„Mám takovou příhodu z té doby. Bylo to asi druhý nebo třetí den po okupaci. Tehdy jsem bydlel na Spořilově. Šel jsem ulicí a jel nějaký ruský gazík. Vyskočil z něj nějaký staršina a křičel na mě: ‘Padažditě, vy znájetě...‘ - Chtěl abych mu ukázal směr. Ale tehdy se předělávaly směrovky. Tak jsem mu rusky řekl: - ‚Znám. Na Moskvu je to na východ.‘ - Měl jsme takový vztek, že kdybych měl zbraň, tak bych střílel. Šel jsem dál a slyšel jsem za sebou takové cvaknutí. Říkal jsem si v duchu: Střílej, ty ruská svoloči. No, ale asi si to rozmyslel a nechal mě jít. Nescházelo mnoho a mohl mě střelit do zad."
„Nálety byly bomba sem, bomba tam. Člověku to změní názory a jinak uspořádá životní hodnoty. Když vidí, jak hyne celé město a statky. My jsme měli například krásné obrazy, klavír, zkrátka dům lidí, kteří si před tím žili dobře. Otec byl důstojník a v Polsku byl důstojník prostě Někdo. Zvláště ty vyšší šarže. Když člověk vidí, jak všechno lehlo popelem, tak si říká, k čemu je něco mít, něco vlastnit...“ – „A vám tedy taky spálili dům?" - „Ano, spálili náš dům. Když se vše zklidnilo, šli jsme se tam podívat a nebylo tam nic k nalezení. Všechno bylo v popelu. Domácí stříbro, to všechno bylo ztraceno. Říkal jsem si, měli jsme to, bylo to pěkné, ale není z toho nic. Takže kdo něco vlastní, nesmí se tím příliš honosit, protože o to taky může přijít. Tak, nebo jinak."
„Stanné právo bylo určitě omezením, protože když jsme chtěli jet třeba z Wroclavi k rodičům, do města Nemodlin, museli jsme se hlásit na policii a dostali jsme průvodku, že tam můžeme jet. Ten pohyb obyvatelstva byl omezený a bylo to podrobeno kontrole kdo kdy kam jede."
„Československý komunismus byl, řekl bych, tvrdší. Perzekvoval lidi v širším měřítku, než tomu bylo v Polsku. V Polsku byly samozřejmě také problémy, zvláště ozbrojené složky, ale to, co se dělo v Československu, to nemá v komunistickém bloku obdoby. Vím o tom, že třeba českoslovenští letci, kteří se vrátili po vítězných bojích spolu s Poláky z Velké Británie, tak pak museli sedět v kriminále třeba s německými vrahy, nebo museli pracovat v dolech a byli určeni k likvidaci. Jak se říkalo, MUKL: muž určený k likvidaci. Čili spousta z nich tam zahynula."
„Po vstupu těch armád jsem napsal polskému velvyslanci dopis, že nemůžu pracovat v instituci, která reprezentuje agresivní stát. Že mám za sebou nějakou historickou minulost a tak abych nedělal ostudu svým předkům, takže dávám výpověď. Přivodil jsem si tím ještě další trable, protože jsem byl vlastně zrádcem z polské strany a pak ještě zrádce z české strany. Takže jsem byl v takovém dvojitém sevření. Ale já jsem se musel dívat do zrcadla, abych viděl svou tvář, která je tváří slušného člověka."
Krzysztof Jaxa-Rożen se narodil 4. srpna 1936 ve Varšavě do rodiny důstojníka polské armády a koncertní klavíristky. Má tři sourozence. V roce 1940 zahynuli jeho dědečkové v Katyni, kde sovětská NKVD povraždila na 22 tisíc příslušníků polské inteligence. Za války otec sloužil u polské lidové armády a vyhnul se tak brutálním represím proti příslušníkům Zemské armády, kteří se v srpnu 1944 účastnili neúspěšného Varšavského povstání. Během povstání rodině nacisté vypálili dům a zatímco matka uvízla v centru Varšavy, děti s babičkou nacisté odvezli do tranzitního tábora. Zbytek války přežily ve vesnici poblíž Czenstochove, celá rodina se opět sešla po válce. Vzhledem ke svému šlechtickému původu měl Krzysztof problém se studiemi na vysoké škole. Nakonec absolvoval fakultu tělovýchovy a sportu v roce 1963. Během studií navázal vztah s Češkou a od roku 1963 spolu začali žít v Praze. Pracoval v nakladatelství Mladá fronta a v Polském kulturním středisku, kromě toho překládal a tlumočil. Angažoval se při Pražském jaru a v srpnu 1968 dal na protest proti vstupu vojsk Varšavské smlouvy za účasti Poláků výpověď z Polského kulturního střediska. V roce 1985 přišel kvůli své minulosti z roku 1968 o práci v polském knihkupectví, kde pracoval v obchodním oddělení. Poté 10 let pracoval jako noční tunelový dělník v pražském metru, kde zůstal do důchodového věku. Souběžně překládal, tlumočil a sportoval. Je dvakrát ženatý, má dvě děti.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
