Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Mirosław Jasiński (* 1960)

• narodil se 12. listopadu 1960 v Bolesławci v Dolním Slezsku

• studoval polonistiku a dějiny umění na Wroclawské univerzitě

• po vzniku Solidarity na konci srpna 1980 se angažoval v Nezávislém sdružení studentů (NZS)

• po vyhlášení válečného stavu v Polsku 13. prosince 1981 se dva měsíce ukrýval před zatčením, v lednu 1982 se zapojil do podzemních struktur

• od února 1982 se ujal vedení skupiny Polsko-československá solidarita – organizoval výměnu informací mezi polským a českým disentem a tři velká tajná setkání polských a českých disidentů

• v dubnu 1987 se účastnil veřejného protestu ve Wroclawi proti věznění Petra Pospíchala, aktivisty Charty 77 a Polsko-československé solidarity a v září 1987 ekologické demonstrace na Cestě československo-polského přátelství „Zachraňme Krkonoše“

• od prosince 1987 vydával s Jarosławem Brodou Informační bulletin Polsko-československé solidarity

• v dubnu 1988 zveřejnil v bulletinu výzvu Patronat na podporu politických vězňů v Polsku i ČSSR

• v dubnu 1989 byl u zrodu myšlenky na zorganizování mezinárodního semináře o střední Evropě, který se konal 3.–5. listopadu 1989 ve Wroclawi společně s Přehlídkou československé nezávislé kultury

• v letech 1990-1991 byl politickým radou polského velvyslanectví v Praze a poté vojvodou Wroclawi

• v letech 1994-2001 natáčel jako scénárista a režisér dokumentární filmy, včetně dokumentu o činnosti Polsko-československé solidarity „Gry leśne, uliczne i piwniczne“

• v letech 2001–2007 působil jako ředitel Polského institutu v Praze

• v letech 2007–2011 v dozorčích a poradenských funkcích společnosti ORLEN Unipetrol

• v letech 2012–2021 vedl Městskou galerii ve Wroclawi

• od 30. listopadu 2021 do 31. ledna 2022 byl velvyslanec Polské republiky v České republice

• v červnu 2023 byl ředitelem Městské galerie ve Wroclawi

• je nositelem řady českých a polských ocenění a řádů

• v červnu 2023 žil ve Wroclawi

Polský disident, později diplomat, scénárista a režisér Mirosław Jasiński vedl v 80. letech 20. století skupinu Polsko-československá solidarita, která z Wroclawi organizovala spolupráci a výměnu informací mezi polským a českým disentem. Češi a Poláci se ve vzdoru proti totalitě navzájem podporovali od roku 1976, jejich vzájemné kontakty se však zintenzivnily po roce 1986 právě díky mladým disidentům z Wroclawi a vyvrcholily zorganizováním festivalu československé nezávislé kultury ve Wroclawi na začátku listopadu 1989, který Václav Havel nazval předehrou sametové revoluce.

„Česká opozice nám naši podporu oplatila v roce 1991, když jsme se díky její pomoci stihli zbavit Sovětské armády,“ říká Mirosław Jasiński a popisuje konspirativní schůzku v únoru 1991 s Petruškou Šustrovou, která jako náměstkyně ministra vnitra přispěla k tomu, že Československo nepovolilo přejezd Sovětské armády přes své území z východního Německa. Pokud by s tranzitem souhlasilo, Polsko by ztratilo vyjednávací pozici, protože Sovětský svaz podmiňoval stahování armády z Polska zahájením tranzitu z východního Německa přes polské území.

Mirosław Jasiński zůstal myšlence Polsko-československé solidarity věrný i v pozici polského velvyslance v České republice, což ho o velvyslanecký post připravilo. Zastával ho pouhé dva měsíce, když ho na konci ledna 2022 odvolal premiér Morawiecki kvůli jeho vyjádření, že důvodem sporu o hnědouhelný důl Turów u české hranice je nedostatek empatie, porozumění a ochoty k dialogu, a to především na polské straně. K této kauze se Mirosław Jasiński v rozhovoru pro Paměť národa vracet nechtěl, ale ochotně vyprávěl zrodu a aktivitách Polsko-československé solidarity.

