Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Spousta lidí z rodné obce podepsalo můj trest smrti
narozen 26. dubna v Třeštině v blízkosti Mohelnice
jako pohraničník pracoval u SNB
byl napojen na odbojovou skupinu „Praha-Žatec“, které přes poručíka SNB Voborského předával informace o lidech na západě, kteří spolupracovali s StB
dne 2. března 1949 byl zatčen a odsouzen na doživotí
původní návrh zněl na trest smrti a podepsalo ho i několik spoluobčanů z Třeštiny
prošel pankráckou věznicí, Bory, Leopoldovem, Valdicemi
ve vězení strávil deset let, pět měsíců a 19 dní
mimo jiné se ve věznicích seznámil s plukovníkem Karlem Lukasem, generálem Karlem Janouškem, gen. Antonínem Pelichem a gen. Rudolfem Bulandrem
vězněn byl i jeho bratr Věroslav Jarmara, který fungoval jako spojka se západními zeměmi
Jaromír Jarmara se v Leopoldově v zastoupení otce oženil s přítelkyní Svatavou
po propuštění měl velké problémy s hledáním práce
v roce bydlel v Hrabové +v lednu 2014 zemřel
Jaromír Jarmara se narodil v roce 1923 v obci Třeština v blízkosti Mohelnice. Jeho dětství bylo ovlivněno válečným obdobím. Třeština byla po mnichovské dohodě, v říjnu 1938, připojena k Třetí říši. Němci postupně zavírali české školy, a tak Jaromír Jarmara svou školní docházku předčasně ukončil ve třetím ročníku měšťanky v Mohelnici. Následně odešel do protektorátu, kde se ve Velkém Meziříčí vyučil stolařem.
U Sboru národní bezpečnosti
Po válce si Jaromír podal přihlášku k letectvu do Hranic a pro případ, že by nebyl přijat, ještě ke Sboru národní bezpečnosti. Než však přišlo kladné vyřízení od vojenské akademie v Hranicích, tak už byl členem SNB. Bylo to ještě před únorem 1948, ale i přesto měla většina nových uchazečů komunistické smýšlení. „Bylo nás jenom pár nekomunistů a velitel hrozně dbal, aby z nás udělali komunisty.“
Školou prošel pan Jarmara v Osoblaze a potom byl převelen jako pohraničník do Maxiček u Děčína. Musel však ještě absolvovat prověrky. Neměl ale kladný vztah ke komunismu, byl věřící a jako takový ani nemohl uznávat marxisticko-leninistickou ideologii a u prověrek projít. Takto na ně vzpomíná: „Pak mě volali estébáci k pohovoru do Děčína, protože potřebovali prověřit, co mají za lidi. Já jsem tam měl protikomunistické řeči, tak se jim to nelíbilo, tak si cosi mezi sebou šeptali. Pak asi po hodině mně řekli: ,Tak můžeš jít. Ale nesmíš pozdravit, až budeš odcházet ČEST PRÁCI.‘ Já jsem se otočil a říkal jsem: ,Prosím Vás, tak jak mám pozdravit? Člověk neslyší nic jiného než čest práci.‘ A ten jeden důstojník v civilu mně říká: ,Seber se a táhni tady odtud!‘ A já říkám: ,Dobře. Děkuju. S pánem Bohem.‘ No a to už jsem čekal, že se něco stane.“ I po prověrkách stále sloužil u pohraniční služby. Nemělo to mít dlouhého trvání. Jaromír Jarmara totiž ještě spolupracoval s poručíkem SNB Voborským, který byl napojen na tzv. skupinu Praha- Žatec. Tato odbojová skupina organizovala po únorovém puči vojenský převrat, který měl svrhnout totalitní komunistickou moc. Pamětník měl jako pohraničník přístup ke spisům, a tak předával informace o lidech, kteří utekli za hranice a přitom spolupracovali s StB. Mohli tak ohrozit celou skupinu, která byla napojena na západní mocnosti. Vojenský převrat byl ale několikrát odložen, až byl dopaden jeden z kurýrů, Studený, který napomohl orgánům StB s rozkrytím celé organizace. Jaromír Jarmara ale netušil, do jak rozsáhlé protikomunistické činnosti byl zapojen a neznal ani jména lidí, kteří do ní patřili.
