Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

profesor PhDr. Josef Jařab , CSc. (* 1937  †︎ 2023)

• narozen 26. července 1937 v Kravařích na Hlučínsku

• otec Max Jařab sloužil ve wehrmachtu

• otec do roku 1946 v zajetí

• vystudoval anglistiku a rusistiku na Univerzitě Palackého

• od roku 1972 působil na Univerzitě Palackého v Olomouci

• stýkal se s disidenty

• několikrát vyslýchán na StB

• jedna z vůdčích postav sametové revoluce v Olomouci

• spoluzakládal Občanské fórum v Olomouci

• v letech 1990 až 1997 rektorem Univerzity Palackého

• v letech 1997 až 1999 rektorem Středoevropské univerzity v Budapešti

• v letech 1996 až 1998 byl senátorem za obvod v Olomouci

• v letech 2000 až 2006 za Opavu

• od března 2008 do března 2009 členem Rady České televize

• v roce 2018 bydlel v Olomouci

• zemřel 3. května 2023

Prof. PhDr. Josef Jařab, CSc., dr. h. c. je bezesporu výraznou osobností, a jak sám říká, vždy se snažil být užitečný pro své okolí. Do českých, respektive československých dějin se zapsal jako důležitá postava sametové revoluce v Olomouci a také jako první zvolený polistopadový rektor. Tento amerikanista, bývalý senátor, rektor Univerzity Palackého v Olomouci a Středoevropské univerzity v Budapešti, literární historik a teoretik se také hrdě hlásí ke svým kořenům. Pochází z Hlučínska a většina jeho mužských příbuzných včetně otce musela za druhé světové války narukovat do wehrmachtu. Někteří z nich se domů již nikdy nevrátili.

 

Dětství bez otce

 

Josef Jařab se narodil 26. července 1937 v Kravařích. Vyrůstal ve vedlejší obci Kouty (od roku 1960 součást Kravař), kde rodina vlastnila malé hospodářství s dvěma hektary polností.

Kouty i Kravaře spadaly do oblasti Hlučínska, která více než jedno a půl století patřila pruskému státu a k Československu byla přidělena až po Versailleské smlouvě v roce 1919. Její obyvatelé se nazývali Moravci a v kraji se mluvilo tzv. moravštinou, němčinou nebo češtinou. Josef Jařab vzpomíná, že u nich doma se běžně používala moravština. Zatímco většina pohraničí připadla po mnichovské dohodě do Sudetské župy (Sudetengau), Hlučínsko bylo přiděleno přímo k Třetí říši jako součást Pruského Slezska. Jeho obyvatelé se tak automaticky stávali říšskými občany, kteří museli plnit brannou povinnost a po dovršení plnoletosti nastoupit do německé armády. Do wehrmachtu tak narukovalo několik pamětníkových strýců. Velká část z nich po válce skončila v zajateckých táborech v některé z okupačních zón Německa a do své domoviny se pak již nevrátili. Jmenovitě Josef Jařab vzpomíná na strýce Ericha Stoška, který bojoval u Stalingradu. Ani on se domů již nikdy nevrátil a o jeho dalším osudu se rodina nic konkrétního nedozvěděla.

Na svého otce Maxe Jařaba nemá z raného dětství žádné vzpomínky. Když mu byly tři roky, tátu i přes neznalost německého jazyka povolali do wehrmachtu a domů se natrvalo vrátil až po dlouhých šesti letech. V roce 1940 se otec účastnil bitvy o Francii, kde byl těžce raněn, a následujících několik měsíců strávil v nemocnici v Saarbrückenu na německém území. Josef Jařab vypráví, že matka, která předtím nikdy nikam necestovala, odjela navštívit otce do více než tisíc kilometrů vzdálené nemocnice. „Do té daleké ciziny ji nevedlo nic jiného než odvaha a láska,“ dodává Josef Jařab.