Po válce bránili Poláci Němce před Sověty 

Narodil se 12. listopadu 1960 v Bolesławci na západě Polska do rodiny poválečných polských repatriantů z Bosny a Herzegoviny. „Oba moji rodiče se narodili před válkou v Bosně a přijeli se svými rodiči v roce 1946 do oblasti kolem Bolesławce, kde ještě rok žili Němci,“ říká pamětník a dodává, že vzpomínky jeho dědů na válku byly úplně jiné než vzpomínky většiny Poláků – vyprávěli o bojích mezi chorvatskými ustašovci, srbskými četníky, partyzány vedenými Josipem Titem a německými vojáky.

V Bosně a Hercegovině v té době žilo přes 15 000 Poláků, kteří přišli do oblasti kolem měst Prnjavor, Derventa, Gradiška, Banja Luka a Prijedor z Haliče jako katoličtí osadníci v době rakousko-uherské nadvlády (1878–1918). Po válce se chtěli vrátit do Polska kvůli útokům ze strany srbského obyvatelstva. Po jednáních mezi jugoslávskými a polskými představiteli podepsaly 2. ledna 1946 Polsko a Jugoslávie mezivládní protokol o přesídlení Poláků.

Nový domov měli najít v oblasti Bolesławce v Dolním Slezsku (polsky Dolny Śląsk), které po poválečném přesunutí německých hranic na západ připadlo Polsku. [1] „Děda se usadil na kraji vesnice Krzywa poblíž základny Sovětské armády, která byla v pásu podél německé hranice až do roku 1992. Sovětští vojáci chodili po okolí a rabovali, takže Poláci před nimi hlídali německé ženy a děti, které tam žily před vysídlením. Byl to divoký západ a děda nakonec rodinu převezl na voze s dobytkem do Bolesławce,“ popisuje pamětník.

Vzpomínky dědečka nahrál na magnetofon a později je využil v dokumentární sérii „Prawdziwy koniec wojny“ (2001-2003) o divokých poválečných letech na „znovuzískaném území“ (polsky Ziemie Odzyskane), jak polští komunisté nazývali německé území s odkazem na dávné časy vlády Piastovců.

Během srpna 1980 se Polsko úplně změnilo

Dětství prožil pod Bolesławcem jako syn vesnických učitelů, takže se dobře učil. Studium na gymnáziu v Boleslawci zakončil maturitou, a navíc i vítězstvím v celostátní olympiádě v polštině. Díky tomu měl otevřenou cestu na univerzitu – vybral si tu ve Wroclawi, hlavním městě Dolního Slezska. „Na univerzitě jsem studoval dějiny umění a polonistiku a prožil na ní historické chvíle – vznik Nezávislého sdružení studentů, studentské stávky, vyhlášení válečného stavu a činnost v podzemních strukturách,“ říká pamětník.

Studoval v letech 1978 až 1986, kdy se ve vzdoru proti komunistickému režimu poprvé spojili dělníci, intelektuálové a studenti. V září 1976 založili přední polští intelektuálové Výbor na obranu dělníků KOR, který pomáhal dělníkům postiženým represemi po stávkách proti zvýšení cen v Radomi a varšavské čtvrti Ursus. O rok později se k protestům přidali studenti, kteří po zavraždění studentského aktivisty Stanisława Pyjasa zakládali Studentské výbory solidarity (Studencki Komitet Solidarności, SKS).

Když Polákům dodal v roce 1979 při návštěvě Polska odvahu papež Jan Pavel II., tak o rok později povstali. Nejdříve v loděnicích v Gdaňsku, záhy se však stávky a protesty rozšířily po celé zemi a komunisté museli ustoupit – na konci srpna 1980 podepsali se stávkujícími dělníky takzvané srpnové porozumění. Z Mezipodnikového stávkového výboru se zrodila Solidarita, nezávislé odborové hnutí, které spojovalo odbory po celém Polsku.

