Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jaroslav Javorský (* 1947)

• narozen 31. května 1947 v Praze

• v srpnu 1968 na vojně během okupace odzbrojil sovětskou stráž a utekl

• roku 1969 se stal nedobrovolným spolupracovníkem vojenské kontrarozvědky (VKR)

• v roce 1977 emigroval do Spolkové republiky Německo

• při pokusu převést přes hranice dceru a přítelkyni na bulharsko-turecké hranici zatčen a deportován do Československa

• roku 1978 odsouzen za špionáž na 13 let

• vězněn ve Valdicích

• roku 1986 byl zařazen do tzv. výměny špionů na Glienickém mostě mezi Berlínem a Postupimí

• v roce 1990 založil agenturu Bohemia

• je obchodníkem a majitelem firmy Bohemia-Grafia

Glienicker Brücke neboli Glienický most vede přes řeku Havolu, spojuje berlínskou čtvrť Wansee s Postupimí. Za studené války byl součástí systému Berlínské zdi, hraničním mostem, předělem mezi západním a východním Německem. Říká se mu Most špionů, protože se na něm třikrát odehrála výměna „agentů“: v únoru 1962, v červnu 1985 a 11. února 1986.

Na sovětský východ se v únoru 1986 vracelo pět komunistických vyzvědačů, mezi nimi i čeští manželé Karel a Hana Köcherovi, zatčení ve Spojených státech. Nejznámější postavou výměny byl sovětský disident Natan Šaranský (pozdější ministr izraelské vlády), který však jako západní agent nepůsobil. Spolu s ním šli na Západ další tři muži, mezi nimi i Čech, politický vězeň Jaroslav Javorský. Ani on nebyl západním špionem: za vyzvědačství ho v Československu odsoudili v roce 1978 ke 13 letům odnětí svobody ve vykonstruovaném procesu, trest si odpracovával převážně ve věznici Valdice.

Srpen 1968 a Rusové na Klínovci

Jaroslav Javorský se narodil roku 1947 v Praze. Absolvoval gymnázium a poté dvouletou nástavbu při střední ekonomické škole v Karlových Varech, obor provoz a ekonomika cestovního ruchu (1967). Má bratra Jiřího. Matka se jmenovala Věra Javorská, adoptivní otec Jiří Javorský (1932–2002) byl špičkový tenista. Také Jaroslav se podstatnou část života věnoval tenisu.

Jeho pomyslná cesta na Most špionů začala 21. srpna 1968. Na počátku sovětské okupace Československa byl jedenadvacetiletým vojákem základní služby, v hodnosti staršiny velel oddílu radistů. V noci z 20. na 21. srpna pobývala jeho malá jednotka (několik mužů, dvě speciální auta) na cvičení na hoře Klínovec v severozápadních Čechách, kde ji obklíčili a zajali sovětští okupanti. Nechtěli pustit československé vojáky zpátky do berounských kasáren, dokud jim nedošla voda. Tehdy ruský velitel zajatcům přikázal, aby pro vodu dojeli svými vozy (už předtím jim sebral veškeré náboje do zbraní) a přidělil jim dva ruské vojáky jako stráž. Cestou Javorského muži své strážné odzbrojili.

„Nedalo to moc práce a už vůbec ne přemáhání. Vysadili jsme je na vedlejší cestě, vrátili jsme jim samopaly, ale bez zásobníků. S kořistí 20 ruských kanystrů na vodu jsme se rozloučili na benzince u Jáchymova, kde jsme je vyměnili za stravu, pití a československé vlajky,“ líčí tehdejší dění Jaroslav, jehož jednotka se bezpečně vrátila do berounských kasáren.

Za pár měsíců se však v oficiální komunistické politice a propagandě stali z okupantů zachránci před „kontrarevolucí“ a z Jaroslava Javorského politicky problémový voják, který odbojnou vojenskou akcí ohrozil sovětské přátele. V kasárnách byl předvolán k výslechu kvůli banálnímu prohřešku: jako staršina měl na starosti malou zbrojnici a sklad střeliva, a aby sobě i mužstvu usnadnil život, nechával si (v rozporu s předpisy) v kapse klíče, pro které pak nemusel při nočním cvičném poplachu běhat na služebnu. Kdosi ho prozradil – a tak se Javorský dostal k výslechu.

