Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Radim Jauker (* 1971)

• narozen 12. ledna 1971 v Českých Budějovicích

• s kamarády tajně skautoval

• vystudoval střední školu ekonomickou

• podepsal petici proti devastaci Krkonoš, kvůli čemuž ho vyslýchala Státní bezpečnost (StB)

• od roku 1989 studoval na Vysoké škole ekonomické v Praze

• v roce 1989 se účastnil demonstrací na Národní třídě

• podepsal petici Několik vět

• v Českých Budějovicích šířil v listopadu 1989 protikomunistické letáky

• zapojen do porevoluční obnovy Junáka

Radim Jauker se narodil 17. ledna 1971 v Českých Budějovicích. Prarodiče z otcovy strany byli sudetští Němci. Dědeček měl českou manželku, takže po válce do odsunu nemusel, ale zbytek jeho příbuzenstva ano. Zemřel, když byl Radim Jauker ještě chlapec. Ten se tak nikdy nedozvěděl, kam byli jeho příbuzní odsunuti. Jeho matka pocházela z rodiny sedláků, kteří museli po roce 1948 vstoupit do jednotného zemědělského družstva (JZD).

Málem mě vyhodili ze školy

Přestože měli rodiče s totalitou negativní zkušenost, byli velmi konformní a chtěli, aby jejich syn šel do Pionýra, ideálně vstoupil do strany, nijak na sebe neupozorňoval a byl vůči režimu loajální. To ale Radim Jauker nechtěl. Ještě na základní škole založil s kamarády tajný skautský oddíl Modrá hvězda. Klubovnu si zřídili v nevyužívaném patře jejich domu. Chodil na burzy, kde se daly sehnat i knížky Jaroslava Foglara. S kamarády se setkávali i se starými skauty a na schůzkách oddílu poslouchali Svobodnou Evropu. Dokonce měl možnost potkat se na besedě s Jaroslavem Foglarem osobně. Přednáška probíhala ve škole na okraji města, kam vyrazil s kamarádem. Asi po 15 minutách vypadly v celé budově pojistky, což měli na svědomí s největší pravděpodobností tajní policisté. Utekli raději domů. Rodiče ho ve skautingu nepodporovali, ale ani mu to výslovně nezakázali. Vedl tak dvojí život.

V tehdejší společnosti ovšem nebyl jediný. Vzpomíná na to, jak jim paní učitelka v dějepise vysvětlovala srpnové události roku 1968. „Mluvila o tom tendenčně a bylo zjevné, že to chce mít rychle za sebou. Bylo to, myslím, v osmé třídě a my k tomu měli neustále nějaké nevhodné dotazy. Chvíli se snažila odpovídat, ale pak hodinu předčasně ukončila a odešla. Někteří byli režimu poplatní, jiní ne, málokdo se odvážil vystupovat proti němu nějak hlasitě.“

Na střední ekonomické škole chodil na povinné brigády do Madety, česat jahody, chmel a jablka. Zároveň byl členem Československého svazu ochránců přírody a podepsal petici proti výstavbě lanovky a hotelu na Sněžce, jejímiž autory byli lidé blízcí Chartě 77. Petici přinesl i do školy, kde se snažil k podpisu přesvědčit spolužáky a učitele. Netrvalo to ani týden a do školy za ním přišli příslušníci Státní bezpečnosti (StB). „Vzali mě za ředitelem, kde jsme spolu měli pohovor. Vyzvídali, kdo mi tu petici dal, proč jsem to šířil, zda znám živly, které za tím stojí. Měl jsem před maturitou, tak jsem se vymluvil, že nevím, o co jde, že jsem to dělal jen kvůli lásce ke Krkonošům. Od ředitele jsem dostal podmínku, že jestli provedu ještě něco, tak mě nepustí k maturitě, a nedal mi doporučení na vysoké školy, na které jsem se chtěl hlásit, tedy na práva a na historii,“ vzpomíná.

Na Západě jsem si připadal méněcenný

V listopadu 1989 se Radim Jauker už jako student Vysoké školy ekonomické v Praze účastnil demonstrací na Národní třídě. Byl tam s kamarádem ze Skautu a cítil velkou euforii, že je součástí něčeho důležitého a přelomového. Nebál se konfrontace s policií, ale snažil se vyhnout zatčení, protože pak by mu hrozil vyhazov ze školy a vojenská služba, kterou měl jako vysokoškolák odloženou. Na hlavním nádraží podepsal v pátek 17. listopadu petici Několik vět a pak odjel na víkend domů do Českých Budějovic, kde o velkých demonstracích příliš informací neměli.

V pondělí se připojil ke studentskému hnutí a stávce. Úkolem studentů, kteří do školy jezdili z menších měst, bylo propagovat revoluci a její myšlenky doma. S kamarádem tedy nafasoval letáky a plakáty a vypravil se domů do Českých Budějovic. Protože se říkalo, že ve vlacích chytají takové studenty policisté, zvolili cestování stopem. S řidičem, který je vezl, probírali aktuální politickou situaci a on poslouchal a hodně vyzvídal. „A já jsem potom říkal: ‚Víte, pane, nejhorší jsou ti estébáci, ty mi nenávidíme.‘ A on zastavil a řekl: ‚Tak abyste, hoši, věděli, tak já jsem ten estébák. Občanské průkazy!‘ Takže jsme si stopli zrovinka estébáka. Zastavil, zkontroloval nás, pak přemýšlel a říkal: ‚Kluci, my ze třináctého oddělení jsme s vámi, my jsme s vámi.‘ Bylo to absurdní, ale ten estébák neudělal nic, v zásadě překabátil už v tom autě. A to byla taková absurdní chvilka toho, jak to tenkrát probíhalo, že i ti největší komunisté byli najednou největší revolucionáři. Takže ani ten estébák proti nám nijak nezakročil,“ popisuje.

V Budějovicích s kamarádem navštěvovali podniky, školy a továrny a pracovníci revoluci přijímali vesměs pozitivně. Nejhorlivější bývali ředitelé škol, ti převlékali kabáty nejrychleji. O tom, že je revoluce proti komunistické vládě krok správným směrem, se přesvědčil na konci listopadu, kdy Rakousko vyhlásilo týden otevřených hranic. Hned jel s kamarádem stopem do Vídně, kde už byly tisíce Čechoslováků, mnozí z nich odhodlaní v Rakousku zůstat, pokud by režim doma nepadl. „Já jsem tam zůstat nechtěl, byl jsem přesvědčen, že to skončí. Ale připadal jsem si tam hrozně méněcenný. Ten rozdíl v technologiích, úplně jiné ceny. Tady jsem sice vyžil bez potíží, ale tam jsem si nic koupit nemohl, místní nás tam ještě dotovali,“ vypráví Radim Jauker.

V lednu 1990 vycestoval do Berlína, kde sledoval euforii, která ve společnosti panovala po znovusjednocení země. V Československu se později zasadil o obnovu Junáka. Jeho oddíl Modrá hvězda v Českých Budějovicích ještě v roce 2022 fungoval. Radim Jauker v roce 2022 podnikal a žil v Praze.