Eduard Jarnot (* 1946)

Eduard Jarnot – Lišák

 

„Poznání skautingu ovlivnilo celý můj život a změnilo mě samého.“

 

 

Rodina a dětství

        

Eduard Jarnot, skautskou přezdívkou Lišák, se narodil 9. října 1946 v Loukách nad Olší v okrese Karviná. Má tři bratry. Jeho otec byl výpravčím vlakové stanice Louky, avšak zemřel, když bylo Lišákovi deset let. Starší bratři odešli brzo z domu, takže byl v podstatě vychováván jako jedináček, jak o sobě říká.

        

Během války byl jeho otec nucen odejít pracovat na Slovensko, konkrétně do Čadce. O tom říká Lišák toto: „Otec byl zaměstnán na Slovensku, pak nedostal práci, protože mu bylo vytýkáno, že sloužil Němcům. Z tohoto důvodu nedostal po válce práci jako výpravčí. Pracoval jako traťový zaměstnanec ve stanici Orlová, až ho jeden Slovák uviděl, jak čistí záchody. ,Pane přednosto, co tady děláte?‘ zeptal se a do měsíce dělal otec opět přednostu stanice v Loukách. Strýčka jsme měli válečného letce v Anglii, maminka uměla výborně německy a prý se u nich na nádraží stavoval večer co večer německý policista pokecat s mamkou a vždycky se vyptával: ,Jak probíhá fronta? Vy to přece musíte vědět, máte švagra v Anglii!‘“ Tatínek byl dle Lišáka velice hodný a válka mu dala zabrat. V Čadci se hodně střílelo, říkával, že mu Slováci často zachránili život. Vždy když měl službu, hlídal jeho práci v kanceláři na nádraží esesák, stál vedle něho. Kdyby ten esesák otevřel někdy dveře do vedlejší místnosti, tak by zjistil, že se za dveřmi skrývají partyzáni. „Před začátkem SNP mu prý jeho nadřízený řekl: ,Pane Jarnot, Vy si vezmete dovolenou.‘ On nechtěl, ale nadřízený mu to přikázal, což mu prakticky zachránilo život. Na stanici v Čadci to bylo tehdy velice ostré.“

        

Podvědomý strach byl i po válce, Lišák si pamatuje, že jeho matka nechtěla chodit ulicí, kde v Těšíně sídlilo gestapo. Během procesů v 50. letech vystoupil jeho otec z KSČ, což zdůvodňoval především tím, že nechce skončit jako Slánský.

        

 

 

Studium a zaměstnání

        

Eduardu Jarnotovi nebylo dovoleno studovat to, co chtěl. Tehdy se říkávalo, že socialismus potřebuje především horníky a zemědělce. On mohl dělat alespoň „valcířinu“. V době uvolnění poměrů mohl začít studovat ekonomii na VŠB v Ostravě, i když jeho snem v mládí bylo studovat film. Z vysoké školy ale musel odejít, protože odmítl vstoupit od strany a podepsat prohlášení, že chyboval ve výchově mládeže (o vedení skautského oddílu viz níže).

        

Dlouhá léta pracoval v hutích jako valcíř a operátor na řídící plošině. Vzpomíná, že si musel dodělávat po večerech hutní průmyslovku, obor elektrotechnik, aby mu bylo umožněno nadále v této funkci pracovat.

 

 

Léta šedesátá a vstup do Junáka

        

Ke skautingu se dostal především díky svým bratřím, kteří ještě za války založili v Loukách nad Olší čtenářský klub Mladého hlasatele. O klubu říká Lišák toto: „Když jsem se setkal v osmašedesátém roce s Jaroslavem Foglarem – Jestřábem, tak jsem se mu zmínil, že jsem z Louk nad Olší, ten se zamyslel a pak řekl: ,Louky, tam býval čtenářský klub Mladého hlasatele Letící šípy, číslo 989.‘ To svědčí o jeho neskutečné paměti, když si na to dokázal po tolika letech vzpomenout.“ Dříve v Loukách nad Olší skautský oddíl nebyl, ale díky Lišákovi byl oddíl založen. Dnes jsou bohužel Louky na Olší těžbou hodně zdevastovaná vesnice a skautský oddíl tam není.

