, některé vagony prý směřovaly přímo tam. Václav Bradáček tak označené vagony pocházející z Hannoveru prohledal, informace z letáků prý přetiskovalo i ilegální Rudé právo.

Zažil několik spojeneckých bombardování Hannoveru a přilehlých měst. Při jednom útoku v Nienburgu jeho přítomnost paradoxně zamezila větší škodě. Spojenecký letec si všiml, že při lokomotivě stojí kdosi s vojenskou čepicí. Pan Jedlička měl na hlavě československou železničářskou čepici, která z dálky vypadala jako francouzská vojenská brigadýrka – „képi“. Pilot přestal útočit a naopak mu křídly zamával a odletěl. Při jiném bombovém útoku na Hildesheim začal hořet vlak, který právě posunoval. Z jednoho nákladního vagonu zaslechl volání o pomoc. Oddělil hořící část vlaku od nehořícího a otevřel vagon a v něm prý byli Francouzi poslaní do Německa na práci původem kdesi nedaleko od Dieppe.

V Bergen-Belzenu

Druhý den dostal finanční odměnu za záchranu vlaku, to však nezabránilo tomu, že byl po několika dnech na podzim 1944 zatčen a odvezen do koncentračního tábora v Bergen Belzenu. Vzpomíná, že se tam setkal i s malířem Josefem Čapkem. „Mně to jméno nic neříkalo, já jsem byl z Podkarpatské Rusi. Nám o bratrech Čapcích nikdo nic neříkal. Teprve po válce jsem něco o něm slyšel. On sám říkal, že je Čapek z Čech. Setkali jsme se. Ale moc se tam nedalo bavit, přísně to trestali.“

Po válce

Do Československa se dostal až v červenci 1945, dříve to prý nešlo, železniční tratě v Německu byly rozbité. Po válce sloužil v armádě. Josef Jedlička vzpomíná na to, že jako voják se zkušenostmi z železnice byl vlakvedoucím vlaku, který vezl ze Sovětského svazu nově natištěné peníze použité při měnové reformě v roce 1953. Vlak zastavil na nákladovém nádraží Praha- Žižkov, které bylo pro tuto příležitost naprosto vyklizené a obsazené vojáky a Sborem národní bezpečnosti. Jako vlakvedoucí předal vlak čekajícím představitelům státní moci, mezi nimi byl prý i tehdejší předseda vlády Viliam Široký. Celý svůj život pracoval buď na železnici, nebo v armádě. Do důchodu odcházel jako školitel civilní obrany na Generálním štábu Československé lidové armády.