Pamětník to popisuje jako překvapení: „Byl jsem v srpnu s kamarádem pod stanem v divočině na východě Polska v Knyszyńském lese u řeky Supraśl. Pak jsme jeli do Bohoniků, kde žili polští Tataři, a nakonec do města Sokółka, kde jsem v trafice uviděl noviny Trybuna ludu. Když jsem přečetl titulek, že vládní delegace zahájila jednání se stávkujícími, tak jsem si Trybunu poprvé v životě koupil a přečetl ji od začátku do konce. Za měsíc, co jsem byl mimo civilizaci, se Polsko úplně změnilo.“

Po Karnevalu Solidarity přišlo zatýkání

Nastala doba uvolnění nazývaná Karneval Solidarity. Studenti založili Nezávislé sdružení studentů (NZS) a pamětník se jako zástupce Wroclawské univerzity účastnil v říjnu 1980 jeho zakládajícího sjezdu ve Varšavě. „V době Karnevalu Solidarity jsme byli v jednom kole. Nejdřív jsme stávkovali, protože nechtěli zaregistrovat NSZ. V prosinci jsme chtěli zorganizovat celostátní stávku proti vojenské službě studentů uměleckých škol, ale nakonec jsme týden stávkovali jen ve Wroclawi,“ vzpomíná pamětník. Na podporu kolegů-studentů z Radomi stávkoval i ve chvíli, kdy polský premiér generál Wojciech Jaruzelski vyhlásil v ráno 13. prosince 1981 v Polsku válečný stav.

„Vyšli jsme s kamarádem z fakulty na ulici a kolem jezdily transportéry. Šli jsme na náměstí Nowy Targ, na kterém nikdo nebyl, jen napadaný čerstvý sníh. Přecházeli jsme náměstí napříč a najednou se proti nám objevila několikačlenná patrola vojáků. Šli také napříč. Minuli jsme se a všichni jsme dělali, že se nevidíme. Po měsíci stávky jsme nevypadali jako podporovatelé Jaruzelského, a tak jsme prožili chvíli strachu, protože jsme nevěděli, co nám udělají, ale oni kolem nás klidně prošli. Pak jsme potkali paní s lopatou, která uklízela sníh, a křičela na nás: To je kvůli vám, kvůli Solidaritě. Šel z ní větší strach než z těch vystrašených vojáků.“

NZS se stejně jako Solidarita ocitl mimo zákon a policie zatýkala jeho představitele. Do vězení putovalo dvacet jeho kolegů z katedry dějin umění, která byla známá protirežimním naladěním. Pamětník se zatčení vyhnul, protože se až do února 1982 s několika kolegy ukrýval po známých. V lednu ‘82 založili (s Pawłem Kasprzakem, Krzysztofem Bąkowskim, Adamem Lipińským, Helenou Wojnarskou) podzemní Akademické hnutí odporu (ARO). Když se v únoru vrátil na univerzitu, oslovil ho lektor českého jazyka Stanislav Dvořák.

„Na přednášky českého jazyka jsem se zapsal na podzim ‘81 a v únoru ‘82 se ke mně přihlásil lektor češtiny, jestli bych se nechtěl ujmout kontaktů s Čechy. Něco jsem o tom věděl, protože jsem znal Oleka Gleichgewichta, který se tím zabýval. Olek byl internovaný, a tak jsem souhlasil, že se spojení s Čechy ujmeme s kolegy z ARO,“ vzpomíná Mirosław Jasiński a dodává, že lektor Stanislav Dvořák byl, jak se později ukázalo, agentem československé StB.

U zdrodu Polsko-československé solidarity byla StB

U vzniku Polsko-československé solidarity tak paradoxně stála Státní bezpečnost, která v červnu 1981 z obav před šířením svobodných informací z Polska zahájila akci Sever. Ta trvala až do roku 1984 a byla jednou z největších celostátních akcí bezpečnostního aparátu komunistického režimu v Československu. StB při ní nasadila přes 100 tajných spolupracovníků k monitorování stoupenců Solidarity v ČSSR a kontrole kontaktů mezi československou a polskou opozicí.

