Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Petr Jauker (* 1950)

• Petr Jauker se narodil 22. února 1950 v repatriačním táboře v Českých Budějovicích

• pochází z česko-německého manželství, otec bojoval ve wehrmachtu, ale dezertoval

• rodina nebyla odsunuta, protože otec vykonával žádané řemeslo automontéra

• Petr Jauker vyměnil několik zaměstnání, začínal jako klempíř v ČSAO v Novém Vrátě, později rozvážel zboží, dělal řidiče, až na dvacet let zakotvil v teplárně v Českých Budějovicích jako strojník těžké mechanizace

• v teplárně se stal odborářem, zasloužil se o zvýšení mezd

• má mnoho vzpomínek na srpnové dny okupace 1968, protože byl přímým účastníkem mnoha událostí

• stavěl barikádu na Borku, bránil českobudějovický rozhlas, byl u stržení rudé hvězdy z budovy KNV

• v roce 2023 žil v Českých Budějovicích

„Dupali jsme po ní a dupali, až jsme z té hvězdy udělali jen placičku plechu,“ říká ve svém vyprávění Petr Jauker. Tohle rozdupání rudého symbolu bylo pro něj zároveň symbolickou tečkou za snahou bojovat proti nepřátelské srpnové invazi. Petr Jauker poutavě vypráví o pohnutých srpnových dnech v Českých Budějovicích, o polozapomenuté barikádě na Borku nebo osudu mistra odborného výcviku pana Červeného, který za podání teplé polévky okupantovi tvrdě zaplatil. Snaha českobudějovických občanů nevpustit do města cizí tanky, jejich barikáda z převrácených traktorů a odmontované cedule, to všechno bylo, jak se později ukázalo, stejně marné, protože politické karty byly rozdány předem. O vítězích se rozhodovalo – a dávno bylo rozhodnuto – někde úplně jinde. Přesto v oněch srpnových dnech nikdo nevěděl, jak se situace může vyvíjet, a nebezpečí bylo hmatatelné. Těch několik málo dní plných odporu se ale pro jejich účastníky stalo důležitých právě v té symbolické rovině – dokázali se vzepřít, prokázali vůli nepříteli se postavit. A to je něco, co se počítá.

Dezertér wehrmachtu, který měl skončit jako kanonenfutr v první linii bitvy o Berlín

Petr Jauker se narodil 22. února 1950 v repatriačním pracovním táboře pro smíšená česko-německá manželství v Rybní ulici za dnešním domem Metropol v Českých Budějovicích. Objekt tábora byl oplocen dvoumetrovým ostnatým drátem a nesmělo se z něj vycházet, jen na propustku. Takovou propustku měl například jeho otec, kterého z tábora odváželi na práci do Mydlovar, kde ručně kopal uhlí. Podmínky k životu nebyly kdovíjaké, pamětník vzpomíná, že bydleli v malém domečku dříve určeném pro hlídače sádek a že v něm byla jen hliněná podlaha.

Otec pocházel ze starého německého selského rodu, jeho předci přišli do jihočeského Rudolfova v roce 1542. Všech sedm bratrů jeho otce narukovalo do wehrmachtu. Pamětníkův otec bojoval u Minsku, byl třikrát raněn, obdržel tři Železné kříže. Do konce života měl problémy s plícemi. Válečnou pouť popisuje jeho syn, Petr Jauker, takto: „V roce 1944 ležel v Budapešti v nemocnici a rozhodl se dezertovat. Zraněný se vydal pěšky na cestu a s kamarádem došli až do Budějovic. Tam se schovali do seníku, odkud je tajně dovezl jiný kamarád na nějaký statek. Ale služka na tom statku ho udala, ráno ho chytilo gestapo a do konce války byl vězněn jako dezertér. Těsně před koncem války, v roce 1945, z těchto dezertérů sestavili trestní komando, které naložili na vlak a vezli je, aby bránili Berlín, že budou stát v prvních řadách. Ale někde u Příbrami začali střílet do lokomotivy kotláři, otec utekl a šel opět pěšky z Příbrami do Budějovic.“ Otce ale znovu zatkli a až do konce války kopal uhlí v Mydlovarech a žil v zajateckém táboře, kde potkal pamětníkovu maminku.

