Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ladislav Jaworek (* 1946)

• narozen 16. července 1946 v části Petrovic u Karviné v Dolních Marklovicích

• vyrostl v katolické rodině v Karviné Novém Městě

• otec pracoval přes třicet let v Karviné jako koksař

• vyučil se provozním zámečníkem pro Koksovnu Československé armády

• pamětník výroby koksu a provozu koksovny v Karviné za totality

• v srpnu 1968 protestoval proti vstupu vojsk Varšavské smlouvy

• otce kvůli nesouhlasu s okupací vyhodili z komunistické strany

• po uzavření koksovny v roce 1997 přešel do Dolu Československé armády

• v roce 2022 žil jako důchodce v Karviné

Ladislav Jaworek strávil většinu aktivního života v koksovně Československé armády v Karviné. Jako provozní zámečník pracoval hlavně na údržbě koksových pecí a třídíren koksu. „Práce tam byla fyzicky namáhavá, prostředí extrémně špinavé. Nikdo tam nechtěl dělat,“ říká Ladislav Jaworek. Přestože odmítl vstoupit do komunistické strany, vedení ho nechalo dělat i předáka, byť to byla výsada straníků. „O takové místo nestáli,“ dodává.

Horníci vyřazení z podzemí na povrch se prý chytali za hlavu, když nastoupili do třídíren koksu. „Říkali, že tolik prachu nebylo ani na ražbě,“ vypráví. A jak pamětník zdůrazňuje, žádný med to nebyl ani v ostatních provozech. U pecí, které se rozpalovaly na tisíc dvě stě padesát stupňů, vládlo nesnesitelné horko. Nic příjemného nepřinášela ani práce v chemickém úseku, kde se odděloval z koksárenského plynu dehet, benzol, síran amonný.

„Celý komplex byl zdraví škodlivý. Kdybych měl strach, nemohl bych tam dělat,“ říká. Zápachu koksárenského plynu neunikl ani po šichtě. Ulpíval na těle, nedal se smýt mýdlem ve sprše. „I Žena si zvykla, že nevoním po fialkách. Ani peníze, které jsem nosil domů, jí nesmrděly. Nebylo to sice bůhvíco, do hornických platů jsme měli daleko, ale na obživu rodiny to stačilo.“

Jeho otec odpracoval v karvinské koksovně třiatřicet let a dožil se skoro devadesáti let. Nastoupil tam v roce 1938 a jako koksař na koksové baterii se nadřel ještě více než jeho syn. Za jeho éry byl provoz minimálně mechanizovaný. I prostředí bylo jedovatější, protože ekologii nikdo neřešil.

Když majitelé v roce 1997 koksovnu zavírali, bylo to Ladislavu Jaworkovi líto. Opuštěný závod začal zarůstat plevelem a náletovými stromy. „Břízy prorůstají i starou hasicí věží. Vždycky když jedu kolem, říkám si: ‚Tak tady bylo moje království.‘ Je to pro mě srdcová záležitost. Vzpomínám na to dobré, hlavně na kolegy, společné výlety a zájezdy s rodinami.“

Byl jsem ministrantem i pionýrem zároveň

Ladislav Jaworek se narodil 16. července 1946 v části Petrovic u Karviné v Dolních Marklovicích. Matka Aloisie pocházela z vesnice Skrbeňsko ležící v polské části Horního Slezska. Otec František Jaworek přišel na svět v roce 1908 v Petrovicích, které s matčiným rodištěm sousedí. Manželé zpočátku pracovali na statku sedláka Krutkého v Petrovicích. Otec dělal u koní, matka u krav. Roku 1932 se jim narodil syn Boleslav, o dva roky později František.

Když v říjnu 1938 zabralo československou část Těšínska západně od řeky Olše Polsko, museli Jaworkovi ze statku odejít. Přestěhovali se do nedalekých Dolních Marklovic, tehdy ještě samostatné obce. Otec získal práci v koksovně v Karviné a byt v marklovické dělnické kolonii, bez záchodu a tekoucí vody. Roku 1950 se Jaworkovi stěhovali do nově vznikající čtvrti Karviné Nové Město zvané Stalingrad.

