Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jiřina Jaroměřská, roz. Hrabětová (* 1931)

• narozena 14. července 1931 v Kanině na Mělnicku

• 1939 otec starostou Kaniny, zařizoval pomoc místním partyzánům

• po roce 1948 kolektivizace v Kanině

• otec a strýc prohlášeni za kulaky

• 1956 odsouzení otce na 3,5 roku vězení za neplnění zemědělských dodávek

• zároveň konfiskováno rodinné hospodářství

Jiřina a Jan Hrabětovi žili v Kanině na Mělnicku. Měli čtyři děti. Dcera Jiřina se narodila jako druhá, nejstarší byl Jan, mladší Jaroslava a Jiří. Sourozenci byli odmalička zvyklí pracovat na rodinném hospodářství. „Na poli, okolo dobytka. Normálně, jak to chodí na venkově.“ Po obecné škole, která byla přímo ve vsi, začala malá Jiřina docházet na měšťanku do Mšena. Tou dobou už byla země okupována Němci, hranice protektorátu Čechy a Morava byla nedaleko. „V Hlučově procházela hranice půlkou baráku Zimákových. Týden trvalo, než hranici posunuli za barák, aby zůstal v protektorátu. A pole měli Zimákovi v Říši, takže na pole museli mít propustku.“

Okupaci nesli rodiče jako vlastenci velmi těžce. Příchod Němců pocítili i materiálně, když jim byla zabrána pronajatá půda. Kromě toho se otec v roce 1939 stal již podruhé starostou Kaniny a musel zajišťovat chod celé vsi ve válečných podmínkách. Staral se i o pomoc skupině partyzánů, kteří se v kraji objevili. „Před námi se to tajilo, vždyť jsme byly děti. Akorát ten starší bratranec nosil nějakou poštu.“ Významným článkem podzemního hnutí byli také sokolové. „Ředitele školy ve Mšeně, pana Procházku, zavřeli jako sokola, stejně jako pana Měšťáka, ten měl cukrárnu. Toho pustili, ale pana Procházku odvezli do koncentráku, tam taky zahynul.“

Konec války bohužel pro rodinu rovněž nesliboval moc nadějné vyhlídky. „Otec nečekal žádné zázraky.“ V roce 1948 byl jedním z deseti lidí z Kaniny zbavených volebního práva. „To bylo deset lidí včetně zemědělské dělnice, která pracovala u nás a nebyla by volila komunisty, tak jí taky zbavili volebního práva.“ Otec byl po komunistickém převzetí moci spolu se strýcem a několika dalšími statkáři označen za kulaka. Ve vesnici se několik lidí pasovalo na průkopníky kolektivizace a rozhodli se založit jednotné zemědělské družstvo (JZD). Hrabětovým zabavili všechny zemědělské stroje a část pozemků. „Komunisté rozhodli, že pan Postránecký a můj strýc nesmí vstoupit do JZD, protože měli statek. Tak tam otec taky nešel, když tam nepustili bratra.“ Otci pak přidělili pozemky se špatnou půdou, na kterých bylo nemožné vypěstovat, co měl podle nastavených norem odvádět. „Nepochopila jsem, proč najednou byli ti lidé takoví zlí.“

Vše vyvrcholilo v roce 1956, kdy Jiřinina tatínka zatkli a obvinili ze sabotáže s tvrzením, že požadované dodávky neodevzdává naschvál. Základní pětiletá sazba trestu mu byla nejprve snížena na dva a půl roku s přihlédnutím k věku a nemoci. U odvolacího soudu v Praze nakonec dostal tři a půl roku. Součástí trestu bylo i propadnutí majetku a doživotní zákaz pobytu v mělnickém okrese. Strýc byl zatčený a souzený o tři roky dříve. „Měl anémii a vůbec mu nedali čtyři měsíce žádné léky. Ten přišel opravdu hrobníkovi na lopatě.“ Od soudu si však nakonec odnesl jen mírnější trest zákazu pobytu na Mělnicku.

První půlrok trestu strávil Jan Hrabě ve vazební věznici na Pankráci, zbytek v moravském Mírově. Jiřina vzpomíná na pár návštěv, které byly matce a dětem povoleny. „Jenom dvě osoby, nesměli jste podat ruku, nic. Ani fotografii svého syna jsem nesměla ukázat. Mluvit jsme směli jenom o rodinných věcech. Jednou jsem mu směla dát konvalinky.“ Návštěvy byly povoleny jednou za dva měsíce, otec tedy hodně psal. „Mamince psal skoro každý týden, ale také se stalo, že měli třeba měsíc zakázáno posílat dopisy vůbec.“ Po návratu tatínek o vězení moc nevyprávěl. Zmiňoval prý však význam víry a spoluvězně. „Na cele jich bylo třicet šest, z toho šest vysokých duchovních hodnostářů, byl tam biskup z Rajhradu. Také tam bylo s nimi tedy ale i šest vrahů.“

Jiřina se mezitím vdala a odstěhovala do Prahy. Když se otec vrátil, s matkou žil už jenom nejmladší syn, bydleli ve Mšeně, neboť ze statku se museli vystěhovat. Tatínek naštěstí neměl problém najít práci, do konce života pracoval na váze jako vážný. Do rodného domu se nikdo z rodiny nevrátil ani po roce 1989. „Nebylo kam, obec to prodala nějakému pánovi z Prahy.“ V Kanině už stejně podle slov pamětnice téměř nikdo ze starousedlých rodin nežije.