V bytě byly štěnice a suchý záchod pro deset partají

Maminka Petra Jaukera byla česko-rakouského původu, její otec byl rakouský tesař z Kaplice, matka z Doudleb. Otec tesař za války opravoval rozstřílené domy, kvůli tomu musel přijmout německé občanství a pamětníkova maminka též. „Po válce matku a její sourozence uvěznili jako Němce, musela se hlásit na práci a lidé po ní plivali, sourozence naházeli do vody. V tom zajateckém táboře se pak setkala s mým otcem.“

Když byl pamětníkovi rok, vrátili jeho otci československé občanství, a rodina se tedy musela vystěhovat z tábora. Otec nebyl zařazen do odsunu, na rozdíl od svých bratří, protože začal pracovat v autodílně, kde byl velmi potřeba a její majitel si ho vyžádal. Započala ale tak rodinná anabáze hledání domova. Zkraje nemohli vůbec nic najít, a tak vzali zavděk dvěma místnostmi v rozbombardovaném domě, kde ani nebylo schodiště a pamětníkova maminka tam spadla z prvního patra, naštěstí bez vážných následků. Na další bydlení Petr Jauker vzpomíná takto: „V dalším bytě byly štěnice, na deset partají byl jeden suchý záchod, pro pitnou vodu se chodilo pár set metrů k pumpě.“ Otec později začal pracovat pro národní podnik Kovošrot, kde také později získal podnikový byt. Jenže někteří ze sourozenců již měli partnery, takže jich v malém bytě bydlelo celkem deset, pamětník spával například na nafukovacím lehátku u sporáku a sestra na vysazených dveřích od záchodu, přeložených přes vanu, ale i tak byli rádi, že mají střechu nad hlavou.

O hodinách jsme kouřili

Školní léta si Petr Jauker příliš nevybavuje, utkvěla mu až osmá třída v Matici školské. Říká k tomu: „Měli jsme obrovskou třídu, říkalo se jí ‚fyzikárna‘. Třídní učitel si dopředu posadil děti lékařů a právníků, takové smetánky, a my dělničtí kluci, co jsme byli z těch paneláků, jsme seděli v těch posledních horních lavicích. Takže jsme moc nevnímali, co se dole u tabule děje. Jednou za týden si nás pozval dolů a nasázel nám pětky. My jsme nahoře hráli karty, někteří i kouřili u otevřeného okna a tak probíhala osmá a devátá třída mého vyučování.“

Jelikož jeho prospěch nebyl z nejlepších, z povolání mu bylo nabídnuto jen učení na horníka v Ostravě nebo opraváře zemědělských strojů. Protože však měl strýce zaměstnaného v ČSAO (Československých automobilových opravnách), podařilo se mu dostat do tříletého učiliště na autoklempíře, které zakončil v roce 1968. Ve stejný rok, v jakém zažilo Československo Pražské jaro a následnou invazi vojsk Varšavské smlouvy. Jak ji prožíval?

Kolem jel „hovnocuc“, tak jsme ho převrátili

„Byli jsme v šoku. Přijel jsem do práce, bylo to v Novém Vrátě, do národního podniku ČSAO. Nepracovalo se, stroje stály, všichni byli u rádia. Soudruzi mistři byli schovaní, báli se jít dolů. Ale i dělníci se báli mluvit, protože mezi námi byla spousta konfidentů. Najednou se v rádiu ozvalo, bylo to budějovický rozhlas, poslední ze dvou, které ještě vysílaly, druhým byla ta Kleť. A rozhlas oznámil, že čeští vlastenci se rozhodli, že do Budějic vojska nevpustí, a že se mají sejít na Borku.“ Petr Jauker říká, že byl vždycky dobrodružná povaha, a tak s kamarádem sedli na motorku a vyrazili. „Bylo tam* už asi padesát lidí a dohadovali se, co uděláme. Najednou od Borku jede traktor a táhne ‚hovnocuc‘. Tak jsme ho převrátili a udělali z toho ‚hovnocucu‘ takový ochranný štít. Pak jsme o kus dál v poli uviděli autobusový vlek, tak jsme ho přitáhli a zase převrátili. Ten traktor jsme poslali do lesa pro klády, který jsme potom prostrkali tím vlekem. Přijíždělo stále více lidí, napočítal jsem až sto padesát, to už jsme byli odvážní, když už nás bylo tolik.“