Jedním z nich se stal právě lektor češtiny z Wroclawské univerzity Stanislav Dvořák (původním jménem Stanislav Smrtka) a Státní bezpečnost informoval o setkání Aleksandra Gleichgewichta z wroclawské Solidarity s Annou Šabatovou, Václavem Malým a Jaroslavem Šabatou, kterého se v Praze v září 1981 sám účastnil. „Uvedení představitelé CH-77 a VONSu nabídku polské opozice přijali a byl dohodnut konkrétní systém přepravy materiálů z PLR do ČSSR na dobu uzavření státních hranic,“ informovala zpráva o akci Sever z 30. září 1981 na základě jeho hlášení. [2]

Odboráři všech zemí, spojte se!

Aleksander Gleichgewicht zkontaktoval československé disidenty poté, co delegáti prvního sjezdu Solidarity v Gdaňsku vydali 8. září 1981 „Poselství pracujícím ve východní Evropě“, ve kterém nabídli pracujícím v Albánii, Bulharsku, Československu, Německé demokratické republice, Rumunsku, Maďarsku a Sovětském svazu pomoc při zakládání nezávislých odborů. Jeho cesta do Prahy svědčila o tom, že polská Solidarita svou nabídku na internacionalizaci odborářů myslí vážně.

Mirosław Jasiński k tomu dodává, že on sám měl o spolupráci s českou opozicí zájem i kvůli kulturní výměně – na přelomu let 1979 a 1980 se seznámil v Praze s lidmi kolem českého undergroundu a začal do Polska vozit kazety a desky Jaroslava Hutky či kapel The Plastic People of the Universe a DG307. Když se v roce 1982 ujal vedení Polsko-československé solidarity, rychle pochopil, že jakákoli výměna bude vzhledem k politické situaci v obou zemích velice složitá.

„V Československu bylo po akci Asanace, a tak bylo v disentu jen velmi málo lidí. U nás existovaly obří podzemní struktury, i když jsme měli válečný stav. Jen ve Wroclawi byla opozice padesátkrát větší než celá tehdejší československá. Ty první roky, vlastně do doby, než vyšel Petr Uhl z vězení, se jednalo o navazování kontaktů a posílání tiskovin,“ vysvětluje pamětník a dodává, že ve Wroclawi měli ukryté v univerzitní knihovně Ossolineum Infochy, tedy Informace o Chartě 77, vydávané v době věznění Petra Uhla jeho ženou Annou Šabatovou.

Spojení se podařilo znovu navázat

Osobní kontakty se podařilo obnovit až v roce 1986. [3] Mirosław Jasiński se scházel s Petrem Uhlem v Krkonoších. Ten na túru po Cestě přátelství od Pomezních bud k Obří boudě brával svého dospívajícího syna Pavla. Nosili stejné batohy plné nejrůznějších tiskovin, které si při setkání vyměnili. Schůzky trvaly několik hodin a debaty se týkaly i organizace setkání předních českých a polských disidentů na Borůvkové hoře v Rychlebských horách 15. srpna 1987.

„Hledali jsme méně hlídané místo, než byly Krkonoše, a také jsme si nechtěli konkurovat s disidenty z Varšavy, kteří se na hranicích scházeli s Petrem Pospíchalem. Volba padla nad hory nad Kladskem, kde dělal horského průvodce kolega z Wroclawi Mieczysław Piotrowski zvaný Dučin,“ vzpomíná pamětník.

K setkání na Borůvkové hoře málem nedošlo, protože jednu čtveřici polských disidentů ve složení Zbygniew Bujan, Jan Lityński, Jozef Pinior a Jacek Kuroń po cestě legitimoval polský pohraničník. „Vůbec mu nedošlo, na koho narazil. Kurońovi říkal, že ho odněkud zná, a Kuroń na to, že asi z televize. Když na stanici zjistil, koho to vlastně potkal, tak vyhlásili alarm, ale dlouho jim trvalo, než proti nám zorganizovali zátah,“ popisuje Mirosław Jasiński.

Na Borůvkové hoře se tak po devíti letech opět setkali Václav Havel, Jaroslav Šabata, Petr Uhl s Jackem Kuroněm, Adamem Michnikem a Janem Lityńským a seznámili se i disidenti mladší generace – Zbigniew Janas, Miroslaw Jasinski, Petr Pospíchal, Václav Malý a další.