Zatčení, výslechy a soud
V březnu 1949 došlo k zatýkání a 2. března si StB přišla i pro Jaromíra Jarmaru. Nejdříve byl odvezen do Podmokel a potom do nechvalně proslulé Bartolomějské ulice v Praze 1, kde ho čekala série brutálních výslechů, plných bití a ponižování. „Ptali se mě, kolik jsem jich převedl za hranice, kolik jsem informoval lidí, aby si dali pozor, že jsou za hranicema estébáci. Takový výslechy jsem měl. A toho bití. To radši o tom… To už je má věc. Hlavně že jsem to vydržel a nikoho jsem neprozradil, protože jsem nemohl. Já jsem také nikoho neznal z té naší protistátní skupiny.“ O tom, s kým vlastně spolupracoval, se dozvěděl až na Pankráci od Miroslava Jebavého, který byl jednou z vůdčích postav třetího odboje a nakonec byl 18. 7. 1949 popraven.
Z Bartolomějské ulice byl Jaromír Jarmara převezen na Pankrác. „Tam mě foukli na celu. Hodili mně tam deku na spaní, na přikrytí. Já jsem k tomu čichl a říkal si: ‚Ježíšmarjá, všechno je krvavý, uschlý, splizlý, hnus.‘ Já jsem si říkal, jak já tady můžu vydržet.“ Ani výslechům nebyl konec. Bití a ponižování stále donekonečna pokračovalo. Všichni vězni měli strach, kdo z nich tentokrát přijde na řadu. „Jak člověk uslyšel klíče v zámku, tak strnul, koho zavolají.“ Z Jaromíra se neustále snažili dostat doznání. Byl také podezřelý z převádění lidí za hranice. Jedním z nich měl být i jeho bratr Věroslav, který už fungoval jako spojka v západní části Německa. To ale ještě Jaromír vůbec netušil. Vyšetřovatele čím dál víc dráždilo jeho zapírání, a tak používali až sadistických metod. Při jednom z posledních výslechů způsobili Jaromírovi těžký otřes mozku. Takto na to vzpomíná: „Po několikati výsleších jsem jednou byl, myslím, na předposledním výslechu. Tak mě dvakrát uspali. Jsem spadl na zem a spal jsem, protože jsem byl omráčenej. Když jsem se probral: ,Co! Budeš mluvit?‘ – ,Nemám co.‘ – ,Pošli ho ještě spát.‘ Tak jsem dostal zase ránu, jak se patří, že jsem úplně ztratil vědomí. Vůbec nic si nepamatuju. Až mě odvedli z toho výslechu zase na cimru, odtáhli mě a hodili mě zpátky na tu celu. Já jsem padl na zem a jenom bachař říká: ,Postarejte se o něj.‘ Já jsem zůstal ležet a naříkal jsem. Hlava mě bolela. Kluci si se mnou nevěděli rady, a tak zatloukli na dveře a říkají veliteli: ,My si s ním nevíme rady. Nemůžeme ho dostat k sobě. Musíte zavolat nějakýho doktora.‘ Tak zamkli dveře a za chvíli přišel doktor, mukl, a prohlídl mě a říká: ,Ježíš, to je strašně silnej otřes mozku.‘ “
Při soudním líčení měl návrh na trest smrti. Závěrečný verdikt nakonec zněl doživotí. O to větší šok pana Jarmaru čekal, když mu hned po soudu byla přidělena cela s červeným označením, znamenajícím celu smrti. Celou noc tam strávil v obrovské nejistotě a strachu. Takto si tuto událost dnes vybavuje: „Když nás vedli od toho soudu, rozdělovali nás po těch celách. A ten jeden říká: ,Jarmara, běžte do druhýho poschodí. Cela ta a ta.‘ Tak jsem šel. Hledám tu celu. Povídám: ,Ježíšmarjá! To není možný! Červený kolečko! Trest smrti!‘ Povídám: ,Kruci, vždyť já jsem byl odsouzenej k doživotí, a ne k trestu smrti.