Otce pak poslali na východní frontu do Ruska. Zranění se mu ale ještě plně nedoléčilo a v tamních mrazech trpěl silnými omrzlinami nohou. Převeleli ho proto zpět na západ do města Breslau (dnes Wroclaw), kde také v roce 1945 padl do zajetí. V táboře zůstal rok a rodina o něm neměla žádné zprávy. „Maminka doufala, že se vrátí, ale už byla skeptická, protože se neozýval. Byl jsem zrovna ve škole a pan ředitel Řehánek říká: ‚Josífku, utíkej domů. Máte tam návštěvu.‘ Přišel jsem domů a maminka mi říká, že tohle je můj tatínek. Stál tam vychrtlý, s plnovousem. Tak jsem se setkal s tatínkem,“ vypráví Josef Jařab první vzpomínku na otce, kterému nakonec kvůli omrzlinám amputovali část nohy. „Ale nebylo to poznat ani při chůzi, ani při práci,“ dodává pamětník.

Matka se tak po celou dobu války starala o hospodářství i jediného syna. Z válečného období Josef Jařab vzpomíná, jak se ve škole v Koutech musel rychle naučit německy, protože mluvil jen tzv. moravštinou. Nejhorší chvíle ale zažil s blížícím se koncem válečného konfliktu. Kvůli blízkosti průmyslové Ostravy nad obcí často přelétávaly spojenecké bombardéry. V Koutech sice stála falešná dřevěná továrna, která měla zmást Spojence a uchránit tak vítkovické železárny, žádnou pumu ale nakonec na obec nesvrhli. Přece jen ale spojenecká letadla po sobě v obci něco zanechala. „My jsme byli Německo, takže nepřátelé. Spojenci někdy shazovali hračky, které vybuchovaly. Skoro nikdo tomu nechce věřit, ale já mám ještě tady díru v noze. Na naši zahradu tehdy spadla taková propiska – kominíček. Hrál jsem si s tím a zasáhlo to mě a starého pana souseda, který byl zrovna na zahradě. Byli jsme celí krvaví, ale žádný velký smrtelný kusy to nebyly. Šlo o malé úlomky, které nás zranily,“ vzpomíná Josef Jařab a vzápětí dodává, že jedna z těchto nastražených bombiček zmrzačila i jeho spolužáka ve škole. „Jeden kluk s tím začal psát, vybuchlo to a utrhlo mu to část ruky. Myslím si, že to nikdo nechce přijmout, ale já jsem to zažil a v noze mám ještě důkaz.“

Na konci války, v dubnu 1945, zažily Kravaře kruté boje v rámci Ostravsko-opavské operace. Tehdy sedmiletý Josef se s matkou a dalšími sousedy ukrýval asi čtrnáct dní v zásobeném sklepě. Vzpomíná, že i díky německé propagandě měli všichni místní obrovské obavy z příchodu Sovětů. V mezičasech mezi bombardováním děti i Josef vybíhali kvůli hrám na dvorek. Právě tam se pamětník poprvé setkal s hrůzami války. „Vzpomínám si, že došlo k útoku sovětských vojáků a tehdy jsem viděl poprvé mrtvého člověka. Mladého člověka zasáhl granát a vlastně se před našima očima rozprskl,“ vypráví tento otřesný dětský zážitek pamětník.

Sovětská posádka se pak v Koutech nějaký čas zdržela a několik z nich na dvoře rodinného hospodářství slavilo 1. května Svátek práce. Josef se dvěma kamarády vojáky sledoval ze střechy blízké stodoly, když po nich jeden z nich začal ve značně podroušeném stavu střílet. Na poslední chvíli ze střechy seskočili a tím si nejspíš zachránili život.

 

Nové poměry

 

Ani po ukončení druhé světové války se místním lidem příliš neulevilo. Většinu prací musely vykonávat ženy, protože muži buď padli, nebo se ještě nevrátili z fronty. V poválečném přídělovém systému obyvatele Hlučínska zařadili mezi Němce, a tak dostávali příděly, které odpovídaly židovským válečným přídělům. Josef Jařab vzpomíná, že na Hlučínsku byl velký nedostatek a lidé hladověli.

Všude v okolí se také válela nevybuchlá munice, což děti lákalo k jejímu prozkoumání. Z toho důvodu se pamětník dostal do velice nebezpečných situací. Jednou mu střelný prach vypálil obočí a jindy se pro změnu rozhodl odpálit německou pancéřovou pěst na odstavený nefunkční sovětský tank. „Tak jsem to spustil a letěl jsem asi dvacet metrů,“ dodává. Pro Josefa se také změnilo vyučování a opět se musel učit zcela nový jazyk, tentokrát češtinu. Díky čtenářské vášni se mu to ale velice rychle podařilo.