Bydleli v novostavbě pro čtyři rodiny. U domu měli nájemníci vlastní zahrádky. „Otec přivezl z Marklovic i slepice a husy,“ vzpomíná. Nedaleko byla stará kolonie a podnik Kovona. „Bylo nás tam plno dětí. Hráli jsme si na hřišti, v parku nebo u rybníka.“ Nastoupil do české části česko-polské Fučíkovy základní školy. Ve třetí třídě přešel na jedenáctiletku v části Fryštát.

Otec chodil na tři směny do koksovny, matka dělala na dvě směny v Kovoně. Uklízela a pomáhala v kuchyni. Rodiče byli katolíci a k víře vedli i své děti. Otec přitom po válce vstoupil do komunistické strany. I Ladislav byl pionýrem, zároveň chodil do náboženství a ministroval v kostele. „Nikdo mi v tom nebránil. Je možné, že když jsem ministroval ještě v osmé a deváté třídě, nebyli z toho ve škole nadšení. A je pravda, že když byla pracovní sobota a já jsem měl ministrovat na pohřbu, rodiče mi napsali omluvenku, že musím třeba skládat uhlí,“ vypráví. Přidanou hodnotou ministrování bylo pár korun odměny.

Kostel ve Fryštátu byl i v padesátých letech plný

Jaworkovi chodili pravidelně do kostela Povýšení svatého Kříže ve Fryštátu. „Bylo to za komunistů a kostel byl narvaný. I ulička byla zaplněná. My děti jsme měly vyhrazený prostor před oltářem. Holky vlevo, kluci vpravo,“ vzpomíná. Na neděli se vždycky těšil. „Rodiče těžce pracovali a já jsem jim byl vděčný, že nás vzali do kostela. Po mši si dospěláci dali pivo. A my jsme dostali lízátko nebo zmrzlinu. A šlo se domů na sváteční oběd. Záleželo na tom, co se dalo sehnat. Někdy byly i řízky.“

Do školy chodil velice rád, ale moc dobré známky domů nenosil. Měl spoustu jiných zájmů než učení. Nejvíce ho bavil ping pong a fotbal. Hrál na trumpetu a četl dobrodružné knížky. A rád také lezl do cizích zahrad krást ovoce. „Byl jsem živé dítě. Když starší bratři dospěli a odešli z domu, měl jsem volný prostor pro lumpárny. Kolikrát jsem schytal pár pohlavků nebo i dvojku z chování,“ přiznává.

Myslel si, že na střední školu nemá, a tak se nebránil náboru koksovny, která se měla modernizovat. Rodiče byli spokojeni. „Koksovna byla tak trochu rodinný podnik. Dělaly tam manželské páry, otcové a synové. Dostal jsem nabídku, že bych se mohl vyučit provozním zámečníkem,“ vysvětluje. Učil se pro Koksovnu Československé armády v Karviné, ale učiliště měl při strojírenském podniku Ostroj v Opavě. Dva roky tam bydlel na internátu. Třetí rok měl více praxe než učení, a tak dojížděl. „Opava mi přirostla k srdci. Učiliště mělo perfektně vybavené dílny. A bylo o nás dobře postaráno,“ říká.

S výučním listem v kapse nastoupil v mateřském podniku v Karviné, ale po roce dostal povolávací rozkaz. Sloužil v Mimoni v severních Čechách. Vojna se mu protáhla na dva roky a dva a půl měsíce. Přesluhovat musel kvůli arabsko-izraelskému konfliktu zvanému šestidenní válka, který měl dopad i na zostření studené války mezi Východem a Západem. Do civilu šel na podzim roku 1967. Zanedlouho začalo v Československu přelomové období politického uvolnění známé jako pražské jaro.