„Kuroń vytáhl láhev whisky a Havel se omlouval, že nic nevzali, protože slyšeli, že je v Polsku měsíc střízlivosti. Napravil to další rok, kdy přinesl Starou mysliveckou,“ směje se při vzpomínce pamětník a dodává, že schůzka byla nejen přátelská, ale i pracovní – společně sepsali komuniké, v němž mimo jiné uvedli:

„Tímto setkáním navázali na tradici, založenou prvními podobnými schůzkami v létě roku 1978 a rozvíjenou v posledních letech pracovní skupinou Polsko-československá solidarita. V dlouhé a přátelské debatě si účastníci tohoto setkání vyložili navzájem své názory na současnou společenskou situaci ve svých zemích a vůbec v celém sovětském bloku, na roli, jakou dnes hrají a jakou by v budoucnosti mohly či měly hrát různé nezávislé skupiny v této části světa, a posléze a hlavně na to, jak by tyto skupiny mohly prohloubit svou spolupráci.“

Ze semináře ve Wroclawi byl nakonec velký festival

Spolupráce fungovala především jako výměna samizdatových tiskovin, exilové literatury, letáků a dalších zakázaných materiálů, která se rozšířila z Krkonoš do méně hlídaných hor nad Kladskem. Z polské i české strany přicházeli kurýři s identickými batohy, které si vyměňovali u hraničních sloupků.

Ve Wroclawi začali v prosinci 1987 vydávat Informační bulletin Polsko-československé solidarity (Biuletyn Informacyjny Solidarności Polsko–Czechosłowackiej), který informoval o dění v Československu a přinášel přehled samizdatové a exilové literatury. Celkem vyšlo 16 čísel a jedno mimořádné v dubnu 1988 věnované politickým vězňům s výzvou Patronat. Vymyslel ji pamětník, který chtěl, aby lidé posílali vězňům v Polsku i Československu dopisy a balíčky.

Druhá velká schůzka československých a polských disidentů 9. července 1988 na Králickém Sněžníku se tak podle  pamětníka odehrála jako setkání starých známých. Poláci na ni dorazili s fotografy Nezávislé fotografické agentury Dementi, která dokumentovala stávky, demonstrace, protestní hladovky, ale i každodenní život v Polsku od vyhlášení válečného stavu a spolupracovala se světovými médii. [4] Na třetí schůzku 25. června 1989 na vrcholu Koníček v Rychlebských horách dorazilo méně Poláků – po červnových volbách se z představitelů disentu stali poslanci a senátory a do Československa přijeli v červenci jako oficiální delegace.

„Setkání na hranici nebyly jen pikniky. Na poslední tajné schůzce jsme vedli hlavně praktické hovory o připravovaném festivalu ve Wroclawi,“ vzpomíná Mirosław Jasiński, který se účastnil 21. dubna 1989 ve Varšavě schůzky členů Mezinárodní helsinské federace pro lidská práva (International Helsinki Federation for Human Rights) v čele s jejím předsedou Karlem Schwarzenbergem. Právě na ní se zrodila myšlenka na zorganizování semináře disidentů střední Evropy ve Wroclawi.

Pamětník se hned pustil do jeho přípravy ve spolupráci s wroclawským Nezávislým sdružením studentů, Františkem Janouchem z Nadace Charty 77 a s finanční podporou 7000 dolarů od americké nadace National Endowment for Democracy (Nadace pro rozvoj demokracie, NED). Seminář se konal 3. až 5. listopadu 1989 ve Wroclawi a doprovázela ho „Přehlídka nezávislé československé kultury“, která díky koncertu českých exilových písničkářů se do historie zapsala více než původně plánovaný seminář. Na přehlídku se podařilo i přes opatření StB na hranicích s Polskem dostat tisícům Čechů a Slováků, kteří všichni našli ubytování díky vstřícnosti obyvatel Wroclawi.