Vyšetřující důstojník kpt. Touš mu sdělil, že svým počínáním ohrozil bezpečnost státu, k tomu připojil obvinění, že Javorský v srpnu 1968 vydal sovětským vojákům střelivo, za které odpovídal, a že sovětské vojáky vystavil nebezpečí, neboť jim nezajistil vodu. Podle Javorského vzpomínek mu kpt. Touš hrozil prokurátorem, vězením a postihem rodičů, kteří tehdy pracovně pobývali v západním Německu. Nakonec mu nabídl, že by se z nepříjemností mohl dostat, bude-li ochoten spolupracovat s vojenskou kontrarozvědkou (VKR).

Nedobrovolný agent Marcel Mann

Jaroslav Javorský strávil noc v cele a ráno na nabídku kývl – tehdy se ještě písemně nezavázal a doufal, že se na jeho slib třeba zapomene. Po desítkách let vzpomínal: „Několik následujících dnů jsem se nemohl podívat do zrcadla, bylo mi hrozně. Především jsem se cítil jako srab, který nedovedl razantně odmítnout a přijmout důsledky. Život jsem si kvůli tomu vzít nechtěl – myslel jsem na svou rodinu a přesvědčoval sám sebe, že ještě pořád volím nejmenší zlo (uvažoval jsem tedy přesně tak, jak Touš zamýšlel). Jenže tím jsem se zároveň ve svých očích zařadil mezi lidi, jimiž jsem před nástupem na vojnu opovrhoval. Říkali jsme jim přísluhové, vazalové a ještě hůř, protože z různých důvodů sloužili aparátu, který celý národ dusil a vodil jako obrovskou skupinu loutek.“

VKR (spadající pod ministerstvo vnitra) už Javorského nenechala na pokoji. Dodnes je přesvědčen, že si ho její příslušníci vytipovali už dřív, protože měl v Německu kontakty díky rodině (jeho otec tam pracoval jako tenisový trenér) a uměl německy a anglicky. Nebyl členem Komunistické strany Československa (KSČ), nebyl „politicky uvědomělý“, tudíž ho bylo třeba „přesvědčit“ vydíráním.

Důstojníci z VKR ho poslali do vojenské nemocnice ve Střešovicích, zaučili ho (při tom se mu prohrabali veškerými soukromými záležitostmi) a v červnu 1969 zaregistrovali jako agenta, jímž nikdy být nechtěl – zavázal se ke spolupráci ze strachu. Vybral si krycí jméno Marcel Mann (protože měl rád hudbu skupiny Manfred Mann). V prosinci téhož roku ho VKR vyslala do tehdejšího západního Německa, do Heilbronnu, kde žili jeho rodiče. Měl za úkol seznamovat se s výše postavenými lidmi a podávat o nich hlášení. Před výjezdem dostal důrazné varování pro případ, že by snad chtěl emigrovat: sdělili mu, že vědí, jakým autem rodiče jezdí, a že by je mohla potkat „nepříjemná nehoda“.

Jaroslav Javorský si podobně jako jeho otec v Německu vydělával jako tenisový trenér. Musel se vracet do Československa a znovu do Německa vyjíždět, jeho spolupráce s VKR trvala (s klesající intenzitou) do roku 1977. Říká, že žádné důležité informace nepředal, významným agentem ani podle dostupné dokumentace nebyl. Nedostával žádné zvláštní úkoly, nedostával od VKR peníze, nějakou dobu mu trvalo, než se v Německu zavedl natolik, aby se vůbec mohl s výše postavenými lidmi stýkat. Podle archivních materiálů s ním chtěla VKR už v roce 1973 ukončit spolupráci, neboť se prý v Německu dekonspiroval.

V roce 1977 už byl Javorský starší a zkušenější, přestal se bát výhrůžek, a protože se mu nedařilo zbavit se závazku k vojenské kontrarozvědce, přesvědčil své „řídící orgány“, že může obstarat informace, o které mají zájem. Odjel z komunistického Československa a v západním Německu spolu s bratrem a rodiči požádal o politický azyl. Nepřeběhl jako „špion“ na druhou stranu, do Německa odešel jako běžný uprchlík.

Zoufalí (zamilovaní) lidé dělají zoufalé věci

Předcházející mezititulek jsme si vypůjčili z názvu jedné z kapitol Javorského knihy „Most špionů aneb má cesta z pekla ke svobodě“, která vyšla v nakladatelství Kniha Zlín v roce 2023. O jaké „zoufalé věci“ šlo? V tehdejší Spolkové republice Německo (SRN) byl Jaroslav Javorský konečně svobodný, ale nebyl šťastný. V Československu zanechal přítelkyni Annu S., která měla malou dceru Angeliku (Javorský nebyl jejím otcem). Cítil se provinile, protože jí neřekl, že se do Prahy nevrátí, stýskalo se mu, byl zamilovaný, chtěl Annu dostat z komunistické země za železnou oponu.