‘ A tak jsem stál před tou celou, než přišel bachař a odemkl. A pod prvním nebo druhým poschodím se objevil jeden mukl a povídá: ,Na co čekáš?‘ Povídám: ,Nevím.‘ A on říká: ,Na trest. Trest smrti. Vidíš? Máš červený znamení.‘ No to už jsme tak mohli mluvit. Už nás nepozorovali. Nebo jim to bylo jedno. A to byl nějakej Franta Teuner. On byl za protektorátu vedoucí nějakýho toho spolku (Kuratorium mládeže – obdoba Hitlerjugend, pozn. autora) a říká: ,Ale z toho si nic nedělej. Já už jsem tady rok a čekám na trest smrti. A furt mě neberou.‘ Povídám: ,Rok?‘ Tak to vydržím, jsem si tak říkal pro sebe. No a v tom přijde bachař, odemkne a šoupne mě tam. Tak to si říkám: ,Tak to je hotový.‘ To mě jenom tak lákali, dali doživotně, ale mám trest smrti. No a ráno se otevřela cela a: ,My jsme Vás dali na jiný číslo. To nepatří vám.‘ Tak jsem byl rád. Tak jsem šel na normální celu… Ale ten otřes tu noc. Já jsem byl na cele smrti.“
Potom byl přeřazen do normální cely a každý den chodil pracovat do vězeňské stolárny. Jednou ho mistr poslal do korekce, aby tam opravil práh u dveří. Na to, co tam uviděl a uslyšel, Jaromír Jarmara nikdy nezapomněl. Mučili tam zrovna jeho bratra Věroslava. „A ten mistr z té truhlárny mě jednou poslal do korekce. To byla vyhlášená korekce. Tam bylo jenom bití. Kdo tam šel, tak to buďto vydržel, nebo ho vynesli. A já jsem tam měl dávat pod dveře prahy. Na jedné cele jsem dával prahy a teď přes chodbu přišla ta četa, co měla za úkol jenom řezat. A já se tam podívám. Povídám: ‚Vždyť to je brácha. To je můj brácha!‘ Železa na rukách, na nohách, na krku, takže on nemohl pořádně chodit. No jé, mně bylo. Jak jsem byl zvyklej dostávat bití, ale mně ho bylo tak líto, když se člověk nemůže bránit. Ruce svázaný, kolem krku železa, nohy svázaný. Všude železa a nemohl se bránit.“
Setkání s plukovníkem Karlem Lukasem
Při vycházkách na dvoře se J. Jarmara seznámil s plukovníkem Karlem Lukasem. Ten pocházel z Brníčka, které se nacházelo velmi blízko jeho rodné obce. (Karel Lukas byl za války zapojen do Obrany národa a v roce 1939 utekl do zahraničí, kde se podílel na formování čs. vojenských jednotek ve Francii a ve Velké Británii. Jako pozorovatel se také účastnil bojů v El Alameinu v severní Africe. Ke konci války potom působil jako vojenský atašé v USA a v Kanadě. „Za tyto zásluhy“ byl v březnu 1949 zatčen Státní bezpečností.) Další setkání s Lukasem už nebylo na dvoře, ale v cele, kde ho mučili. Jaromír Jarmara byl ten den poslán na výspravu slamníků. V blízké kobce slyšel sténání, a tak se v době výměny bachařů šel podívat. „A vidím tam chlapa, jak leží na slámě. Ježíšmarjá, to je ten plukovník Lukas.“ Ten mu narychlo sděluje, že už se domů nikdy nedostane, a ať vyřídí bratrovi, jak zemřel. „To bylo všechno v momentu. To si nedovedete představit, co ten mukl v momentě dokáže.“ Další dny bylo z cely slyšet křik a nářek. „Tak to bylo asi dva nebo tři dny po sobě, pouštěli do něj elektřinu, a pak byl klid, ticho. Potom jsem se dozvěděl, že zemřel. Bez soudu, bez vyšetřování.“ Plukovník Karel Lukas podlehl 19. května 1949 nelidskému mučení.
