Pavla Jazairiová

„Já jsem se s Mufídem seznámila velice zajímavým způsobem. To bylo na spartakiádě, kdy jsme byli oba dva jako novináři poslaný dokumentovat spartakiádu. Já jsem vždycky třela bídu s nouzí. Měla jsem celé dětství a mládí šetrný. Já jsem kouřila partyzánky, protože to bylo nejlevnější. Nekouřila jsem moc. V těch dvaceti se kouří. Já jsem kouřila partyzánky a teď najednou tam byl tenhle Mufíd. On byl líbeznej, hrozně hezounkej. On je pořád hezkej. Akorát není vysokej. Takové jemné rysy. On nejenom, že měl sparty, ale ještě měl i jablka. V létě si koupil. Měl větší plat. Měl peníze. Měl peníze na jablka. On mi nabídl to jablko. To nebylo, že Eva nabídla Adamovi, ale bylo to naopak. Adam nabídl Evě. Nabídl mi jablko, nabídl mi partyzánku; naopak, nabídl mi spartu. Já jsem z toho byla velmi překvapená. Byl na mě zdvořilý a milý a já jsem byla okouzlena. Potom mi začal recitovat básně arabsky. On má krásnou arabštinu. Velice nadaný člověk. Výborný novinář. Akorát jsme se nedohodli potom později na politice, protože jinak musím říct, že teď už se známe velmi dlouho, protože tenkrát mně bylo dvacet a teď je mi sedmasedmdesát. A s tím Mufídem my jsme pořád velice dobří přátelé. Někdo by si mohl klást otázku, proč jsme se rozvedli. My můžeme být přátelé, ale asi jsme nemohli být manželé. Ve spoustě věcí si ho velice vážím. On byl oponent Saddáma Husajna. Saddám Husajn byl hodně velký krutovládce. Ale tak těch krutovládců tam všude bylo a ještě pořád je dost. Zatím vede Asad. Ten je asi největší vrahoun. Ale Saddám Husajn byl taky velkej vrahoun. Z mojí arabské rodiny také povraždil lidi. No a ten Mufíd, komunista, jak jinak, a doteď. Což je téma, o kterém s ním nemůžu mluvit ani já, ani moji synové, protože on omlouvá Putina a tak dále. Tak to ne. To opravdu ne. K Stalinovi už se nevrátíme. On ten komunismus v těch arabských zemích je taky něco jiného. Protože to byla vlastně opozice. Já teď tady nemůžu vykládat politiku, kterou už mám docela dobře zpracovanou. Jaká je politika v těchhle zemích. O co tam jde. Jsou to země, kde je ropa a tak dále. A on, Mufíd, byl velice nadaný novinář a pracoval s jedním z těch prvních vůdců, kteří přišli po nezávislosti. Tyhle země byly dlouho protektorátem. Byl s ním v Číně a Africe a já nevím kde. Byl docela už slavný, když tam přijel nějaký chlapík z arabského vysílání československého a vzal si ho do Čech, že bude Mufíd studovat novinařinu v Čechách. Zaměstnal ho v rozhlase a takhle já jsem se s ním seznámila.“

„Já jsem strašně k tomu Honzovi přilnula. Tenhle Honza, který teda dostal jako všichni komunisti pořádnou ťafku tím, že přišli ti Rusáci. Pak jsme ještě byli v rozhlase a oni ho nutili, jako nutili náš všechny, abychom něco podepisovali a plnili. Já jsem teda tenkrát absolutně odmítla cokoliv podepsat. Já jsem se styděla. Oni chtěli od nás, abychom vstoupili do strany, nebo do SSM, nebo do Svazu žen. Mně to přišlo tak hanebný, jako kdybych se měla svlíknout do půl těla, nahá chodit, do toho spodního půl těla nahá, a chodit tak po Václaváku. Tohle bych k tomu přirovnala. To jsem měla takový pocit takového studu a hanebnosti. To bylo něco tak odporného... Ty lidi, který... i celý ten způsob, jak oni urvali tu moc. Jak začali pronásledovat. Dubček nebyl žádná hvězda, ale byl to člověk, který se snažil. To byli lidi, kteří se snažili. Samozřejmě, že socialismus s lidskou tváří byl nesmysl. To byl nesmysl. Byla to utopie. O tom žádná. Ale prostě byli to lidi, jako Lenka Reinerová, jako Honza Zaorálek. Honza Zaorálek byl šéf té komunistické buňky v rozhlase. Tak odtamtud odešel a on jim vrátil legitimaci. Oni si ho chtěli zanechat, protože Honza Zaorálek byl člověk velice mírný, který nikdy nezvýšil hlas a nikdy se nehádal, ale on měl svoje zásady. Mysleli si, že ho použijou, že bude tvárný. Ale nebyl. Takže v jedné chvíli jim řekl při těch prověrkách, že jim vrací tu legitimaci. Oni řekli: ‚Proč?‘ A on jim jednoduše řekl: ‚Protože já souhlasím s cíli, ale rozhodně nesouhlasím s prostředky.‘ To není tak, že když se kácí les, tak lítají třísky. Takhle to není. A on šel, protože měl svoje zásady, pracovat do ČKD.“