Jelikož z politických důvodů nesměla na Západ legálně vycestovat, zkoušel ji nejdřív dostat do Německa cestou fiktivního sňatku se svým známým. To se nepodařilo, a tak vymyslel velmi riskantní plán: jelikož Anna s dcerou Angelikou směly bez potíží odjet do jiného státu sovětského bloku, chtěl je propašovat z Bulharska do Turecka s použitím falešných pasů.

Plán měl mnoho detailů a zádrhelů, které Jaroslav Javorský vysvětluje v interview (a mnohem podrobněji i ve své knize). Důležité je, že navzdory všemu úsilí nevyšel. Koncem září 1977 odletěl Javorský s falešným pasem na jméno Martin Mayer do Turecka a odtud se po různých peripetiích dostal do Bulharska, kde se setkal s Annou a Angelikou. Zajistil jim pasy od německé ženy a její dcery, které se Anně a Angelice podobaly.

V noci z 2. na 3. října 1977 se trojice pokusila odjet vlakem, ale na bulharsko-tureckých hranicích ji při kontrole odhalili celníci. Je možné, že uprchlíky někdo udal, nicméně Jaroslav Javorský k tomu dodává: „Vůbec nelze vyloučit, že nás pohraničníci ve Svilengradu odhalili na základě intuice a zkušenosti. Aničku odvedli z kupé, kde mě nechali čekat s podřimující Angelikou. Za chvíli si pro Angeliku přišla žena v uniformě a pro mě dva pohraničníci se samopaly. Nasadili mi ‚klepeta‘, a když Orient Expres zahoukal k odjezdu, stál jsem na perónu se spoutanýma rukama a smutně se díval, jak vlak i s mou svobodou mizí v husté černé tmě.“

Jaroslav Javorský vzpomíná, že tehdy věděl, že je ve velkém maléru – přesto si nedovedl představit, co všechno ho čeká.

Vykonstruovaný proces se špionem a vyzvědačem

V Bulharsku se Jaroslav Javorský pohyboval s falešným západoněmeckým pasem na jméno Martin Mayer. Po zatčení na hranicích doufal, že bude s pomocí právního zástupce vrácen do SRN, advokát se však nedostavil a policie odhalila Javorského totožnost. Po pár týdnech v bulharských věznicích byl za doprovodu příslušníků Státní bezpečnosti (StB) letecky přepraven do Československa. Už předtím policie deportovala jeho přítelkyni Annu s dcerou. Zatímco Anna po vyšetřování a různých peripetiích dostala podmíněný trest za pokus o nedovolené opuštění republiky, Javorský byl v horší situaci.

Komunistický aparát se rozhodl, že se mu jakožto někdejšímu spolupracovníkovi vojenské kontrarozvědky pomstí za útěk do exilu. Strávil mnoho měsíců ve vazbě, byl podroben tvrdému vyšetřování (včetně nasazení konfidentů) a posléze obviněn ze špionáže pro Západ. Vyšetřovatelé chystali vykonstruovaný soudní proces a snažili se Javorského zlomit s použitím všemožných triků, chtěli, aby spolupracoval a přiznal se k vyzvědačství a kriminálním deliktům, vydírali ho výhrůžkami, že případ odnese jeho rodina.

Aby Javorskému ukázali, že jeho blízcí jsou v nebezpečí, postavili dokonce na dvůr vazební věznice v Ruzyni stejné auto, jakým v Německu jezdili jeho rodiče (bílý Renault 12 s poznávací značkou z Heilbronnu). Tvrdili mu, že jeho matka a otec už s StB spolupracují, že by měl myslet na jejich budoucnost a spolupracovat také. Byl to samozřejmě podvod, rodiče rozumně zůstávali na Západě.

V prosinci 1978 odsoudil Vrchní vojenský soud v Příbrami Jaroslava Javorského za ilegální přechod hranic, napomáhání k ilegálnímu přechodu hranic, kriminální delikt (odvezl si při útěku do Německa rodinné věci) a především za údajné vyzvědačství (paragraf 105) ke 13 letům odnětí svobody se zařazením do třetí nápravně výchovné skupiny, ke ztrátě vojenské hodnosti a ztrátě majetku. Odvolací soud verdikt záhy potvrdil. Javorský měl vyzradit státní tajemství, ale prokazatelně žádné neznal. Západním špionem nikdy nebyl, soud proti němu neměl jediný přímý důkaz.