        

O sobě říká Eduard Jarnot, že je skautský samouk. Skautská organizace byla v době jeho dětství zakázána, ale dostal se ke skautingu díky foglarovkám a časopisu Vpřed, který našel doma po svých bratrech. Hodně literatury tenkrát našel ve vědecké knihovně v Ostravě. Tehdy se rovněž dostal ke knize Skauting ve službách imperialistů, kterou už tehdy dokázal kriticky přečíst a určit, že to není pravda. Lišák o svém poznání skautingu hovoří toto: „Poznání skautingu ovlivnilo celý můj život a změnilo mě samého. Skautem jsem chtěl vždy být. Změnil jsem se tímto k nepoznání.“ Po druhé obnově skautingu v osmašedesátém se v Karviné hlásil u bratra Cedivody – Longina s tím, že by chtěl vést oddíl. „Longin se mě ptal: ,Máš zkušenosti s vedením oddílu?‘ – ,Ne!‘ – ,Dělal jsi něco podobného?‘ – ,Ne!‘ – ,Tak já to přesto s tebou zkusím,‘ řekl Cedivoda, a tak jsem se dostal ke skautování a začal vést oddíl v Loukách nad Olší.“

        

V roce 1968 začal tedy Lišák vést 1. chlapecký oddíl v Loukách nad Olší. Dle jeho slov to byl pravděpodobně jediný vesnický oddíl v okolí. Měli okolo 15 členů, i když zpočátku jich bylo jen kolem šesti. Lišák byl rád, že měl málo členů, protože když začínal, tak to alespoň nebylo tak těžké. Myslí si, že v dnešní době by neměl odvahu převzít vedení oddílu po někom. Prostě by oddíl rozpustil a zakládal po svém a pevně dle skautských ideálů tak, jak je předložili zakladatelé skautingu. Také o vedoucích oddílů říká, že to jsou ty nejdůležitější osoby ve skautingu, bez nich by totiž nemohl Junák existovat.

        

Zpočátku oddíl klubovnu v Loukách neměl. Ani ji moc nepotřebovali, protože se dle Lišáka dříve chodilo více do přírody a absence klubovny jim nevadila. Nakonec klubovnu přece jen získali, avšak byla prý jenom do deště, protože v ní bylo neustále vlhko. Klubovnu jim nabídla jedna stařenka, když slyšela, že oddíl hledá klubovnu. Skauti pak žili tím, že mohli klubovnu různě opravovat a předělávat ji k obrazu svému. Oddíl v létě tábořil u Žimrovic na řece Moravici. Postupem času se začal tvořit také dívčí oddíl v Loukách nad Olší, ale nastávající doba již nenechala skautky rozvíjet jejich činnost.

        

Dne 21. srpna 1968 byl s oddílem na několikadenní výpravě v Terchové na Slovensku, když najednou jim začala létat nad hlavami letadla a oni nevěděli, co se vlastně děje. Až večer se to dozvěděli v Žilině.

        

Konec činnosti přišel záhy, neboť nesouhlasili se sloučením s Pionýrem a začleněním do SSM. Pamětník hodnotí tuto dobu jako velmi hektickou, neboť například v zaměstnání ho nutili, aby podepsal, že chyboval ve výchově mládeže. Když nepodepsal, musel ukončit studium na VŠ, kterou studoval při zaměstnání

 

 

Třetí obnova Junáka

        

Tehdejší revoluční a porevoluční dobu po roce 1989 prožíval velmi intenzivně a zároveň v mnohém odlišněji než v roce 1968. „Když zvolili Havla, tak jsem se skutečně rozbrečel. Dvakrát v životě jsem se rozbrečel: když zvolili Havla a když se rozpadlo Československo. Byl jsem velmi šťastný v těch polistopadových dnech. Prožíval jsem to jinak než v roce 1968. A opravdu se tomu nechtělo věřit, že po srpnu 1968 to bude ještě někdy možné.“ S odstupem času se na porevoluční vývoj dívá také kritickýma očima. „Porevoluční vývoj jsem si představoval jinak. Dnes je již pozdě zrušit KSČM, ale musíme dokázat, že jsme jiní, lepší. Ani skautské desatero se mezi lidmi a hlavně mezi skauty nenosí a nectí.“

        

Po revoluci vedl Lišák 5. dívčí oddíl v Českém Těšíně. Důvodem, proč vedl zrovna dívčí oddíl, byl fakt, že měl v oddíle své dvě dcery. Pajtáš o jeho oddíle říká: „Lišákův oddíl byl vynikající, měl vynikající výsledky, tábory, činnost a on je skromný, takže to o sobě neřekne.“ Bohužel v dnešní době již tento 5. oddíl neexistuje kvůli určitým sporům ve vedení oddílu, které ale probíhaly dávno poté, co Lišák vedení 5. oddílu předal.