Na Borech, V Leopoldově a ve Valdicích
Z Pankráce byl odvezen na Bory. Tam ho nejdříve na dlouhou dobu zařadili do samovazby, kde čas ubíhal jen velmi pomalu. „Chodil jsem po cimře, protože jsem si nesměl sednout ani lehnout. Tak jsem chodil po cimře, počítal kroky, a hlavně jsem se modlil, že jsem zachráněný, že jsem nedostal trest smrti.“ Zakrátko po přeřazení na celu se mu na krku objevily bulky. „Já jsem měl krk napuchlý. Pořád jsem se hlásil k doktorovi, ale oni mě nepustili.“ Nakonec na chodbě potkal doktora, vězně, Jiřího Krvce, který zařídil operaci přímo ve věznici. Nejprve měl podezření na rakovinu, ale nakonec se ukázalo, že se jedná o tuberu lymfatických žláz. Operace proběhla dobře a Jaromír Jarmara se rychle uzdravil.
V roce 1952 byl poslán do Leopoldova. Tam mimo jiné bydlel v cele s bratrem, který se stal pro Jaromíra velkou oporou. Alespoň na chvíli měl u sebe někoho velmi blízkého, komu mohl věřit. Věroslav ale v cele dlouho nepobyl. Odmítal poslouchat rozkazy komunistických bachařů, a tak byl často zavírán do korekce. „On byl věčně v korekci, každou chvíli.“ Nakonec byl převezen do Jáchymova, kde musel pracovat v uranových dolech. Po propuštění z Jáchymova se oženil a žil v Třeštině. Vysokého věku se ale nedožil, protože zemřel na následky ozáření uranem.
Jaromír Jarmara také hodně vzpomíná na ostatní spoluvězně. Jak sám říká, byla to elita národa, kterou komunisté chtěli zničit kvůli jejich demokratickému smýšlení. Ať už se jednalo o bývalé důstojníky armády, kněze nebo další politické vězně, všichni se snažili si navzájem pomáhat a ulehčit tak jeden druhému. „Na těch společných celách, co jsme byli, tak tam byli vysocí důstojníci, generálové. Já jsem je znal všechny. Ať to byli Janoušek, Pelich, Bulandr… Když byla večerka a byl dobrej bachař a tolik nás nesledoval, tak jsme měli takový sezení. Tam nám vykládali ty vojenské věci, prostě ten jejich život. A kněží. To bylo zajímavý. Tam když dostali k večeři dva neoloupaný brambory, my jsme je jedli se slupkama. Od těch kněží jsme alespoň půlku toho dostali. My mladí. Vždycky pro nás měli. Teď dáme tomu, teď tomu a tomu. Já vím, že by bývali snědli pět takových zemáků. A oni byli tak stateční. A byli to biskupové…“ Když potom jednoho z vězněných kamarádů popravili, tak celá věznice jednotně zpívala hymnu. Tak jednotně, že ani bachaři je za to nemohli potrestat, protože by do korekce museli putovat úplně všichni. „U každého, co byla poprava, tak se zpívala hymna. To bylo jako na vyzvání. Celý kriminál zpíval hymnu každému popravenému.“
Pan Jarmara si nedokázal představit, že ve vězení stráví celý život. Tak jako většina spoluvězňů nevěřil, že by tak zvrhlý režim mohl vydržet. Všichni si mysleli, že komunismus padne a oni budou propuštěni. Byla to také jedna z myšlenek, která jim pomáhala přežít šílené podmínky v kriminále. Věznění neodnášel jen on, velmi tím trpěli také jeho rodiče a jeho družka Svatava. Ani jejich návštěvy nebyly velkým povzbuzením. Spíše všem ubližovaly. Nikdo z nich nemohl otevřeně mluvit a zpravidla byla návštěva předčasně ukončena. „Nic nesměli dovézt a mluvit jsme spolu mohli jen pět minut. Ti rodiče tím strašně trpěli.“