V archivním dokumentu ze září 1973, který je opatřen nadpisem Návrh na ukončení spolupráce a vznikl dávno před procesem, konstatuje Hlavní správa vojenské kontrarozvědky, že Jaroslav Javorský „nepřišel do styku se státním tajemstvím“. A předběhneme-li vývoj příběhu: po pádu komunismu, v září 1995, konstatoval rehabilitační soud, že „jak ze spisů jasně vyplývá, bylo tehdejší odsouzení zcela jednoznačně zpolitizováno v celém svém souhrnu“. Rehabilitační soudce označil proces za frašku.

Valdice – téměř osm dlouhých let

Nedlouho po soudu odvezli „špiona“ Javorského do věznice ve Valdicích, tedy do jednoho z nejtvrdších „nápravně-výchovných ústavů“. Jeho vztah s přítelkyní Annou, kvůli níž jako čerstvý exulant riskoval budoucnost, nuceně skončil a už se neměl obnovit. Javorský se musel naučit žít s těžkými kriminálníky, ale ve Valdicích také potkal významné osobnosti čs. protikomunistické opozice, sblížil se například s básníkem a kunsthistorikem Ivanem Martinem Jirousem, seznámil se se signatářem Charty 77 Jiřím Gruntorádem.

Ve své knize „Most špionů aneb má cesta z pekla ke svobodě“ Javorský popisuje, jak ho bachaři poprvé přivedli na otrockou práci: „Mé pracovní nasazení ve Valdicích začalo v mačkárně železnobrodského skla a jablonecké bižuterie. K tzv. sklářským pecím byli přiřazováni pouze muklové s dlouhodobými tresty, aby se jako mačkáři mohli řádně zaučit, a pak ti režimu nepohodlní, protože pokud jde o zdraví, podmínky v mačkárně nemohl nikdo moc dlouho vydržet. Pamatuji si svůj první pohled do té obrovské prostory osvětlené ohni ještě dnes. Stál jsem tam uprostřed asi sto metrů dlouhé a dvacet metrů široké montážní haly a díval se na těch zhruba čtyřicet rozžhavených pecí, které svým žárem osvětlovaly siluety mužů hrbících se vsedě u mačkářských strojů, umístěných vedle pecí, přičemž hučení vzduchu a plynu hnaného do ohnišť ohlušovalo nejen rozlehlou halu, ale i ‚hříšníky‘, odsouzené k poslechu těchto pekelných nářků. Tak nějak jsem si vždycky představoval peklo, a jak jsem měl možnost záhy zjistit, nemělo k němu toto pracoviště daleko.“

Líčení života ve Valdické věznici patří k nejcennějším částem Javorského vzpomínek, a krátký písemný portrét neposkytuje dost prostoru k podrobnému pojednání těch téměř osmi dlouhých let, které Javorský ve Valdicích prožil. Podstatné je, že se nevzdával a začal pracovat na tom, aby se o jeho případu dozvěděl svobodný svět. V kriminále si našel pár přátel a spolehlivých lidí a podařilo se mu vymyslet a uvést v život šifru, díky které dokázal obejít cenzuru a v dopisech otevřeně komunikovat s rodiči v Německu. Jeho matka Věra Javorská a mnoho obětavých lidí na Západě (pracovníci Amnesty International, novinář a spisovatel Josef Josten, politik a poslanec Bundestagu Milan Horáček) se snažili udržet případ ve veřejném povědomí a získávat podporu v politické sféře.

Jaroslav Javorský také držel hladovky na protest proti svému věznění. Popisuje, jak vypadalo nucené krmení hladovkáře v únoru 1983 ve věznici na Pankráci: „Je pravda, že se mě nejdřív zeptali, zda chci tekutou stravu z asi dvoulitrového ešusu vypít dobrovolně, a teprve když jsem odmítl, svázali mi na chodbě ruce a nohy a na třech místech – nohy, pas, ruce – mne pak přivázali k masivní stolici připomínající elektrické křeslo. Potom zezadu jeden přistoupil a koženým opaskem přeloženým přes oči mi stahoval hlavu k sobě, abych s ní nemohl hýbat. Pak druhý bachař použil chvat, klouby prstů mi přiložil na místa, kde nahmatal úpony čelisti z jedné i druhé strany tváře, a pevně zatlačil. Takovému stisku nelze dlouho odolávat, aniž by člověk pootevřel ústa a vyjekl bolestí. Jakmile se to stalo, v ústech jsem ucítil něco kovového, co tlačilo dole na jazyk a nahoře do patra, ozval se zvuk, připomínající šroubování (kov na kov) – a já zjistil, že to, co mi strčili do úst, je rozpínák, který mi zabraňuje zavřít pusu. Pak vzali gumovou hadici, do jejíhož konce byl zasunutý velký kovový trychtýř, a zastrčili mi ji až do žaludku. Protože hadici předem nenamastili, nenamočili a možná ani neumyli, neovládl jsem se a řval jsem bolestí. (…) Ucítil jsem síru, někdo škrtl zápalkou a přidržel ji u ústí trychtýře. (…) Přiložením hořícího předmětu k ústí trubice lze totiž zjistit, že je skutečně zavedena do žaludku, že ji omylem nestrčili do plic. Aspoň bych to býval měl hned za sebou, pomyslel jsem si, a snažil se přemoci nával bolesti, kterou v tu chvíli způsobovalo proudění asi dvou litrů husté tekutiny do mého žaludku, smrštěného skoro měsíční hladovkou.“

