Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Za pole bych letěla kdoví kam až
narodila se jako dcera rolníka v roce 1924
celý život žila v Polánkách a pracovala v hospodářství
vdala se za rolníka obviněného z kulactví
rodinný majetek kolektivizován
vychovala s manželem dvě děti
Jarmila Jarkovská se narodila jako starší ze dvou dětí 17. dubna 1924 v rolnické rodině v Polánkách nad Dědinou na Třebechovicku. Stejně jako u bratra Jana bylo jasné, že se bude věnovat hospodaření. Rodina pěstovala brambory, zelí, řepu, prostě to, co je pro oblast typické. „Narodila jsem se v roce 1924. Celej život žiju v Polánkách a nikdy jsem jinde nebyla než za stodolou, všechno ostatní jde mimo mě a nikdy mi to nechybělo.“
Já chci hospodařit!
Otec pocházel z Bolehoště a přiženil se do hospodářství, které podědila maminka, původem z Kláštera. Jarmila Jarkovská vychodila obecní školu a čtyři roky měšťanky. Pak měl tatínek v plánu poslat ji do německé školy do Kuksu – plány však změnila druhá světová válka a pamětnice zůstala doma, kde vypomáhala v hospodářství. Dál už studovat ani nechtěla, táhlo ji to k práci na pozemku a se zvířaty. „Za pole já bych letěla, až kdoví kam!“
Bez pardonu zastřelili
Hospodaření oba sourozence ochránilo před povinností totálního nasazení. Za války se žádné zábavy nekonaly, a když si chtěl mladý člověk povyrazit, jelo se do Třebechovic do kina. S Němci rodina vycházela snadno díky tomu, že tatínek uměl výborně německy. „Když třeba přišli Němci na kontrolu a dělaly se rekvizice a u někoho našli nepřiznané zásoby, tak ho vzali většinou na půdu nebo do sýpky a tam ho bez pardonu okamžitě zastřelili. Za Němců se musely taky plnit dodávky. A když přišli k nám, tak německy pozdravili, tatínek taky německy pozdravil, odpověděl jim a oni se otočili a odešli. Ale jinde třeba zle řádili, zvláště na Jaroměřsku postříleli mnoho lidí.“ Jarmila Jarkovská si také vzpomíná na jména židovských obyvatel Třebechovicka, kteří do jednoho zmizeli a nikdy se nevrátili: „Kleitnerovi, Freidtnovi, Khaudrovi, Flusserová... Patřily jim v Třebechovicích obchody a továrny. U některých sousedů si schovávali cennosti, než je odvezli.“
Rádio měli Jarkovští už od roku 1941, tatínek se však bál, aby nemusel syna odevzdat na nucené práce, a zahraniční rozhlas nikdy neposlouchal. Ke konci války dostali do hospodářství na byt německého důstojníka, který s otcem německy rozmlouval o průběhu války. „Ten feldvébl byl natolik zfanatizovaný, že ještě dva dny před koncem války říkal, že pevně věří ve vítězství Němců. Říkal: ‚My jsme ještě totiž nepoužili naši tajnou zbraň Vau Eins a Vau Zwei, a to teď použijeme a vyhrajeme.‘ Nakonec zmizel neznámo kam.“
Úspěšné poválečné období
Při měnové reformě v roce 1945, kdy se měnily říšské peníze za československé, přišli Jarkovští o 380 tisíc, určených na věno pamětnice. Oba dospělí sourozenci a starší rodiče vložili veškeré síly do chodu hospodářství a v poválečných letech se jim vysloveně dařilo. „Od roku 1947 do roku 1952 se nám peníze jen lily. Mohli jsme si dovolit pořídit traktor za 135 tisíc, valník (štráfku) za 40 tisíc.“
Po válce odešli z kraje deputátníci, přidělení čeledíni a děvečky. Odjeli do pohraničí, kde dostali přidělené usedlosti po odsunutých Němcích. „Otec říkal, že by si nikdy nedovolil jít do cizího hospodářství. Já jsem jim to přála, byli to chudí lidi, pracovití. A stejně jim to za pár let všechno vzali a byli na tom stejně jako ostatní.“
Zloději hromský
Jenže pak dráhu slibně se vyvíjející budoucnosti přeťala kolektivizace. „A ten Mach otevřel vrata a povídá: ‚Tak, Honzo, nechal jsem tě vyjet naposledy, a teď si jdu pro ten traktor.‘ No to víte – já spustila, maminka spustila: ‚Že se nestydíte, zloději hromský!‘ A on povídá: ‚To máte marný. Paní Koubníková z Předměřic na mě vzala sekyrku, a stejně to nepomohlo, nic nepořídila.‘“ Dílo zkázy dokonala měnová reforma. Jako statkáři nedosáhli Jarkovští na lepší kurz než jedna ku pěti a to znamenalo, že po odevzdání 135 tisíc korun jim zůstalo sedm tisíc. „A tatínek mně povídal: ‚Tak a teď se jdu voběsit. Ty seš na vdávání, bratr Jenda je na ženění, a nikde nic.‘ A já jsem povídala: ‚Tak to ne, tatínku, my tě uživíme.‘“
Obvinění z kulactví
Jarkovští zůstali bez úspor a takřka bez příjmů. Matka měla žít ze stokoruny důchodu měsíčně, otec ze sto dvaceti. Jarmila Jarkovská si vyžádala možnost provozovat poláneckou hospodu a tu staří rodiče vedli. Osud nešetřil ani budoucího snoubence Jarmily Jarkovské, který se shodou okolností také jmenoval Jarkovský. Při razii v jeho stavení se našlo památeční kopí po otci, generálovi z první světové války, a tak ho poslali na tři měsíce ke kravkám.
Při další „šťáře“ na začátku roku 1953 byl obviněn z kulactví a odvlečen do vyšetřovací vazby v Hradci králové, kde strávil dva měsíce. Rodiče v polánecké hospodě intervenovali u svých sousedů, zda by se nepřimluvili, že přece žádnou sabotáž nespáchal. V zuboženém stavu byl skutečně propuštěn domů a ani jedinkrát v životě se slovem nezmínil o ničem z toho, co ve vazbě zažil.
S budoucí manželkou Jarmilou se znali už od školních let, ale nijak zvláště si jí nevšímal. „Bylo mi už třiatřicet, věděla jsem, že teď, nebo nikdy.“ Vzali se v roce 1957 a Jarmila Jarkovská se přistěhovala do manželovy chalupy. Oba pak pracovali v JZD, vychovali dceru a syna, které vedli k víře. „Naše rodina byla vyznání církve evangelické už od vydání tolerančního patentu za Josefa II.“ Syn vystudoval zemědělskou školu v Chrudimi a dcera průmyslovku.
Restituce
V devadesátých letech získali Jarkovští v restitucích majetek zpět. Syn Jaromír se pustil do hospodaření, v roce 2004 však podlehl rakovině a zemřel. Nyní má rodina své pozemky v nájmu.
Jarmila Jarkovská vzkazuje mladé generaci své přání, aby žila v míru a bez katastrof, aby si toho vážila a stejně tak aby si vážila svých rodičů. „My jsme strachu a hrůzy poměli, za války i po válce, co jsem se o tatínka a maminku strachovala, to si nikdo nedovede představit. Když bych měla srovnat všechny doby, co jsem zažila, nacismus, komunismus, tuhletu dobu – přijde mi to všechno na jedno.“
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století
Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století (Iva Chvojková Růžičková)