V Leopoldově, na který vzpomíná jako na nejhorší věznici za všech, se vězni dostali do samovazby za sebemenší přečin nebo jen tak pro potěšení zvrhlých dozorců. Jeden z takových případů, na které Jaromír Jarmara vzpomíná, se stal v zimě v tuhých mrazech. Vězni se museli svléct do podvlíkaček a bachaři je nechali ležet dva měsíce v samovazbě. „To byla šílená zima.“ Bylo to v době, kdy se měl pamětník ženit v zastoupení otce se svou přítelkyní Svatavou. Ta ho znala už z dob před jeho zatčením. Takhle si asi svoji svatbu nepředstavovali. „To mě zastupoval tatínek a to jsem měl pořád doživotí.“ Jeho žena se rozhodla pro svatbu i přesto, že nevěděla, jestli spolu budou žít a zažívat tak běžné starosti jako normální manželé. Navíc ji okamžitě propustili z práce a několik let si nemohla najít normální zaměstnání. I dnes na ni Jaromír Jarmara vzpomíná s obrovskou láskou a při vyprávění o ní prožívá velké emoce. „Moje žena byla zlatá. To se nedá ani říct.“
Z Leopoldova byl nakonec kvůli problémům s hostiemi, které v podobě papírků jako chodbař tajně předával věřícím vězňům, převezen za trest do Valdic. Tak mírný trest dostal jen proto, že si bachaři mysleli, že vězňům podstrkuje cigarety, a ne posvěcené hostie od knězů-vězňů.
Ve Valdicích byl dán na tři měsíce opět do samovazby. To už se ale začal trest krátit a po sérii amnestií mu byl snížen na deset let. Ty měl už odsezené, a tak byl na žádost rodiny 21. srpna 1959 propuštěn. Ve vězení strávil deset let, pět měsíců a 19 dní.
Přivítání v Třeštině
Svět se za těch deset a půl let změnil a Jaromír Jarmara se nemohl ani zorientovat, kudy vede cesta domů z nádraží. V Třeštině, kam se vracel za manželkou a rodiči, pro něj několik obyvatel před jeho soudním líčení žádalo trest smrti a byli to ochotni stvrdit podpisem. Přitom většina z nich ani nevěděla, co je zač a proč je zatčen. K těmto spoluobčanům se teď musel vrátit a ti, možná i kvůli vlastnímu studu, dělali, že ho neznají, a odevšud, kde se objevil, okamžitě odcházeli. „Strašně se mě stranili a dodnes tady nemám jediného přítele.“
Ani se zaměstnáním to neměl jednoduché. „Jak se dozvěděli, že jsem přišel z kriminálu, tak mě všude vyháněli.“ Rok nemohl sehnat práci a hrozilo mu nové věznění za příživnictví. Nakonec ho přijali v zábřežské pobočce MEZu Postřelmov. Ředitel (Güzel) mu dával ty nejhorší práce, jaké se v podniku našly. I za to byl pan Jarmara vděčný. Chtěl už hlavně žít normálním životem. Jako bývalému politickému vězni mu to však nebylo nikdy pořádně umožněno. Každý jeho pohyb byl sledován ředitelem, který pravidelně informoval vyšší místa. „Já jsem byl pod stálým civilním dohledem.“ I jeho děti měly později problémy. Nechtěli je pustit na střední školu. Když ale J. Jarmara pohrozil, že ještě z vězení zná prezidenta Gustáva Husáka a že si u něj bude stěžovat, dostali strach a dětem studia umožnili.
V roce 2010 bydlel Jaromír Jarmara v Hrabové a na pád nenáviděného režimu v listopadu 1989 vzpomínal s ulehčením, ale ne s nadšením. Dodnes mu vadí, kolik komunistických špiček zůstalo u moci a za své zločiny nebyli ani souzeni. „To byla velká radost, ale zároveň zklamání, protože přišla revoluce a všechno zůstalo tak, jak před revolucí.“
Jaromír Jarmara zemřel v lednu 2014.
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století
Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století (Vít Lucuk)