        

Hned na prvním porevolučním táboře měl velkou kontrolu, protože nikdo nemohl pochopit, jak muž může vést dívčí tábor, a zdálo se jim to zřejmě podezřelé, avšak kontrola z KRJ dopadla dobře, byť z ní byl docela vystrašený. 5. oddíl tábořil pod Stožkem a pak především pod Králickým Sněžníkem. Na táborech tábořili vždy především v teepee. „Nejlepší ze všeho je, když končí tábor a děti přivedeš zdravé v pořádku domů. Vedoucí by měl přijet z tábora úplně vyčerpaný...“

        

Ve vedení oddílu Lišák využíval především osobního příkladu a běžných skautských metod. Program býval různorodý. Pořádali různé skautské plesy, turnaje v ringu, které byly dosti oblíbené, dále hodně spolupracovali s polskými harcery. S oddílem jezdil na zimní táboření, kterému říkávali Bengál. Tradicí se také stalo na táborech křtění nováčků od Blátošlapa. Vždy se snažil udělat ze skautského slibu nevšední zážitek, a tak pořádal sliby na těch nejneobvyklejších místech. Také se s oddílem spolupodílel na skautské výstavě v Českém Těšíně a na pořádání čekatelských a vůdcovských zkoušek a seminářů..

        

Ke své přezdívce přišel Lišák na lesní škole, kterou absolvoval v roce 1990. Tehdy byl rádcem družiny Lišek a jednou měl službu v kuchyni, kde dělal chlebíčky s jedním klukem, který tam byl na hlídání. Ten kluk zakřičel: „Lišák ujídá salám!“ a od té doby mu přezdívka zůstala. Na téhle lesní škole se také setkal s Jarmilem Burghauserem – Jumbem. „Vůbec jsem zprvu nechtěl vedle něho spát a myslel jsem si, že budu mít zkaženou celou lesní školu, když budu spát vedle starosty Junáka, ale byl to úžasný člověk. Na lesní školu šel ve svých 70 letech.“ V roce 1991 dále absolvoval ILŠ na Selešce v Lužických horách. Dnes je Lišák vůdcem Podbeskydské lesní školy, která se v současné době podílí především na přípravách každoroční skautské military hry Wolfram.

        

Nelze opomenout činnost Lišáka ve společenství Heroldie, což je uskupení především skautů z Moravskoslezského kraje. Jejich cílem je pořádání různých přednášek, šíření povědomí a osvěty o heraldice a krásách této vědy. Jedním z aktivit je tvorba osobních erbů jednotlivých členů. Předsedou Heroldie je Eduard Konvička – Pajtáš, který je zároveň rádcem SO Slezské družiny Petra Bezruče. Lišák je v Heroldii korouhevníkem.

        

Eduard Jarnot je dále aktivní v přípravě military hry Wolfram. Tato každoroční skautská hra má tradici od roku 2006 a dnes se již připravuje její sedmý ročník. Od druhého ročníku spolupracují též s aktivní zálohou. S prvotním nápadem přišel Marek Matýsek z Frýdku. Snaží se, aby si účastníci této soutěže vyzkoušeli vojenský výcvik a vše, co k armádě patří. Smyslem této akce je podnítit vlastenecké cítění v mladé generaci. V průměru se této akce účastní kolem 40 lidí.

 

Eduard Jarnot – Lišák je ženatý a má dvě dcery, díky kterým po revoluci začal vést 5. dívčí oddíl v Českém Těšíně, takže celá jeho rodina má se skautingem zkušenosti. Manželka byla vyznamenána Skautskou vděčností.

 

 

Závěrem

 

Ve skautingu se Lišák seznámil s neobyčejnými lidmi. Osobně rád vzpomíná na takové osobnosti, jakými byli a jsou Jaroslav Foglar – Jestřáb, F. A. Elstner, Mirko Vosátka – Grizzly, Miloš Zapletal – Zet, Lumír Jedlička, Jan Remišer – Lon, Jarmil Burghauser – Jumbo, Miloš Blažek – Merkura a další. Z okolních veličin vzpomíná především na Evžena Cedivodu – Longina, který ho velmi poznamenal: „Dnes již není příliš mnoho takových osobností a je to škoda, při druhé obnově skautingu jste mohli před dotyčným člověkem stát a ta velikost z něho přímo vyzařovala,“ myslí si Lišák.