„Když Carl Gershman [přeseda NED] přijel na festival do Wroclawi, tak nevěřil, jakou velkou akci jsme za těch sedm tisíc dolarů zorganizovali,“ říká pamětník a dodává, že na semináři, který se konal v nádherné barokní Aule Leopoldina Wroclawské univerzity, se sešli disidenti z 15 zemí sovětského bloku. Adam Michnik, v té době šéfredaktor deníku Gazeta Wyborcza a poslanec Sejmu, se s účastníky semináře rozloučil slovy: „Věřím, že příští seminář se bude konat v nejkrásnějším městě střední Evropy, v Praze.“

Václav Havel mu za festival poděkoval v Sejmu

Jeho proroctví, že se i Československo brzy zbaví komunistického režimu, se vyplnilo za necelé dva týdny. Brutální policejní zákrok proti studentům na Národní třídě zažehl sametovou revoluci a Mirosław Jasiński mohl konečně přijet bez problémů do Prahy [4]. Dne 4. prosince stál na balkonu Melantrichu na Václavském náměstí vedle Václava Havla a sledoval spolu s davem nadšených Čechů hymnu, kterou společně tehdy zazpívali dva Karlové – Kryl a Gott.

O měsíc a půl později zmínil Václav Havel jméno pamětníka již jako prezident ve svém projevu, který pronesl 25. ledna 1990 ve Varšavě na mimořádném zasedání obou komor polského parlamentu – Sejmu a Senátu: „Léta analogického osudu a podobného boje za podobné ideály by se tedy měla dnes zhodnotit ve skutečné přátelství a vzájemnou úctu. Tedy přesně v to, co charakterizovalo roky tajného přenášení batohů nezávislé literatury přes naše společné hory a co posléze vyústilo v podzimní festival československé nezávislé kultury ve Vratislavi, který se tak skvěle vydařil, hlavně dík neúnavným členům Polsko-československé solidarity Zbyškovi Janasovi a Mirkovi Jasińskému, a který se bezděky stal jednou z předeher naší československé revoluce.“

Ve svém projevu tehdy neopomněl zmínit ani další své polské přátele z dob disidentu, kteří jeho projev poslouchali z poslaneckých lavic: „Vzpomínáte, Adame Michniku, Jacku Kuroni a Jane Lityński, na naši první tajnou schůzku na československo-polských hranicích? Byli jsme tehdy – vy i my – takzvaní disidenti, tedy lidé pronásledovaní policií, zavíraní, vysmívaní. Sice jsme se smáli svým strážcům a radovali se z toho, jak jsme jim unikli, ale kdyby nám tehdy někdo byl řekl, že už za dvanáct let budeme poslanci, ministry a prezidenty, smáli bychom se mu asi ještě víc. A přesto se to stalo.“

Na této návštěvě jednal v prezidentském paláci ještě s komunistickým prezidentem Wojciechem Jaruzelským, který se při té příležitosti omluvil za účast polské armády v invazi do Československa v srpnu 1968. Byl to přitom právě on, kdo jako ministr obrany podepsal rozkaz ke vstupu polské armády na území Československa. [6]

Mirosław Jasiński s kolegy z Polsko-československé solidarity zorganizoval pro Václava Havla setkání s vůdcem Solidarity Lechem Wałęsou pod Sněžkou 17. března 1990, které šlo mimo oficiální kruhy a bylo čistě přátelským setkáním. Lech Wałęsa se stal polským prezidentem v prosinci 1990.

Češi nám pomohli zbavit se Sovětské armády

Pamětník vstoupil do diplomatických služeb a působil jako politický rada na polské ambasádě v Praze. Z pozice diplomata viděl, že předchozí spolupráce disidentů měla zásadní význam pro budoucnost střední Evropy po pádu komunismu. „Díky dřívějším mezinárodním aktivitám existovali ve všech čtyřech zemích [pozn. myšleno Česko, Slovensko, Polsko, Maďarsko] disidenti, kteří se navzájem znali, bezmezně si věřili a měli vliv na to, kde jsme teď. Bez některých jejich aktivit bychom nebyli v NATO ani v EU a Evropa dnes vypadala jinak,“ domnívá se pamětník a jako příklad nejvýznamnější spolupráce zmiňuje českou podporu při odsunu Sovětské armády z Polska v zimě 1991.

Zatímco z Československa a Maďarska se Sovětská armáda již stahovala, odchod 50 tisíc vojáků z polského území Sověti podmiňovali tím, že nejdříve mají Poláci umožnit tranzit Sovětské armády z Německé demokratické republiky přes své území – a až poté bude následovat stažení z Polska. Poláci tuto podmínku odmítli a trvali na dodržení harmonogramu stažení v roce 1991. Pamětník říká, že tehdy Polsko zachránilo to, že Československo odmítlo korupční nabídku osmi milionů marek za tranzit Sovětské armády přes území Československa.