Glienicker Brücke – 11. února 1986

Druhou dlouhou hladovku držel Jaroslav Javorský od 21. srpna 1983, tedy při příležitosti patnáctého výročí sovětské okupace Československa, která jeho „případ“ uvedla do pohybu. Nakonec se po značném úsilí, díky změně mezinárodní politické situace a díky politickým vyjednáváním dostal na svobodu, byl zařazen do výměny na Mostě špionů. Protože měl holou hlavu (stříhání vlasů bylo součástí ponižování vězňů) a pražští estébáci nechtěli, aby to bylo na první pohled patrné před západními partnery a novináři, zavezli Javorského před deportací do Berlína do pražského obchodního domu Kotva, kde mu koupili klobouk. Má ho dodnes, říká mu „hučka svobody“ – to podle „pillea libertatis“, čapky svobody, kterou nosili propuštění římští otroci.

Z Prahy byl Jaroslav Javorský transportován letadlem do Východního Německa a předán agentům Stasi. Ti ho pak odvezli na most mezi Berlínem a Postupimí: „Dne 11. února jsem přešel přes Glienický most (…), a stal se tak účastníkem první ‚veřejné výměny špionů‘ mezi Východem a Západem. Spolu se mnou šli na svobodu další tři muži: nejvýznamnější byl sovětský židovský disident Natan Šaranský (stejně jako já ve skutečnosti špionem nebyl), a pak dva polapení agenti BND a CIA. Do sovětského bloku se naopak vracelo pět lidí, kteří byli zatčeni, protože pracovali pro komunistické tajné služby, včetně manželů Hany a Karla Köcherových, agentů StB a KGB, vyslaných do Spojených států z Československa. Američanům a Rusům tehdy na medializaci události záleželo, snažili se využít ji ke svým politickým cílům: sovětský blok usiloval o to, aby se na disidenty a vězně svědomí dívala západní veřejnost jako na špiony, což se naštěstí nepodařilo; demokratický svět, tedy především USA, chtěl zase demonstrovat převahu, protože v té době už tlačil Moskvu a její vazaly do pozice slabšího soupeře. Na rozdíl od předchozích případů proto výměna proběhla před očima novinářů a televizních štábů.“

Jaroslav Javorský se šťastně shledal s rodinou a zůstal v tehdejším západním Německu (Státní bezpečnost se ho i po výměně pokoušela sledovat prostřednictvím nasazené agentky). V SRN se mimo jiné účastnil příprav na založení exilového nakladatelství, které nakonec (po pádu komunismu) vyústily v podporu knihovny zakázané literatury Libri prohibiti. V roce 1990 založil agenturu Bohemia, která po otevření hranic mezi Československem a Německem napomáhala vzájemnému obchodu. I dnes (2022) je obchodníkem a majitelem firmy Bohemia-Grafia, specializované na tiskařské stroje. Jaroslav Javorský byl soudně rehabilitován. V roce 2022 žil s rodinou nedaleko Prahy, měl české i německé občanství.

O svých osudech veřejně nikdy příliš nemluvil, k minulosti se nechtěl vracet – teprve v období pandemie covidu začal pořádat obsáhlou dokumentaci k svému případu a sepsal své (výše zmíněné) vzpomínky. V jejich úvodu píše: „Věřte mi, že jsem nikdy nechtěl být hrdinou a netoužil jsem po obdivu veřejnosti (s výjimkou sportu, kde hráč potřebuje obdiv diváka k lepšímu výkonu). Působením nepříznivých okolností a svých vlastních chyb jsem se jen dostal do situací, které jsem se snažil řešit, jak jsem nejlépe uměl, a často při tom platilo, že zoufalý člověk dělá zoufalé věci. Pak se nemůže divit, že se všechno nevyvíjí podle jeho představ…“