Emoce stoupaly, ale nervozita také: „Pak začali přicházet pánové v polobotkách a s fotoaparáty na krku, všimli jsme si, že někteří mají vysílačku. Později jsme zjistili, že to byli samozřejmě estébáci. Když byla barikáda hotová, tak jsme z rádia zjistili, že ruská kolona projíždí Ševětínem, což je kousek, tak v nás byla malá dušička.“ Když uslyšeli rachot tanků, pamětník přiznává, že se přestali cítit jako hrdinové. Nikdo nevěděl, co se stane. Náhle se za kopcem zhruba dvě stě metrů od nich objevil ruský gazík a velitel si je prohlížel dalekohledem. Pak někam poslal vysílačkou zprávu, pokýval hlavou a odjel. „Pak se objevil UAZ a v dalším autě vojáci mongolského původu, šikmé oči a na hlavách ušanky, v tom vedru, a spali na tom autě. Přijeli na sto metrů, zase si nás dalekohledem prohlíželi a zase odjeli. Strachy jsme se klepali, ale nešlo jen tak čekat, a tak jsme vyslali špeha za ten kopec.“ Když se špeh vracel, radostně na ně gestikuloval: „Oni si tam postavili tanky do kruhu, staví tam stany!“ Barikádníci zajásali radostí, protože se jim podařilo nepustit cizí vojsko do města. Nutno dodat, že pro ten den. Druhý den již byly sovětské tanky po celých Českých Budějovicích... A tak skončila slavná, byť krátká a v důsledku neúspěšná barikáda proti vstupu cizích vojsk do města České Budějovice.

Z tanku vykoukl uslzený šedesátník a pan Červený mu podal teplou polévku

Druhý den však nebyl o nic méně napínavý. Pamětník s kamarádem putoval Českými Budějovicemi, aby na vlastní oči viděl, co se děje. Jak říká, na každém rohu už pomalu stál tank. Takhle doputoval až do Suchého Vrbného, kde viděl nějaký osamocený tank a to, jak na něj ženy házejí vajíčka a děti kameny a všichni posádce tanku nadávají. „Náhle tam přijel náš mistr odborného výcviku pan Červený,“ začíná Petr Jauker vyprávět historku, která v oněch srpnových dnech byla neobvyklým závanem lidskosti v té vší hrůze a zklamání. „Přijel na kole, opřel to kolo o zábradlí a z řídítek sundal konvičku. Vylezl po těch pásech na ten tank a zaťukal na ten poklop. Objevil se uslzený šedesátník s brýlemi. Mistr Červený mu podává tu konvičku a rusky říká, že to je teplá polévka. Šedesátník mu poděkoval a řekl mu, že je gymnaziální učitel, že si pro něj přišli do třídy a on že sem jet nechtěl. Ženské přestaly házet vajíčka, děti kameny, všechno zmlklo,“ vzpomíná po letech na dojemnou scénu, kdy proti sobě alespoň na okamžik nestáli nepřátelé, ale obyčejní lidé zmítaní historickými událostmi. „Později byl pan Červený za toto předání polévky vyloučen ze strany a vyhozen ze zaměstnání,“ dodává hořce Petr Jauker. „Já jsem se s ním pak setkal v teplárně, kde spravoval těžkou mechanizaci. Bohužel, rameno jednoho bagru ho rozmačkalo a on zemřel.“

Střílel na všechny strany, omítka lítala

Petr Jauker si také vybavuje okamžiky, kdy českobudějovický rozhlas volal o pomoc a bojoval o každou minutu, aby mohl vysílat a informovat občany. „Tak jsem tam jel, bylo tam asi padesát lidí, a po okolí jezdil nějaký zmatený tank a hledal, která z budov je rozhlas. Někdo najednou vykřikl, že musíme z baráku sundat ceduli ‚Rozhlas‘. Já jsem s sebou vozil šroubovák, tak jsme to odšroubovali. Někdo jiný zase přinesl ceduli ‚Mateřská škola‘, takže jsme z rozhlasu udělali školku. Ještě jsme před dveře přenesli jakousi plechovou boudu, co tam měli nějací dělníci, pak jsme si sedli na lavičky a pozorovali, jak tam ten tank naštvaně jezdí. Pak se tam objevilo italské auto Lancia s českou a americkou vlajkou a trochu provokovalo a pak se objevil další tank a začal výstražně střílet, omítka lítala, my jsme naskákali pryč do parku,“ vzpomíná na dramatické okamžiky Petr Jauker.