Vlajka na koksovně visela na půl žerdi a bylo smutno

„I v našem podniku a na šachtách začali lidé mluvit otevřeněji. Noviny psaly úplně jinak než dříve. Rád na to vzpomínám, ale trvalo to krátkou dobu,“ říká. Ráno 21. srpna 1968 si před odchodem do práce výjimečně nepustil rádio, aby neprobudil příbuzné z Polska, kteří byli u nich na návštěvě. Když pak čekal na zastávce na autobus, udivil ho projíždějící obrněný transportér a voják v námořnickém stejnokroji se samopalem v ruce. Československo obsazovala vojska Varšavské smlouvy v čele se Sovětským svazem.

Cestou do práce viděl z autobusu celou sovětskou vojenskou kolonu. „Na koksovně visela státní vlajka napůl žerdi. Závodní rozhlas vysílal zprávy z dění v Praze. Bylo smutno. My mladí jsme museli jít robit. Starší chlapi zůstali sedět u rádia,“ vypráví. Po práci sedl na motorku a vyrazil s kamarády do ulic. „Jezdili jsme kolem vojáků a troubili.“ I lidé v Praze a mnoha dalších městech spontánně protestovali proti vpádu cizích vojsk. Ozbrojené síly nedostaly rozkaz k obraně a okupanti získali kontrolu nad celou republikou.

Pokus vytvořit v Československu socialismus s lidskou tváří skončil porážkou. Moskvou dosazený Gustáv Husák se stal symbolem normalizace, která znamenala návrat k totalitnímu režimu. Komunistická strana provedla masivní čistky a zbavila se okolo půl milionů členů. „O stranickou průkazku přišel i můj otec, protože nesouhlasil se vstupem vojsk,“ říká pamětník, kterého se jako nestraníka prověrky netýkaly.

Oženil se s elektromechaničkou z Fulneku Josefou, která se za ním přistěhovala do Karviné. Narodili se jim dva synové. Manželka pracovala nejprve v pobočce Tesly v Doubravě, později v závodu Autopalu Nový Jičín v Rychvaldu. Byl rád, že nešla do koksovny, kde pracovalo mnoho žen.

Ženy dělaly kvůli příplatkům v nejhorších provozech

Nejvíce žen dělalo na třídírnách, kde byla extrémně vysoká prašnost. „Bylo to tam snad nejhorší a schytávaly to právě ženy. Dostávaly za to příplatek i poukázky na čištění pleti na hygienu. Ženy pracovaly i na chemickém úseku,“ vypráví. O práci ve špinavém a nezdravém prostředí měly prý zájem zvláště samoživitelky, protože tam vydělaly více než třeba v Kovoně. Nevděčná a fyzicky náročná byla pozice mazačky strojů. Paměti národa o tom vyprávěla Marie Voznicová, která tuto práci v koksovně vykonávala dvacet let.

Karvinský závod vyráběl koks i na vývoz na Západ. „Čtrnáct dnů se dělal speciální sortiment pro Rakousko a Spolkovou republiku Německo. Dalších čtrnáct dnů jsme dělali pro Třinec, Vítkovice či pro domácnosti,“ vysvětluje. Koksovna v Karviné měla fungovat jen do roku 1980. Báňské koksovny totiž začaly v sedmdesátých letech stavět nový závod ve Stonavě a výroba koksu na zastaralých bateriích měla jít do útlumu. Z tohoto záměru ale sešlo. Vláda nejprve rozhodla stonavský projekt pozastavit. Když jej chtěla na konci osmdesátých let oživit, narazila na odpor Poláků, kteří protestovali proti znečišťování ovzduší.

„Byli jsme zklamaní. Počítali jsme, že přejdeme do Stonavy. Životnost naší koksovny se sice prodloužila, ale jen do roku 1997,“ uvádí Ladislav Jaworek, který se podílel i na likvidací části mateřského závodu. Přestoupil do sousedního areálu Dolu Československé armády. Jako údržbář úseku zvaného prádlo tam vydržel do důchodu.

Jako důchodci mu dělají radost vnoučata. Na smutek mu pomáhá, když zajde do kostela. „Víra mě uzdravuje,“ říká na závěr svého vyprávění pro Paměť národa. Příštím generacím radí, aby byly skromnější.