Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

František Jaroš (* 1940)

• narodil se 2. ledna 1940 v Boskovicích

• chodil na střední průmyslovou školu v Pardubicích

• studoval chemii na VŠCHT v Pardubicích

• roku 1968 držel pětidenní hladovku proti sovětské okupaci na skále Milenci v Adršpachu

• pro odmítnutí prověrek byl vyhozen z práce

• přesídlil do Broumova

• živil se jako kominík

František Jaroš se narodil 2. ledna 1940 v Boskovicích. Spolu se starším bratrem chodil do Skauta, než ho komunisté v roce 1948 zrušili. I přes to, že byl otec soukromník, neměl jeho syn problém dostat se na průmyslovou školu. Byl tam jedním z nejmladších. Většinu studentů totiž tvořili lidé, které komunisté pustili na střední školu až poté, co pracovali několik let v dělnických profesích nebo se něčím vyučili. Po střední škole odešel František Jaroš na Vysokou školu chemicko-technologickou do Pardubic, kde se seznámil s partou kluků, kteří lezli po skalách. Jednou jel s nimi a stal se z toho koníček na celý život.

Po studiích začal František Jaroš učit na škole chemii. Když v srpnu 1968 přijela do země vojska Varšavské smlouvy, František se rozhodl protestovat po svém. „Vylezl jsem bez jištění na skálu Milenci v Adršpachu a pět dní tam pak seděl a držel hladovku. Milence jsem si vybral hlavně pro to, že je to dominanta Adršpašských skal a cesta nahoru je zároveň celkem jednoduchá. Dobře jsem ji znal, proto jsem si troufl lézt bez jištění.“

Tento odvážný kousek ale komunisté Františkovi nezapomněli a v době počínající normalizace začal mít problémy v práci. Když přišly prověrky, František Jaroš se k nim úmyslně nedostavil. „Ta atmosféra ve škole už byla nepěkná, odešel bych i bez prověrek. Výpověď jsem dostal prý po vzájemné dohodě, ačkoliv mě vyhodili v době, kdy jsem byl v pracovní neschopnosti se zlomenou nohou.“

Kominík? Nějak se mi to přihodilo

František Jaroš si z vyhazovu z práce mnoho nedělal a s kamarádem vyrazil na dva a půl měsíce do Tater lézt po horách. Po návratu pracoval, jak se dalo, ale měl kupodivu štěstí na dobře placené práce. S kamarádem třeba dělal čističe výtahových šachet, pracoval u geologických vrtů, zimu zase trávil v lese jako trhač šišek na semeno. „Musí se to dělat v zimě, dokud jsou šišky zavřené. Vydělal jsem si ale tolik, že mi to nemohli vyplatit najednou, protože bych měl měsíční plat vyšší než ředitel lesního podniku. Posílali mi to tedy v průběhu celého roku, ačkoliv od jara do podzimu jsem měl volno a lezl jsem po skalách.“

Jakmile ale přišla rodina, už nešlo mít tak volné zaměstnání, jako měl František roky předtím. Komunisté po něm zároveň chtěli, aby začal pracovat někde nastálo. Kamarád kominík z Náchoda mu nabídl, že ho zapracuje ve svém řemesle a že může začít pracovat jako kominík v Broumově, protože tam žádného nemají a že to domluví s vedením Okresního podniku služeb.

František souhlasil, pár týdnů jezdil po zakázkách s ním a pak byl vržen do kominické reality se vším všudy. Problém byl v tom, že ho kamarád zaučoval v září, kdy se ještě moc nevymetalo, takže místo kominického řemesla třeba natírali střechy. Začátky tedy byly všelijaké, František si v Broumově nadělal spoustu ostudy, ale nakonec se do řemesla dostal a kominíkem se i vyučil. Po revoluci si zřídil živnostenský list a v kominickém řemesle pokračoval i v důchodovém věku.

Dodnes žije v Broumově a prezident Zeman a premiér Babiš jsou mu trnem v oku. Mnoho věcí na dnešní době považuje za dobré a přínosné, ale s mnohými je to na pováženou. Mladé generaci vzkazuje, aby se nenechala oblbovat zdánlivými autoritami. Z původní horolezecké party už mu mnoho kamarádů nezbývá, ale ani ve svém věku na lezení František nezanevřel. Naplňuje ho, když může pomáhat s lezením svým vnoučatům.