Považuje to za největší oplátku československé opozice za to, co pro ni dělali v Polsko-československé solidaritě. Hlavní roli v ní prý hrála Petruška Šustrová, která tehdy zastávala funkci náměstkyně ministra vnitra. Prezident Václav Havel i kvůli této záležitosti v dubnu 1991 inicioval změnu zákona o obraně státu, která mohla zamezit přijetí takové nabídky ohrožující bezpečnost. [7]

„Pouze lidé s historickou zkušeností a velkou představivostí byli schopni domyslet, jak by mohlo prodlužování pobytu Sovětské armády dopadnout,“ říká pamětník a připomíná, že puč Janajeva proti Michailu Gorbačovovi v srpnu 1991 mohl vést k tomu, že by Sověti z Polska nikdy neodešli. [8]

Solidarita s Českem ho připravila o post velvyslance

Pamětník se poté zapojil do politiky ve Wroclawi a v letech 1991–1992 zastával funkci vratislavského vojvody. Později přednášel na Wroclawské polytechnice a jako scénárista a režisér natočil několik dokumentů – mezi nimi i film o činnosti Polsko-československé solidarity nazvaný „Gry leśne, uliczne i piwniczne“ (1999).

Do Prahy se vrátil v roce 2001 jako ředitel Polského institutu v Praze, po šesti letech v této funkci působil v polské petrochemické společnosti ORLEN Unipetrol, která po privatizaci v roce 2004 vypověděla smlouvu společnosti Agrofert a některá aktiva Unipetrolu (Spolana či Kaučuk) následně prodala jiným polským společnostem.

Pamětník se domnívá, že od té doby se datuje nepřátelské naladění Andreje Babiše vůči Polsku, které se projevilo při sporu o těžbu v hnědouhelném dole Turów poblíž českých hranic, když byl ještě Andrej Babiš premiérem. Mirosław Jasiński se tehdy stal velvyslancem Polské republiky v České republice a za vyjádření v rozhovoru pro „Deutsche Welle“, že důvodem sporu o hnědouhelný důl Turów u české hranice je nedostatek empatie, porozumění a ochoty k dialogu, a to především na polské straně, byl po dvou měsících z postu velvyslance odvolán premiérem Mateuszem Morawieckým, s nímž se dobře znal z Wroclawi.

Toho, že se zastal Čechů a byl kvůli tomu odvolán, nelitoval. [9] Vzhledem ke svým zkušenostem při budování česko-polských vztahů nemohl jinak. „Lepší je dobrý soused než příbuzný za mořem,“ říká na závěr svého vyprávění Mirosław Jasinski, který se vrátil do wroclawské Městské galerie a opět v ní působí jako ředitel, jak poznamenává, v souladu se svým vzděláním. A ani tam na Čechy nezapomíná – v červnu 2023 připravil retrospektivu celého díla Vladimíra Boudníka.

V červnu 2023 žil ve Wroclawi.

Poznámky:

[1] Pamětník uvádí, že do oblasti přišlo 27 tisíc Poláků z Jugoslávie, podle Wikipedie se mělo přesídlit od 14 088 do 18 tisíc osob. Před začátkem války žilo v Dolním Slezsku 2,7 milionu Němců, jejich vysídlení proběhlo v letech 1945–1947, jednalo se zejména o ženy, děti a starší obyvatele.