 

Ze studenta učitelem

 

Možná právě různojazyčné prostředí a láska k literatuře v Josefu Jařabovi probudily cit k cizím jazykům. Po gymnáziu v Hlučíně tak v roce 1955 nastoupil na studium anglistiky a rusistiky na Univerzitě Palackého v Olomouci. V té době už sedmým rokem v Československu neomezeně vládla komunistická strana a právě v době Josefova nástupu na vysokou školu vrcholil tlak, aby jeho otec vstoupil do nově vzniklého Jednotného zemědělského družstva (JZD). Otci tehdy nastavili neúměrné dodávky zemědělských komodit, které musel odevzdávat státu, a také čelil opakovaným výhrůžkám. Nakonec mu nezbývalo nic jiného a se svým malým hospodářstvím vstoupil, což podle pamětníka velmi těžce nesl a značně mu to podlomilo zdraví.

Potíže s komunistickým režimem se na studiích nevyhnuly ani Josefu Jařabovi. Když totiž proděkan studentům vysvětloval násilné potlačení maďarských událostí v roce 1956, tak pamětník postup Sovětského svazu veřejně odsoudil. Ze studií ho sice tehdy nevyloučili, ale dva měsíce poté byl donucen nastoupit na „dobrovolnou“ brigádu v dolech. Místo obvyklého jednoho měsíce těžil uhlí v Dole Alexandr v Ostravě měsíce tři. Vzpomíná, že tam zažil nejen těžkou práci, ale také během závalu smrt tří horníků.

Na univerzitě se také Josef Jařab seznámil se svou budoucí manželkou Zdeňkou. Po ukončení studia dostali oba umístěnku v Ostravě. Po třech měsících ale musel pamětník absolvovat půlroční vojenskou službu a pak nastoupil jako lektor češtiny pro zahraniční studenty na Univerzitě 17. listopadu. „Když jsem poprvé vešel do třídy s Kubánci, tak tam seděli s mačetami a pistolemi a říkali, že jsou revolucionáři. Řekl jsem jim, že tady ne, že tady se budou vzdělávat. Chvilku trvalo, než jsem je odzbrojil,“ dodává s úsměvem pamětník.

Později se Josef Jařab vrátil do Ostravy, kde učil ruštinu, angličtinu a němčinu na Vysoké škole báňské. V letech 1964 až 1968 na filozofické škole v Prešově studoval doktorské studium a přednášel.

V roce 1968 pamětník získal americké stipendium a na konci roku s manželkou a tříletým synem Janem odcestovali do USA. Několik měsíců předtím do Československa vpadla vojska Varšavské smlouvy a Josef Jařab vzpomíná, že tehdy také uvažovali o emigraci. V USA vedl semináře na Newyorské a Brandeisově univerzitě. Stipendium mu pak sice prodloužili o další semestr, ale nakonec se stejně musel začátkem roku 1970 vrátit, protože zasáhly československé úřady. „Dostal jsem dopis, že když se okamžitě nevrátíme, tak ztratíme zaměstnání, české občanství, a dokonce byt.“

 

V pravý čas vystoupil

 

Po návratu z USA Josef Jařab vyučoval na pedagogické fakultě v Ostravě. Tehdy také habilitační prací obhajoval docenturu. Škola dostala posudky celé jeho rodiny. V jednom z nich byla manželka označena jako protikomunisticky a protisovětsky smýšlející. Děkan mu tehdy navrhl, aby celou situaci vyřešil rozvodem. „Řekl jsem mu, že jsem nevěděl, že k habilitaci potřebuji rozvod, a vypadl jsem,“ vzpomíná.