„Samozřejmě, já už nevím kdy, už to nemám tak chronologicky, ale jako všímali si, že teda jezdím. Tak si mě zavolali a to bylo na náměstí bratří Synků. Myslím, že to bylo tam. Nebo ne. Prostě si mě zavolali, myslím, že to bylo tenkrát na policii, a teď to bylo přesně, ten hodný a zlý. A teď se mě ptali a já jsem odpovídala tak, jak jsem odpovídala, jako blbeček. A oni byli prostě taky blbí. Každej jinak. Tak jsme si povídali a oni, co jsem viděla a co tohle a takhle. Já taky nevykládám, že jsem jezdila taky stopem do Francie a spala jsem v těch, nejdřív to dopovím s těmi policajty. Usoudili, že bych nebyla dobrý kolaborant, jako že bych donášela. Usoudili, že jsem na to příliš naivní a blbá. Takže si mě v podstatě takhle drželi a pak mně řekli, že to nesmím nikomu říkat, tak jsem to každému řekla. Prostě byla jsem takový naivní idiot, protože takovému prosťáčkovi nemůžou dát do ruky žádný státní tajemství, ani to nejmenší.“

„My jsme tam teď byli s tou škodovkou nepojízdnou a teď ty děti špinavý běhaly kolem toho auta. Moje děti jsou arabský, takže prostě vypadaly tak, jak mají vypadat. A teď oni na ně: ‚Arua, arua‘, jako běž, běž. Jako běž od těch bělochů. Takhle nás vzal takový jeden garážista k sobě a byli jsme tam, já nevím jak dlouho, asi tři neděle. Oni se snažili nahradit to ložisko. Takže to nahrazovali, nahrazovali, a když už to měli, tak Honza se snažil to nastartovat, a ono se to zase celý rozsypalo. A tenkrát si pamatuju, jak ta paní řekla: ‚Chtěl to Bůh. To je vůle Alláhova, zůstanete tady ještě, dokud to nespravíte.‘ A já jsem o tom napsala, jmenovalo se to Šaty na doma. Protože oni měli dcery na vdávání už a teď ta matka strašně nechtěla, aby tam byl tenhle můj špatný příklad. Protože ty holky na mě koukaly. Chtěly, abych jim vykládala. Ony ale nepotřebovaly jenom mě. Ony viděly tu televizi, už tam měly tu televizi. Tam měly obrázky z Francie a tak. A to byly holky, které nesměly z domu. To bylo hodně zajímavý. Tak jsem to celý napsala tenkrát. To mělo ostatně úspěch, ten článek, jmenovalo se to Šaty na doma. Ale přesto ona ve chvíli, kdy šlo tvrdý na tvrdý, tak ta ženská by nás byla nevyhodila. Skutečně to byli strašně slušný lidi. Hrozně nám pomohli a my jsme dokázali s tím autem dojet až do Alžíru, hlavního města, kde to auto se odporoučelo na věky. Ne, to auto se neodporoučelo, ale ta oprava se odporoučela na věky a právě u nemocnice, kde umíral Boumédiéne.“