Následně se dav přesunul na náměstí Přemysla Otakara II., tehdy Žižkovo. Přijela tam tatra s hasiči a lanem. Vydali se do budovy KNV, krajského národního výboru, kde svítila obrovská červená neonová hvězda, a za ni to lano zahákli. Dav se lana zmocnil, rozeběhl se a hvězdu strhl. Pamětník vzpomíná: „Ta hvězda vylétla do výšky, pomalu letěla, až dopadla na most, kde se rozbila. My jsme se na ni vrhli a všichni dupali a dupali a dupali a my jsme z tý hvězdy udělali jen placku plechu, kolem kterého se válely rozbité žárovky. Pak jsme ji hodili do řeky. A tím skončil ten náš odpor. Dali jsme rozhlasu alespoň jeden den navíc. Rusům někdo pak vyzradil přesnou adresu rozhlasu a byl konec. Ale na Kleť se Sověti nikdy nedostali.“

Všichni na něj zapomněli, ale pro mě je to hrdina

O bránění Kleti slyšel Petr Jauker z první ruky, když vzápětí narukoval na vojnu: „Jako voják jsem mimo jiné jeden čas rozvážel brambory pro výkupní podnik v Krumlově a závozníka mi dělal bývalý kapitán ženijní roty pan Beneš. Ten se svou rotou ve dnech invaze dělal záseky na Kleti, porazili stromy na všech příjezdových cestách a zabránili ruským tankům, aby zrušily na Kleti ten vysílač. Tohohle pana kapitána teda vyhodili z armády a nesměl dělat nic jinýho než závozníka, takže se mnou vozil brambory. Všichni na něj zapomněli, ale pro mě je to hrdina a bude.“

Po vojně nastoupil Petr Jauker do zaměstnání. Jenže byl od mládí tak trochu rebel, což se projevovalo i tady. Pokud se mu nezdály pracovní podmínky, neváhal dát výpověď. Tak odešel hned ze své první práce: „Pracoval jsem pro ČSAO na generálních opravách nákladních automobilů, kde jsem opravoval shnilé blatníky. Byla to úkolová mzda. Za jeden blatník se zákazníkovi účtovalo 600 korun a po mně se jich chtělo udělat šest denně. A můj plat byl přitom tenkrát 900 korun československých. Takže jsem tam odmítl pracovat.“ Za trest byl přeřazen na svařování, pak řezal šasi starých automobilů, poté rozvážel po kraji hračky a drogerii pro národní podnik Drobné zboží, pak dělal řidiče ve Vojenských stavbách. „Odsud jsem neodešel sám, ale vyhodili mě na hodinu, protože na mě přišlo udání, že mám bratra v Americe.“

Aby lidé byli stateční

Později se Petr Jauker přece jen dobře uchytil jako strojník těžké mechanizace v teplárně v Českých Budějovicích, kde zůstal přes dvacet let, a časem se tam dokonce stal předsedou odborové organizace. Na svou odborovou činnost vzpomíná takto: „Spojili jsme se s dalšími teplárnami, se kterými jsme si vyměňovali zkušenosti, jak je co kde placeno, a zvedli jsme tam díky tomu všem zaměstnancům platy.“ Po sedmi letech byl ale z funkce odvolán a po třech letech, když mu skončila ochranná lhůta, byl i propuštěn z práce. Pak dělal autoklempíře v Dopravním podniku, kde se podílel také na opravě historického trolejbusu, který nyní jezdí po Českých Budějovicích. Práce byla fyzicky náročná, dopracoval se až k invalidnímu důchodu, se kterým dělal deset let správce stadionu, a následně odešel do důchodu.

Petr Jauker má dvě děti a dva vnuky a i pro ně a jejich budoucnost by si přál, aby si lidé nezáviděli, aby nebylo v českém národě tolik udavačů a aby se už nikdy neopakovala válka. „Aby byli lidé prostě stateční,“ říká na rozloučenou.

 

* Přesné místo barikády bylo pod křižovatkou na Hosín.