[2] Dokumenty z akce Sever jsou dostupné v Archivu bezpečnostních složek a v roce 2017 vyšly ve dvojdílné knize Akce „Sever“. Státní bezpečnost a krize Polské lidové republiky 1980–1984, kterou sestavil Petr Blažek: https://www.ustrcr.cz/publikace/petr-blazek-ed-akce-sever-statni-bezpecnost-a-krize-polske-lidove-republiky-1980-1984/

[3] Polští a čeští disidenti se sešli dvakrát v létě 1978 v Krkonoších na Cestě československo-polského přátelství, která byla pro Čechy i Poláky přístupná bez pasu. K třetí schůzce 1. října 1978 nedošlo kvůli rozsáhlé policejní akci. Spojení mezi československými a polskými disidenty bylo přerušeno kvůli pronásledování českých disidentů a uzavření hranic v oblastech Krkonoš, Kladska, Oravy a Tater (volně přístupných od roku 1961 na základě turistické konvence z roku 1956). Hranice se v těchto oblastech znovu otevřely 1. srpna 1984. Poláci a Češi tehdy naplánovali setkání v Rychlebských horách, ke kterému ale nedošlo – Poláci šli na Borůvkový vrch a Češi na Borůvkovou horu.

[4] Nezávislá fotografická agentura Dementi dokumentovala od roku 1987 také aktivity Polsko-československé Solidarity – demonstraci za propuštění Petra Pospíchala, hladovku za propuštění dalších politických vězňů, demonstraci Zachraňme Krkonoše, setkání polských a československých disidentů na Králickém Sněžníku a na Koníčku, demonstraci v Těšíně, Přehlídku nezávislé československé kultury ve Wroclawi, návštěvu Václava Havla ve Varšavě i jeho setkání s Lechem Wałesou. Její digitalizovaný archiv spravuje Centrum Historie Zajezdnia: https://atom.zajezdnia.org/index.php/solidarnosc-polsko-czesko-slowacka

[5] V roce 1989 byl pamětník zadržen dvakrát (15. června a 1. srpna) na železničním přechodu Lichkov-Międzylesie a 18. října mu bylo zabráněno vstoupit na čs. území na ruzyňském letišti, i když měl v pořádku cestovní doklady. Naposledy nesměl vstoupit na české území na konci listopadu, kdy dostal do pasu razítko Zákaz vstupu. O jeho zadrženích informoval v roce 1989 samizdatový zpravodaj „Informace o Chartě 77“, dostupný online na https://scriptum.cz/cs/periodika/informace-o-charte-77

[6] U příležitosti jejího 21. výročí invaze do Československa 21. srpna 1989 schválil Sejm na návrh Adama Michnika prohlášení, v němž polští poslanci vyjádřili lítost a politování nad vojenskou invazí a zároveň ji odsoudili. Prohlášení vzbudilo nevoli československých komunistů a Státní bezpečnost z obavy před účastí na demonstracích 21. srpna bránila polským občanům ve vstupu do Československa.

[7] Takto Václav Havel vysvětloval nutnost změny ústavního zákona o Radě obrany státu v Hovorech z Lán v lednu 1990: „Návrh zákona o ohrožení státu je nyní navýsost aktuální. Jsou kolem něj různé diskuse, někteří podezírají dnešní vedení, že si chce uzurpovat moc. To je ale velký omyl. Naše země může být ohrožena. Velká nestabilita v SSSR může mít nespočet důsledků, které se nás mohou bezprostředně týkat. Může se stát, že k nám náhle nepoteče vůbec žádná ropa, že se objeví ohromné masy uprchlíků, že se setkáme s ozbrojenými skupinami ze Sovětského svazu. Do této kategorie můžeme zahrnout i možný přechod sovětských vojsk z Německa přes naše území – já se domnívám, že by to nebylo dobré. Toto všechno dohromady vytváří stav nebezpečí. My musíme mít pro takový případ legální ústavní možnosti, jak ohrožení čelit. Nejde o užívání ozbrojených složek proti obyvatelstvu, jde naopak o ochranu obyvatelstva.“

[8] První transport Sovětské armády odjel z Polska 8. dubna 1991. Formální ukončení rozmístění sovětských vojsk (od prosince 1991 ruských) v Polsku se sice datuje k 18. září 1993, jednalo se ale o jednotky pomocného významu. Poslední bojová jednotka byla z Polska evakuována 27. října 1991. Ruská vojenská mise čítající několika desítek lidí v Polsku zůstala až do srpna 1994 kvůli pokračujícímu tranzitu ruských jednotek z Německa. Sovětský svaz rozmístil svá vojska v Polsku hned po skončení druhé světové války. Zdroj: polský Institut národní paměti

[9] Uvedl po svém odvolání pro polský server Onet.