V roce 1971 se manželům Jařabovým narodil druhý syn David a v roce 1972 se pamětník vrátil na Univerzitu Palackého v Olomouci. Pravidelně dojížděl z Ostravy a až v roce 1989 se s rodinou přestěhovali do Olomouce. Za celou dobu působení na univerzitách nevstoupil do komunistické strany a na rozdíl od svých kolegů se nestal ani členem Svazu československo-sovětského přátelství. Scházel se také s disidenty a jeho nejlepším přítelem byl Milan Hořínek, signatář Charty 77. S Jaroslavem Kořánem také připravili knihu Dítě ve skleníku o tehdejší americké poezii, ale policie ji zabavila ještě v tiskárně. Kvůli těmto aktivitám Josefa Jařaba několikrát předvolali k výslechu na StB a v jejích svazcích evidovali pod zkratkou NO – nepřátelská osoba. Nejhůře ale vzpomíná na výslech na StB v Břeclavi někdy v sedmdesátých letech. „Jel jsem tehdy na konferenci do Říma a vyndali mě z vlaku a odvedli na StB. Celou noc mě svlékali do trenek. Byla hrozná zima, takže jsem se nachladil. Kupodivu mně nechali ponožky a já v nich měl schovaných dvacet dolarů. Kdyby to našli, tak jsou šťastní, protože by měli důvod se mnou zatočit. Když to někomu řeknete v normálním světě, tak tomu nevěří. Jenže náš svět byl tehdy nenormální.“

Dne 17. listopadu 1989 se sice večerní Televizní noviny Československé televize jen zmínily o rozehnání jakési demonstrace v Praze, ale Josef Jařab prý už tehdy chápal vážnost situace. „Četl jsem mezi řádky a byl jsem připraven celou svou duší, že něco začne.“

Události pak nabraly rychlý spád. Jako první v Olomouci zahájili stávku herci v Divadle Oldřicha Stibora (dnes Moravské divadlo). V pondělí 20. listopadu 1989 bylo ve sportovní hale Univerzity Palackého zorganizováno setkání studentů a pedagogů. Hala se zaplnila studenty, kterých se sešlo na čtyři tisíce. Debatovalo se o vyhlášení týdenní stávky na podporu pražských studentů. Nikomu z pedagogů se stávku nechtělo podpořit, až do odvážného vystoupení Josefa Jařaba, které znamenalo zásadní zlom. „Několik učitelů vystoupilo a typickým učitelským způsobem říkali, že to mohou podpořit, ale nesmí se tím ztratit žádná hodina výuky. Po chvíli jsem přeskočil mantinel, vzal jsem do ruky mikrofon a prostě jsem všechny vyzval, abychom studenty podpořili, že se mi zdá, že je to historický moment a žádné řeči kolem nemají význam,“ vzpomíná Josef Jařab, který svou kancelář poskytl nově ustavenému stávkovému výboru.

Pamětník se pak zúčastnil všech následujících demonstrací v Olomouci, při nichž pravidelně vystupoval na pódiu a stal se jednou z vůdčích postav pádu komunistického režimu v Olomouci. „Já už jsem si připadal, že na náměstí bydlím,“ dodává Josef Jařab, který se také stal jedním ze zakládajících členů Občanského fóra a následně byl zvolen do zastupitelstva a Rady města Olomouc.

 

Nový život

Dne 19. ledna 1990 Josefa Jařaba zvolili rektorem Univerzity Palackého. „Studenti mě navrhli na rektora. Šel jsem s nimi a nový senát mě jednomyslně zvolil rektorem. Až v tu chvíli jsem si uvědomil, že je to první volba v Československu. Stáhlo se mi hrdlo a stejně tak předsedovi senátního výboru. Tak nám přece jen došlo, že se stalo něco velice významného,“ vypráví pamětník, který byl po pádu komunistického režimu také konečně jmenován profesorem.

Rektorem olomoucké univerzity zůstal do roku 1997 a následující dva roky byl rektorem soukromé Středoevropské univerzity v Budapešti. V letech 1996 až 1998 byl senátorem za obvod v Olomouci, v letech 2000 až 2006 za Opavu a od března 2008 do března 2009 členem Rady České televize. V roce 2018 stále vyučoval a vydal bezmála třísetstránkovou knihu Rektorské rozpomínání. Pořád se také účastní veřejného dění. „Jsem, když si myslím a mám pocit, že jsem užitečný,“ říká na závěr vyprávění Josef Jařab.