„Zkrátka a dobře, přišli Rusáci. Potom se upálil Palach, což bylo to nejhorší, protože to bylo strašný, když se upálil Palach. To bylo strašný. Skutečně strašný. Když jsem viděla tu jeho matku v tom průvodu, jak jsme tam šli na ten jeho pohřeb. Doteď, když o tom mluvím, tak brečím. Přišlo mi to strašný. Přišlo mi to zbytečný tenkrát. Bylo mně ho strašně líto a všech ostatních. Podle toho jsem se chovala v rozhlase, takže mě samozřejmě vyhodili. Což udělali dobře a já jim doteď jsem za to vděčná, těm soudruhům, že mě vyhodili, protože jsem se nemusela s odpuštěním kurvit během totality a během normalizace. Jako, že to bylo. Čí chleba jíš, toho píseň zpíváš. A tak to bylo, bylo, bylo.“

„Tam je velice důležitá chvíle. Pak se mi mělo narodit druhý dítě. To nebyl Nisan, druhý dítě. My jsme jeli do Sýrie a já jsem byla těhotná s Martinem. Damašek byl nádherné město, mimochodem, teď už je se vším amen. Já si pamatuju, tenkrát jsem měla i snad nějakou krátkou sukni. To bylo úplně na začátku těhotenství. Nějaký chlapík si tam lehl na zem, aby mně viděl pod tu sukni. To byla první věc. Ale spíš to byla jako sranda. Najednou jsem viděla, že tam nemám mít krátkou sukni. To byla první věc a druhá věc byla, že jsem tam viděla sedět na ulici ženu. Nisanovi byl vlastně rok. Já jsem viděla sedět na ulici ženu s miminkem a ona ho držela určitým způsobem a to dítě bylo ještě maličký úplně. Padala mu hlavička. Já jsem ustrnula. Já jsem tomu nemohla uvěřit. Teď jsem se na to koukala. Ona to možná byla jenom obyčejná venkovanka, která přijela do města si něco koupit. Nebyla to žebračka. Byla to obyčejná ženská. Jen seděla na zemi. Já jsem z toho byla tak vytřeštěná, že jsem odmítla chodit ven. A tak vlastně to začalo, potom moje samostatná činnost pro třetí svět. Protože doteď jsem furt nevěděla, o co jde. My jsme sice měli černocha v rozhlase, v redakci, ale já jsem nevěděla, o co jde. Když jsem tu ženskou viděla tam sedět v tom Damašku, tak to potom rozhodlo o mém celoživotním působení. Tahle chvíle rozhodla. Jak říkám, to nebyla žebračka.“

„Bylo to děsivý, protože tam byl hladomor a my jsme akorát viděli, tak my jsme byli v tom hlavním městě Pchjongjang, si myslím, že se to jmenuje. Mně se podařilo... Oni nás nechtěli nechat ani jít po ulici. Že nás budou vozit. Když jsme celý den pracovali, a proč jsme tam byli jako tlumočníci. To byla konference o tom poloostrovu. Oni měli velice dobré tlumočnice, ty Severokorejci, a já jsem se tam bavila s nějakýma holkama. Já říkám: ‚Proč to neděláte vy? Proč to musí jít přes češtinu?‘ Protože se tlumočí a tam je jeden vedoucí jazyk, z kterého si všichni berou. Tam bylo několik jazyků a z toho vedoucího jazyka všichni tlumočí dál. Tak my jsme tam přijeli jako Češi, český tým. To znamená, že my jsme to všechno brali přes češtinu. Proč, proboha? Třeba tam ty Korejci, severní i jižní, to netlumočili přes tu korejštinu? Když tam byli nějací Francouzi, snad tam byli. No jistě, tam byli Francouzi a byli tam Britové určitě, protože tam se tlumočilo do těchto jazyků. Já jsem se ptala té holky: ‚Proč to neděláte samy?‘ Výborná tlumočnice z francouzštiny. A ona řekla: ‚Protože my nesmíme vyslovit nic, co není napsaný a schválený.‘ To znamená, že to musí být předem napsaný, musí to mít to razítko a pak ona to může přečíst. Ale ona to nesmí, to bylo simultánní. A ona nesmí tlumočit něco, co není schválený a s razítkem. Samozřejmě, že nás hlídali. Měla jsem odposlech na pokoji. Jsem to pak poznala.“