        

Evžen Cedivoda – Longin se narodil v roce 1914. Přezdívku Longin dostal dle své vysoké postavy. V roce 1928 vstoupil do řad Junáka a po druhé světové válce založil společně s dalšími skauty středisko v  Orlové – Lazy. Po únoru 1948 byl zbaven funkce ředitele školy a musel se živit jako horník, po čase mohl opět vyučovat a stal se opět ředitelem. V roce 1968 se opět zapojil do již druhé obnovy Junáka. Byl jednou z vůdčích osobností ve skautském prostředí, dělal dlouhá léta předsedu ORJ v Karviné a vedoucího střediska. Zemřel v roce 2009. Na jeho počest po něm nese název skautské středisko v Karviné. Lišák si pamatuje, že se mu hrozně třásly ruce, když mu připínal vyznamenání Stříbrného vlka. Navíc je Longin nositelem vyznamenání Syrinx – zlato. Lišák hodnotí Longina jako úžasného člověka, který ho vlastně do skautingu uvedl a umožnil mu vedení oddílu v Loukách nad Olší.

        

„Smutně ustupujeme od náročnosti skautingu. Staré bychom měli znát a to nové přidat, bez toho je skauting na nic,“ soudí o dnešních skautech Lišák. Obecně se jemu a podobným prý dává najevo, že jsou staromilci a že už tomu skautingu příliš nerozumí. Předtím společnost brala skauty úplně jinak. Lišákovi se velmi příčí názor Tomáše Řeháka – Špalka, který údajně v jednom svém projevu poznamenal: „Až tu ti staří nebudou, bude to lepší.“ Tento názor možná vystihuje fakt, že si určité skupiny v Junáku nerozumějí či nechtějí porozumět.

        

Do Svojsíkova oddílu byl Lišák přijat spolu s Pajtášem 11. 1. 2010. Dle pamětníka nemá Svojsíkův oddíl příliš důstojnou pozici v Junáku. Oddíl byl totiž zbaven jakýchkoli pravomocí, a tak jsou tam víceméně jen pro vzpomínání na staré časy. Dříve měl oddíl delegáta, kde měl i právo hlasu. Kritéria vstupu do Svojsíkova oddílu popisuje Lišák následovně: mít více než 60 let, nebýt členem KSČ, dotyčná osoba musí mít zásluhy o skauting a v poslední řadě ji musí někdo navrhnout. Členství ve Svojsíkově oddíle je doživotní a nikdo nemůže jeho člena vyloučit. Toto bere Lišák velmi pozitivně, protože mohou nadávat a remcat, jak chtějí, a nikdo je nemůže vyloučit. Zároveň si myslí, že Svojsíkův oddíl je v podstatě na vymření, protože málo starších skautů zůstává v Junáku i v důchodovém věku.

        

Za jeho práci pro skauting bylo Eduardu Jarnotovi – Lišákovi uděleno vyznamenání v roce 1998 Za čin junácký, 1999 Medaile díků, 1996 Kříž 85letí ZHP, 2000 Syrinx – bronz, 2010 Syrinx – stříbro, 2011 Pamětní odznak století ZHP.

 

 

Pro potřeby projektu Skautského století natočil a zpracoval Jakub Foldyna – Elf.

 

 

Použité prameny a literatura

 

VINCOUR, Stanislav. Těšínské vzpomínky: o skautech, sportu, škole a tak dále aneb Pohádky pro dříve a později narozené. 1. Český Těšín: Stanislav Vincour, 1996.

 

VINCOUR. SKAUTOVÁNÍ-SPORTOVÁNÍ-CESTOVÁNÍ [online]. 12. 12. 2007 [cit. 2012-02-26]. Dostupné z: http://www.stan.estranky.cz/

http://www.wolfram.webnode.cz - stránky zabývající se akcí WOLFRAM

 

MYNÁŘOVÁ, Kateřina. Hodnotové přínosy skautingu, bakalářská práce

 

Beseda s Eduardem Konvičkou a Markem Matýskem, dostupné na http://www.youtube.com/watch?v=H2jTtSMhuIo, hovoří především o akci WOLFRAM

 

Výpovědi dalších dvou pamětníků: Eduard Konvička – Pajtáš a Stanislav Vincour – Bublina

 

KONVIČKA, Eduard. Vstup do problematiky dějin skautingu v Českém Těšíně. Po roce 1989.

 

VINCOUR, Stanislav. K počátkům skautingu v Českém Těšíně. Těšínsko, 1996, 39(4), s. 21-24. ISSN 0139-7605.

 

VINCOUR, Stanislav. Ota Gavenda – organizátor českotěšínského Junáka. Těšínsko, 1996, 39(3), s. 30-31. ISSN 0139-7605.

 

VINCOUR, Stanislav. Skauting v Českém Těšíně po 2. světové válce. Těšínsko: vlastivědný časopis okresů Frýdek-Místek a Karviná, 2008, 51(2), s. 7-13. ISSN 0139-7605.

 

článek v novinách Karvinsko, Jsme donkichotové, říká kapitán. autorkou je Gabriela Schnurchová, článek vyšel dne 7.11. 2000.